fbpx Vrať se z horské jehly, než ti bouřka odnese stan. Sokolíci na Varappkách | eMontana.cz

Sokolíci na Varappkách

Hory ti nic neodpustí. Každou tvoji blbost trestají nekompromisně. Ale když dodržuješ pravidla, tak to prostě stojí za to. Sokolíci se je ve švýcarských Alpách snažili pochopit. První červencový týden zlézali žulové věže v okolí bivaku Dorées.

TEXT A FOTO: STANDA MITÁČ
| SRPEN 2019

TREST JEŠTĚ PŘED ZAČÁTKEM

Za krutého vedra jdu ještě do krutějšího kopce s nejkrutějším batohem. Na zádech mám stejně jako ostatní věci na týden. Nohy se po horké jízdě z Prahy líně vlečou jedna za druhou a protestují. Sednu na kámen a dám krátkou pauzu. Na chatu to je už „jen“ necelých 1000 výškových metrů a do bivaku ještě dál….

K chatě dojdeme tak nějak všichni pozdě. Další postup se pro zachování Sokolíků zavrhuje, volíme neplánovaně přečkat noc na hřebínku poblíž chaty. Noc, kterou si budu pamatovat ještě dlouho…

Svou chybu si uvědomuji v momentu, kdy začala bouřka a nárazy větru. Narychlo zakolíkované tropiko se sesunuje na bok a já jsem přírodním živlům vystaven pouze ve vnitřní části stanu. Sedím na batohu ve spacáku, zády proti větru a čekám, až mě kroupy, déšť a vítr přestanou narážet do zad. Tenhle mordor trvá necelé dvě hodiny a na jeho konci aspoň s klidným srdcem můžu opustit své trosky a jít si najít azyl v některém z přeživších stanů.

Zbytek noci jsem strávil v péřovce místo spacáku ve stanu pro dva, kde jsme se mačkali tři. Ráno bylo chladné, ale aspoň že bez deště. Všechno mám promočené, včetně báglu, jediný kus suchého oblečení jsem měl na sobě. Můj krásný péřový spacáček se metamorfoval na jinou věc – má asi patnáct kilo a vypadá jak podivná červená housenka. Rychle ho vyždímu, pobalím věcí a s batohem o pět kilo těžším hurá už konečně k bivaku. Zbytek dne patřil sušení a střádání plánů na první lezecký den…

„Připevnit v horách tropiko jen pomocí kolíčků? Už nikdy!“

LEZENÍ. KONEČNĚ!


SKVĚLÝ PRVNÍ DOJEM A RYCHLE DOLŮ (3. den)

Nadšeně se vrháme do stěny a první volba cesty v oblasti padla na „Don Quijote“. (7a+, 350 m) Po sněhu několik minut do kopce a Honzál se směle vrhl do nástupové širočiny, která byla po včerejším dešti mokrá a moc nezajistitelná. Lezení mu ozvláštnila krátká sprška krup. Další délky už byly lepší, parádní lezení přes sokolíky a kouty, bytelné štandy. Co víc chtít. V průběhu lezení se kolem nás začaly vařit mraky, tak probíhá jen rychlá vrcholová kochačka a rychle slaňujeme dolů. Rozhodně jsem nechtěl dvakrát během dvou dnů zmoknout.

ZMĚŤ KOUTŮ (4. den)
Jako druhou cestu jsme si s Lukášem nechali doporučit něco od Ondry Tůmy: „Pěkná cesta, jen to lezení není moc intuitivní…“ Ale topo máme, co se může stát? Po vášnivé diskuzi hned na úvod, kterým že koutem se cesta „Vent en poupe“ (6c, 350 m) asi nastupuje, jsme prostě nějaký zvolili. Zvolili jsme špatně, jako ostatně ještě mnohokrát v té cestě. První délku jsme lezli na dva štandy, z toho jeden byl ve vlastním. Pak se nám kupodivu dva štandy povedly trefit, ale tím nám přesnost skončila. Štandy jsme prostě nenacházeli. Topo jsme sice měli, ale když ti do další délky zakresluje kout, a ty máš na výběr tři, nalezení štandu je něco jako ruská ruleta. Z deseti stanovišť jsme správně trefili tři.

