Sokolíci na Levém

OHROŽENÍ DRUZI

Tým mladých alpinistů ČHS má letos čekat velká expedice – závěrečný počin jejich tříletého projektu. Proto se v květnu plánovali trochu zdokonalit v technice lezení velkých stěn.

„Monte Brento bude na trénink bigwallů ideální,“ zněl původní plán.
Nějakým Sokolíkům se to však zdálo málo extrémní. „Doporučoval bych, abychom udělali řetězovku na Malý Jorasy (3 cesty za 2 dny a spát ve stěně) nebo jít do severky Mont Blanku (Devine providence atd.),“ napsal jeden z nich.

Ani Itálie ani Francie – nakonec se během domluveného květnového termínu nedalo vyjet za hranice nikam. Junioři tedy zůstali na domácím písku.

Máš pravdu, i v Labáku se dá lézt „Big Wall“ – bohužel tou dobou byl také zakázaný, respektive pod sezónní uzavírkou. Stejně tak jako klasiky kolem Vojtěcha, Duhové věže, Tyršovek atd. Do nich je také zákaz vjezdu.

Dopadlo to tedy tak, že Sokolíci se místo do Alp sletěli „na Levej“ – jak je letos na jaře celkem v módě… Kdo sem zavítá, má celkem velký problém odjet.

„Levý břeh – to je samý mágo a sportovky,“ může si leckdo říci. Sokolíci sem však nevyrazili jen bezhlavě zvětšovat vrstvu maglajzu na chytech, která vzniká, když je po sobě člověk nečistí kartáčkem. I na tomto břehu mezi bílými lajnami najdeš terény, ve kterých tě drží podobné finesy jako na horské žule – žáby, klemy, pata/špička… Kde trpíš v drobivé špíně („Sametová spára“ VIIb na Žlutku). A najdeš tu i cesty, v jejichž citlivých místech tě mohou omámit účinky nadmořské výšky – nad kruhem či erárkou.

Sokolíci se vydali poškádlit právě tyto trochu opomíjené cesty. Do článku jsme společně vypíchli čtyři z nich. Ke každé patří jedna velká fotka, povídání a menší galerie.

PŘIDRŽET POHLEDEM

„Pojéď, Bětko! O kus výš dáš žábu!“ volá zespoda Šimon.
„Kde myslíš?“ ozývá se tichá Bětka pod prvním kruhem „Fialové spáry“.
„Ještě trochu výš. Je to teda spíš takovej mloček – malá žába!“ radí milovník spár křehké dívce na ostrém konci.
„Myslíš jikru?“ ptá se z vedlejšího fixu fotící Standa, který si pro změnu spletl jikru s pulcem.

Zábavný moment se po chvíli mění v tichou scénu, kterou všichni účastníci pozorují a hlídají si, aby neudělali nějaký rychlý pohyb. Několik párů přihlížejících očí tlačí Bětku k prvnímu kruhu. Sune se pomalu. Pár kroků nahoru, pár dolů. Vyklepává. Nedívá se na to snadno, i když víš, že Bětka se jen tak nepustí.

Cvaknuto.

V Labáku se Sokolíci nenudili. Ani během odpočívání – to zase nasávali (kromě občasného pivka) metodické vědomosti od Pána Bigwallů (Ondry Beneše) a vytvořili kolem něj odhodlané Společenstvo Bigwallů.

Mimochodem – „mloček“, jakožto nový výraz pro mělkou žábu, se během soustředění rychle uchytil. Může se stát, že po otevření sezónních uzavírek se rozšíří i do Ádru.

FIALOVÁ SPÁRA VIIIc

Žlutá stěna žlebská | Krauskopf, Höfer, 1992
(Napsala a lezla Eliška „Bětka“ Vlčková)

Nádherná a těžká spára. K prvnímu kruhu se leze po dobrých smyčkách prý skvělou žábou – Šimon s Ančou se tím začátkem proběhli. Mně k tomu, abych mohla taky takhle sprintovat, chybí odpracovat ještě nějaké ty hodiny v Ádru.

Po cvaknutí kruhu se spárka uzavírá a je potřeba lézt za klemy. Občas se po pravé straně objeví záchranný chyt a docela dobré stupy, nemusíš tedy celou dobu páčit nohy ve spáře.

Prstovou spáru jsem zkoušela lézt asi jednou a moc slavné to nebylo. S velkou nedůvěrou k tomuhle stylu lezení a po fiasku v kluzké nástupové žábě se tedy pouštím od prvního kruhu dál. K mému velkému překvapení klemy opravdu drží a co víc, lezení je to teda fakt parádní! Jak říkal Ondra Beneš: „Lajna jako v Indian Creeku.“

Po pár držkách, jednom čapnutí volezlé erárky, ze které jsem narafičila ufona, a hodně intenzivním funění jsem na vršku (zpravidla se končí nadlezením druhého kruhu, pozn. red.). Příště bych ráda zkusila kusovku v méně expedičním stylu, těším se na to.

