SKIALPY V PERU

NA CO MÁŠ TY LYŽE?

Do Peru na lyže? Je to vůbec možné? Když se řekne Peru, každý si asi vybaví Machu Picchu, Duhovou horu, obrazce Nazca, případně pečené morče na talíři. Těm zkušenějším a znalejším se mohou vybavit ikonické vrcholky And jako Alpamayo – nekrásnější hora na světě, Artesonraju – alias „Paramount Pictures“ nebo gigantický Huascarán. Ale málokoho napadne spojit si tuto zemi s lyžováním. A v podstatě po právu.

Peru není a asi ani nikdy nebude vyhlášenou lyžařskou destinací. Kromě klimatických a geografických důvodů, které nejsou pro tento sport příznivé, nehraje do karet jeho rozmachu ani kulturně-sportovní level celé země. Zkrátka a dobře, není tu moc sněhu. A tam, kde je, to nejsou lyžařské terény. A když někde náhodou něco je, není úplně lehké se tam dostat. O to zábavnější však může být, když se do Peru na lyže vydáš.

Už jsou to čtyři roky, co jsem se s manželkou Alenkou odsunul do Peru kvůli její práci. Jakožto velcí milovníci hor, lezení a skialpů jsme si samozřejmě vzali i náš set „chlupatých“ lyží. Přiznám se, že jsem netušil, jak málo možností tady bude a co vše bude skýtat vydat se tady někam s čertovskými prkénky na zádech. Co si budeme povídat, pro většinu místních to jsou opravdu nástroje minimálně z pekla, které nikdy neviděli. Ale znají tady surf a sand-board, takže se jim dá vysvětlit, k čemu že to je. „A to na tom jako poletíš dolů?“ zeptal se mě jednou strážce národního parku, na co mám ty křídla – myslel jimi Alenky lyže, které jsem měl „na ležáka“ na batohu.

Pás And se táhne napříč celé Peru – od severu na jih, avšak bílé vrcholky jsou jen v některých částech. Asi největším pásmem hor se sněhem jsou Bílé Kordilery (Cordillera Blanca), soustředěné kolem města Huaraz. Právě tady se nachází všechny ty známé hory. Druhým významným pásmem jsou hory na jihu země, okolo města Cusco a kolem posvátného údolí Inků. Sem sice míří každý turista, ale spíš než do hor sem jezdí oceňovat starobylé incké památky. Poslední významnější destinací, kde můžeš najít vrcholy se sněhem, jsou vulkány na jihu země v okolí města Arequipa. Ta je také cílem mnoha návštěvníků, ale opět je to spíše za účelem návštěvy města samotného, které svojí architekturou připomíná jižní Španělsko; nebo kvůli cestě do kaňonu Colca a k pramenu Amazonky, k jehož objevení mimochodem velkou měrou přispěli čeští badatelé. Za zmínku v neposlední řadě stojí také Centrální Kordilery, ležící východně, jen pár hodin, od Limy. Tenhle region ale není moc prozkoumán a není úplně bezpečný. Osobně jsem tam na lyžích nebyl a ani se tam nechystám.

S přispěním štěstí (a trochu také instagramu) se nám povedlo dát dohromady s partou místních, kteří se naučili trochu lyžovat a chtějí objevovat Andy. A možná o tom dokonce natočit film. V této skupině se objevovali různí „gringové“ a asi všichni Peruánci, co umí alespoň trochu lyžovat – tedy cca dva tři kusy. Společně s touto partou, která si říká Skiing Peru, se nám povedlo sjet několik více či méně známých hor. Většinou se jednalo o prvosjezdy a to hlavně proto, že jsme šli s lyžemi tam, kam by to nikoho nenapadlo. Ne snad pro extrémní technickou náročnost sjezdu samotného, ačkoliv jsem občas jel v „no fall“ zoně, kde by pád nebo i jen vypnutí lyže mělo fatální následky. Ale když nesmíš spadnout, tak prostě nespadneš.

Lyžování v Peru je něco tak divného a neznámého, že se mě často lidé na ulici nechápavě ptali, co to mám na zádech, k čemu to je a jak to funguje. V Peru neexistuje jediná sjezdovka, jediný ski obchod či servis a počet místňáků, kteří mají reálnou zkušenost s lyžováním, se dá bez nadsázky spočítat na prstech jedné ruky. A i když jsou Peruánci sami o sobě zlatí, dost často je s nimi těžká domluva, což občas pramení v dost zábavné historky. O některé z nich se rád podělím.