SPÁROVÁ POPULÁRKA (5. den)
Podle předpovědi mělo být nejlepší počasí týdne, azuro celý den. Byl jsem zralý na rest day a myslím si, že jsem určitě nebyl sám. Ale kdo by restoval, když je v horách na bivaku a předpověď slibuje modré z nebe. Nakonec jsme zvolili kratší výstup, šestidélkové spárové 7a „Sibãs Schlãfer“. Cesta vzbudila tolik popularity, že jsme ji šli všichni až na Skočáka, který si opravdu ten rest day dal. Z lezení se najednou stala těžká společenská záležitost. Deset lidí v cestě. Pro mě to byl jeden z těch těžce pohodových dnů v horách, kdy se jen opaluješ ve stěně a všechno je fajn. Nikam nespěcháš, nevstáváš v pět ráno, neklepeš kosu na štandu, neřešíš kazící se počasí. Jen si užíváš lezení…

PŘED BRANAMI MORDORU (6. den)
Dělíme se na dvě skupiny. Část jde restovat a chystat se na další část výjezdu, ale tři dvojky ještě zůstanou na jednu cestu.  Ráno je nebe černé jako nad Mordorem, ale i přesto zkusíme štěstí a jdeme nastoupit. Vybrali jsme si věž, kam se jde asi hodinku přes lámavé skalní sedélko. V pohodě najdeme nástup cesty, vyběhneme první délku… A nic. Prostě nic. Jsme na štandu a nevíme, kudy kam. Koukneme do topa a to nesedí. Nahoru to nejde, doprava je kolmý hladký kout. Až doleva nás to pustí traverzovat. Super, zase jsme po dvou lezeckých délkách na prvním štandu, vypadá to že sedí s topem. Další dvě délky zase taky lezeme dost intuitivně, ale pokaždé jsme na konci nějakého mechového lezení našli štand. Pak se chytneme pěkné linie borháků a v domnění, že jsme zase správně, lezeme už s jistotou po jištění. Když se napojíme do cesty napravo od nás, kterou lezla Bětka s Lukášem, dojde nám, že jsme lezli vlastně úplně jinou cestu. Na vršku na nás spadne pár krupek, ale nic většího z toho naštěstí není.

PRYČ Z CHRÁMU KAMENE (7. den)
Ukrutně fučí. Jsem rád, že jsem v bivaku a ne ve stanu. Lukáš ze svého stanu utekl, prý se v těch poryvech větru nedá spát. „Mě ten vítr krásně uspává,“ pak tvrdí Bětka, která ve stanu zůstala a nešla vzbudit. Tenhle den už nikam nespěcháme. Rádi bychom zůstali ještě déle, ale začíná nás vyhánět hlad. Dělíme se o zbylé jídlo – v těchto dnech už jeho cena není směnitelná penězi. Platí to i pro drobky chleba s pestem. Když do toho Bětka vytahuje ušetřený oštěpok, nevěříme vlastním očím. Snědeno. Teď už je načase sestoupit do údolí a opustit chrám kamene a sněhu.



„Les Chants du Midi“ (6b+, 450 m)

Honzál Novák

Nikdy jsem nebyl na přespolní běhy. My bouldristi jsme totiž od přírody úderní na krátkou vzdálenost, a tak pro mě bylo radost zjistit, že mě čeká fánfárová 12délková štreka „Les Chants du Midi“ na taký špičatý šufr Aiguille de la Varappe. Ráno s Tůmičem, Káťou a Sanym vyrážíme pod nástup. Nejdříve to bylo skopca, ale pak zas do kopca, takže nič také konkrétné. Pod nástupem nás čekalo klasické nepříjemné poskakování ve sněhovém svahu při obouvání lezeček a potom žůžo lezení stěnového charakteru pod hranu jak z katalogu na štěstí!

Krásnýma pohybama jsem proběhl až ke štandu a dál už to byl úplný eazy rajder. Sice jsem si říkal, že to nebude výhra až budeme tímto terénem slaňovat, ale Káťa mě ujišťuje: „Ondra má zlaté ručičky na stahování lana. Ničeho se neboj!“ Zahodil jsem tedy své starosti za hlavu a užíval jsem si pěkného počasí a nádherné žuly. Na vrcholu jsme pak dali rychlou sváču a následně při cestě dolů jsem byl svědkem těch kouzel, které mi byli slíbeny Káťou. Lano se seklo „jen“ třikrát, což považuji za úspěch dne. Následně v posledním slanění se stal paranormální jev (čtvrté seknutí lana), který si vysvětluji jen a pouze přítomností lanového démona či špatně nakloněnými astrálními sférami. Prvních 60 metrů jsme si tak ne konec dne museli vylézt znovu.

Honzál Novák v „Les Chants du Midi“ (6b+, 450 m)


„Face au Large“ (6c, 450 m)

Bětka Vlčková

Do týhletý cesty jsme naběhli s Lukášem. S vidinou devíti dýlek před námi a všelijakou předpovědí na odpoledne jsme zvolili útočnější tempo. Nakonec se ukázalo, že nejnáročnějším úsekem k cestě na vrchol byl samotný přístup ke stěně. Museli jsme překonat malé sedýlko plné neforemného kamení držícího pospolu jen na dobré slovo. A do tohodle suťoviště teď vpadly dvě neohrabané osoby tvářící se jako horolezci. Hrabou se kamením vzhůru. Pečlivě rozmýšlí každý krok a na volných šutrech provádějí bouldrové kroky, které se takhle po ránu zdají být aspoň za 7c. Hurá, už jsou nahoře teď ještě splužit po malých kamínkách pod nástup cesty.

