SKALNÍ ZÁCHRANÁŘI

PROTI ŠPATNÝM KONCŮM

Snad kaž­dý už se někdy dostal do situ­a­ce, kdy mu z kro­ku dale­ko nad posled­ním neby­lo zrov­na do zpě­vu. Když už bychom poci­ty v tako­vém mís­tě chtě­li popsat z umě­lec­ké­ho hle­dis­ka, nezlom­ný pozi­ti­vis­ta by si začal brou­kat Já se vzná­ším od Hany Zago­ro­vé a lezec s raci­o­nál­ním pohle­dem na věc by mož­ná dokon­ce šáh­nul pro sklad­bu od dua Suchý & Šli­tr: Blu­es na ces­tu posled­ní.

Vět­ši­nou se akce naštěs­tí obe­jde bez vět­ších dra­mat. Ty si jen u slaňá­ku odlo­žíš kámen ze srd­ce, utřeš stu­de­ný pot, vytře­peš noha­vi­ce a večer budeš zas o jed­nu his­tor­ku bohat­ší. Co když to ale vždyc­ky jen stu­de­ným potem neskon­čí? Chyt­ne tě par­ťák „do tep­lejch“ a půjde­te dnes dom o troš­ku dřív? Bohu­žel to takhle hez­ky nemu­sí dopad­nout vždyc­ky…

Letoš­ní ome­ze­ná mož­nost ces­to­vat, dopo­ru­če­né „vycház­ky do pří­ro­dy“ a pří­jem­né tep­lo­ty zna­me­na­ly pro domá­cí oblas­ti jedi­né – lezec­kou návštěv­nost nej­vyš­ší­ho stup­ně. Sezó­na nám odstar­to­va­la krás­ný­mi suchý­mi dny, kdy se neje­den z nás mod­lil, aby už zapr­še­lo a bříš­ka prs­tů měla čas na zota­ve­ní. Bohu­žel krom prv­ních pěk­ných pře­le­zů se obje­vi­lo i prv­ních pár pěk­ných pádů. A vlast­ně ne tak doce­la pěk­ných. Pádů, kdy muse­li Stráž­ní andě­lé odlo­žit svo­ji „nad­po­zem­skost“ a uká­zat se v reál­ném svět­le. V tomhle člán­ku tě s nimi sezná­mí­me. Jejich orga­ni­za­ce se jme­nu­je „Skal­ní záchran­ná služ­ba“ a je jedi­nou své­ho dru­hu u nás.

INICIATIVA LEZCŮ

Kdy se tato sku­pi­na vydá­vá do teré­nu? Zejmé­na u slo­ži­tých záchran­ných akcí, kte­ré pro­bí­ha­jí v nepří­stup­ném teré­nu. Teh­dy skal­ní záchra­ná­ři pomá­ha­jí inte­gro­va­né­mu záchran­né­mu sys­té­mu a při­spí­va­jí svý­mi doved­nost­mi a zna­los­tí pro­stře­dí.

Za vzni­kem dob­ro­vol­né­ho občan­ské­ho sdru­že­ní SZS sto­jí spo­leč­ná ini­ci­a­ti­va horo­lez­ců, turis­tů a hasi­čů. Od říj­na roku 2000 je „Skal­ní záchran­ná služ­ba“ kolek­tiv­ním čle­nem Čes­ké­ho čer­ve­né­ho kří­že, a podí­lí se tak na záchran­ných akcích pro­fe­si­o­nál­ních slo­žek při úra­zech turis­tů a lez­ců v oblas­ti CHKO Brou­mov­sko.

Jak prá­ce skal­ních záchra­ná­řů fun­gu­je? Pár slov o tom poví rodák z Nácho­da Josef „Pepí­ček“ Hla­vá­ček – zaklá­da­jí­cí člen SZS.

