VAGÓNOVO ZKAMENĚLÝ SRDCE

JEŠTĚ ŽIJEŠ?

„Tak co?“ bafl jsem nedočkavě do telefonu, když se vyzváněcí tón v půlce přerušil a na lince to zachrastilo, „ještě žiješ?“
Jenže odpověď žádná. „Stando, jsi tam?“
Možná se mu hovor přijal v kapse. „Haló, slyšíme se? Stando?“

Chystal jsem se zavěsit, když se ozvalo malátné: „Jasně, že žiju.“ A po krátké odmlce už rozhodnější: „Proč bych nežil, ty vole!“

„Tak super! Já jen kdy půjdeme lízt? Už jsem zpátky.“
„Lízt?“
„Jo, Stando. Lízt!“

Zněl, jako by se právě probudil.
„Jo, jo, jasně,“ sunulo se z něj rozvláčným hlasem, „jasně, že půjdeme lízt.“
„Tak zítra, co? Klokočky? Nechali jste tam ještě něco volnýho?“
„Je tam toho spousta,“ odtušil s nezájmem, jaký jsem u něj neznal. Jak se jednalo o skály, býval totiž vždycky v pozoru jak ovčácký pes.
„Super!“ snažil jsem se svým nadšením přebít jeho nezvyklou letargii, „tak v devět?“
„Radši v deset. Ráno ještě musím něco zavézt do Brna.“
„Do Brna? To stíháš?“
„Vyjedu ve čtyři. V deset tam buď!“

Rezolutně mě utnul a konečně to alespoň trochu znělo jako ten starý dobrý Standa. Vagón jsme mu taky říkali. Ta přezdívka k němu krásně pasovala, protože se pořád někam řítil. Ale nevymysleli jsme to my. Přišili mu ji lezci na Prachově už někdy v sedmdesátém čtvrtém roce, tuším. Tehdy jsme se ještě ani neznali. Kluci se tam tehdy pokoušeli udělat první opakování cesty s názvem El Condor Pasa. Bylo to devět béčko od Mocana. Takže jištění v tý cestě moc nebylo. Jen tři kruhy na čtyřicet metrů lezení.

Dvacetiletého mladíčka Standu vyštvali na poslední úsek a on v kostkovaných důchodcovských bačkorách opatlaných Alkaprénem vystřelil vzhůru bez jakékoli snahy o dojištění nebezpečné stěny smyčkami. Kdekdo by tak vysoko nad kruhem koukal, do který spárky by se dal nacpat alespoň malinkatý uzlík nebo jaký nepatrný výstupek skály by šlo omotat smyčkou. I když by to žádný pád neudrželo, tak třeba jen pro povzbuzení. Ale Standa to hrnul stěnou vzhůru – a kluci na něj od kruhu volali, že letí jak utrženej vagón.

Od tý doby se mu tak říkalo: Vagón. A Standa, jako by se pak už jen snažil tý svý přezdívce dostát. Hrnul se životem vpřed. Na odpočinek mu nezbýval čas. A nejvíc se hrnul právě do skal. Lezení u něj bylo vždycky až na prvním místě. My ostatní jsme nebyli jiní. On měl v sobě ale takový zvláštní pnutí, že nedokázal chvíli sedět a na něco čekat. Kolikrát jsem ve stěně natloukl kruh a abych si nějak zpříjemnil čekání, než lepidlo v díře zaschne, zapálil jsem si cigáro. A najednou slyším: ťuk, ťuk, ťuk. Podívám se dolů a Vagón nikde. Rozhlídnu se – a zase: ťuk, ťuk, ťuk. V tu chvíli mi došlo, že zatímco já si připaloval, on se za rohem vřítil do stěny a začal mlátit kruh v další nové cestě. Tímhle způsobem jsme za den běžně dělali pět nebo i šest cest. Bože! Jak nás pak z toho bušení kruhů do skály bolely ruce. Taky Standa s oblibou říkával: „Není důležitý se na jaře rozlízt, ale roztlouct.“ V našem případě to platilo nastokrát.

