SKALNÍ ZÁCHRANÁŘI

PROTI ŠPATNÝM KONCŮM

Snad každý už se někdy dostal do situace, kdy mu z kroku daleko nad posledním nebylo zrovna do zpěvu. Když už bychom pocity v takovém místě chtěli popsat z uměleckého hlediska, nezlomný pozitivista by si začal broukat Já se vznáším od Hany Zagorové a lezec s racionálním pohledem na věc by možná dokonce šáhnul pro skladbu od dua Suchý & Šlitr: Blues na cestu poslední.

Většinou se akce naštěstí obejde bez větších dramat. Ty si jen u slaňáku odložíš kámen ze srdce, utřeš studený pot, vytřepeš nohavice a večer budeš zas o jednu historku bohatší. Co když to ale vždycky jen studeným potem neskončí? Chytne tě parťák „do teplejch“ a půjdete dnes dom o trošku dřív? Bohužel to takhle hezky nemusí dopadnout vždycky…

Letošní omezená možnost cestovat, doporučené „vycházky do přírody“ a příjemné teploty znamenaly pro domácí oblasti jediné – lezeckou návštěvnost nejvyššího stupně. Sezóna nám odstartovala krásnými suchými dny, kdy se nejeden z nás modlil, aby už zapršelo a bříška prstů měla čas na zotavení. Bohužel krom prvních pěkných přelezů se objevilo i prvních pár pěkných pádů. A vlastně ne tak docela pěkných. Pádů, kdy museli Strážní andělé odložit svoji „nadpozemskost“ a ukázat se v reálném světle. V tomhle článku tě s nimi seznámíme. Jejich organizace se jmenuje „Skalní záchranná služba“ a je jedinou svého druhu u nás.

INICIATIVA LEZCŮ

Kdy se tato skupina vydává do terénu? Zejména u složitých záchranných akcí, které probíhají v nepřístupném terénu. Tehdy skalní záchranáři pomáhají integrovanému záchrannému systému a přispívají svými dovednostmi a znalostí prostředí.

Za vznikem dobrovolného občanského sdružení SZS stojí společná iniciativa horolezců, turistů a hasičů. Od října roku 2000 je „Skalní záchranná služba“ kolektivním členem Českého červeného kříže, a podílí se tak na záchranných akcích profesionálních složek při úrazech turistů a lezců v oblasti CHKO Broumovsko.

Jak práce skalních záchranářů funguje? Pár slov o tom poví rodák z Náchoda Josef „Pepíček“ Hlaváček – zakládající člen SZS.

Kdo vlastně tvoří sbor Skalní záchranné služby? Jsou to dobrovolníci z řad horolezců, kteří mají pro své druhy pochopení, nebo ho z větší části tvoří například hasiči?
Zhruba před dvaceti lety zažilo lezení velký boom a to s sebou přineslo velký nárůst úrazů. Naše filozofie tenkrát spočívala v tom, že pokud lezeme, jsme na blízku a v případě, že se o nějakém úrazu dozvíme, tak rádi pomůžeme záchrance či hasičům s transportem. Postupem času jsme byli nuceni naši činnost rozvinout do podobného konceptu, jaký má například Horská služba. Jediný rozdíl jsou naše pole působnosti. Horská služba zůstala na horách a my ve skalách.

Naše řady tvoří (neobyčejně) obyčejní kluci a holky, které spojuje touha pomáhat. Od špičkových lezců, přes legendy pískovcového lezení, instruktory až po hasiče. Všichni pro nás pracují výhradně bezplatně.

Při přijímání nových členů chceme, aby měli výborné místopisné znalosti a horolezeckou praxi, která je při vstupu nutností a dál se nevyučuje. Chceme, aby náš výkonný člen uměl vytáhnout alespoň sedmičkovou cestu. Dále pak podstupujeme školení první pomoci a záchranných technik. Tyto dovednosti metodicky přebíráme od hasičů a záchranářů. Každý rok probíhá společné součinnostní cvičení. Například loni se cvičilo na masivu Milenců a v oblasti Království v Adršpachu.

TO ROZCHODÍŠ!

Jaké události řešíte nejčastěji?
Za dvacet let naší činnosti máme nejvíc případů s transportem turistů. Jedná se o úrazy, nebo o kolapsy a vyčerpání v důsledku neodhadnutí sil. Tyto zásahy jsou v drtivé většině spojeny s nutností vyhledání místa. A zachraňovaní lidé často nevědí, kde se nacházejí.

Dále jsou to pátrací akce, kdy se lidé, většinou turisté, jednoduše ztratí. Začne se smrákat, přehlédnou jednu značku a je vymalováno. V zimním mrazivém období může jít skutečně o život. Člověk by řekl, že to snad ani není možné, ale je to opravdu denní chleba.

