SOKOLÍCI V ÁDRU

„Zve­dám svůj zrak vzhů­ru, kde se ško­do­li­bě smě­je můj jis­tič. To mě donu­tí k dal­ší­mu úsi­lí. Při kaž­dých vyle­ze­ných dva­ce­ti cen­ti­me­t­rech ale sjíž­dím téměř stej­nou vzdá­le­nost zas dolů…“ Ádr je spe­ci­ál­ní sfé­ra.

TEXT: TOMÁŠ LUKÁŠEK S PŘISPĚNÍM ONDRY MRKLOVSKÉHO
FOTO: STANDA MITÁČ
| ČERVEN 2020

Už od soko­lic­kých při­jí­ma­ček na Pan­ťá­ků jsem se nemohl dočkat na prv­ní výjezd. S vědo­mím, že se nej­spíš poje­de do Labá­ku, má nedo­čka­vost ješ­tě stoup­la. Avšak po pár dnech se na naší face­boo­ko­vé sku­pi­ně obje­vil pří­spě­vek s nad­pi­sem: „ÁDR 4.–8. 6. 2021“. V tu chví­li mi spa­dl hře­bí­nek.

„Co tam budu ksa­k­ru dělat, vždyť nejsem žád­nej spá­rař,“ začal jsem si před­sta­vo­vat, jak jsem ve vyso­le­né spá­ře iks met­rů nad posled­ním jiš­tě­ním a rázem se mi zača­ly potit prs­ty. Po chví­li nej­čer­něj­ších myš­le­nek jsem si uvě­do­mil, že přes­ně toto je styl leze­ní, ve kte­rém se potře­bu­ji zlep­šit.

DOMNĚNKY A ROZKOUKÁNÍ (I. DEN)

S Ond­rou Haš­kem při­jíž­dí­me na Zámec­kou těs­ně před ofi­ci­ál­ním zahá­je­ním, avšak Soko­lí­ci nikde. Jsou zde ako­rát legen­dy naše­ho spor­tu čeka­jí­cí na účast­ní­ky sra­zu alpi­nis­tů nad krý­glem vychla­ze­né­ho piv­ka. Slun­ce ješ­tě pří­jem­ně hře­je, ale hor­ko už není. Z toho usu­zu­je­me, že ostat­ní vyu­ží­va­jí večer­ní pod­mín­ky, nebo jsou tepr­ve na ces­tě. Jde­me tedy zkon­t­ro­lo­vat, co mají v hos­po­dě na čepu a při­se­dá­me ke zmí­ně­ným bor­cům.

Večer se schá­zí nema­lá par­tič­ka zná­mých či méně zná­mých lez­ců. Spo­leč­ně spřá­dá­me plá­ny na léto a na nad­chá­ze­jí­cí den. Jeli­kož bych ráno rád byl zce­la funkč­ní, měl radost z pohy­bu, a niko­liv z toho, že se mi motá kedlub­na, jdu vcel­ku brzo spát.

Já vs. spá­ry
Moc spár vyle­ze­ných nemám, nevy­hle­dá­vám je, avšak pokud se v něja­ké ces­tě obje­ví, umím pou­žít žábu a pěst o při­ja­tel­ném roz­mě­ru. Dokon­ce jsem se pár­krát setkal s dvoj­žá­bou či klí­čem, ale za spá­ra­ře se roz­hod­ně nepo­va­žu­ji.

Já vs. Ádr
V Ádru jsem nikdy nele­zl. Dost jsem o něm sly­šel, prý samá spá­ra, ale něja­ká stě­nov­ka se občas taky najde. Mám z něj respekt, ale ve spá­rách se snad troš­ku hýbat umím.