Jestli miluješ spáry a ocitneš se někdy v Labáku na Levém, určitě na ni vyraž – poznáš ji snadno, je totiž opravdu fialová.

BUBLIFUK VIIIa

Žlutá stěna žlebská | Krauskopf, Hovorka, 1987
(Napsala a lezla Anička Šebestíková + Dan Podráský)

Tahle cesta se sice schovává za rohem Žluté stěny, ale i tak upoutala naši pozornost. „Tohle potřebujeme lízt!“ mírně převislou stěnu narušuje sokolík, jehož konec zdobí krásný kroužek. Nic víc nepotřebuješ vědět. Je to ten typ cesty, u kterého tě nezajímá klasa, jištění ani délka. Víš, že ať je to třeba pětka, nebo naopak desítka, tak do toho prostě stejně nalezeš. Když ti k tomu někdo něco řekne, tak jsi rád, ale tvé rozhodnutí to už většinou nezmění. Užíváš si ten parádní objevitelský pocit, spolu s jistou hrdostí na umění přesvědčit parťáka o tom, že ta cesta je prostě nádherná, a že přes to nejede vlak.

Zažíváte tak spolu celou škálu emocí od naprosté sabotáže typu sundání sedáku, ujišťování: „Dobře, odjistím tě v tom, ale lézt to nebudu,“ až po hřejivý pocit souznění, pokud to vidíte úplně stejně. To je nejlepší! Někdy se takhle hřejivě shodneme na opravdu hnusné cestě. To však nebyl tento případ.

Tohle je hvězdičková cesta z roku 1987, psaná za VIIIa. Taková hrdá a vyzývavá kráska s přirozenou autoritou a docela dobrým názvem: „Bublifuk“. Ne moc sportovní, protože těch je tady přeci všude kolem plno. Nejenom lišty, ale i krásný sokol. Ne borky, ale kruhy. A ne moc kruhů, ale tři. A samozřejmě smyčky. „Pokud tam, kam nevidím ze země, nebude nějakej vtípek, tak to určitě vylezu, protože je to fakt pěkný…“, říkáš si a už štoucháš první tkaničku. Parádní vykrucovací spáro-sokol s přesně tolika smyčkami, kolik morál žádá. Už po pár metrech je ti jasné, že se najdou tací, kteří z toho zase udělají výrazně spárovou záležitost, ale ty si pěkně užíváš trošku osolené odšlapy do stěnky. Cvaknutím prvního trochu znejistíš, co bude dál, hezká stěnka ti však brzy dovolí cvaknout další kruh. Nad ním se hlásí ta dobrodružná část, do které není vidět ze země. Cítíš, že čas skrytého vtípku přichází.

Koukáš dolů na jističe. Je to v klidu – aspoň u toho jištění stojí, Zbyšek by už dávno seděl a popoháněl by tě nelibými hláškami. Takže fajn. Nejasný nález do rajbáku pod posledním kruhem byl asi nejtěžším místem cesty. Duch onsightu se vznášel v tichu nad vodami. Místo mágem obílených chytů se orientuješ podle kondice lišejníku a tam, kde trochu skomírá, opatrně kladeš nohy a rukama objímáš cokoli, co má alespoň trochu ostrou hranku. Po chvilkových pochybách a letmé kontrole kvality uzlu na sedáku chytáš beroucí spárku. Když odhalíš správný směr, tak i toho lišejníku není už nějak nepříjemně moc. Nebylo to tak strašné, říkáš si po lehkém dolezu u slaňáku. „Vlastně to bylo moc hezký!“ cvaklý slaňák dělá divy. Nakonec se ukázalo, že největší vtip se skrýval v návratu na zem, kdy jsme čekali, jak nám vyjde lano, a ono nevyšlo…

CESTA NÁMOŘNÍ PĚCHOTY VIIc

Indiánka | bratři Weingartlové, 1978
(Napsal a lezl Lukáš Ondrášek)

Jak k tomu přijdeme my z východního bloku? Písek je skoro zakázané slovo pro svoji nebezpečnost a navíc budeme s sebou ještě tahat nějaké tkaničky, které stejně neumíme zakládat. Výše popsaná klasika se nám, přespolním, jeví jako jiný světadíl a při listování tučným průvodcem je jisté, že polezeme spáru. Tyto útvary jsou přece často zmiňované a v hospodách pod skalami jsou vděčným tématem při večerních rozpravách.

Abych nevypadal jako úplný nýmand, tak už jsem se na spáry párkrát podíval a zrovna jedna mi padla do oka na Indiánce. „Cestu námořní pěchoty“ mám v hledáčku od minulé výpravy, kdy nás kroky vedly vzhůru položenými terény naproti.