Přitom když mu bylo nějakých patnáct, nezdálo se, že by zrovna lezení mělo být tím, co ho v životě požene vpřed. Když ho tenkrát uprostřed jizerské zimy hnal vedoucí junáku na Sviní kámen a Staník se v bežkařských botách sápal vyledněným komínem a plazil se po zasněžených plotnách, špačkoval, že je to tááák příšerná blbost – lézt na nějaký šutr! A když se konečně spustil po laně na pevnou zem – takhle mi to vyprávěl – utekl hned do teplýho srubu, kde si sám pro sebe řekl, že takhle debilní sport určitě nikdy dělat nebude.

Mám ale podezření, že tenkrát se na té zasněžené žulové hoře přihodilo něco, co ani sám Staník v tu chvíli nevnímal. Ona se ta jizerská žula totiž umí zakousnout do těla. Obzvlášť, když člověk není opatrný. Staníka nejspíš kousla pořádně a hluboko – jen to přes ten mráz nevnímal. Ale jak se schoval do tepla, začala se kamenná síla jako hadí jed šířit v žilách, aby pronikla až do jeho srdce. Myslím, že právě tam a právě tehdy se zrodilo to jeho pnutí. Hlas, který ho pak už nenechal v klidu a neustále ho táhl do skal.

Mysleli jsme si, že je na skalách prostě jenom závislý – stejně jako my a hromada dalších lezců. Jenže u něj to gradovalo až k posedlosti. Vždyť on letěl přes půl světa do Himálaje, aby tam stoupal na osmitisícovky – protože jak říkával, každý správný horolezec končí na osmitisícovkách – a stejně i v objetí nejkrásnějších hor světa trpěl tím, co mu doma utíká. Kolik nových cest za ty dva měsíce bez něj uděláme. Nesl si ty skály v srdci, i když se mu v zóně smrti hlava motala tak, že sebou při každým kroku málem praštil do sněhu. A kamenná nákaza v jeho srdci rostla a rostla. Časem mi přišlo, že je opravdu těmi skalami nemocnej.

Vždyť jednou – den před odletem na jakousi další expedici – mi vyprávěl o nevylezeným koutu v údolní stěně Sovy v Betlémkách a prosil mě, abych tam co nejdřív zajel a natloukl do stěny první kruh. Že prý by mu jinak tu cestu mohl někdo vyfouknout – zatímco bude pryč. V Betlémkách, pomyslel jsem si, kdo by tam chodil? Ale aby měl Staník klid, ujistil jsem ho, že tam hned pozítří zajedu. Když jsem tam ale dorazil, ve stěně už se šest metrů nad zemí třpytil kruh. A do prdele, hrklo ve mně, to bude Staník smutnej. Když se pak vrátil z Himálaje a pídil se po tom, co jsme mezitím všechno navrtali, musel jsem s pravdou ven. „Ty Stando, mě to fakt mrzí,“ soukal jsem ze sebe, „v těch Betlémkách, víš, já tam byl hned, co jsi odjel. Ale on už to někdo navrtal.“

A víte, co on mi na to řekl? Prý: „To je v pohodě.“
„Jo?“ ujišťoval jsem se, „seš si jistej?“
„Jo, úplně v pohodě,“ pronesl a potutelně se u toho usmíval, „já měl cestou na letiště čas, tak jsem si vzal do auta kovárnu a vyběhl tam ten kruh natlouct.“

Celej Vagón! Takový věci on dělal. V šest ráno nastartoval na chalupě sekačku, probudil všechny sousedy, ale to mu bylo úplně fuk. Hlavně aby v devět mohl být s náma ve skalách.

„Měl jsem cestou na letiště čas, tak jsem si vzal do auta kovárnu a vyběhl tam ten kruh natlouct.“

Podobně si to zařídil v tý svý firmě. Jednou rukou mě jistil a druhou si přidržoval telefon u ucha a někoho na druhým konci dirigoval. A když se pak po něm sháněli doma, poslouchal jsem shora, jak tu svou hodnou ženu, co si ji vzal až v jednačtyřiceti, protože dřív prostě neměl kvůli skalám čas, v doprovodu mýho bušení kladivem chlácholí do sluchátka: „Renátko, já jsem ještě ve skladu. Ale už už se řítím domů.“ Vždycky jsem si říkal, že přece není ani hloupá ani hluchá. A že spolu jenom hrajou takovou hru. Kór když se večer Staník vrátil domů z jednání a v předsíni se mu z bot vysypal písek. Ale s tím si ho ta holka zkrátka brala. Dobře věděla, že nemá smysl snažit se ten utrženej vagón brzdit – jinak by musela přeskočit na jinej. Standa se totiž nedal přibrzdit. Natož zastavit.