PŘECE TO NEZAPYTLÍM

Píše se rok 2022. Společně s partou Skiing Peru vyrážíme na vrchol Ausangate (6384 m n. m.). Jde o nejvyšší horu v jižní části země a zároveň pátou nejvyšší horu v celém Peru. Chceme na ni vylézt po „normálce“ AD+, a pak se spustit dolů na lyžích a vše zdokumentovat pro potřeby budoucího filmu.

Od auta do HC (high camp) na kraji ledovce (5500 m n. m.) vyrážíme v šesti lidech – jeden snowboard, tři páry lyží a dva lidi hlavně jako obsluha foto přístrojů. Nicméně do HC dorážíme už jen v pěti, chudší o hlavního kameramana, kterému se udělalo blbě. Původní plán vyrazit další den po ledovci přes ledovou stěnu „na těžko“ a přespat na platu nad ní ve výšce 6100 m n. m., se mi daří ostatním vymluvit jako blbost. Lepší bude vyrazit brzy ráno, respektive v 11 hodin v noci, a zaútočit na vrchol rovnou z HC.

Po všeobecné shodě nad tímto plánem si dopřáváme večeři z toho, co si neseme na zádech od auta, a někdy kolem páté pomalu uleháme do stanů. Avšak už kolem šesté večerní cítím, že je něco špatně s mým „bříškem“. Jen tak tak stihnu vyběhnout ze stanu a děsně se po*eru. A to ne jen jednou. Nedá se nic dělat a říkám ostatním, že nikam nejdu, ať vyrazí beze mě. Nakonec se ale ukáže, že ani zbytku týmu není zcela do zpěvu (tam je ale na vině spíš výška a únava) a rozhodujeme se odsunout start o jeden den.

Ráno už je nám všem lépe a analyzujeme, co se stalo a co bude. Ptám se Juana, který je vedoucím a otcem celého projektu, jak stará je ta uvařená quinoa, kterou mě donutil nést nahoru, a kterou jsem pak i povečeřel. „No, vařili jsme ji ve středu ještě na baráku,“ sype ze sebe. „Ku*va Juane, dneska je úterý!!! byla aspoň v lednici?“ reaguji už trochu zprudka. „Ne, to ne, celou dobu byla v autě. A teď mě napadá, že jsem ji jedl v sobotu a v neděli ráno mi bylo taky dost zle“. Tím je záhada otravy jídlem vyřešena.

Díky bohu se nám všem daří dát se dohromady a další den v jedenáct večer vyrážíme směr vrchol. Labyrint ledovce nás dovede až pod stěnu – cca 200 metrů, sklon kolem 65°. Je nás pět. Já trošku sobecky, trošku rozumně usuzuji, že bude lepší nechat spolu dvě dvojky s lany, lézt sám napřed a počkat na ně nahoře na platu. To se nakonec ukazuje jako dobrá volba, i když jsem nečekal, že budu nahoře v 6100 metrech v ukrutné zimě čekat ve vykopané jámě skoro tři hodiny. „Ostatní jsou teprve v půlce stěny, radši vyraž dál sám,” oznamují mi Alfrédo s Kiki po dlouhém čekání.

Na vrchol Ausangate se tak opravdu doplazím sám, s lyžemi na batohu a jazykem hluboko pod vestou. Nicméně s pohledem do okolí, na všechny ty vrcholy, které leží pode mnou, jsou veškeré strasti výstupu pryč a zbývá jen čirá radost. Jenom já a hora, krása! Zbytek týmu vidím někde v hloubi pod sebou a vím, že nahoru nedorazí. Teď mě čeká už jen ta zábavná část, ačkoli ledová krusta a řídký vzduch neslibují úplně „epic“ sjezd. A taky, že není. Nicméně po 200 výškových metrech sníh trochu měkne a mění se na jarní firn. Taky se mi do plic dostává o trochu víc kyslíku a můžu si tak konečně vychutnat pár pěkných oblouků na lyžích.

O kousek níž potkávám ostatní, kteří už mají zatlučené sněhové kolíky (sněhové kotvy, pozn. red.) pro slanění. Opět trochu sobecky usuzuji, že než čekat a pak slaňovat 3–4 délky v pěti lidech, bude lepší sjet na lyžích a počkat dole. Alfrédo se jen zasměje: „Mně to bylo úplně jasné, že budeš chtít dolů na lyžích. Tak si to užij a uvidíme se v kempu“. S těmito slovy se loučíme a já vyrážím dolů. Zmrzlý sníh ve stěně povoluje a jízda dolů stěnou je nakonec docela sranda. Jen nespadnout, tady by to asi mělo neblahé následky. Lyže naštěstí drží a já se tak o chvíli později můžu z pohodlí spacáku dívat, jak ostatní během slanění trpí. Vrchol sice padnul, nechybělo ale moc a šli jsme všichni domů s jedním velkým pytlem. Moc jsme toho sice nenatočili, já si ale splnil jeden ze svých snů, který byl nakonec oceněn i čestným uznáním od ČHS (asi hlavně proto, že během nucené pauzy naše lyžařská esa vodila a lezla, takže nikdo nic moc nesjel).

„Vrchol sice padnul, nechybělo ale moc a šli jsme všichni domů s jedním velkým pytlem.“

PLANINY SOPEČNÉHO BAHNA

Další počin, který mi utkvěl v paměti, je zimní expedice na Coropunu (6425 m n m.). Jedná se o třetí nejvyšší vrchol celého Peru a nejvyšší vulkán vůbec. V podstatě je to „choďák“, žádné velké technické složitosti. Právě proto jsem tenhle kopec nikdy neměl v hledáčku. Ale když mi jednou zavolal kamarád fotograf Enrique, že pořádá zimní expedici právě sem, a že mě tam chce s lyžemi, nešlo říci ne. Všechno zorganizováno, připraveno, pro mě bez práce, k tomu navíc dobrá společnost a vidina sjezdu „v prachu“ z šestitisícové sopky.

Organizace je na Peruánce vskutku dobrá a nic se nějak zásadně nekazí, až do jednoho momentu. Zimní výstup sice znamená více sněhu nahoře, ale taky mnohem více srážek v nižších polohách kolem kopce. Konkrétně tady na planinách ve výšce 5000 metrů, tvořených v období sucha sopečným prachem. V zimě jde spíš o planiny sopečného bahna. Na cestu ke kopci a do BC máme půjčené dva Hilluxe, najaté nosiče a kuchaře (které já odmítám platit a využít) a zkušeného místního guida, který zná cestu.

No, zná… V jednom místě právě on hlásí do vysílačky: „Jeďte vlevo dolů, tam je planina. Ta bude rovná a suchá, nahoře to neprojedeme.“ Neprojedeme ale ani dole. Naše auto jen tak tak „proplave“ bahnem, druhé už ale ne a zapadá. Při pokusu o jeho záchranu tam zapadneme i my. To, co následuje, je doslova očistec. Celkem 28 hodin práce s krumpáčem, lopatou, lany a po kolena v bahně… To celé ve výšce 5000 metrů. (video)

Po několika neúspěšných pokusech o záchranu (další Hillux, potom náklaďák s hydraulickou rukou, který taky končí v bahně, popraskaná ocelová tahací lana…) se nám nakonec daří dole ve městě uplatit řidiče důlního bagru. Tankujeme mu naftu asi za „bambilion“ a nakonec se mu s velkým štěstím daří nás z toho dostat. Tím končí celý náš pokus o zimní výstup na choďák jménem Coropuna. Na další pokus asi nemám motivaci a tenhle pytel mi tam nejspíš zůstane na věky věků.

KOPEC, CO TĚ ROZBREČÍ

Pořád tě láká vyrazit do Peru na lyže? Tak radši rovnou zamiř směr Huaraz v srdci Bílých Kordiler. Jde o mekku lezení a trénování v Peru a všechny hory tu jsou trochu lépe dostupné. Na druhou stranu globální oteplování si tady vybírá svoji velkou daň, podle mě o dost větší než v Evropě. Ledovce tají i v období srážek, kdy by se měly kumulovat, sněhu je méně a méně, morény více rozbité a podmínky náročnější. Některé kopce, na kterých jsem byl před třemi lety na lyžích, už buď vůbec nejdou sjet, nebo je ledovec a teoretická lyžařská linka tak krátká, že za to prostě nestojí. I přesto to tu jsou pořád hory, kde si ještě můžeš užít radost z oblouků ve výšce nad 5000 metrů. Musíš ale samozřejmě počítat s tím, že poměr času, kdy máš lyže na batohu a kdy na noze, je pro nohy dost nepříznivý. (video)

Jeden z vhodných kopců se jmenuje Vallunaraju se svými dvěma vrcholy, které se tyčí přímo nad Huarazem. S výškou 5686 m n. m. je to úctyhodná akce, která však není dlouhá a ani moc technicky náročná. Pro mě se jedná o takový řekněme domácí kopec, kam se chodím aklimatizovat a skoro vždy tam beru návštěvy. Nejsem však jediný. Díky jeho poloze a dostupnosti se jedná o hlavní cíl všech agentur a v hlavní sezoně tu může být poněkud rušno. V místní „klase“ ale rušno znamená třeba 20 lidí v BC, což není zas tak zlé. Cesta navíc jde po relativně širokých pláních, takže v případě potřeby můžeš jinou skupinku v pohodě obejít.