Po krátké polemice, jestli vůbec stojíme pod správnou cestou, se přeci jen pouštíme vzhůru. První tři délky nás vyvedou po červené žule na věžičku, z níž pak sestupujeme kousek dolů a traverzem se dostáváme pod dlouhou stěnu vedoucí až na hlavní vrchol. Tady je žula světlejší a netvoří takové vločky jako v prvních délkách. Naopak lezeme ve spárách oddělujících od sebe hladké bloky. Čeká nás taky nejzajímavější a nejtěžší délka celé cesty. Možná jsme si obtíže sami přivodili tím, že jsme zabloudili, každopádně to bylo krásné lezení v hladkém koutu. Ruce v jemných spárkách, nohy na tření, člověk celý zaťatý, čekající, kdy mu něco smekne.

„Dobrý, štand!“ Odtud je to na vrchol už kousek, a ačkoli lezení už není tak těžké, pohybuješ se stále v krásném materiálu a vymýšlíš spoustu zajímavých kroků. Těsně pod vrcholem se octneš v kolmici s dvěma žulovými choroši v rukách – hustý. Sváča na vršku, zkusit chytit signál a poslat pozdravy domů, a pak už jen to mnou neoblíbené slaňování. I to šlo tentokrát hladce, a tak už míříme k biváčku, těšíme se na čaj se šumákem – tenhleten dryák ti totiž zaručí možnost hýbat se i další den.

„Face au Large“ (6c, 450 m) Najdi lezce ve stěně!
– HONZÁL NOVÁK VE ČTVRTÉ DÉLCE CESTY „SIBÄS SCHLÄFER“ 7a, 150 m (f: Standa Mitáč) –


„Sibãs Schlãfer“ (7a, 150 m)

Sam Maštálko

Den D. Hodina H. Minuta… No minuta snad asi ani né, lezení v horách není zrovna chvilková záležitost. Po třech dnech lítého boje s chřipkou v pohodlí bivaku Envers des Dorées konečně přichází moje chvilka slávy a já si na lezeckém výjezdu opravdu zalezu! Tedy ne že bych vertikální pohyb nepředváděl už před tím, jednou jsem na svoji palandu dokonce vylezl jen s použitím jedné ruky (a náležitě se odměnil deseti hodinami spánku). Horské 7a „Sibãs Schlãfer“ však bude určitě jiná romantika. V řadách Sokolíků kolují zvěsti, že klasa je přísná a v 6b už člověk leze jako zvíře, tak co do háje, zrovna já, budu dělat v „sedm áčku“? Potit krev a objevovat nové formy náboženství popírající gravitaci?

Své nové vyznání jsem ještě ani nestihl pojmenovat a už vím, že jeho bohové jsou mi hluboce nakloněni – stejně jako nástup k cestě, který neobvykle vede z kopce. Linku v žulovém masivu navíc zdobí linie nýtů. To už jsou dva bonusové body pro Sama a ještě jsem si ani nemusel nazouvat lezečky, den začíná skvěle! Pln odhodlání a nadšení nastupuji do první délky a rychle zjišťuji, jak velké množství motorických schopností jsem svým několikadenním pobytem ve spacáku ztratil. Udělám první dva kroky v univerzální klasifikaci „schody“ a rozmýšlím se nad dalším pohybem směrem vzhůru. Na výběr je buď výrazná římsa na pravou nohu nebo zcela kolmá klouzačka na tu levou. Složitá úvaha mi zabírá jen pár sekund a já neohroženě vrhám svou levou nohu do holé stěny. Bohové už mi nakloněni nejsou a noha smeká, kupodivu. „Je to snad led? Máš snad mačky? Soustřeď se! Blbče!“ V podobném stylu kličkuji až ke štandu, kde ho vítězně cvakám. „Jo, tak další délku taháš ty, Honzo!“