Horolezeckých akcí je nejméně. Ale když už jsou, jedná se rozhodně o ty nejnáročnější. Malá četnost je daná tím, že lezci si obvykle nějak poradí sami. Zde bych ale uvedl, že ne vždy dobře. Vím o případech, kdy lezce po desetimetrovém pádu na zem odvedli po svých a až druhý den skončil s poraněním páteře v nemocnici.

Nejtěžší pro záchranné složky je určit místo zásahu – jenom v Ádru najdeš stovky věží s tisíci výstupovými cestami. Zde je místopisná pomoc našich členů asi nejpodstatnější. Za záchranu pak odpovídá většinou někdo z profesionálních složek, kterým naši členové pomáhají. Pokud jde o pád lezce za denního světla, využívá se většinou vrtulník. Bohužel ne vždy jsou dobré povětrnostní podmínky a pak musí nastoupit hrubá lidská síla.

Dokáže vás po příjezdu na místo něco vytočit? Třeba když řešíte nehody, které jsou způsobeny lidskou nedůsledností nebo třeba pády z přecenění vlastních sil?
Být vytočený není dobrý vstup do toho někomu pomáhat. Většina lidí se do problému nedostane schválně. Chybuje každý. Ale že jsme často užaslí, tak to zas ano. Například vyrazit do skal v lodičkách – to už je v našich očích velký sportovní výkon. Vždy je mi líto, když někdo bagatelizuje pád lezce se slovy: „To rozchodíš!“ Sám mám nějaké obratle polámané, takže trošku vím, o čem mluvím. Přitom mě to nic nestojí, když kamarádovi přivolám odbornou pomoc a z nemocnice ho pustí s „jenom“ modrým zadkem. Je to určitě lepší možnost, než když se na radu kamaráda postaví na nohy a celý život pak ponese následky… To mě vytočit dokáže.

„Nechat ho odvézt je určitě lepší možnost, než když se na radu kamaráda postaví na nohy a celý život pak ponese následky…“

Máte z poslední doby nějakou zajímavou vzpomínku na záchrannou akci, kde jste si sáhli na dno?
Jednoznačně nejdrsnějším zásahem byl pád lezce do komína po špatně založeném slanění. Lezec se zaklínil v komíně hlavou dolu a rychle upadal do bezvědomí. Po vyproštění a leteckém převozu je prý zase na nohou. Tento případ se odehrál už před lety.

Z poslední doby se mi do paměti vryla ta bezmoc, kdy nemůžeš v terénu najít člověka, kterému hrozí podchlazení a vyčerpání. Jednalo se o pátrání po dvou mladých ženách, které zabloudily. Padla tma, jedna z nich se propadla nohou do ledu až po stehno a teploty se pohybovaly hluboko pod bodem mrazu. Ten den se nic nedařilo. Na základě jejich volání jsme měli tipy míst, kde by se mohly nacházet. Když jsme však dorazili, nikdo tam nebyl. I přes prosbu, aby zůstaly na místě, neustále v té zimě měnily polohu. To nám pěkně komplikovalo hledání. I tento příběh měl ale šťastný konec. Dvojici se podařilo najít na jednom z vytipovaných míst ještě v počáteční fázi podchlazení.

Hluboko do paměti se nám vryl zásah, kdy jsme jeli pro našeho vlastního člena, kterému přimáčkl volný skalní balvan nohu v jeskyni, kterých tu naleznete bezpočet. Nohu se podařilo vyprostit za použití pneumatického zvedacího vaku, který mají hasiči. Také šťastný konec.

Bohužel však za sebou máme i zásahy se smutným koncem, kdy již pomoci nelze a transportujeme mrtvé tělo.

V odlehlých oblastech můžeme potkat značky – tzv. rescue pointy (body záchrany). Jak vám ulehčují práci?
V oblasti Adršpašsko-teplických skal, Broumovských stěn a Ostaši jsme spolupracovali s Horskou službou při vytipovávání míst pro umístění žlutých cedulí s body záchrany.

Ve výše jmenované lokalitě se nám podařilo protlačit jejich větší hustotu a za rok jejich existence se již úspěšně několikrát využili pro přesnou lokaci.

Tyto body mají navíc přidanou hodnotu pro hasiče, protože při jejich umístění se pro použití složek IZS sledovalo, zda je tu kvalitní GSM signál, radiový signál, dosažitelnost například cisternou pro případ požáru, terénním autem nebo možnost přistání vrtulníku. Tyto informace automaticky vyběhnou operačnímu důstojníkovi při ohlášení události. Nevím, zda je to i jinde, ale v této lokalitě šlo rozhodně o pomoc velkou.