To další ráno, na kterým jsme se domluvili po mým návratu ze světa, jsem na parkovišti v Klokočí seděl na svým báglu s vrtačkou, kladivem a zásobou kruhů – kovárna jsme tomu říkali. A než Staník dorazil, vykouřil jsem na sluníčku dvě cigarety.

„Promiň,“ hlesl, když se otevřely dveře jeho černé oktávky, „zasek jsem se v koloně.“
„Úplně v pohodě, Stando,“ usmál jsem se, zastrčil krabičku cigaret, kterou jsem do té doby žmoulal v dlani, do zadní kapsy a natáhl ruku k pozdravu, „rád tě zas vidím.“
Standa se taky snažil usmát, ale bylo vidět, jak mu to nejde – jak je strhanej. „Půjdem na Zármutek,“ navrhl, „znáš to?“

Přikývl jsem.
„Mám tam něco rozdělanýho.“

Uchechtl jsem se. Standa měl totiž vždycky a všude něco rozdělanýho. Bylo neskutečný, co on dokázal ve skalách procourat. Přesně věděl, kde je ještě jaký volný směr. Od Českýho ráje až po Sasko. To jsou dohromady tisíce a tisíce věží. A ty směry si většinou taky hned zabíral pro sebe, aby mu je nikdo nevyfoukl. Vždycky do tý stěny naburácel – kolikrát si ani kladivo s navrtávákem nevzal – a pak na nás z deseti metrů volal, ať mu to hodíme. A zkuste si hodit kladivo do deseti metrů. Nebo ho jednou rukou chytat, zatímco se druhou držíte za malinkatou lištu a nohama stojíte na bůh ví čem.

„Tak jdem?“ vydechl Staník a opatrně si nahodil koženou brašnu s kovárnou na rameno.
„Jasně,“ zvolal jsem energicky, abych v něm rozpumpoval trochu nadšení, „jdem na to!“

Vypadalo to ale, že ho něco tíží na srdci. Asi nějaký trable ve firmě, napadlo mě, to z něj za chvíli spadne. A nahrnul jsem se na schůdky, co stoupají mezi věžemi. Když jsem se ale po chvíli otočil, Standa nikde. Až když jsem pořádně zaostřil škvírou mezi stromy, viděl jsem Staníka sehnutýho, ruce zapřený do stehen. „Safra,“ řekl jsem si pro sebe polohlasně, „ten je fakt nějakej zbitej.“ Za chvíli se sice narovnal, udělal ale jen čtyři pět těžkých kroků do schodů a zase padl do předklonu. Jako by v písku hledal ztracený dech. Shodil jsem svoji kovárnu na zem a sedl si na dřevěný schodek, že v klidu počkám. Však nespěcháme. Když ale Staník udělal dalších pět kroků, levou rukou se chytil zábradlí a pravou se zase zapřel do stehna, už jsem to nevydržel a sešel k němu.

„Stando,“ položil jsem mu ruku na rameno, „co je, ty vole?“
„Nic! Co by?“ odfrkl na mě a když zvedl hlavu a naše oči se potkaly, dodal už smířlivěji, „jsem jenom nějakej utahanej. Klidně běž.“
„Ale jestli se dneska necejtíš…“
„Už jdu!“

Standa se zase narovnal a já jsem přibrzdil, abychom šli spolu. Fakt jsem se coural, až mi to přišlo nepřirozený. Ale když jsem se po dvaceti metrech ohlídl, Standa stál zase zohnutý a ztěžka dýchal

„Stando, fakt seš v pohodě?“
„Sem!“ zase mě tak nezvykle odbyl, „dneska mi to prostě nesedí.“
„Tak ti aspoň poponesu kovárnu, co?“
„Přece mi nebudeš tahat kovárnu,“ zakroutil hlavou.
„Ukaž, dej to sem!“ sebral jsem ji ze země dřív, než stačil zareagovat, „alespoň kousek.“

