SOKOLÍCI V ÁDRU

„Zvedám svůj zrak vzhůru, kde se škodolibě směje můj jistič. To mě donutí k dalšímu úsilí. Při každých vylezených dvaceti centimetrech ale sjíždím téměř stejnou vzdálenost zas dolů…“ Ádr je speciální sféra.

TEXT: TOMÁŠ LUKÁŠEK S PŘISPĚNÍM ONDRY MRKLOVSKÉHO
FOTO: STANDA MITÁČ
| ČERVEN 2020

Už od sokolických přijímaček na Panťáků jsem se nemohl dočkat na první výjezd. S vědomím, že se nejspíš pojede do Labáku, má nedočkavost ještě stoupla. Avšak po pár dnech se na naší facebookové skupině objevil příspěvek s nadpisem: „ÁDR 4.–8. 6. 2021“. V tu chvíli mi spadl hřebínek.

„Co tam budu ksakru dělat, vždyť nejsem žádnej spárař,“ začal jsem si představovat, jak jsem ve vysolené spáře iks metrů nad posledním jištěním a rázem se mi začaly potit prsty. Po chvíli nejčernějších myšlenek jsem si uvědomil, že přesně toto je styl lezení, ve kterém se potřebuji zlepšit.

DOMNĚNKY A ROZKOUKÁNÍ (I. DEN)

S Ondrou Haškem přijíždíme na Zámeckou těsně před oficiálním zahájením, avšak Sokolíci nikde. Jsou zde akorát legendy našeho sportu čekající na účastníky srazu alpinistů nad krýglem vychlazeného pivka. Slunce ještě příjemně hřeje, ale horko už není. Z toho usuzujeme, že ostatní využívají večerní podmínky, nebo jsou teprve na cestě. Jdeme tedy zkontrolovat, co mají v hospodě na čepu a přisedáme ke zmíněným borcům.

Večer se schází nemalá partička známých či méně známých lezců. Společně spřádáme plány na léto a na nadcházející den. Jelikož bych ráno rád byl zcela funkční, měl radost z pohybu, a nikoliv z toho, že se mi motá kedlubna, jdu vcelku brzo spát.

Já vs. spáry
Moc spár vylezených nemám, nevyhledávám je, avšak pokud se v nějaké cestě objeví, umím použít žábu a pěst o přijatelném rozměru. Dokonce jsem se párkrát setkal s dvojžábou či klíčem, ale za spáraře se rozhodně nepovažuji.

Já vs. Ádr
V Ádru jsem nikdy nelezl. Dost jsem o něm slyšel, prý samá spára, ale nějaká stěnovka se občas taky najde. Mám z něj respekt, ale ve spárách se snad trošku hýbat umím.

PRVNÍ KONTAKT SE ŠIROČINOU (II. DEN)

Ráno se rozdělujeme do skupin a vyrážíme do skal. Je dosti teplo, tak oblékám pouze šortky, triko a do batohu přihazuji bundu. V tu chvíli ještě netuším, že toho budu pekelně litovat. Vyrážíme směr Milenecká hora na doporučenou cestu „Polická“ VIIa na Hrad. Ondra už v Ádru párkrát lezl, tak se navazuje na první konec lana a začíná pomalu vzlínat vzhůru. Za chvíli se ozývá: „Můžeš zrušit“ a následné: „Jistím!“ V první části si užívám krásné stěnové lezení s občasným využitím žáby. Nad třetím kruhem se najednou spára rozšiřuje na rozměr, se kterým jsem se ještě tváří v tvář nesetkal.

Po vyčerpání mého arzenálu spárařských technik mi nezbývá nic jiného než zalézt dovnitř širočiny, kde nacházím pozici k nabrání sil k dalšímu pohybu nahoru. Zvedám svůj zrak vzhůru, kde se škodolibě směje můj jistič. To mě donutí k dalšímu úsilí, jen nevím, jestli je to k něčemu platné. Při každých vylezených dvaceti centimetrech sjíždím téměř stejnou vzdálenost zas dolů. Po dlouhém a urputném boji za pomoci pár chytů, které jsem našel zřejmě z vůle boží, dolézám na vršek. Připadám si jako bych běžel maraton po mejdanu, jen s tím rozdílem, že mě nebolí hlava a nemám zbytkáč. Za chvíli naštěstí tento pocit utrpení přechází v úžas nad krásným okolím a radost z dosaženého vrcholu.