Zaznamenali jste velkou pomoc s příchodem chytrých telefonů a aplikace Záchranka?
Použití chytrých telefonů a aplikace Záchranka může znamenat velké usnadnění, jestliže je uživatel umí používat. Nejtěžší je pro nás určit místo události a GPS souřadnice mají cenu zlata. Všichni naši členové dokážou takové souřadnice rychle využít, a získat tak přesnou polohu.

Existuje více aplikací, které lidem poskytnou jejich aktuální souřadnice, ale jen malé množství je umí záchranářům předat. Aplikace Záchranka tyto cenné údaje odešle na operační středisko automaticky s tísňovým voláním. Našim členům jsou pak souřadnice v případě potřeby předány. Tuto aplikaci vřele doporučuji, nejen do skal.

Velký problém všech skalních terénů je ale nedostatečné pokrytí signálem mobilních operátorů. Ve skalách je spousta míst, kde mobil nefunguje, nebo funguje špatně. Pro dovolání často musíte změnit polohu a signál si najít. Velkým problémem je také výdrž akumulátorů – zrovna když mobil potřebujete nejvíc, je vybitý. V batohu tak určitě není od věci dobrá powerbanka.

Co bys popřál lezcům do zbytku letošní sezóny?
Přeju všem, ať nikdy nepotřebují naši pomoc. A pokud si nebudete jisti, zda volat, tak raději zavolejte. Přítomnost záchranářů nic nestojí, mají vybavení pro transport a provedou ho tak šetrně, jak to jen lze. Dobře provedený přesun do nemocnice může výrazně zkrátit dobu léčení. To, že vás někam odneseme nebo převezeme, nás neotravuje – děláme to rádi!

Pětadvacet let pracuji jako hasič z povolání a jsem zakládajícím členem SZS. Lézt jsem začal v 18 letech a z výstupů vždy nejraději vzpomínám na klasické cesty u nás na písku. Jsem fotr tří dětí, což se vší lezeckou praxí hodnotím zatím jako svůj nejhodnotnější výstup.

JAK SE PADÁ JINDE?

Specializovanou „Skalní záchrannou službu“ mimo Broumovsko nenajdeš. Takže co se stane, když spadneš jinde? To budeš mít smůlu? Neměj strach – všechny ostatní lezecké oblasti spadají do rajónu některé z Horských služeb, a tak se není čeho bát. Rozdělení výjezdů, aktivace Letecké záchranné služby, hasiči, záchranka… Integrovaný záchranný systém funguje jak dobře namazaný stroj, takže zdravotnické lehátko vláčet do skal nemusíš. Stačí lezecké cajky a svačina.

Jak taková spolupráce záchranných složek vypadá v praxi? To se nám pokusí přiblížit člen Horské služby z Jizerek, David Savický. Horská služba Jizerské hory úzce spolupracuje s Leteckou záchrannou službou (LZS) Libereckého kraje. Při úrazech horolezců se většinou aktivuje LZS z důvodu špatně přístupného terénu a možnosti vážného zranění při pádu z výšky. LZS si v těchto případech bere na palubu záchranáře Horské služby. Ten zajišťuje případné slanění ke zraněnému či jeho transport v podvěsu.

Kde všude je vaše pole působnosti?
Občas se stane, že vrtulník z Ústí nad Labem nebo Hradce zasahuje u jiného případu a do Labáku, popřípadě do Broumovského výběžku, letíme libereckým vrtulníkem. To jsou ale jen ojedinělé situace. Jinak nejčastěji zasahujeme u úrazů lezců v oblastech od Suchých skal, přes Obervégry, Pantheon, Příhrazy, Hruboskalsko, až po Jizerské hory. Výjimečně je to pak zmíněné Labské údolí, ferrata v Děčíně nebo Broumovsko.

Vzpomeneš si na nějaké výjezdy, které do klasického dne záchranářů jen tak nezapadají?
O vážných úrazech se mi psát nechce. O některých se toho napsalo dost na internetu. Stejně jako o pádu na Kobyle, kde se lezci přetrhlo lano. I tam jsme zasahovali… Ani nevím, jestli už se přišlo na to, proč k přetržení lana vlastně došlo.

V některých případech měli lezci velké štěstí, jindy naše zásahy moc vesele nekončily.