I tak se docela vlekl. Ale už těch kroků na jeden zátah udělal alespoň víc, než se zase musel zastavit a vydýchat. Šel jsem pomaličku před ním, abych ho měl pořád na dohled a nešlo mi do hlavy, co s tím Vagónem je. On, kterej vylezl na čtyři osmitisícovky a do skal se vždycky hrnul jak vystřelenej, se najednou coural jak důchodce po operaci obou kyčlí. V tom posledním strmým hanku ke skále se dokonce škrábal nahoru po čtyřech, funěl a chrčel.

„Nechceš napít?“ zeptal jsem se, když se dovlekl za mnou k úpatí Zármutku.
Zakroutil hlavou a svalil se do stínu.
„Má to dneska vůbec smysl, Stando?“
„Proč by to nemělo smysl?“ máchl před obličejem rukou, aby odehnal mouchu, co si chtěla líznout potu z jeho tváře.
„No jestli se na to cejtíš.“
„Radši se nachystej,“ utnul debatu Standa, „dáš tam druhej kruh.“

Zaklonil jsem hlavu, abych si prohlídl, do čeho mě to vlastně chce nahnat. A popravdě – nad tím prvním kruhem, co si tam před časem osadil sám, to vypadalo dost hladký. Vůbec se mi to nelíbilo.

„První cvakneš v klidu,“ začal mě instruovat, „a nad kruhem zabojuješ. Jsou tam na ruce takový malý škrabky a pak už jdeš do dobrejch.“
„No já nevím, Stando,“ zakroutil jsem hlavou, „odsud to vypadá, že tam nic není.“
„Já tě navedu.“
„A víš, že jsem dva měsíce nelez?“
„To se nezapomíná,“ cupoval moje pochybnosti Standa.
„Když myslíš.“
„Vidíš tu černou díru tam?“ postavil se a ukázal do stěny, „pod ni dáš druhej kruh.“

Standa to měl prostě do puntíku vymyšlený. A zase se ukázalo, jakou on míval pravdu. Někteří říkali, že prý měl vypracovanou intuici, která mu pomohla odhalit z úpatí to, co my jsme nikdy vidět nemohli, ani kdybychom tam stáli tejden. Ale podle mě to bylo právě tím, jak byl se skalami propojený.

Jak po celý život od toho prvního kousnutí v Jizerkách kousek po kousku prorůstal kámen do jeho srdce. Bylo to prokletí, protože na nic jinýho než skály nemyslel. Ale svým způsobem taky dar. Našeptávaly mu, kde se ve stěně ukrývají dírky, do kterých se dá zasunout prst nebo dva, a kde se skála vlní tak akorát pro poslední články. Takže když jsem byl nad prvním kruhem v úzkých a začínal jsem kňučet jako štěně, Standa mě svým klidným hlasem naváděl: „Jenom si nastoupej tou pravou nohou. Tak. Ještě vejš. Ještě kousek. Na ten malej hrůtek. Vidíš ho?“ Balancoval jsem už na hraně pádu, ale Standa byl furt se mnou: „To je vono. Teď se pomalu zvedej. Pojď. Paráda. A už dosáhneš na tu lištu.“

Když jsem si po tom hrozným boji konečně odsedl do navrtáváku a vyklepával jsem unavený ruce, nešlo mi do hlavy, jak mě ten Standa zase dokázal vyhecovat. Jak mě zespod, i když stál dobrých patnáct metrů pode mnou, dokázal přesně navést a vyburcovat do kroku, do kterýho bych si bez něj netroufl. Ale to byl prostě Vagón. Měl vizi a dokázal kvůli ní v ostatních podnítit něco, o čem jsme netušili, že v sobě máme.

Vrtal jsem díru pro druhej kruh a Standa překvapivě způsobně seděl pod skálou, zíral před sebe a rukama si cosi kreslil do písku. A zatímco jsem kouřil, lepidlo okolo kruhu už v díře solidně zaschlo. „Tak polez!“ típl jsem cigáro a houkl na Standu, „jistím!“

„Lezu!“ zavolal.