PRVNÍ KONTAKT SE ŠIROČINOU (II. DEN)

Ráno se roz­dě­lu­je­me do sku­pin a vyrá­ží­me do skal. Je dosti tep­lo, tak oblé­kám pou­ze šort­ky, tri­ko a do bato­hu při­ha­zu­ji bun­du. V tu chví­li ješ­tě netu­ším, že toho budu pekel­ně lito­vat. Vyrá­ží­me směr Mile­nec­ká hora na dopo­ru­če­nou ces­tu „Polic­ká“ VIIa na Hrad. Ond­ra už v Ádru pár­krát lezl, tak se nava­zu­je na prv­ní konec lana a začí­ná poma­lu vzlí­nat vzhů­ru. Za chví­li se ozý­vá: „Můžeš zru­šit“ a násled­né: „Jis­tím!“ V prv­ní čás­ti si uží­vám krás­né stě­no­vé leze­ní s občas­ným vyu­ži­tím žáby. Nad tře­tím kru­hem se najed­nou spá­ra roz­ši­řu­je na roz­měr, se kte­rým jsem se ješ­tě tvá­ří v tvář nese­tkal.

Po vyčer­pá­ní mého arze­ná­lu spá­rař­ských tech­nik mi nezbý­vá nic jiné­ho než zalézt dovnitř širo­či­ny, kde nachá­zím pozi­ci k nabrá­ní sil k dal­ší­mu pohy­bu naho­ru. Zve­dám svůj zrak vzhů­ru, kde se ško­do­li­bě smě­je můj jis­tič. To mě donu­tí k dal­ší­mu úsi­lí, jen nevím, jest­li je to k něče­mu plat­né. Při kaž­dých vyle­ze­ných dva­ce­ti cen­ti­me­t­rech sjíž­dím téměř stej­nou vzdá­le­nost zas dolů. Po dlou­hém a urput­ném boji za pomo­ci pár chy­tů, kte­ré jsem našel zřej­mě z vůle boží, dolé­zám na vršek. Při­pa­dám si jako bych běžel mara­ton po mejda­nu, jen s tím roz­dí­lem, že mě nebo­lí hla­va a nemám zbytkáč. Za chví­li naštěs­tí ten­to pocit utr­pe­ní pře­chá­zí v úžas nad krás­ným oko­lím a radost z dosa­že­né­ho vrcho­lu.

Pře­chá­zí­me za ostat­ní­mi k Hadí věži. Po okouk­nu­tí cest v oko­lí usu­zu­ji, že si dám radě­ji něco na dru­hém. V tu chví­li Anča dolé­zá „Hru o život“ VIIa. Na prv­ní pohled fajn ces­ta, dole ost­rý kout, něco mezi komí­nem a širo­či­nou, kte­rý ply­nu­le pře­chá­zí ve spá­ru. „Tak jo, to by moh­lo jít, na roz­por pře­ce lízt umím,“ říkám si v duchu při obou­vá­ní leze­ček. Udě­lám pár sviž­ných temp za pomo­ci malých stu­pů, kte­ré jsou během chví­le minu­los­tí. Nyní sto­jím vze­přen v komí­ně, kte­rý roz­po­rem roz­hod­ně nepů­jde. „Musíš pou­žít kole­no,“ sly­ším ze země.

Vzhle­dem k mému out­fi­tu (krát­ké trič­ko a kraťa­sy) se mi to moc nelí­bí, ale činím, jak mi je pora­dě­no. Nako­nec se mi poda­ří udě­lat pár temp. Nevím, jest­li se k nim hodí pří­vlas­tek lezec­kých, ale silo­vých, nebo „usi­lov­ných“ roz­hod­ně. Po chví­li dochá­zí síly a nezbý­vá než na plno vyu­žít vklí­ně­nou holeň na jed­né stra­ně o lezeč­ku, na dru­hé o kole­no. Sna­žím se kou­sek při­zved­nout, avšak žába vle­vo nedr­ží. Kole­no vpra­vo? To už tuplem ne. Poma­lu začí­nám při­chá­zet o prac­ně vyle­ze­né cen­ti­me­t­ry, natož se sna­žím ješ­tě více zabrat. Cítím, jak se mi zarý­va­jí zrn­ka pís­ku do roze­dře­né­ho kole­na a vzá­pě­tí padám do lana. Dávám ješ­tě jeden mar­ný pokus a nechá­vám se potup­ně spus­tit.