Přecházíme za ostatními k Hadí věži. Po okouknutí cest v okolí usuzuji, že si dám raději něco na druhém. V tu chvíli Anča dolézá „Hru o život“ VIIa. Na první pohled fajn cesta, dole ostrý kout, něco mezi komínem a širočinou, který plynule přechází ve spáru. „Tak jo, to by mohlo jít, na rozpor přece lízt umím,“ říkám si v duchu při obouvání lezeček. Udělám pár svižných temp za pomoci malých stupů, které jsou během chvíle minulostí. Nyní stojím vzepřen v komíně, který rozporem rozhodně nepůjde. „Musíš použít koleno,“ slyším ze země.

Vzhledem k mému outfitu (krátké tričko a kraťasy) se mi to moc nelíbí, ale činím, jak mi je poraděno. Nakonec se mi podaří udělat pár temp. Nevím, jestli se k nim hodí přívlastek lezeckých, ale silových, nebo „usilovných“ rozhodně. Po chvíli dochází síly a nezbývá než na plno využít vklíněnou holeň na jedné straně o lezečku, na druhé o koleno. Snažím se kousek přizvednout, avšak žába vlevo nedrží. Koleno vpravo? To už tuplem ne. Pomalu začínám přicházet o pracně vylezené centimetry, natož se snažím ještě více zabrat. Cítím, jak se mi zarývají zrnka písku do rozedřeného kolena a vzápětí padám do lana. Dávám ještě jeden marný pokus a nechávám se potupně spustit.

Outfit autora článku – zn. neuspokojivý

Hned za chvíli mám možnost si vyzkoušet „Dubčekovu spáru“ VIIa, kterou natahuje Ondra Mrklovský, a zvednout si tak sebevědomí po předešlém neúspěchu. Navíc se nade mnou slitovává jeden hodný vysloužený sokol a zapůjčuje mi své okované spárařské kalhoty. On sám totiž tvrdí, že dobré hadry jsou půlka úspěchu. Bohužel přebírám pouze kalhoty, nikoliv moudro. Kdybych tomu tak učinil, tak si vezmu i rukavice. To mi ale bohužel moje lenost a domněnka, že to půjde i bez nich, nedovoluje.

Už po prvních pár metrech zjišťuji, že je to ještě těžší, než jsem čekal a za chvíli ze spáry vyjíždím. Po pádu do lana si uvědomuji, že by se ty rukavice přeci jen hodily. Obracím se tedy na přihlížející lezce: „Hoďte mi, prosím, rukavice z batohu!“ Tato informace vzbudí nemalé množství emocí nad mým počínáním. S rukavicemi se mi dostává i střídmá dávka zaslouženého výsměchu. Cestu se mi nakonec podaří dolézt, dokonce i bez pádu, ale dává mi zabrat více jak kdejaká stěnová desítka.

Ondra Mrklovský v „Dubčekově spáře“ VIIa na Hadí


Já vs. Ádr
V Ádru jsem už lezl. Je to samá širočina. Cením lidi, co to umí a baví je to, ale nechápu je. Je to hrozná dřina a ani zdaleka se to neblíží lezeckému estetickému pohybu. Doufám, že zítra půjdeme do Teplic.

NA TĚŽKÉ RICHTROVCE SE STOUPOU
(napsal Ondra Mrklovský)

Každý, kdo se v Ádru trochu pohybuje, zná jméno saského klasika Herberta Richtera. Působil tady hlavně v letech 1960–62, a jelikož toho ještě tou dobou moc vylezeného nebylo, mohl si vybírat ty nejkrásnější linky. Během posledních pár let jsem si většinu těchto parádních cest už vylezl a z Herbertova seznamu už mi zbývají jen ty těžší nebo méně známé cesty. Mezi ně patří taky „Severní“ VIIIb na Adama a Evu. Je zastrčená až vzadu u vodopádu a moc lidí o ní neví. Když jsem na nedalekém vrcholu Vřesové líčil Stoupovi (Dušan Janák, bývalý repre lezec, pozn. red), že tady kousek za rohem je klasika od Richtera, taky byl překvapený. Od pohledu ho ale hned zaujala a o dvě hodinky později už jsme do ní nalézali.

