Jak správně nežít. O Vánocííích… Nebo bych ještě mohl dodat: Tři rady jak zhubnout, jak se nepřejídat, nebo jak být stále v kondici. Žádné návody ti tady dávat nebudu, ale v důsledku tohoto textu ti možná dojde, jak se nám podařilo nezblbnout v obsaženém období.

Vyměnit zajetou destinaci – domov, během posvátných dní, je um. V aktérech se musí snoubit drzost, vytrvalost a odhodlání. Palčivé pohledy bližních, kteří lpí na zajetých standardech uspokojujeme s lehkostí medových slovních obratů, které je na náš odjezd připravují týdny dopředu.

A je to tady. Odrážíme naši plně naloženou plechovku Júlii od břehů domova a plížíme se skrz nepřátelská území až k našemu vysněnému cíli. Jak jinak strávit Vánoce, než na skialpech v Tyrolsku.

Horská vesnička Sulden – rodiště Reinholda Messnera, je pro nás hřištěm na nejbližší týden. Lákadel v místních putikách je mnoho, ale nás přitahují ohromné katedrály posypané sněhem. Chceme totiž pod stromeček štedrodenní, silvestrovské a novoroční combo. Tato trilogie nám má zajistit duševní zdraví na několik týdnů dopředu po návratu do vlasti.

A když je ten Štědrý den, tak si nadělíme zdejší oblíbený kopec. Suldenspitze (3376 m n. m.) je často navštěvovaný kopec nad městem a tam dnes šlapeme. Svatá trojice nám štěrchá v batůžku, pásy sviští po sněhu a je nám hej. Směřujeme pod lanovkou směrem k ledovci Suldenferner.

Výstup této obtížnosti mohu doporučit nejednomu nadšenci, ale s vykřičníkem, protože se jde po ledovci. Prokličkujeme ledovým královstvím a ocitáme se na hřebínku, který směřuje k vrcholovému kříži. Výhledy na Ortler, Grand Zebrú a přilehlé lyžařské středisko jsou náramné. Takto si rozhodně nečvachtali vojáci v první světové, kteří obsazovali zdejší kopce jako pozorovatelny a dělostřelecké posty.

Na sjezd se těšíme velmi, ale co to?! Kobzole, erteple, zemáky… nohy máme vymlácené a tváře omrzlé. No, takto jsem si to nepředstavoval. Místy jsou vyfoukané půlmetrové jámy, měkký přemrzlý sníh a záludně koukající kameny. To aby nám večer pod čerstvě uříznutou větví na parkále Ježíšek donesl nové skluznice.

Sjíždíme opuštěnými sjezdovkami zpět k domečku na kolečkách a rozjíždíme tu pravou vánoční párty. Perníčky, oříšky, dárečky a i ten segedín vyplkneme do ešusu. Přesně takto jsme si to představovali.

Silvestr je již za rohem. Jelikož jsme lační po kultuře, tak v rámci odpočinku obdivujeme starobylé opevněné město Glurns. Vysoké hradby, renesanční okna, která nám skoro připomínají pobyt v Olomouci. Sněží ohromné vločky a my se nesměle ploužíme za linkovým autobusem do uměle vybudované párty-vesnice Kurzras. Půlnoční večírek na parkovišti může začít, hrnou se na nás detonace dělobuchů odpalované kousek od auta. Kopák, šlapák, dusák… ani si nemůžu vzpomenout na všechny názvy bubnů, které představuje naše ozvučnice na kolech.

Rozmarné ráno novoroční. Mohli bychom říct, že je to pěkný začátek. Slunce ozařuje vrcholky hor a my se potácíme po probděné noci na výšlap – vyrážíme na 1500 metrů převýšení na Finailspitze (3514 m n. m.). Lavinovka na trojce a nějaký rozzuřený strýc nám mává, že tam je to naleziště Ötziho, po kterém všichni prahnou. My ale máme jiný cíl a tím je severovýchodní hřeben na vrchol s křížem. Vše vychází podle plánu a v pozitivní narkóze lyžujeme po ledovci zpět do civilizace.

I tento příběh týdne v horách vydá za týdny strávené v šedi velkoměsta. Někdo nepochopí, babičky ofrflají a jiný se těší, jak zase něco podnikne. Občas si připadám, že jsem byl povolán jen k tomu, abych okolí ukázal, jak se nemá žít a co se nemá dělat. Jenže ono je vždy snazší odjíždět, než zůstat doma a o samotě zdobit vánoční strom. Takže ač to tak nevypadá, tak se na to musí s citem a pochopením svého okolí, i když občas oni nechápou tebe. Tak ať to sviští!