Out­fit auto­ra člán­ku – zn. neu­spo­ko­ji­vý

Hned za chví­li mám mož­nost si vyzkou­šet „Dub­če­ko­vu spá­ru“ VIIa, kte­rou nata­hu­je Ond­ra Mrklov­ský, a zved­nout si tak sebe­vě­do­mí po pře­de­šlém neú­spě­chu. Navíc se nade mnou sli­to­vá­vá jeden hod­ný vyslou­že­ný sokol a zapůj­ču­je mi své oko­va­né spá­rař­ské kalho­ty. On sám totiž tvr­dí, že dob­ré had­ry jsou půl­ka úspě­chu. Bohu­žel pře­bí­rám pou­ze kalho­ty, niko­liv moud­ro. Kdy­bych tomu tak uči­nil, tak si vez­mu i ruka­vi­ce. To mi ale bohu­žel moje lenost a domněn­ka, že to půjde i bez nich, nedo­vo­lu­je.

Už po prv­ních pár met­rech zjiš­ťu­ji, že je to ješ­tě těž­ší, než jsem čekal a za chví­li ze spá­ry vyjíž­dím. Po pádu do lana si uvě­do­mu­ji, že by se ty ruka­vi­ce pře­ci jen hodi­ly. Obra­cím se tedy na při­hlí­že­jí­cí lez­ce: „Hoď­te mi, pro­sím, ruka­vi­ce z bato­hu!“ Tato infor­ma­ce vzbu­dí nema­lé množ­ství emo­cí nad mým počí­ná­ním. S ruka­vi­ce­mi se mi dostá­vá i stříd­má dáv­ka zaslou­že­né­ho výsmě­chu. Ces­tu se mi nako­nec poda­ří dolézt, dokon­ce i bez pádu, ale dává mi zabrat více jak kdeja­ká stě­no­vá desít­ka.

Ond­ra Mrklov­ský v „Dub­če­ko­vě spá­ře“ VIIa na Hadí


Já vs. Ádr
V Ádru jsem už lezl. Je to samá širo­či­na. Cením lidi, co to umí a baví je to, ale nechá­pu je. Je to hroz­ná dři­na a ani zda­le­ka se to neblí­ží lezec­ké­mu este­tic­ké­mu pohy­bu. Dou­fám, že zít­ra půjde­me do Tep­lic.

NA TĚŽKÉ RICHTROVCE SE STOUPOU
(napsal Ond­ra Mrklov­ský)

Kaž­dý, kdo se v Ádru tro­chu pohy­bu­je, zná jmé­no sas­ké­ho kla­si­ka Her­ber­ta Rich­te­ra. Půso­bil tady hlav­ně v letech 1960–62, a jeli­kož toho ješ­tě tou dobou moc vyle­ze­né­ho neby­lo, mohl si vybí­rat ty nej­krás­něj­ší lin­ky. Během posled­ních pár let jsem si vět­ši­nu těch­to parád­ních cest už vyle­zl a z Her­ber­to­va sezna­mu už mi zbý­va­jí jen ty těž­ší nebo méně zná­mé ces­ty. Mezi ně pat­ří taky „Sever­ní“ VIIIb na Ada­ma a Evu. Je zastr­če­ná až vza­du u vodo­pá­du a moc lidí o ní neví. Když jsem na neda­le­kém vrcho­lu Vře­so­vé líčil Stou­povi (Dušan Janák, býva­lý repre lezec, pozn. red), že tady kou­sek za rohem je kla­si­ka od Rich­te­ra, taky byl pře­kva­pe­ný. Od pohle­du ho ale hned zau­ja­la a o dvě hodin­ky poz­dě­ji už jsme do ní nalé­za­li.