A taky se tak stalo. Další délka je téměř identická jako ta první. Plno kratších spárek, sokolíků a v první řadě nýtů probojuje Honza bez mrknutí oka a mne čeká opět ta další. Tam jsem se našel. Traverzovací trojka plná trsů trávy, volného kamení a výrazných polic teď totiž plně odpovídá mému lezeckému maximu. Cesta samozřejmě s nastoupanými metry graduje, a protože se v poslední délce lámalo kamení, v té další se bude lámat chleba. 7a spára se tyčí přímo nad námi, linii značí tři nýty na jejím začátku a Honza netrpělivě zakládá žábu s očekáváním, kde přijde ta klíčová pasáž. Byla pravděpodobně někde mezi tím místem, kde nastoupil a štandem, kde vyndal ruce ze spáry. To ukázkové zvířátko, žába, ho totiž provázelo celou cestu. Společně se shodujeme, že klasifikace „sedm á“ sedí… Ale ta pískovcová – VIIa. V další pasáži (6c+) už nás nečeká žádné překvapení. Spára pokračuje ve stejném rytmu přes krátký strop téměř do úplného konce cesty a já, ač značně indisponován a v režimu spíše turisty než lezce, zakládám jednu poctivou žábu za druhou.

Posekáno, hotovo. „Sibãs Schlãfer“ je 7a asi jen za výhledy (ty jsou však s hvězdičkou), pro horské marody jako já ale prima zpestření dne. V okolí bivaku Envers des Dorées to byla také nejhezčí cesta, kterou jsem zde lezl… A vlastně jediná, takže i nejošklivější.

Sam Maštálko v cestě „Sibãs Schlãfer“ (7a, 150 m)


„Vent en Poupe“ (6c, 350 m)

Lukáš Ondrášek

Na cestu vpravo od „Dona Quijota“ na Aiguille Sans Nom Ondra Tůma vzpomínal už dříve. Prý to byla velmi zajímavá schovávaná s prvovýstupci, kteří občas někde zanechali nýt. Tuto škodolibou hru hrajeme se Zbyškem už od nástupu. Prvotní konfrontace s cestou končí ve vlastním štandu uprostřed pěkného koutu. Při pohledu na celou skalní stěnu zjistíš, že vše doprava od „Quijota“ ztrácí kompaktní charakter. Přelézáme kývající se ledničky, kde občas narazíme na pěkné lezení v pevném. Drolivá skála na této bezejmenné jehle nebere konce a přelézáme v čistém stylu délku za 6c.

Týmovou morálku pozvedá nález štandu a razíme k vrcholu ve výšce 3444 m. V dálce pozorujeme skupinu lezců traverzující celý masiv a my pokračujeme doleva k vrcholku. Dolézáme na rozeklanou jehlu a rozhodujeme se slanit včerejší cestou „Don Quijote“. Nehodláme zažít podobné pocity, jako při dnešním výstupu, takže jdeme na jistotu. Míjíme udatný tým Bětky a Kuby. Zrovna zažívají trochu adrenalinu při neodjištěném traverzování. Jako vzdálení pozorovatelé projíždíme okolo divadla směrem do údolí. Musím podotknout, že lezení podobných cest nepostrádá dobrodružství a prověří pospolitost lezeckého družstva.

Lukáš Ondrášek v labyrintu stěny Aiguille du Sans Nom


Bezejmenná alpská pětka (V, 90 m)

Jakub Skočdopole

Alpská pětka. Cesta, která mi svou obtížností ani popisem charakteru nic neříká. To asi proto, že jsem se o alpské lezení dosud nezajímal. Mám jedny lezečky na celý výjezd. Kombinují údernost s pohodlím, takže vícedélka v nich není problém. Nastupujeme relativně pozdě, ale celá cesta má, jak se ukázalo, pouze dvě délky. První délka mě nenechává klidným – všude voda, hlína a já se lopotím koutem nahoru s pocitem, že větší rozštěp už nezvládnu. Přemýšlím o tom, kdy jsem naposledy strečoval.

Druhá délka začíná o to víc zajímavě. Původně jsme si přišli pro prvovýstup, ale jak se ukázalo, kout za pět před námi už někdo vylezl… Proto se Ondra T. odpojuje do spáry po pravé straně a odmítá lézt dále koutem. Bohužel po deseti metrech spatra končí a před Ondrou se nachází jen holé bříško. Nezbývá nic než těch deset metrů slézt zpátky ke štandu a pokračovat dále koutem. Slovy: „Pokud ještě nebudu nahoře a tobě zbyde pět metrů lana, zruš mě a začni lézt.“ Tato situace doopravdy nastala a pokračovaly ty samé dojmy jako v délce první – jen s tím detailem, že mi už bylo jedno, jestli lezečkami šlápnu do mokré hlíny nebo ne.

Tenhle terén mi nic neříká. Bouldrista Kuba Skočdopole v alpské žule.
– PO TÝDNU JE NAČASE CHRÁM KAMENE A LEDU OPUSTIT (f: Standa Mitáč) –

__________

Reportáž z hlavního letošního soustředění týmu Sokolíků – Mladých alpinistů ČHS.
Hlavním partnerem projektu je firma Mountain Equipment.

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.