A přátelé, řeknu vám, kdyby tenkrát někdo viděl Standu plazit se po čtyřech na krajíčku sil pod skálu a potom lézt v hladké stěně, jako jsem to viděl já, musel by si myslet, že to byli dva různí lidi. Napřed se sotva nesl na nohou a teď se vznášel stěnou. Jako by se v něm všechno uvolnilo. Každý jeho pohyb vypadal lehce a samozřejmě. Takového Standu jsem znal. A teď byl zpátky. Kam se postavil, tam stál. Kam sáhl, tam se držel. Kolikrát jsem si říkal, že mu ty chyty snad samy rostou pod rukama. Musel být prostě se skalami nějak propojený. Jinak si to neumím vysvětlit.

„Měl vizi a dokázal kvůli ní v ostatních podnítit něco, o čem jsme netušili, že v sobě máme.“

„Nahoru už si to dolezeš, ne?“ usmál jsem se na něj, když se mi jeho na krátko ostříhaná hlava vynořila u kotníků. Věděl jsem, jak ho dovede zahřát, když se nahoře do vrcholové knížky zapíše jako první. Měl to prostě rád – bejt první. Někdy mě s tím i rozčiloval a přišlo mi, že byl až hamižnej, protože měl neukojitelnou potřebu zabrat všechny volný směry a nikomu nechtěl nic nechat. Ale teď už vím, že to muselo být způsobený tím kamenným pnutím, co měl v srdci.

Třeba jsme takhle v Příhrazích objevili věž Sahir. Nahoru tenkrát vedly jen dvě cesty, ale Staník tam viděl potenciál pro dalších šest až sedm. Tak nás tam poslal, ať to rozděláme. A po obědě, až vyřídí zase jakýsi jednání, dojede a dorazíme to společně. Kolem jedné hodiny jsme měli namlácených šest kruhů. V každým viselo lano a čekalo to takhle připravený jenom na Staníka. Sedli jsme si teda do trávy, že si odpočnem a dáme cigárko, než se objeví. Najednou slyším, jak se cosi hrne strání. Když se zpoza stromů vyřítil Standa, hrdě jsem na něj zavolal: „Tak Stando, rozdělali jsme šest cest. Dobrý, ne?“ Zastavil, rozhlídl se a prý jestli jsme byli i za tou hranou vlevo. Za hranou? Povídám, že ne. Nebyli. A víte, co on na to? Prý: „Tak co se tady válíte!“

Ale stejně jsem mu to první zapsání rád nechával. Naprostá většina cest byly beztak jeho výmysly. A nikoho z nás by nenapadlo se do takových věcí hrnout. V tom svým vizionářství byl před náma minimálně o deset let napřed.

„Tak zkusím,“ procedil Standa, když si vedle mě v kruhu trochu vydechl, „jestli mě teda necháš.“
„To víš, že jo, Staníku. Vždyť sis tu cestu vymyslel.“

Na vršek chybělo nějakých sedm metrů lezení. Možná osm. Docela štreka. Kdyby člověk spadl, poletí vzduchem třeba patnáct metrů, než se lano napne. Ale to pomyšlení se Standou nic nedělalo. Otázka, jestli na to vůbec myslel. On měl totiž neskutečný morál. A morál – ten vychází z klidu. „Chybu udělají jenom ti, co jsou nervózní,“ říkával. A Standu jsem ve skalách nervózního nikdy neviděl.

Když jsem ho pak se zakloněnou hlavou pozoroval, jak se bez náznaku dřiny nebo snad křeče vznáší vzhůru, blesklo mi hlavou, jak mu tenkrát bafuňáři z oblastní vrcholové komise nechtěli uznat cestu na Viničné plotně v Jizerkách. Že prý není možný, aby v takové hladké stěně zavrtal kruh. Tak se tam celá ta skupina pochybovačů, včetně mě, se Staníkem vydala. Aby nám předvedl, že nepodváděl – že cestu udělal podle pravidel od země a nespustil se do stěny na laně uvázaným o strom nad ní. Standa naburácel do stěny, pod prvním kruhem se špičkama lezeček, co si přivezl z Německa, zapřel do miniaturních žulových krystalů a když si byl jistej, pustil se rukama a všem nám pro parádu zatleskal. Za zády! A to samý zopakoval u druhýho kruhu. Jó, Staník měl holt pro skálu neskutečný cit. A my jenom zírali.