Ces­ta začí­ná pár met­ry komí­nu, kte­rý lez­ce při­ve­de pod stře­chu podob­nou Gre­at Roof na El Capo­vi. Stou­pa na kon­ci komí­nu zaklá­dá bate­rii smy­ček, nechá­vá si poslat kar­táč, tro­chu pucu­je stu­py a pak stře­chu za spoďá­ky a žáby tra­ver­zu­je a dobý­vá prv­ní kruh. Co teď? Ner­vóz­ní nahlí­že­ní zpod pře­vi­su dává tušit na Adr­špach nety­pic­ké stě­no­vé pohy­by. Stou­pa navr­hu­je se vystří­dat. „Jen to prub­ni!“ povzbu­zu­ji ho. Pofi­dér­ní žlu­tý mate­ri­ál se uka­zu­je jako pře­kva­pi­vě pev­ný a po per­fekt­ně pro­ve­de­né sek­ven­ci brzy cva­ká dru­hý kruh. „Show must go on, mlá­dí vpřed.“ Nevy­lí­tl jsem do parád­ní­ho pen­dlu pod pře­vi­sem a kou­sek stě­nou byl na dru­hém pohla­ze­ním na duši. „Tak za tuhle obli­nu jsem se prá­vě věšet nechtěl,“ hlá­sí Stou­pa, když jsem se k němu blí­žím a doce­la snad­no si pora­dím s mís­tem, kde on musel tro­chu zabo­jo­vat. „To se ti vůbec nedi­vím, já na prv­ním asi taky ne,“ odpo­ví­dám a už na sebe u dru­hé­ho kru­hu cva­kám všech­ny caj­ky, abych mohl vyra­zit spá­rou k vrcho­lu.

Stou­pám ner­vóz­ně vzhů­ru s cílem hlav­ně nesle­tět na par­ťá­ka v kru­hu. Žába ale drží, a tak mě žád­né pole­ty snad neče­ka­jí. Daří se mi utrou­sit i něja­kou bam­bu­li a jiné smyč­ky. Když se jed­na spá­ra ztrá­cí do plyt­ké­ho véč­ka, ved­le začí­ná dru­há. Sice jsou tak dale­ko, že jed­nu musím pus­tit, než chyt­nu dru­hou, ale to neva­dí a po jed­nom nepří­jem­ném kro­ku je zase vese­lo. Nad­še­ní z parád­ní ces­ty při­b­rž­ďu­je jen úzký výle­zo­vý komín. I dři­na v něm ale jed­nou kon­čí a my máme dal­ší krás­nou, neleh­kou ces­tu v kap­se. Mis­tr Rich­ter opět nezkla­mal a nezbý­vá než uznat, že to před šede­sá­ti lety byli dob­ří bou­rá­ci. Zapi­su­je­me 48. opa­ko­vá­ní a jede­me dolů.

PRVNÍ KONTAKT SE ŠIROČINOU (III. DEN)

Tak jde­me zase do Ádru – na kla­si­ky. Po vče­rej­ší zku­še­nos­ti při­ba­lu­ji i dlou­hé kalho­ty. Po ces­tě poku­ku­ji aspoň po názna­ku stě­no­vé­ho leze­ní, ale mar­ně, všu­de samá spá­ra. Dorá­ží­me pod Zrz­ka, když tu vidím dva kru­hy ve stě­ně obklo­pe­né kyzy. „Sak­ra, to vypa­dá pěk­ně,“ v hla­vě si už před­sta­vu­ji pěk­né kro­ky ve stě­ně, pak si ale vzpo­me­nu na vče­rej­šek a zase se uklid­ním. Navíc název ces­ty „Mini­mum rozu­mu“ ! VIIIb taky není moc povzbu­zu­jí­cí. Zá Óňou Mrklov­ským si dávám na roz­lez ces­tu „Domi­no“ VIIa, krás­ná ces­ta s pře­pa­dem do stě­ny a tou dolez na vrchol.