Z těch šťastných a veselých případů se mi vybaví případ na Ještědském hřebeni. Lezec vylezl na skálu Matterhorn. Založil slanění. Na laně si předpisově udělal uzel, aby mu jistítkem neprojel konec lana. Slanění má něco okolo deseti metrů a vede přes převis. Bohužel slanil do uzlu, který měl asi dva metry nad zemí. Skončil v převisu a nebyl schopný se z lana dostat. Nezbylo mu tak nic než volat o pomoc. Naštěstí šel kolem po silnici turista z Ještědu a zavolal Horskou službu. Kolega dojel na místo, nadzdvihl lezce a rozvázali uzel. Bylo už k večeru, takže pohyb lidí po silnici byl minimální. Nechybělo moc a mladík na laně přenocoval.

U Horské služby jsem šestnáct let, z toho osm jako zaměstnanec. Lezu asi od 20 let, pořád stejně málo a špatně. Nejčastěji s kamarády v Jizerkách, občas vyrazíme na písek. Máme pár tradičních lezeckých akcí, které většinou vznikly U Kozy. Doufám, že v nich budeme ještě pár let pokračovat.

TISÍCKRÁT A POSLEPU

Na závěr tohoto článku ještě zveřejňujeme jednu výpověď z druhé strany. Výpověď zachráněného, která nám dokazuje, proč se vyplatí být pořád ve střehu. A mít při sobě dobré Strážné anděly. Text napsal Mirek Tisl.


Jsem věčný začátečník. No, a lepší už to nebude. Ale rád bych ještě tím začátečníkem chvíli byl. Tak snad se poučím z vlastních chyb.

Lom Godula v Beskydech. To místo jsem si oblíbil a chodil jsem tam docela rád. Jednou bylo prostě ideální počasí na to vypadnout na skálu. Nezávisle na sobě v lomu bylo ještě pár lidí, ale každý si svou cestu našel. Něco jsme slezli, něco vylezli. Trochu jsem se předváděl před přítomnými kráskami. Prostě krásný den. Pomaličku končíme, říkám si, že ještě zkusím jednu dvě cesty a půjdeme.

Lezu na laně, které jsme natáhli po lehčí cestě. Jsem skoro nahoře. Chybí zdolat poslední převis. Na místě se zasekávám. Nejde mi to. Prostě tam chybí úplně všechno. Není se na co postavit, není se čeho chytnout. Jsem prostě lezecká lama. V hlavě se mi promítá: „Vykašli se na to.“ Druhý hlas je silnější a říká: „Ještě jednou to zkus.“ Do sedáku odsedávám asi po sedmé. Křičím dolů, že na to kakám, no vlastně to naposledy zkusím. Ještě požádám kolegu, aby mne vyfotil. Na fotce budu vypadat určitě moc dobře, o trochu lépe než ve skutečnosti, a když ne, tak moderní filtry pomůžou.

Tak vzhůru, jdeme na to. Čekáš úspěch? Ne. Zase nic, zase sedím v sedáku v rukou jističových s hlavou ve výšce kolem devíti a půl metru a nohama asi v osmi metrech vysoko… Nestálo mne to mnoho sil, tak proč to nezkusit znova. Koukám, kam polezu… A najednou vidím konec lana nad sebou. Přichází okamžik jak z kresleného filmu.

Visím ve vzduchu. Lano nad hlavou. Tenhle okamžik mám před očima dodnes… Mozek časem doplnil detaily jako barvu a strukturu lana.

Gravitace vítězí. Trvá to kousek nad jednu vteřinu a rychlostí kolem 50 kilometrů za hodinu dopadám na zem. Že by mi hlavou proletěl celý život, si nevybavuji. Asi bych se před smrtí raději věnoval veselejším činnostem, než matlání se v historii. Možná jsem si to vysnil pod vlivem kvalitní medikace, ale jsem přesvědčen, že mozek tu vteřinu letu využil k důležitějším věcem než k sebelítosti.

Letím vzduchem. Hlavou mi prolétá myšlenka, že všichni horolezci mají rozbité nohy. Druhá myšlenka byla o tom, že jsem koukal, kam dopadnu. Při mé vrozené pomalosti je to myšlenek za jednu vteřinu při konstantním zrychlení docela dost.

V nemocnici potom dávám dohromady svědecké výpovědi, rozsah zranění a osobní pocity (ano, jsem inspirován Kriminálkou Modrava). Mám na to spoustu času.

Jak to tedy bylo? Po začátku pádu se otáčím. Netuším, jestli proto, že jsem se odrazil rukou od skály nebo mne otočilo vystřelení lana z úvazku. Najednou letím zády ke skále, alespoň můžu lépe koukat na výhledy. Mířím kolmo dolů. Je to z převisu, takže nebrzdím o skálu a jen si hezky padám. Cestou narážím na hranu skály. Prostě ji sjíždím oběma lýtky. Tohle mě bude stát nějaké to deci krve. