Sokolíci na Varappkách

TREST JEŠTĚ PŘED ZAČÁTKEM

Za kru­té­ho ved­ra jdu ješ­tě do kru­těj­ší­ho kop­ce s nej­kru­těj­ším bato­hem. Na zádech mám stej­ně jako ostat­ní věci na týden. Nohy se po hor­ké jízdě z Pra­hy líně vle­čou jed­na za dru­hou a pro­tes­tu­jí. Sed­nu na kámen a dám krát­kou pau­zu. Na cha­tu to je už „jen“ nece­lých 1000 výš­ko­vých met­rů a do biva­ku ješ­tě dál….

K cha­tě dojde­me tak nějak všich­ni poz­dě. Dal­ší postup se pro zacho­vá­ní Soko­lí­ků zavr­hu­je, volí­me neplá­no­va­ně pře­čkat noc na hře­bín­ku poblíž cha­ty. Noc, kte­rou si budu pama­to­vat ješ­tě dlou­ho…

Svou chy­bu si uvě­do­mu­ji v momen­tu, kdy zača­la bouř­ka a nára­zy vět­ru. Narych­lo zako­lí­ko­va­né tro­pi­ko se sesu­nu­je na bok a já jsem pří­rod­ním živlům vysta­ven pou­ze ve vnitř­ní čás­ti sta­nu. Sedím na bato­hu ve spa­cá­ku, zády pro­ti vět­ru a čekám, až mě krou­py, déšť a vítr pře­sta­nou nará­žet do zad. Tenhle mor­dor trvá nece­lé dvě hodi­ny a na jeho kon­ci aspoň s klid­ným srd­cem můžu opus­tit své trosky a jít si najít azyl v někte­rém z pře­ži­vších sta­nů.

Zby­tek noci jsem strá­vil v péřov­ce mís­to spa­cá­ku ve sta­nu pro dva, kde jsme se mač­ka­li tři. Ráno bylo chlad­né, ale aspoň že bez deš­tě. Všech­no mám pro­mo­če­né, včet­ně báglu, jedi­ný kus suché­ho oble­če­ní jsem měl na sobě. Můj krás­ný péřo­vý spa­cá­ček se meta­mor­fo­val na jinou věc – má asi pat­náct kilo a vypa­dá jak podiv­ná čer­ve­ná hou­sen­ka. Rych­le ho vyždí­mu, poba­lím věcí a s bato­hem o pět kilo těž­ším hurá už koneč­ně k biva­ku. Zby­tek dne pat­řil suše­ní a střá­dá­ní plá­nů na prv­ní lezec­ký den…

LEZENÍ. KONEČNĚ!

SKVĚLÝ PRVNÍ DOJEM A RYCHLE DOLŮ (3. den)
Nad­še­ně se vrhá­me do stě­ny a prv­ní vol­ba ces­ty v oblas­ti padla na „Don Qui­jo­te“. (7a+, 350 m) Po sně­hu něko­lik minut do kop­ce a Hon­zál se smě­le vrhl do nástu­po­vé širo­či­ny, kte­rá byla po vče­rej­ším deš­ti mokrá a moc neza­jis­ti­tel­ná. Leze­ní mu ozvlášt­ni­la krát­ká sprš­ka krup. Dal­ší dél­ky už byly lep­ší, parád­ní leze­ní přes soko­lí­ky a kou­ty, bytel­né štan­dy. Co víc chtít. V prů­bě­hu leze­ní se kolem nás zača­ly vařit mra­ky, tak pro­bí­há jen rych­lá vrcho­lo­vá kochač­ka a rych­le sla­ňu­je­me dolů. Roz­hod­ně jsem nechtěl dva­krát během dvou dnů zmok­nout.