Před­sta­va, že bych šel ved­lej­ší „Mini­mum rozu­mu“ na prv­ním, mi dodá­vá sebe­vě­do­mí. Za chví­li už pro­va­zu­ji hodi­ny a násled­ně se pře­ku­lu­ji přes hra­nu do kyzo­vi­té stě­ny. K prv­ní­mu lezu dosti opa­tr­ně, prý to není úpl­ný beton. Po pár met­rech zjiš­ťu­ji, že je to lep­ší, než jsem čekal, tak zaha­zu­ji ner­vo­zi­tu a s leh­kou opa­tr­nos­tí dolé­zám na vrchol. Večer jsem se dozvě­děl, že to je prý ces­ta s vykřič­ní­kem. „Jest­li je tohle ces­ta s vykřič­ní­kem, je potom vůbec něja­ká ces­ta v Ádru, kte­rá by ho nemě­la?“

Ond­ra Hašek a jeho PP ces­ty „Mini­mum rozu­mu“ (! VIIIb)


Avšak odpo­věď na tuto otáz­ku jsem znal už po ces­tě ze skal. Stan­da nám dopo­ru­čil „Sta­rou ces­tu“ VIIa na Bak­chuse. Pod ces­tou jsme stá­li tři ne úpl­ně zdat­ní spá­ra­ři. Jeli­kož jsem ve stří­há­ní fakt pro­fík, tak jsem vyhrál, což mi ote­vře­lo mož­nost ces­tu „sajt­nout“. A taky že ano, utr­pe­ní z pře­de­šlé­ho dne pře­ci jen k něče­mu bylo a pomoh­lo mi k mé prv­ní vyta­že­né spá­ře v Ádru.

Já vs. Ádr a spá­ry
Vypa­dá to, že v Ádru nebu­dou jen šíle­ný širo­či­ny, vytá­hl jsem už dvě ces­ty. Jed­nu stě­nov­ku, sice tady tako­vých asi moc nebu­de, ale když už, tak budou stát za to. A jed­nu spá­ru, kte­rá ve mně pro­bu­di­la pocit, že ne všech­ny spá­ry jsou odpor­né a tře­ba si ješ­tě něja­kou dám.

– ŠIMON JANOŠEC V CIKÁNOVĚ CESTĚ „ČARDÁŠ“ VIIIb (f: Stan­da Mitáč) –

ZEVL A SPORTOVKY (IV. DEN)

Koneč­ně něco, co mi půjde. Šimon, zku­še­nej sokol, při­chá­zí s parád­ním pro­gra­mem pro tře­tí lezec­ký den. Jeli­kož už mám spár vcel­ku dost, tak Ostaš­ská tri­lo­gie zní oprav­du láka­vě. Jako prv­ní dorá­ží­me pod Kar­ba­ní­ka, kde již Šimon zkou­ší ces­tu s názvem „Skat“ za Xa. Jed­ná se o pře­vis­lou stě­nu s chy­ty. Něco, co jsem posled­ní dva dny mohl jen ztěž­ka zpo­zo­ro­vat. Na nic tedy neče­kám, vyslý­chám si betu, rych­le se zahří­vám a jdu lízt.

Zby­tek dne se nese v duchu leze­ní desí­tek a zevle­ní mezi poku­sy. Mně i Šimo­no­vi se daří „Ostaš­ská tri­lo­gie“ („Skat“ Xa, „Total bru­tal“ Xa a „Hra­no­mat“ Xa), Fan­da Bulič­ka dokon­ce při­dá­vá ješ­tě „Arach­no­fo­bii“ za Xb. Dvě z cest posí­lám na prv­ní, jen „Hra­no­mat“ mi dává chví­li zabrat.