Kdo vlast­ně tvo­ří sbor Skal­ní záchran­né služ­by? Jsou to dob­ro­vol­ní­ci z řad horo­lez­ců, kte­ří mají pro své dru­hy pocho­pe­ní, nebo ho z vět­ší čás­ti tvo­ří napří­klad hasi­či?
Zhru­ba před dva­ce­ti lety zaži­lo leze­ní vel­ký boom a to s sebou při­nes­lo vel­ký nárůst úra­zů. Naše filo­zo­fie ten­krát spo­čí­va­la v tom, že pokud leze­me, jsme na blíz­ku a v pří­pa­dě, že se o něja­kém úra­zu dozví­me, tak rádi pomů­že­me záchran­ce či hasi­čům s trans­por­tem. Postu­pem času jsme byli nuce­ni naši čin­nost roz­vi­nout do podob­né­ho kon­cep­tu, jaký má napří­klad Hor­ská služ­ba. Jedi­ný roz­díl jsou naše pole působ­nos­ti. Hor­ská služ­ba zůsta­la na horách a my ve ska­lách.

Naše řady tvo­ří (neo­by­čej­ně) oby­čej­ní klu­ci a hol­ky, kte­ré spo­ju­je tou­ha pomá­hat. Od špič­ko­vých lez­ců, přes legen­dy pís­kov­co­vé­ho leze­ní, instruk­to­ry až po hasi­če. Všich­ni pro nás pra­cu­jí výhrad­ně bez­plat­ně.

Při při­jí­má­ní nových čle­nů chce­me, aby měli výbor­né mís­to­pis­né zna­los­ti a horo­le­zec­kou pra­xi, kte­rá je při vstu­pu nut­nos­tí a dál se nevy­u­ču­je. Chce­me, aby náš výkon­ný člen uměl vytáh­nout ale­spoň sed­mič­ko­vou ces­tu. Dále pak pod­stu­pu­je­me ško­le­ní prv­ní pomo­ci a záchran­ných tech­nik. Tyto doved­nos­ti meto­dic­ky pře­bí­rá­me od hasi­čů a záchra­ná­řů. Kaž­dý rok pro­bí­há spo­leč­né sou­čin­nost­ní cvi­če­ní. Napří­klad loni se cvi­či­lo na masi­vu Milen­ců a v oblas­ti Krá­lov­ství v Adr­špa­chu.

TO ROZCHODÍŠ!

Jaké udá­los­ti řeší­te nej­čas­tě­ji?
Za dva­cet let naší čin­nos­ti máme nej­víc pří­pa­dů s trans­por­tem turis­tů. Jed­ná se o úra­zy, nebo o kolapsy a vyčer­pá­ní v důsled­ku neod­had­nu­tí sil. Tyto zása­hy jsou v drti­vé vět­ši­ně spo­je­ny s nut­nos­tí vyhle­dá­ní mís­ta. A zachra­ňo­va­ní lidé čas­to nevě­dí, kde se nachá­ze­jí.

Dále jsou to pát­ra­cí akce, kdy se lidé, vět­ši­nou turis­té, jed­no­du­še ztra­tí. Začne se smrá­kat, pře­hléd­nou jed­nu znač­ku a je vyma­lo­vá­no. V zim­ním mra­zi­vém obdo­bí může jít sku­teč­ně o život. Člo­věk by řekl, že to snad ani není mož­né, ale je to oprav­du den­ní chle­ba.

Horo­le­zec­kých akcí je nejmé­ně. Ale když už jsou, jed­ná se roz­hod­ně o ty nej­ná­roč­něj­ší. Malá čet­nost je daná tím, že lez­ci si obvykle nějak pora­dí sami. Zde bych ale uve­dl, že ne vždy dob­ře. Vím o pří­pa­dech, kdy lez­ce po dese­ti­me­t­ro­vém pádu na zem odved­li po svých a až dru­hý den skon­čil s pora­ně­ním páte­ře v nemoc­ni­ci.