ZMĚŤ KOUTŮ (4. den)
Jako dru­hou ces­tu jsme si s Luká­šem necha­li dopo­ru­čit něco od Ond­ry Tůmy: „Pěk­ná ces­ta, jen to leze­ní není moc intu­i­tiv­ní…“ Ale topo máme, co se může stát? Po váš­ni­vé dis­ku­zi hned na úvod, kte­rým že kou­tem se ces­ta „Vent en pou­pe“ (6c, 350 m) asi nastu­pu­je, jsme pros­tě něja­ký zvo­li­li. Zvo­li­li jsme špat­ně, jako ostat­ně ješ­tě mno­ho­krát v té ces­tě. Prv­ní dél­ku jsme lez­li na dva štan­dy, z toho jeden byl ve vlast­ním. Pak se nám kupo­di­vu dva štan­dy poved­ly tre­fit, ale tím nám přes­nost skon­či­la. Štan­dy jsme pros­tě nena­chá­ze­li. Topo jsme sice měli, ale když ti do dal­ší dél­ky zakres­lu­je kout, a ty máš na výběr tři, nale­ze­ní štan­du je něco jako rus­ká rule­ta. Z dese­ti sta­no­višť jsme správ­ně tre­fi­li tři.

SPÁROVÁ POPULÁRKA (5. den)
Pod­le před­po­vě­di mělo být nej­lep­ší poča­sí týd­ne, azu­ro celý den. Byl jsem zra­lý na rest day a mys­lím si, že jsem urči­tě nebyl sám. Ale kdo by res­to­val, když je v horách na biva­ku a před­po­věď sli­bu­je mod­ré z nebe. Nako­nec jsme zvo­li­li krat­ší výstup, šes­ti­dél­ko­vé spá­ro­vé 7a „Sibãs Schlã­fer“. Ces­ta vzbu­di­la tolik popu­la­ri­ty, že jsme ji šli všich­ni až na Sko­čá­ka, kte­rý si oprav­du ten rest day dal. Z leze­ní se najed­nou sta­la těž­ká spo­le­čen­ská zále­ži­tost. Deset lidí v ces­tě. Pro mě to byl jeden z těch těž­ce poho­do­vých dnů v horách, kdy se jen opa­lu­ješ ve stě­ně a všech­no je fajn. Nikam nespě­cháš, nevstá­váš v pět ráno, nekle­peš kosu na štan­du, neře­šíš kazí­cí se poča­sí. Jen si uží­váš leze­ní…

PŘED BRANAMI MORDORU (6. den)
Dělí­me se na dvě sku­pi­ny. Část jde res­to­vat a chys­tat se na dal­ší část výjez­du, ale tři dvoj­ky ješ­tě zůsta­nou na jed­nu ces­tu.  Ráno je nebe čer­né jako nad Mor­do­rem, ale i přes­to zku­sí­me štěs­tí a jde­me nastou­pit. Vybra­li jsme si věž, kam se jde asi hodin­ku přes láma­vé skal­ní sedél­ko. V poho­dě najde­me nástup ces­ty, vyběh­ne­me prv­ní dél­ku… A nic. Pros­tě nic. Jsme na štan­du a neví­me, kudy kam. Kouk­ne­me do topa a to nese­dí. Naho­ru to nejde, dopra­va je kol­mý hlad­ký kout. Až dole­va nás to pus­tí tra­ver­zo­vat. Super, zase jsme po dvou lezec­kých dél­kách na prv­ním štan­du, vypa­dá to že sedí s topem. Dal­ší dvě dél­ky zase taky leze­me dost intu­i­tiv­ně, ale pokaž­dé jsme na kon­ci něja­ké­ho mecho­vé­ho leze­ní našli štand. Pak se chyt­ne­me pěk­né linie bor­há­ků a v domně­ní, že jsme zase správ­ně, leze­me už s jis­to­tou po jiš­tě­ní. Když se napo­jí­me do ces­ty napra­vo od nás, kte­rou lez­la Bět­ka s Luká­šem, dojde nám, že jsme lez­li vlast­ně úpl­ně jinou ces­tu. Na vrš­ku na nás spad­ne pár kru­pek, ale nic vět­ší­ho z toho naštěs­tí není.