SPORTOVNÍ SPÁRA? (V. DEN)

Na posled­ní lezec­ký den vyrá­ží­me do Ádru užít ješ­tě něja­kou tu spá­ru. Stan­da opět nezkla­mal a vybí­rá mi krás­nou ces­tu s názvem „Kolo nebo leze­ní“ VIIIb. Dále pře­chá­zí­me za zbyt­kem Soko­lí­ků, kte­ří zkou­ší „Ten­ké psa­ní“ VIIIb na Poš­ťá­ka. Pro mě jed­na z mála cest v Ádru, o kte­ré jsem něco sly­šel dlou­ho před pří­jez­dem, a roz­hod­ně mě nena­padlo, že bych jí šel zku­sit hned během prv­ní­ho výjez­du sem. „Ty erár­ky jsou fakt tuto­vý!“ ujiš­ťu­je mě Fan­da, kte­rý ji pře­le­zl vol­ně. No dob­ře, sta­hu­ji lano a nava­zu­ji se na prv­ní konec.

Na nástu­pu mě oka­mži­tě pře­kva­pí kou­to­vá širo­či­na, naštěs­tí téměř oka­mži­tě obje­vu­ji grif a násled­ně zabí­rá žába za pra­vou ruku, což mi ote­ví­rá ces­tu k prv­ní­mu kru­hu. Dále pokra­ču­ji za hra­nu, avšak tra­verz v pře­vi­se mě vysi­lu­je nato­lik, že vypa­dá­vám ješ­tě pod erár­kou a obje­vu­ji se opět v kou­tě kou­sek nad jis­ti­čem. V dal­ších pár poku­sech mám mož­nost otes­to­vat érár­ky, kte­ré jsou naštěs­tí oprav­du tuto­vé a násled­ně se dostá­vám ke dru­hé­mu kru­hu. Pod­le někte­rých je to dál choďák, ale pro mě se to spí­še uta­hu­je. Spá­ra se zužu­je na hor­ší žábu, ve kte­ré zvlá­dám udě­lat ješ­tě pár temp a pak už jen cítím, jak poma­lu vyjíž­dím ven. Násled­ně se oci­tám v laně s poci­tem, kte­rý jsem za posled­ní čty­ři dny neza­žil – mám ban­dasky jak krá­va.

Já vs. Ádr. a spá­ry
V Ádru jsem lezl už tři dny a kom­plet­ně se mi na něj změ­nil pohled. Zejmé­na díky spá­rám. Nako­nec na tom hlem­zá­ní ve spá­rách pře­ci jen něco bude a poci­ťu­ji, že to roz­hod­ně chci zase zažít, a pro­to se plá­nu­ji do Ádru někdy vrá­tit.


Člá­nek z prv­ní­ho výjez­du nové­ho týmu týmu Soko­lí­ků – výbě­ru Mla­dých alpi­nis­tů ČHS.
Hlav­ním part­ne­rem pro­jek­tu je fir­ma Moun­ta­in Equi­p­ment.

__________

Tomáš Lukášek

Autor

Lezec a ces­to­va­tel od malič­ka. Milu­je krá­su pohy­bu, kte­ré lze dosáh­nout jen při leze­ní. Nej­ra­dě­ji trá­ví čas ve ska­lách s par­tou dob­rých přá­tel, kde nemu­sí nic řešit, jen jakou ces­tu pole­ze a co si dá k veče­ři.

Standa Mitáč

Hlav­ní edi­tor

„Leze­ní není o čís­lech a život není o peně­zích.“ Nej­ra­dě­ji píše o lidech, kte­ří vědí, že štěs­tí si nikde nekou­píš. Je závis­lý na sta­vech, kdy neře­ší čas a datum – v horách nebo doma upro­střed Labských pís­kov­ců. Nelé­čí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvak­nu­tím při­spí­váš eMon­ta­ně na dal­ší tvor­bu