Prvovýstupci bratři Weingartlové jsou prý pojem a tato lehce nazelenalá linka přes dva kruhy bude lahůdka.

Nastupuji ověšen smyčkami pod první puklinu. Erární smyčka je darem z nebes a hbitě ji cvakám. Následuje solidní žába a ve dvaceti skáču po prvním kruhu. Přítah, odraz a ruce zase nořím do temnoty, jako když lovím klíče z kanálu. Začíná přituhovat, nahazuji první bambuli „skoro jako tenkrát“ a vrážím do škvíry betonovou pěst. Spárofilové si budou libovat a závěrečná hranka, která vede až na vrcholové plató ke knížce, je zase moje parketa.

Ocitám se omámen výhledy po pár minutách při hledání slaňáku. „To je tady snad nějaká tradice, slaňovat ze stromů?!“ Zmateně hledám kruh, až zespodu přichází rada, že slaňák najdu o pět metrů níž. Místní klasici prý nedolézají na vrcholy masivů, ale fikaně umístí slaňák do škvíry nad zaklíněný balvan. Dobírám Zbyška, klábosíme a užíváme si zdejšího tvrdého písku světové kvality.

Po dlouhém strádání v izolaci naší republiky nacházím duševní uspokojení. Už se nemusím příště hnát za oklouzaným vápencem na jih. I tady máme totiž světové linky a spáry, které nás vynesou na výsluní. S heslem „strach jen brzdí náš život“ si dokážeme vychutnat Labáček naplno. Tak zdar a příště se vidíme na Dómu. (Kde Lukáš spadl v posledním těžkém kroku „Kante Philosophy“ Xc, pozn. red.)

ADRŠPAŠSKÉ ORGIE VIIIb

Panic | Černý, Laštovička, Hochwalder, Litochleb, 2001
(Napsal a lezl Šimon Janošec)

Co si jeden představí pod takovým názvem? Jakou past může asi skrývat? Možná spáru… širokou, převislou a odvážnou. Nebo by to mohl být morálový rajbas s kruhem, ze kterého se točí hlava už na nástupu…

No, fantazie může být divoká. Já osobně jsem si představil dvacetimetrovou převislou širočinu na koleno s kruhem proklatě vysoko.

Je ale třeba si uvědomit, že se nacházíme v Labáku na Levým a se širočinama, ještě k tomu s morálovýma, se tady lidská entita moc nesetká.

Takže, nebudu nikoho napínat… Dojdeš pod cestu a s největší pravděpodobností budeš zklamán. Vidíš desetimetrovou širočinu se dvěma kruhy. A pak nějaký dolez.

Ale jak se říká… Nesuď knihu podle obalu…

Pozor spoiler. Pokud si chceš dát cestu v sajtu, zbytek textu přeskoč!

Prvotní zklamání tě rychle opustí. Dáš si několik svižných temp za koleno a dvoužábu. O deset metrů výš vylezeš na polici zplavený a zadýchaný jako po zaběhnutí maratónu. A pořád nedohlédneš ke slaňáku. No co, přehoupneš se přes převislé břicho, koukáš nad sebe, lezeš. Zatím čistou skálu začne střídat skála místy prorostlá lišejníkem. Pomocí obdivuhodně beroucích chytů všemi směry, jen ne těmi, které by ti vyhovovaly, probaletíš na vrchol.

Nahoře si setřeš pot z čela, rozhlédneš se po kraji, znovu se zamýšlíš:
„Ádršpašské orgie“?
Ale jo, může bejt…

DO MORKU KOSTÍ

…a po práci v klídku zajít na něco pěkně odjištěného, kde se člověk nepřerazí a může si náš sport užít i z té vlídnější stránky… Z novějších cest (v pauzách mezi spárami) se Sokolíkům na RP povedly například „Vodní svět“ Xa, „Vysmátá hrana“ Xa, „Yellowstone“ IXb, „Za banku“ IXa, „Žaludeční likér“ IXa atd. Pytle pověsili třeba do cest „Flyboy“ IXb nebo „Kante Philosophy“ Xc.

Rádi se vrátí dohonit resty – vždyť třeba Šimon to má z Opavy jen šest hodin autem. Místní lezení a večery U Kosti za menší projížďku károu stojí. Obzvlášť od doby, kdy mají protřelou lezeckou hospodu s ubytováním v područí Markéta a Kryštof.

Sokolíkům tohle místo posloužilo také jako vlídná základna pro jejich metodické hodiny, během kterých je Ondra Beneš učil například správně jümarovat, tahat těžkou svini, spát na závěsné posteli a jiné vychytávky. Snad je budou moci využít na horách už letos v létě…

__________

Článek z jarního výjezdu týmu Sokolíků – Mladých alpinistů ČHS.
Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment. Dále je podporují Rock Empire a Tendon.