PRYČ Z CHRÁMU KAMENE (7. den)
Ukrut­ně fučí. Jsem rád, že jsem v biva­ku a ne ve sta­nu. Lukáš ze své­ho sta­nu ute­kl, prý se v těch pory­vech vět­ru nedá spát. „Mě ten vítr krás­ně uspá­vá,“ pak tvr­dí Bět­ka, kte­rá ve sta­nu zůsta­la a nešla vzbu­dit. Tenhle den už nikam nespě­chá­me. Rádi bychom zůsta­li ješ­tě déle, ale začí­ná nás vyhá­nět hlad. Dělí­me se o zby­lé jíd­lo – v těch­to dnech už jeho cena není smě­ni­tel­ná peně­zi. Pla­tí to i pro drob­ky chle­ba s pes­t­em. Když do toho Bět­ka vyta­hu­je ušet­ře­ný oště­pok, nevě­ří­me vlast­ním očím. Sně­de­no. Teď už je nača­se sestou­pit do údo­lí a opus­tit chrám kame­ne a sně­hu.

„Les Chants du Midi“ (6b+, 450 m)

Hon­zál Novák

Nikdy jsem nebyl na přespol­ní běhy. My boul­dris­ti jsme totiž od pří­ro­dy úder­ní na krát­kou vzdá­le­nost, a tak pro mě bylo radost zjis­tit, že mě čeká fán­fá­ro­vá 12délková štre­ka „Les Chants du Midi“ na taký špi­ča­tý šufr Aigu­ille de la Varap­pe. Ráno s Tůmi­čem, Káťou a Sanym vyrá­ží­me pod nástup. Nejdří­ve to bylo skop­ca, ale pak zas do kop­ca, tak­že nič také kon­krét­né. Pod nástu­pem nás čeka­lo kla­sic­ké nepří­jem­né poska­ko­vá­ní ve sně­ho­vém sva­hu při obou­vá­ní leze­ček a potom žůžo leze­ní stě­no­vé­ho cha­rak­te­ru pod hra­nu jak z kata­lo­gu na štěs­tí!

Krás­ný­ma pohy­ba­ma jsem pro­bě­hl až ke štan­du a dál už to byl úpl­ný eazy rajder. Sice jsem si říkal, že to nebu­de výhra až bude­me tím­to teré­nem sla­ňo­vat, ale Káťa mě ujiš­ťu­je: „Ond­ra má zla­té ručič­ky na sta­ho­vá­ní lana. Niče­ho se neboj!“ Zaho­dil jsem tedy své sta­ros­ti za hla­vu a uží­val jsem si pěk­né­ho poča­sí a nád­her­né žuly. Na vrcho­lu jsme pak dali rych­lou svá­ču a násled­ně při ces­tě dolů jsem byl svěd­kem těch kou­zel, kte­ré mi byli slí­be­ny Káťou. Lano se seklo „jen“ tři­krát, což pova­žu­ji za úspěch dne. Násled­ně v posled­ním sla­ně­ní se stal para­nor­mál­ní jev (čtvr­té sek­nu­tí lana), kte­rý si vysvět­lu­ji jen a pou­ze pří­tom­nos­tí lano­vé­ho démo­na či špat­ně naklo­ně­ný­mi ast­rál­ní­mi sfé­ra­mi. Prv­ních 60 met­rů jsme si tak ne konec dne muse­li vylézt zno­vu.

„Face au Large“ (6c, 450 m)

Bět­ka Vlč­ko­vá

Do týhle­tý ces­ty jsme naběh­li s Luká­šem. S vidi­nou deví­ti dýlek před námi a vše­li­ja­kou před­po­vě­dí na odpo­led­ne jsme zvo­li­li útoč­něj­ší tem­po. Nako­nec se uká­za­lo, že nej­ná­roč­něj­ším úse­kem k ces­tě na vrchol byl samot­ný pří­stup ke stě­ně. Muse­li jsme pře­ko­nat malé sedýl­ko plné nefo­rem­né­ho kame­ní drží­cí­ho pospo­lu jen na dob­ré slo­vo. A do tohod­le suťo­viš­tě teď vpadly dvě neo­hra­ba­né oso­by tvá­ří­cí se jako horo­lez­ci. Hra­bou se kame­ním vzhů­ru. Peč­li­vě roz­mýš­lí kaž­dý krok a na vol­ných šutrech pro­vá­dě­jí boul­dro­vé kro­ky, kte­ré se takhle po ránu zda­jí být aspoň za 7c. Hurá, už jsou naho­ře teď ješ­tě splužit po malých kamín­kách pod nástup ces­ty.

Po krát­ké pole­mi­ce, jest­li vůbec sto­jí­me pod správ­nou ces­tou, se pře­ci jen pouš­tí­me vzhů­ru. Prv­ní tři dél­ky nás vyve­dou po čer­ve­né žule na věžič­ku, z níž pak sestu­pu­je­me kou­sek dolů a tra­ver­zem se dostá­vá­me pod dlou­hou stě­nu vedou­cí až na hlav­ní vrchol. Tady je žula svět­lej­ší a netvo­ří tako­vé vloč­ky jako v prv­ních dél­kách. Nao­pak leze­me ve spá­rách oddě­lu­jí­cích od sebe hlad­ké blo­ky. Čeká nás taky nej­za­jí­ma­věj­ší a nej­těž­ší dél­ka celé ces­ty. Mož­ná jsme si obtí­že sami při­vo­di­li tím, že jsme zablou­di­li, kaž­do­pád­ně to bylo krás­né leze­ní v hlad­kém kou­tu. Ruce v jem­ných spár­kách, nohy na tře­ní, člo­věk celý zaťa­tý, čeka­jí­cí, kdy mu něco smek­ne.

„Dob­rý, štand!“ Odtud je to na vrchol už kou­sek, a ačko­li leze­ní už není tak těž­ké, pohy­bu­ješ se stá­le v krás­ném mate­ri­á­lu a vymýš­líš spous­tu zají­ma­vých kro­ků. Těs­ně pod vrcho­lem se oct­neš v kol­mi­ci s dvě­ma žulo­vý­mi cho­ro­ši v rukách – hus­tý. Svá­ča na vrš­ku, zku­sit chy­tit sig­nál a poslat pozdra­vy domů, a pak už jen to mnou neob­lí­be­né sla­ňo­vá­ní. I to šlo ten­to­krát hlad­ce, a tak už míří­me k biváč­ku, těší­me se na čaj se šumá­kem – tenhle­ten dry­ák ti totiž zaru­čí mož­nost hýbat se i dal­ší den.

„Sibãs Schlãfer“ (7a, 150 m)

Sam Maštál­ko

Den D. Hodi­na H. Minu­ta… No minu­ta snad asi ani né, leze­ní v horách není zrov­na chvil­ko­vá zále­ži­tost. Po třech dnech líté­ho boje s chřip­kou v pohod­lí biva­ku Envers des Doré­es koneč­ně při­chá­zí moje chvil­ka slá­vy a já si na lezec­kém výjez­du oprav­du zale­zu! Tedy ne že bych ver­ti­kál­ní pohyb nepřed­vá­děl už před tím, jed­nou jsem na svo­ji palan­du dokon­ce vyle­zl jen s pou­ži­tím jed­né ruky (a nále­ži­tě se odmě­nil dese­ti hodi­na­mi spán­ku). Hor­ské 7a „Sibãs Schlã­fer“ však bude urči­tě jiná roman­ti­ka. V řadách Soko­lí­ků kolu­jí zvěs­ti, že kla­sa je přís­ná a v 6b už člo­věk leze jako zví­ře, tak co do háje, zrov­na já, budu dělat v „sedm áčku“? Potit krev a obje­vo­vat nové for­my nábo­žen­ství popí­ra­jí­cí gra­vi­ta­ci?

Své nové vyzná­ní jsem ješ­tě ani nesti­hl pojme­no­vat a už vím, že jeho boho­vé jsou mi hlu­bo­ce naklo­ně­ni – stej­ně jako nástup k ces­tě, kte­rý neob­vykle vede z kop­ce. Lin­ku v žulo­vém masi­vu navíc zdo­bí linie nýtů. To už jsou dva bonu­so­vé body pro Sama a ješ­tě jsem si ani nemu­sel nazou­vat lezeč­ky, den začí­ná skvě­le! Pln odhod­lá­ní a nad­še­ní nastu­pu­ji do prv­ní dél­ky a rych­le zjiš­ťu­ji, jak vel­ké množ­ství moto­ric­kých schop­nos­tí jsem svým něko­li­ka­den­ním poby­tem ve spa­cá­ku ztra­til. Udě­lám prv­ní dva kro­ky v uni­ver­zál­ní kla­si­fi­ka­ci „scho­dy“ a roz­mýš­lím se nad dal­ším pohy­bem smě­rem vzhů­ru. Na výběr je buď výrazná řím­sa na pra­vou nohu nebo zce­la kol­má klouzač­ka na tu levou. Slo­ži­tá úva­ha mi zabí­rá jen pár sekund a já neo­hro­že­ně vrhám svou levou nohu do holé stě­ny. Boho­vé už mi naklo­ně­ni nejsou a noha sme­ká, kupo­di­vu. „Je to snad led? Máš snad mač­ky? Sou­střeď se! Blb­če!“ V podob­ném sty­lu klič­ku­ji až ke štan­du, kde ho vítěz­ně cva­kám. „Jo, tak dal­ší dél­ku taháš ty, Hon­zo!“

A taky se tak sta­lo. Dal­ší dél­ka je téměř iden­tic­ká jako ta prv­ní. Plno krat­ších spá­rek, soko­lí­ků a v prv­ní řadě nýtů pro­bo­ju­je Hon­za bez mrk­nu­tí oka a mne čeká opět ta dal­ší. Tam jsem se našel. Tra­ver­zo­va­cí troj­ka plná trsů trá­vy, vol­né­ho kame­ní a výraz­ných polic teď totiž plně odpo­ví­dá mému lezec­ké­mu maxi­mu. Ces­ta samo­zřej­mě s nastou­pa­ný­mi met­ry gra­du­je, a pro­to­že se v posled­ní dél­ce láma­lo kame­ní, v té dal­ší se bude lámat chle­ba. 7a spá­ra se tyčí pří­mo nad námi, linii zna­čí tři nýty na jejím začát­ku a Hon­za netr­pě­li­vě zaklá­dá žábu s oče­ká­vá­ním, kde při­jde ta klí­čo­vá pasáž. Byla prav­dě­po­dob­ně někde mezi tím mís­tem, kde nastou­pil a štan­dem, kde vyn­dal ruce ze spá­ry. To ukáz­ko­vé zví­řát­ko, žába, ho totiž pro­vá­ze­lo celou ces­tu. Spo­leč­ně se sho­du­je­me, že kla­si­fi­ka­ce „sedm á“ sedí… Ale ta pís­kov­co­vá – VIIa. V dal­ší pasá­ži (6c+) už nás neče­ká žád­né pře­kva­pe­ní. Spá­ra pokra­ču­je ve stej­ném ryt­mu přes krát­ký strop téměř do úpl­né­ho kon­ce ces­ty a já, ač znač­ně indis­po­no­ván a v reži­mu spí­še turis­ty než lez­ce, zaklá­dám jed­nu pocti­vou žábu za dru­hou.

Pose­ká­no, hoto­vo. „Sibãs Schlã­fer“ je 7a asi jen za výhle­dy (ty jsou však s hvěz­dič­kou), pro hor­ské maro­dy jako já ale pri­ma zpes­t­ře­ní dne. V oko­lí biva­ku Envers des Doré­es to byla také nej­hez­čí ces­ta, kte­rou jsem zde lezl… A vlast­ně jedi­ná, tak­že i nej­o­š­k­li­věj­ší.

„Vent en Poupe“ (6c, 350 m)

Lukáš Ondrá­šek

Na ces­tu vpra­vo od „Dona Qui­jo­ta“ na Aigu­ille Sans Nom Ond­ra Tůma vzpo­mí­nal už dří­ve. Prý to byla vel­mi zají­ma­vá scho­vá­va­ná s prvo­vý­stup­ci, kte­ří občas někde zane­cha­li nýt. Tuto ško­do­li­bou hru hra­je­me se Zby­š­kem už od nástu­pu. Prvot­ní kon­fron­ta­ce s ces­tou kon­čí ve vlast­ním štan­du upro­střed pěk­né­ho kou­tu. Při pohle­du na celou skal­ní stě­nu zjis­tíš, že vše dopra­va od „Qui­jo­ta“ ztrá­cí kom­pakt­ní cha­rak­ter. Pře­lé­zá­me kýva­jí­cí se led­nič­ky, kde občas nara­zí­me na pěk­né leze­ní v pev­ném. Dro­li­vá ská­la na této beze­jmen­né jehle nebe­re kon­ce a pře­lé­zá­me v čis­tém sty­lu dél­ku za 6c.

Týmo­vou morál­ku pozve­dá nález štan­du a razí­me k vrcho­lu ve výš­ce 3444 m. V dál­ce pozo­ru­je­me sku­pi­nu lez­ců tra­ver­zu­jí­cí celý masiv a my pokra­ču­je­me dole­va k vrchol­ku. Dolé­zá­me na roze­kla­nou jehlu a roz­ho­du­je­me se sla­nit vče­rej­ší ces­tou „Don Qui­jo­te“. Nehod­lá­me zažít podob­né poci­ty, jako při dneš­ním výstu­pu, tak­že jde­me na jis­to­tu. Míjí­me udat­ný tým Bět­ky a Kuby. Zrov­na zaží­va­jí tro­chu adre­na­li­nu při neod­jiš­tě­ném tra­ver­zo­vá­ní. Jako vzdá­le­ní pozo­ro­va­te­lé pro­jíž­dí­me oko­lo diva­dla smě­rem do údo­lí. Musím podotknout, že leze­ní podob­ných cest nepo­strá­dá dob­ro­druž­ství a pro­vě­ří pospo­li­tost lezec­ké­ho druž­stva.

Bezejmenná alpská pětka (V, 90 m)

Jakub Sko­č­do­po­le

Alp­ská pět­ka. Ces­ta, kte­rá mi svou obtíž­nos­tí ani popi­sem cha­rak­te­ru nic neří­ká. To asi pro­to, že jsem se o alp­ské leze­ní dosud neza­jí­mal. Mám jed­ny lezeč­ky na celý výjezd. Kom­bi­nu­jí úder­nost s pohod­lím, tak­že více­dél­ka v nich není pro­blém. Nastu­pu­je­me rela­tiv­ně poz­dě, ale celá ces­ta má, jak se uká­za­lo, pou­ze dvě dél­ky. Prv­ní dél­ka mě nene­chá­vá klid­ným – všu­de voda, hlí­na a já se lopo­tím kou­tem naho­ru s poci­tem, že vět­ší roz­štěp už nezvlád­nu. Pře­mýš­lím o tom, kdy jsem napo­sle­dy stre­čo­val.

Dru­há dél­ka začí­ná o to víc zají­ma­vě. Původ­ně jsme si při­šli pro prvo­vý­stup, ale jak se uká­za­lo, kout za pět před námi už někdo vyle­zl… Pro­to se Ond­ra T. odpo­ju­je do spá­ry po pra­vé stra­ně a odmí­tá lézt dále kou­tem. Bohu­žel po dese­ti met­rech spa­t­ra kon­čí a před Ond­rou se nachá­zí jen holé bříško. Nezbý­vá nic než těch deset met­rů slézt zpát­ky ke štan­du a pokra­čo­vat dále kou­tem. Slo­vy: „Pokud ješ­tě nebu­du naho­ře a tobě zby­de pět met­rů lana, zruš mě a začni lézt.“ Tato situ­a­ce doo­prav­dy nasta­la a pokra­čo­va­ly ty samé dojmy jako v dél­ce prv­ní – jen s tím detai­lem, že mi už bylo jed­no, jest­li lezeč­ka­mi šlápnu do mok­ré hlí­ny nebo ne.

__________

Repor­táž z hlav­ní­ho letoš­ní­ho sou­stře­dě­ní týmu Soko­lí­ků – Mla­dých alpi­nis­tů ČHS. Hlav­ním part­ne­rem pro­jek­tu je fir­ma Moun­ta­in Equi­p­ment. Dále tým pod­po­ru­jí Rock Empi­re a Ten­don.