Nej­těž­ší pro záchran­né slož­ky je určit mís­to zása­hu – jenom v Ádru najdeš stov­ky věží s tisí­ci výstu­po­vý­mi cesta­mi. Zde je mís­to­pis­ná pomoc našich čle­nů asi nej­pod­stat­něj­ší. Za záchra­nu pak odpo­ví­dá vět­ši­nou někdo z pro­fe­si­o­nál­ních slo­žek, kte­rým naši čle­no­vé pomá­ha­jí. Pokud jde o pád lez­ce za den­ní­ho svět­la, vyu­ží­vá se vět­ši­nou vrtu­l­ník. Bohu­žel ne vždy jsou dob­ré pově­tr­nost­ní pod­mín­ky a pak musí nastou­pit hru­bá lid­ská síla.

Doká­že vás po pří­jez­du na mís­to něco vyto­čit? Tře­ba když řeší­te neho­dy, kte­ré jsou způ­so­be­ny lid­skou nedů­sled­nos­tí nebo tře­ba pády z pře­ce­ně­ní vlast­ních sil?
Být vyto­če­ný není dob­rý vstup do toho něko­mu pomá­hat. Vět­ši­na lidí se do pro­blé­mu nedo­sta­ne schvál­ně. Chy­bu­je kaž­dý. Ale že jsme čas­to užas­lí, tak to zas ano. Napří­klad vyra­zit do skal v lodič­kách – to už je v našich očích vel­ký spor­tov­ní výkon. Vždy je mi líto, když někdo baga­te­li­zu­je pád lez­ce se slo­vy: „To roz­cho­díš!“ Sám mám něja­ké obrat­le polá­ma­né, tak­že troš­ku vím, o čem mlu­vím. Při­tom mě to nic nesto­jí, když kama­rá­do­vi při­vo­lám odbor­nou pomoc a z nemoc­ni­ce ho pus­tí s „jenom“ mod­rým zad­kem. Je to urči­tě lep­ší mož­nost, než když se na radu kama­rá­da posta­ví na nohy a celý život pak pone­se násled­ky… To mě vyto­čit doká­že.

„Nechat ho odvézt je urči­tě lep­ší mož­nost, než když se na radu kama­rá­da posta­ví na nohy a celý život pak pone­se násled­ky…“

Máte z posled­ní doby něja­kou zají­ma­vou vzpo­mín­ku na záchran­nou akci, kde jste si sáh­li na dno?
Jed­no­znač­ně nej­drs­něj­ším zása­hem byl pád lez­ce do komí­na po špat­ně zalo­že­ném sla­ně­ní. Lezec se zaklí­nil v komí­ně hla­vou dolu a rych­le upa­dal do bez­vě­do­mí. Po vyproš­tě­ní a letec­kém pře­vo­zu je prý zase na nohou. Ten­to pří­pad se ode­hrál už před lety.

Z posled­ní doby se mi do pamě­ti vry­la ta bez­moc, kdy nemů­žeš v teré­nu najít člo­vě­ka, kte­ré­mu hro­zí podchla­ze­ní a vyčer­pá­ní. Jed­na­lo se o pát­rá­ní po dvou mla­dých ženách, kte­ré zablou­di­ly. Padla tma, jed­na z nich se pro­padla nohou do ledu až po stehno a tep­lo­ty se pohy­bo­va­ly hlu­bo­ko pod bodem mra­zu. Ten den se nic neda­ři­lo. Na zákla­dě jejich volá­ní jsme měli tipy míst, kde by se moh­ly nachá­zet. Když jsme však dora­zi­li, nikdo tam nebyl. I přes prosbu, aby zůsta­ly na mís­tě, neu­stá­le v té zimě měni­ly polo­hu. To nám pěk­ně kom­pli­ko­va­lo hle­dá­ní. I ten­to pří­běh měl ale šťast­ný konec. Dvo­ji­ci se poda­ři­lo najít na jed­nom z vyti­po­va­ných míst ješ­tě v počá­teč­ní fázi podchla­ze­ní.