Rozbitý, ale relativně plochý ledovec tě dovede do sedla mezi severní a jižní vrchol, odkud se po vrcholové hraně vystoupá po cca 45° svahu až na hlavní jižní vrchol. Lyže je asi lepší nechat v sedle, jelikož tento výšvih může být trochu exponovaný a jedná se opět o „no fall“ zónu. Ze sedla dolů je to už krásný příjemný sjezd až na morénu. Jen je třeba dávat si hodně bacha na trhliny, kterých je tu opravdu hodně. Kamarádka, která tu jezdila na snowboardu, už dojížděla ke skupině, ujela ale při brždění na ledu a po hlavě do jedné z trhlin zahučela. Díky bohu ji ostatní hned vytáhli.

Další vrchol, kam se ještě vyplatí vzít lyže, je Nevado Pisco (5752 m n. m.). No, vyplatí… Za dva dny s lyžemi na zádech dostaneš cca 30 minut sjezdu. Pisco je ale klasika všech klasik, kam tady míří snad každý. Horolezci vrchol využívají pro aklimatizaci na vyšší kopce a turisti pro svůj životní zážitek. Popularita tohoto kopce je dána hlavně jeho polohou. Leží v srdci samotných Kordiler a z jeho vrcholu máš všechny velikány jako na dlani – Huascarán, Huandoy, Chopicalqui , Chacraraju či Artesonraju. Ne nadarmo se mu přezdívá „Balkon Bílých Kordiler“. Kromě výhledu láká také Refugio, které umožnuje jít opravdu nalehko a bez „cajků“ na kempování či vaření.

Výstup samotný není moc složitý, ale je relativně dlouhý. Náročný, hlavně psychicky, je hlavně pochod po moréně. Do toho jdeš v noci, takže je lehké se někde ztratit. Ledovec je hodně rozeklán trhlinami a v letošní sezoně (2024) je až do sedla (cca 5200 m n. m.) tvořen jen černým ledovcovým ledem, takže na lyžích v podstatě nemožné. Ze sedla se však stoupá pozvolnými pláněmi až k vrcholu. Sem tam musíš překonat nějaký výšvih – ten největší, crux cesty – má asi 30 metrů ve sklonu 60°. Na začátku sezony mě to pustilo dolů na lyžích, později už to bylo moc rozbité.

Cesta k vrcholu se zdá být nekonečná, ale odměnou za tvou vytrvalost jsou naprosto dechberoucí výhledy z vrcholu ve výšce skoro 5800 metrů. Pokud se vyvede podmínka, sjezd až do sedla je jen třešnička na dortu. A jako poslední odměnu si můžeš vychutnat pivo na terase refugia Peru. Se zlatavým západem slunce v mohutných stěnách Huandoye, kde má mimo jiné cestu „Boys 1970“ Mááára (Marek Holeček, pozn. red.) s Radarem (Radoslav Groh, pozn. red.), jako vzpomínku na kluky z expedice v roce 1970, kterým se právě tato oblast stala osudnou. (foto)

Pisco je relativně choďák a nejlezenější hora v celém Peru. Bývá tam vyšlapaná „dálnice“ a vše máš tak nějak nalajnované. I tak tu ale můžeš prožít zajímavé zážitky. Poprvé jsem sem vyrazil v roce 2022 společně se svou ženou Alčou. Nechybělo málo a byl z toho další pytel do naší sbírky.

První kritický moment (a Alenky první pláč) přichází už na moréně, když ve tmě a v nekonečném množství kamenů velikosti od fazole až po mrazák ztrácíme směr a pelášíme směr Huandoy. Alenka chce dokonce v návalu pláče pokračovat právě na Huandoy, s lyžemi. Podruhé brečí zimou těsně pod ledovcem. Po třetí, když ji k smrti vyleká nějak zvíře – do teď nevíme, co to mohlo být. Bodem zlomu, kde se sice rozhodujeme pokračovat dál, ale už bez lyží, je zjištění, že klíčový most přes trhlinu pod výšvihem spadnul asi dva dny zpátky. Obejít to sice jde, ale obnáší to prolezení cca 50° svahu pod tajícím sérakem a v měkkém sněhu. Další pláč. Tuto srandu nakonec oba překonáváme a z posledních sil, po cca 10 hodinách výstupu, docházíme k našemu vysněnému vrcholu. Naše první společná pětka.

Díky šnečímu tempu, výletu směr Huandoy a neustálému přehazování maček a lyží jsme na vrcholu úplně sami. Těsně před vrcholem přichází další Alenky pláč, tentokrát je to však pláč radosti. Ale jak říká můj kamarád: „Dokud holka nebrečí, tak to není hezký výlet.“ Nicméně víme, že nás čeká ještě cesta dolů přes onu, teď už tekoucí stěnku. S velkým přemlouváním přesvědčím Alenku slanit ze sněhových kolíků přes několik trhlin až k našim lyžím. Je pozdní odpoledne, sníh krásně mokrý, ledovcové mosty a séraky povolené. Sjíždíme na morénu před námi a oba si to nakonec v rámci možností užíváme.

Na morénu se dostáváme už za šera. Přichází poslední pláč, ten z únavy. Dokonce po mně chce, ať jí dojdu na chatu pro spacák, že dál nejde. Nakonec jde a už za plné tmy, po 16 hodinách na nohou, se dostáváme zpátky na chatu, kde nás čeká zasloužené pivo, večeře, panák Pisca (peruánský národní nápoj – pálenka z hroznů, pozn. aut.) a postel. Tento zážitek, se vším, co obnášel, náš první společný pětitisícový vrchol, se nám vryl do paměti natolik, že když jsme si o dva roky později vzali z útulku malého pejska, pojmenovali jsme ho právě Pisco.

„Poměr času, kdy máš lyže na batohu a kdy na noze, je pro nohy dost nepříznivý.“

MAGNET NA ŠPATNÉ POČASÍ

Co by to bylo za lyžování v Peru, kdybychom nevyrazili i na nejvyšší vrchol Huascarán. Se svými 6768 metry výrazně převyšuje vše v okolí a je to zároveň takový „magnet“ na špatné počasí – právě kvůli tomu končí i většina pokusů o výstup. Není sice technicky náročný, je ale dlouhý, vysoko a vítr tu fučí neuvěřitelnou silou.

Výstup a následný sjezd z Huascaránu má být highlightem celého projektu Skiing Peru a tomu odpovídá i velikost teamu. Je nás celkem 10, plus čtyři nosiči. Tenhle styl je zcela mimo to, co dělám a dělat chci. Na druhou stranu je to ale největší akce projektu, kterého jsem nedílnou součástí, jdu se svými dobrými kamarády a prostě chci být u toho.

Bohužel, tak jako vždy, nejde vše podle plánu a na úpatí ledovce už je nás o tři méně (jeden ani nevyrazil z Huarazu a dva kluci končí v BC). C1 stavíme na ledovci ve výšce 5200 m n. m. a vzhledem k předpovědi počasí, která neslibuje v dalších dnech nic pěkného, se rozhodujeme dát ostrý pokus o vrchol nalehko – rovnou z C1, s vynecháním noci v C2, který je v sedle mezi vrcholy a počasí je tu vždy jedno velké peklo. List odpadlíků se rozšiřuje a na summit-push vyrážíme kolem půlnoci už jen ve čtyřech (Já, Miguel, Nacho a Kiki), plus jeden nosič, který by to měl otáčet v C2 (5900 m n. m.). Bohužel počasí je fakt sajgon. Lomcuje s námi vítr hodně přes 100 km/h, na hlavu nám seshora padá úplně všechno, a když dorazíme s Miguelem kolem druhé ranní do C2, rozhodujeme se k návratu. V tomhle počasí a s lyžemi na zádech to fakt nejde. Po cestě posbíráme Kiki a Nacha a pelášíme dolů do C1 a dál zpátky do Huarazu.

Od našeho pokusu se celý ledovec hodně změnil. Je mnohem více rozbitý, trhliny vetší, mosty zmizely, séraky méně stabilní a normálka tak, jak byla, už v podstatě neexistuje. Moc týmů na vrcholu od té doby nebylo a pro nás to byl asi poslední pokus o výstup s lyžemi. Už to prostě nejde, a pokud ano, míra rizika je příliš velká, že to nehodlám riskovat. Zpětně si říkám, jak bychom asi dopadli, kdybychom šli jen do C2, tam přespali a k vrcholu vyrazili další den. Ale na „co kdyby“ se nehraje, a tento ski-pytel mi tam už taky asi zůstane viset navždy.

Lyžování v Peru lze jednoduše shrnout přívlastkem „zážitkové“. Musíš to brát jako komplexní balíček zážitků – od příletu do Limy, přes cestování rozpadlým minubusem a pochody s osly do BC, s horami bez horské služby a signálu, až po hodiny s lyžemi na zádech, vrcholem a sjezdem v mizerných sněhových podmínkách… Ale pokud jsi trošku blázen jako Alenka a já, tak to za to rozhodně stojí.

__________