Cesta začíná pár metry komínu, který lezce přivede pod střechu podobnou Great Roof na El Capovi. Stoupa na konci komínu zakládá baterii smyček, nechává si poslat kartáč, trochu pucuje stupy a pak střechu za spoďáky a žáby traverzuje a dobývá první kruh. Co teď? Nervózní nahlížení zpod převisu dává tušit na Adršpach netypické stěnové pohyby. Stoupa navrhuje se vystřídat. „Jen to prubni!“ povzbuzuji ho. Pofidérní žlutý materiál se ukazuje jako překvapivě pevný a po perfektně provedené sekvenci brzy cvaká druhý kruh. „Show must go on, mládí vpřed.“ Nevylítl jsem do parádního pendlu pod převisem a kousek stěnou byl na druhém pohlazením na duši. „Tak za tuhle oblinu jsem se právě věšet nechtěl,“ hlásí Stoupa, když jsem se k němu blížím a docela snadno si poradím s místem, kde on musel trochu zabojovat. „To se ti vůbec nedivím, já na prvním asi taky ne,“ odpovídám a už na sebe u druhého kruhu cvakám všechny cajky, abych mohl vyrazit spárou k vrcholu.

Stoupám nervózně vzhůru s cílem hlavně nesletět na parťáka v kruhu. Žába ale drží, a tak mě žádné polety snad nečekají. Daří se mi utrousit i nějakou bambuli a jiné smyčky. Když se jedna spára ztrácí do plytkého véčka, vedle začíná druhá. Sice jsou tak daleko, že jednu musím pustit, než chytnu druhou, ale to nevadí a po jednom nepříjemném kroku je zase veselo. Nadšení z parádní cesty přibržďuje jen úzký výlezový komín. I dřina v něm ale jednou končí a my máme další krásnou, nelehkou cestu v kapse. Mistr Richter opět nezklamal a nezbývá než uznat, že to před šedesáti lety byli dobří bouráci. Zapisujeme 48. opakování a jedeme dolů.

PRVNÍ KONTAKT SE ŠIROČINOU (III. DEN)

Tak jdeme zase do Ádru – na klasiky. Po včerejší zkušenosti přibaluji i dlouhé kalhoty. Po cestě pokukuji aspoň po náznaku stěnového lezení, ale marně, všude samá spára. Dorážíme pod Zrzka, když tu vidím dva kruhy ve stěně obklopené kyzy. „Sakra, to vypadá pěkně,“ v hlavě si už představuji pěkné kroky ve stěně, pak si ale vzpomenu na včerejšek a zase se uklidním. Navíc název cesty „Minimum rozumu“ ! VIIIb taky není moc povzbuzující. Zá Óňou Mrklovským si dávám na rozlez cestu „Domino“ VIIa, krásná cesta s přepadem do stěny a tou dolez na vrchol.

Představa, že bych šel vedlejší „Minimum rozumu“ na prvním, mi dodává sebevědomí. Za chvíli už provazuji hodiny a následně se překuluji přes hranu do kyzovité stěny. K prvnímu lezu dosti opatrně, prý to není úplný beton. Po pár metrech zjišťuji, že je to lepší, než jsem čekal, tak zahazuji nervozitu a s lehkou opatrností dolézám na vrchol. Večer jsem se dozvěděl, že to je prý cesta s vykřičníkem. „Jestli je tohle cesta s vykřičníkem, je potom vůbec nějaká cesta v Ádru, která by ho neměla?“

Ondra Hašek a jeho PP cesty „Minimum rozumu“ (! VIIIb)


Avšak odpověď na tuto otázku jsem znal už po cestě ze skal. Standa nám doporučil „Starou cestu“ VIIa na Bakchuse. Pod cestou jsme stáli tři ne úplně zdatní spáraři. Jelikož jsem ve stříhání fakt profík, tak jsem vyhrál, což mi otevřelo možnost cestu „sajtnout“. A taky že ano, utrpení z předešlého dne přeci jen k něčemu bylo a pomohlo mi k mé první vytažené spáře v Ádru.