Hlu­bo­ko do pamě­ti se nám vryl zásah, kdy jsme jeli pro naše­ho vlast­ní­ho čle­na, kte­ré­mu při­máč­kl vol­ný skal­ní bal­van nohu v jes­ky­ni, kte­rých tu nalez­ne­te bez­po­čet. Nohu se poda­ři­lo vypros­tit za pou­ži­tí pne­u­ma­tic­ké­ho zve­da­cí­ho vaku, kte­rý mají hasi­či. Také šťast­ný konec.

Bohu­žel však za sebou máme i zása­hy se smut­ným kon­cem, kdy již pomo­ci nelze a trans­por­tu­je­me mrt­vé tělo.

V odleh­lých oblas­tech může­me potkat znač­ky – tzv. rescue poin­ty (body záchra­ny). Jak vám uleh­ču­jí prá­ci?
V oblas­ti Adr­špaš­sko-tep­lic­kých skal, Brou­mov­ských stěn a Osta­ši jsme spo­lu­pra­co­va­li s Hor­skou služ­bou při vyti­po­vá­vá­ní míst pro umís­tě­ní žlu­tých cedu­lí s body záchra­ny.

Ve výše jme­no­va­né loka­li­tě se nám poda­ři­lo pro­tla­čit jejich vět­ší hus­to­tu a za rok jejich exis­ten­ce se již úspěš­ně něko­li­krát vyu­ži­li pro přes­nou loka­ci.

Tyto body mají navíc při­da­nou hod­no­tu pro hasi­če, pro­to­že při jejich umís­tě­ní se pro pou­ži­tí slo­žek IZS sle­do­va­lo, zda je tu kva­lit­ní GSM sig­nál, radi­o­vý sig­nál, dosa­ži­tel­nost napří­klad cis­ter­nou pro pří­pad požá­ru, terén­ním autem nebo mož­nost při­stá­ní vrtu­l­ní­ku. Tyto infor­ma­ce auto­ma­tic­ky vyběh­nou ope­rač­ní­mu důstoj­ní­ko­vi při ohlá­še­ní udá­los­ti. Nevím, zda je to i jin­de, ale v této loka­li­tě šlo roz­hod­ně o pomoc vel­kou.

Zazna­me­na­li jste vel­kou pomoc s pří­cho­dem chyt­rých tele­fo­nů a apli­ka­ce Záchran­ka?
Pou­ži­tí chyt­rých tele­fo­nů a apli­ka­ce Záchran­ka může zna­me­nat vel­ké usnad­ně­ní, jestli­že je uži­va­tel umí pou­ží­vat. Nej­těž­ší je pro nás určit mís­to udá­los­ti a GPS sou­řad­ni­ce mají cenu zla­ta. Všich­ni naši čle­no­vé doká­žou tako­vé sou­řad­ni­ce rych­le vyu­žít, a zís­kat tak přes­nou polo­hu.

Exis­tu­je více apli­ka­cí, kte­ré lidem poskyt­nou jejich aktu­ál­ní sou­řad­ni­ce, ale jen malé množ­ství je umí záchra­ná­řům pře­dat. Apli­ka­ce Záchran­ka tyto cen­né úda­je ode­šle na ope­rač­ní stře­dis­ko auto­ma­tic­ky s tís­ňo­vým volá­ním. Našim čle­nům jsou pak sou­řad­ni­ce v pří­pa­dě potře­by pře­dá­ny. Tuto apli­ka­ci vře­le dopo­ru­ču­ji, nejen do skal.

Vel­ký pro­blém všech skal­ních teré­nů je ale nedo­sta­teč­né pokry­tí sig­ná­lem mobil­ních ope­rá­to­rů. Ve ska­lách je spous­ta míst, kde mobil nefun­gu­je, nebo fun­gu­je špat­ně. Pro dovo­lá­ní čas­to musí­te změ­nit polo­hu a sig­nál si najít. Vel­kým pro­blé­mem je také výdrž aku­mu­lá­to­rů – zrov­na když mobil potře­bu­je­te nej­víc, je vybi­tý. V bato­hu tak urči­tě není od věci dob­rá power­ban­ka.

Co bys popřál lez­cům do zbyt­ku letoš­ní sezó­ny?
Pře­ju všem, ať nikdy nepo­tře­bu­jí naši pomoc. A pokud si nebu­de­te jis­ti, zda volat, tak radě­ji zavo­lej­te. Pří­tom­nost záchra­ná­řů nic nesto­jí, mají vyba­ve­ní pro trans­port a pro­ve­dou ho tak šetr­ně, jak to jen lze. Dob­ře pro­ve­de­ný pře­sun do nemoc­ni­ce může výraz­ně zkrá­tit dobu léče­ní. To, že vás někam odne­se­me nebo pře­ve­ze­me, nás neo­tra­vu­je – dělá­me to rádi!

Pět­a­dva­cet let pra­cu­ji jako hasič z povo­lá­ní a jsem zaklá­da­jí­cím čle­nem SZS. Lézt jsem začal v 18 letech a z výstu­pů vždy nej­ra­dě­ji vzpo­mí­nám na kla­sic­ké ces­ty u nás na pís­ku. Jsem fotr tří dětí, což se vší lezec­kou pra­xí hod­no­tím zatím jako svůj nej­hod­not­něj­ší výstup.

JAK SE PADÁ JINDE?

Spe­ci­a­li­zo­va­nou „Skal­ní záchran­nou služ­bu“ mimo Brou­mov­sko nena­jdeš. Tak­že co se sta­ne, když spad­neš jin­de? To budeš mít smůlu? Neměj strach – všech­ny ostat­ní lezec­ké oblas­ti spa­da­jí do rajó­nu někte­ré z Hor­ských slu­žeb, a tak se není čeho bát. Roz­dě­le­ní výjez­dů, akti­va­ce Letec­ké záchran­né služ­by, hasi­či, záchran­ka… Inte­gro­va­ný záchran­ný sys­tém fun­gu­je jak dob­ře nama­za­ný stroj, tak­že zdra­vot­nic­ké lehát­ko vlá­čet do skal nemu­síš. Sta­čí lezec­ké caj­ky a sva­či­na.

Jak tako­vá spo­lu­prá­ce záchran­ných slo­žek vypa­dá v pra­xi? To se nám poku­sí při­blí­žit člen Hor­ské služ­by z Jize­rek, David Savic­ký. Hor­ská služ­ba Jizer­ské hory úzce spo­lu­pra­cu­je s Letec­kou záchran­nou služ­bou (LZS) Libe­rec­ké­ho kra­je. Při úra­zech horo­lez­ců se vět­ši­nou akti­vu­je LZS z důvo­du špat­ně pří­stup­né­ho teré­nu a mož­nos­ti váž­né­ho zra­ně­ní při pádu z výš­ky. LZS si v těch­to pří­pa­dech bere na palu­bu záchra­ná­ře Hor­ské služ­by. Ten zajiš­ťu­je pří­pad­né sla­ně­ní ke zra­ně­né­mu či jeho trans­port v pod­vě­su.

Kde všu­de je vaše pole působ­nos­ti?
Občas se sta­ne, že vrtu­l­ník z Ústí nad Labem nebo Hrad­ce zasa­hu­je u jiné­ho pří­pa­du a do Labá­ku, popří­pa­dě do Brou­mov­ské­ho výběž­ku, letí­me libe­rec­kým vrtu­l­ní­kem. To jsou ale jen oje­di­ně­lé situ­a­ce. Jinak nej­čas­tě­ji zasa­hu­je­me u úra­zů lez­ců v oblas­tech od Suchých skal, přes Ober­vé­g­ry, Pan­the­on, Pří­hra­zy, Hru­bo­skal­sko, až po Jizer­ské hory. Výji­meč­ně je to pak zmí­ně­né Labské údo­lí, ferra­ta v Děčí­ně nebo Brou­mov­sko.

Vzpo­me­neš si na něja­ké výjezdy, kte­ré do kla­sic­ké­ho dne záchra­ná­řů jen tak neza­pa­da­jí?
O váž­ných úra­zech se mi psát nechce. O někte­rých se toho napsa­lo dost na inter­ne­tu. Stej­ně jako o pádu na Koby­le, kde se lez­ci pře­trh­lo lano. I tam jsme zasa­ho­va­li… Ani nevím, jest­li už se při­šlo na to, proč k pře­tr­že­ní lana vlast­ně došlo.

V někte­rých pří­pa­dech měli lez­ci vel­ké štěs­tí, jin­dy naše zása­hy moc vese­le nekon­či­ly.

Z těch šťast­ných a vese­lých pří­pa­dů se mi vyba­ví pří­pad na Ješ­těd­ském hře­be­ni. Lezec vyle­zl na ská­lu Mat­ter­horn. Zalo­žil sla­ně­ní. Na laně si před­pi­so­vě udě­lal uzel, aby mu jis­tít­kem nepro­jel konec lana. Sla­ně­ní má něco oko­lo dese­ti met­rů a vede přes pře­vis. Bohu­žel sla­nil do uzlu, kte­rý měl asi dva met­ry nad zemí. Skon­čil v pře­vi­su a nebyl schop­ný se z lana dostat. Nezby­lo mu tak nic než volat o pomoc. Naštěs­tí šel kolem po sil­ni­ci turis­ta z Ješ­tě­du a zavo­lal Hor­skou služ­bu. Kole­ga dojel na mís­to, nad­zdvi­hl lez­ce a roz­vá­za­li uzel. Bylo už k veče­ru, tak­že pohyb lidí po sil­ni­ci byl mini­mál­ní. Nechy­bě­lo moc a mla­dík na laně pře­no­co­val.

U Hor­ské služ­by jsem šest­náct let, z toho osm jako zaměst­na­nec. Lezu asi od 20 let, pořád stej­ně málo a špat­ně. Nej­čas­tě­ji s kama­rá­dy v Jizer­kách, občas vyra­zí­me na písek. Máme pár tra­dič­ních lezec­kých akcí, kte­ré vět­ši­nou vznik­ly U Kozy. Dou­fám, že v nich bude­me ješ­tě pár let pokra­čo­vat.

TISÍCKRÁT A POSLEPU

Na závěr toho­to člán­ku ješ­tě zve­řej­ňu­je­me jed­nu výpo­věď z dru­hé stra­ny. Výpo­věď zachrá­ně­né­ho, kte­rá nám doka­zu­je, proč se vypla­tí být pořád ve stře­hu. A mít při sobě dob­ré Stráž­né andě­ly. Text napsal Mirek Tisl.


Jsem věč­ný začá­teč­ník. No, a lep­ší už to nebu­de. Ale rád bych ješ­tě tím začá­teč­ní­kem chví­li byl. Tak snad se pou­čím z vlast­ních chyb.

Lom Godu­la v Bes­ky­dech. To mís­to jsem si oblí­bil a cho­dil jsem tam doce­la rád. Jed­nou bylo pros­tě ide­ál­ní poča­sí na to vypad­nout na ská­lu. Nezá­vis­le na sobě v lomu bylo ješ­tě pár lidí, ale kaž­dý si svou ces­tu našel. Něco jsme slez­li, něco vylez­li. Tro­chu jsem se před­vá­děl před pří­tom­ný­mi krás­ka­mi. Pros­tě krás­ný den. Poma­lič­ku kon­čí­me, říkám si, že ješ­tě zku­sím jed­nu dvě ces­ty a půjde­me.

Lezu na laně, kte­ré jsme natáh­li po leh­čí ces­tě. Jsem sko­ro naho­ře. Chy­bí zdo­lat posled­ní pře­vis. Na mís­tě se zase­ká­vám. Nejde mi to. Pros­tě tam chy­bí úpl­ně všech­no. Není se na co posta­vit, není se čeho chyt­nout. Jsem pros­tě lezec­ká lama. V hla­vě se mi pro­mí­tá: „Vykaš­li se na to.“ Dru­hý hlas je sil­něj­ší a říká: „Ješ­tě jed­nou to zkus.“ Do sedá­ku odse­dá­vám asi po sed­mé. Kři­čím dolů, že na to kakám, no vlast­ně to napo­sle­dy zku­sím. Ješ­tě požá­dám kole­gu, aby mne vyfo­til. Na fot­ce budu vypa­dat urči­tě moc dob­ře, o tro­chu lépe než ve sku­teč­nos­ti, a když ne, tak moder­ní fil­try pomů­žou.

Tak vzhů­ru, jde­me na to. Čekáš úspěch? Ne. Zase nic, zase sedím v sedá­ku v rukou jis­ti­čo­vých s hla­vou ve výš­ce kolem deví­ti a půl met­ru a noha­ma asi v osmi met­rech vyso­ko… Nestá­lo mne to mno­ho sil, tak proč to nezku­sit zno­va. Kou­kám, kam pole­zu… A najed­nou vidím konec lana nad sebou. Při­chá­zí oka­mžik jak z kres­le­né­ho fil­mu.

Visím ve vzdu­chu. Lano nad hla­vou. Tenhle oka­mžik mám před oči­ma dodnes… Mozek časem dopl­nil detai­ly jako bar­vu a struk­tu­ru lana.

Gra­vi­ta­ce vítě­zí. Trvá to kou­sek nad jed­nu vte­ři­nu a rych­los­tí kolem 50 kilo­me­t­rů za hodi­nu dopa­dám na zem. Že by mi hla­vou pro­le­těl celý život, si nevy­ba­vu­ji. Asi bych se před smr­tí radě­ji věno­val vese­lej­ším čin­nos­tem, než matlá­ní se v his­to­rii. Mož­ná jsem si to vysnil pod vli­vem kva­lit­ní medi­ka­ce, ale jsem pře­svěd­čen, že mozek tu vte­ři­nu letu vyu­žil k důle­ži­těj­ším věcem než k sebe­lí­tos­ti.

Letím vzdu­chem. Hla­vou mi pro­lé­tá myš­len­ka, že všich­ni horo­lez­ci mají roz­bi­té nohy. Dru­há myš­len­ka byla o tom, že jsem kou­kal, kam dopad­nu. Při mé vro­ze­né poma­los­ti je to myš­le­nek za jed­nu vte­ři­nu při kon­stant­ním zrych­le­ní doce­la dost.

V nemoc­ni­ci potom dávám dohro­ma­dy svě­dec­ké výpo­vě­di, roz­sah zra­ně­ní a osob­ní poci­ty (ano, jsem inspi­ro­ván Kri­mi­nál­kou Mod­ra­va). Mám na to spous­tu času.

Jak to tedy bylo? Po začát­ku pádu se otá­čím. Netu­ším, jest­li pro­to, že jsem se odra­zil rukou od ská­ly nebo mne oto­či­lo vystře­le­ní lana z úvaz­ku. Najed­nou letím zády ke ská­le, ale­spoň můžu lépe kou­kat na výhle­dy. Mířím kol­mo dolů. Je to z pře­vi­su, tak­že nebrz­dím o ská­lu a jen si hez­ky padám. Ces­tou nará­žím na hra­nu ská­ly. Pros­tě ji sjíž­dím obě­ma lýtky. Tohle mě bude stát něja­ké to deci krve. Po lýt­kách při­chá­zí na řadu hýž­dě. Ješ­tě teď půl­ku zad­ku necí­tím. To mne odra­zí na jedi­né mís­to, kde nejsou šut­ry. Dopa­dám na obě nohy. Udě­lám nej­hlub­ší dřep své­ho živo­ta, potom se pře­vra­cím dopře­du a zde má kari­é­ra let­ce kon­čí.