„Tak co tam máš dalšího?“ kývl jsem na Standu, když jsem mu nahoře na věži Zármutek podával ruku a gratuloval k výkonu. Opravdu parádnímu výkonu, protože ani na druhým, bezpečnějším konci lana, nebyla závěrečná stěnka vůbec snadná.

„Už nic,“ zakroutil hlavou Standa, „dneska stačilo.“
„Jenom jedna cesta?“ zarazil jsem se, „nejseš ty nemocnej?“

„Radši mi řekni, jak tu cestu pojmenujem,“ vyhnul se Standa odpovědi. Sedl si na vyhřátý vršek skály, vyklepal knížku z plechové krabičky a špačkem tužky zatím začal do seznamu výstupů psát popis nové cesty a k němu naše jména. To svý jako první.

„Tak co třeba: Peripetie s Ivanou?“
„Ale?“
„Je to teď u nás nějaký špatný.“
„Jakto?“
„Se jí nelíbí, že furt jezdím pryč,“ posadil jsem se vedl něj, „a sotva se vrátím, zajímaj mě prý zas jenom skály.“
„Aha. No jo.“
„Asi budu radši zas starej mládenec,“ pokrčil jsem rameny, „než to furt poslouchat.“
„To je škoda. Přišla mi fajn,“ podíval se na mě, „jak dlouhou jste spolu?“

„Půl roku,“ zapálil jsem si cigaretu a potáhl. „Pak to začalo drhnout a byl jsem rád, že jsem odjel.“ Znovu jsem potáhl, zamžoural do ostrého sluníčka a s přivřenýma očima jsem vydechl dým k nebi. „Hezkýho půl roku no,“ poškrábal jsem se volnou rukou ve vousech, „ale stojí mi to za to? Pořád dokola něco řešit?“

„I krásnej měsíc života,“ koukl na mě Standa lesklýma očima, „za to stojí.“ Odvrátil hlavu a zase sklopil zrak do knížky. „Tak co třeba: Jeď, dokud můžeš?“

„To zní líp,“ kývl jsem s úsměvem, „napiš to tam.“

Standa nad naše jména dopsal tiskací: JEĎ, DOKUD MŮŽEŠ. Na chvíli vzhlídl, zahleděl se kamsi do dáli, pomalu vydechl a než knížku zavřel, písmena tím špačkem ještě obtáhl: JEĎ, DOKUD MŮŽEŠ. Zatímco jsem chystal lano ke slanění, pozoroval jsem ho, jak obřadně zasunuje knížku zpátky do plechové krabičky, shora na ni opatrně pokládá tužku a jak zavřenou krabičku napichuje zpátky na kovovou tyč, na které pak vrcholové knížky vlají jako symbol veškerého snažení nás horolezců. Pak založil lano do osmy a pomalu zmizel za hranou.

Tehdy na Zármutku to bylo naposledy, co jsem Staníka viděl. Párkrát jsem mu ještě volal, kdy zase půjdeme lízt, ale zněl vždycky tak malátně a vymlouval se na práci. A asi za měsíc a půl to s ním švihlo na benzince cestou ze Skaláku. Na pohřbu nám Renátka řekla, že prý měl nějakou zvláštní nemoc, co nešla léčit. V srdci se mu usazoval kámen a doktoři mu na den přesně spočítali, kdy mu to srdce zkamení celý.

Ale protože Staník žil jako utrženej Vagón a doma sedět neuměl, tak i v den svý smrti vyrazil ven. Aby byl blízko skalám. Těm totiž patřil. A tam byl nakonec i nejvíc šťastnej.

_____________


Povídka vznikla na základě rozhovorů s Renatou Šilhánovou, Gustou Havlem, Petrem Hejtmánkem, Špekem a Jirkou Novákem. Vzpomínky doplnila Alča Čepelková. Publikovali jsme také samostatný text od Jirky Nováka a Igora Kollera. pozn. red.

__________