Já vs. Ádr a spáry
Vypadá to, že v Ádru nebudou jen šílený širočiny, vytáhl jsem už dvě cesty. Jednu stěnovku, sice tady takových asi moc nebude, ale když už, tak budou stát za to. A jednu spáru, která ve mně probudila pocit, že ne všechny spáry jsou odporné a třeba si ještě nějakou dám.

– ŠIMON JANOŠEC V CIKÁNOVĚ CESTĚ „ČARDÁŠ“ VIIIb (f: Standa Mitáč) –

ZEVL A SPORTOVKY (IV. DEN)

Konečně něco, co mi půjde. Šimon, zkušenej sokol, přichází s parádním programem pro třetí lezecký den. Jelikož už mám spár vcelku dost, tak Ostašká trilogie zní opravdu lákavě. Jako první dorážíme pod Karbaníka, kde již Šimon zkouší cestu s názvem „Skat“ za Xa. Jedná se o převislou stěnu s chyty. Něco, co jsem poslední dva dny mohl jen ztěžka zpozorovat. Na nic tedy nečekám, vyslýchám si betu, rychle se zahřívám a jdu lízt.

Zbytek dne se nese v duchu lezení desítek a zevlení mezi pokusy. Mně i Šimonovi se daří „Ostašká trilogie“ („Skat“ Xa, „Total brutal“ Xa a „Hranomat“ Xa), Fanda Bulička dokonce přidává ještě „Arachnofobii“ za Xb. Dvě z cest posílám na první, jen „Hranomat“ mi dává chvíli zabrat.

SPORTOVNÍ SPÁRA? (V. DEN)

Na poslední lezecký den vyrážíme do Ádru užít ještě nějakou tu spáru. Standa opět nezklamal a vybírá mi krásnou cestu s názvem „Kolo nebo lezení“ VIIIb. Dále přecházíme za zbytkem Sokolíků, kteří zkouší „Tenké psaní“ VIIIb na Pošťáka. Pro mě jedna z mála cest v Ádru, o které jsem něco slyšel dlouho před příjezdem, a rozhodně mě nenapadlo, že bych jí šel zkusit hned během prvního výjezdu sem. „Ty erárky jsou fakt tutový!“ ujišťuje mě Fanda, který ji přelezl volně. No dobře, stahuji lano a navazuji se na první konec.

Na nástupu mě okamžitě překvapí koutová širočina, naštěstí téměř okamžitě objevuji grif a následně zabírá žába za pravou ruku, což mi otevírá cestu k prvnímu kruhu. Dále pokračuji za hranu, avšak traverz v převise mě vysiluje natolik, že vypadávám ještě pod erárkou a objevuji se opět v koutě kousek nad jističem. V dalších pár pokusech mám možnost otestovat érárky, které jsou naštěstí opravdu tutové a následně se dostávám ke druhému kruhu. Podle některých je to dál choďák, ale pro mě se to spíše utahuje. Spára se zužuje na horší žábu, ve které zvládám udělat ještě pár temp a pak už jen cítím, jak pomalu vyjíždím ven. Následně se ocitám v laně s pocitem, který jsem za poslední čtyři dny nezažil – mám bandasky jak kráva.

Já vs. Ádr. a spáry
V Ádru jsem lezl už tři dny a kompletně se mi na něj změnil pohled. Zejména díky spárám. Nakonec na tom hlemzání ve spárách přeci jen něco bude a pociťuji, že to rozhodně chci zase zažít, a proto se plánuji do Ádru někdy vrátit.


Článek z prvního výjezdu nového týmu týmu Sokolíků – výběru Mladých alpinistů ČHS.
Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment.

__________

Tomáš Lukášek

Autor

Lezec a cestovatel od malička. Miluje krásu pohybu, které lze dosáhnout jen při lezení. Nejraději tráví čas ve skalách s partou dobrých přátel, kde nemusí nic řešit, jen jakou cestu poleze a co si dá k večeři.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

Podpora eMontany | I malý příspěvek na provoz redakce se počítá. Díky za tvou přízeň