Tem­no… Pár vte­řin. Jen poslou­chám hla­sy. Vzpo­mí­nám si na dotaz, jest­li mi mají zavo­lat vrtu­l­ník. Jsem pose­ra, požá­dám o vrtu­l­ník. Leží se mi v dopa­do­vé polo­ze poměr­ně nepo­ho­dl­ně. Sám měním polo­hu na tu sta­bi­li­zač­ní. Je doce­la poho­dl­ná a při čeká­ní na záchra­ná­ře se mi hodí. Pro­vá­dím ana­lý­zu zra­ně­ní jako ter­mi­ná­tor v prv­ním díle. Hýbu noha­ma (obrov­ský oddych), zjiš­ťu­ji, že mám zlo­me­nou ruku a celé tělo doce­la bolí. Kolem je spous­ta ochot­ných lidi­ček, hez­ky se o mě sta­ra­jí, horo­lez­ci jsou pros­tě super (vět­ši­na).

Po pár desít­kách minut dostá­vám prv­ní medi­ka­men­ty a čeká mě let vrtu­l­ní­kem. Vlast­ně mám dal­ší odškrt­nu­tý spl­ně­ný sen – let vrtu­l­ní­kem. Ale nestá­lo to za to.

Seznam zra­ně­ní je doce­la dlou­hý, zlo­mil jsem si moc­krát ruku v zápěs­tí (včet­ně kloub­ní­ho pouz­d­ra) a v páte­ři mi kom­pres­ně popraska­ly beder­ní obrat­le tři až pět. Pak ješ­tě pár drob­nos­tí, kte­ré niko­ho moc neza­jí­ma­ly. Dopa­dl jsem vel­mi dob­ře.

No, a tímhle jsem asi měl začít. Navá­zal jsem si laj­dác­ky osmič­ku – nechal jsem si hroz­ně krát­ký konec lana a nedo­tá­hl jsem ji, pře­ce se vždyc­ky dotáh­ne tahem lana, ne? Když jsem visel v tom pře­vi­su a něko­li­krát do té osmič­ky spa­dl, tak se ten krát­ký konec vyvlík­nul.

Co jsem všech­no poka­kal? Nej­vět­ší prů­ser – vyso­ké sebe­vě­do­mí, 100x mož­ná 1000x uvá­za­ná osmič­ka. Uvá­zal jsem ji toli­krát, že to umím posle­pu i jed­nou rukou. Tohle pře­ce nepo­tře­bu­je kon­t­ro­lu. Chy­ba. Když vážu uzel – tak se mám věno­vat uzlo­vá­ní – i když je tam ječí­cí dítě, visí tam hez­ký zadek v legí­nách nebo se řeší cizí roz­vod. Taky jsem jis­ti­če netrá­pil tím, že by mě měl vždyc­ky kon­t­ro­lo­vat, jeli­kož já pře­ce přes­ně vím, co dělám a dělám to pře­ce dob­ře.

Celý pád je pou­ze moje chy­ba. Když jsem se na to mís­to časem vrá­til, uvě­do­mil jsem si, že jsem měl toho štěs­tí nějak moc. Dopa­dl jsem vel­mi dob­ře. Žiju a cho­dím a mož­ná časem zase pole­zu, ale trval­ky mi už zůsta­nou. Když jsem zno­vu stál pod tou ská­lou, tak jsem si uvě­do­mil, že tohle se běž­ně nepře­ží­vá. Devět z dese­ti pádu na tomhle mís­tě by pros­tě skon­či­lo jinak.

Děku­ji všem, co mi na mís­tě pomá­ha­li. A omlou­vám se všem, kte­rým jsem způ­so­bil trau­ma. Dou­fám, že jsem niko­ho od leze­ní neod­ra­dil.

__________