„200 slov“

Dilemata zloděje lezeckých duší (+video)

07. 10. 2019, Lukáš Ondrášek

Natáčíš kamarády v situacích, kdy zažívají velké dobrodružství. Jednou rukou jistíš a jednou rukou držíš kameru. Kámoš trpí a ty jásáš, protože emoce stříkají. Ty šťavnaté záběry si publikum žádá a radost v basecampu u malé obrazovečky tě naplňuje chtíčem zase držet kameru.

Je krásné ráno a nacházím se pod věží Petit Clocher du Portalet ve Švýcarsku. Jako člen skupiny lezců mám za úkol držet krok s týmem ve zdejších spárách. O to složitější je ukojit moji touhu držet kameru a dokumentovat dění okolo.

V hlavě mám ducha a ten stále vymýšlí, jak to udělat. Při natáčení v civilizaci se věnuji naplno jednomu úkolu. Ale co tady? Dneska jdeme lézt cestu „État de Choc“ (7a, 280 m). Peru se s vnitřním hlasem, který šeptá, že odvyprávět příběh pohledných spár by byla paráda. Plaším ducha v hlavě a soustředím se na jištění parťáka.

Lezec: „Pojeď Zbyšku, pořádně podoj tu spáru a budeš v dobrým.“
Vnitřní hlas: „Teď to udělej, vyfoť to!“
Lezec: „ Jsi v pohodě?!“

Pocity za kamerou se liší od toho, jestli hraji úlohu spolulezce, nebo jen kameramana. Viset na fixním laně poblíž prvolezce je daleko náročnější, než když jsme lezecký tým. Chudák prvolezec má odlezeno nad frendem a dochází mu. On vypadá klidně, ale ve mně to vře. Co když se pohnu a on sletí? Mám mu podat pomocné lano, nebo ho nechat zahučet dolů pro efekt?

Zamýšlím se nad filmem Free solo, kde Alexe natáčeli v nejtěžších pasážích stacionární kamery, které mu nepomůžou. Když natáčíš z lana, tak lezce ovlivňuješ svou přítomností. Bylo by etické pomoct jako přihlížející fotograf lezci v nesnázích, nebo je lepší ctít etiku výstupu a nechat ho napospas osudu?

Psychický doping? Podle mě existuje, protože přítomnost fotografa může lezci v psychicky náročné cestě pomoci. Většinou se natáčí crux cesty z fixních lan a lezec může nabýt pocitu bezpečí, že přinejhorším mu někdo pomůže. Prvolezec to zvládne a hrdinně se kření do kamery.

Najednou se mnou někdo cuká a já otevřu oči. Zbyšek tahá za lano: „Zruš mě!“ Uf, to byla filozofická chvilka, až jsem zapomněl, kde jsem. Dolézám na vrchol žulové věže k sošce Madony a podávám parťákovi ruku. Emoce se uklidňují až v základním táboře, kde koukáme na fotky. Tyto obrázky alespoň trochu přiblíží dění okolo, které chceš ukázat ostatním. Tak co, bereš kameru zase příště?

___________________

Pokud si chceš poslechnout i živé vyprávění, doraž na víkendový festival Bye Bye Summer na Velký Rabštejn. Sokolíci tam odvyprávějí svoje zážitky a podělí se o obrázky – i prostřednictvím výstavy. Více o lezení na Portalet se dočteš také v Montaně 5/2019

Zbyšek Černohous dolézá k jednomu ze štandů na žulové věži Portalet. (f: Lukáš Ondrášek)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu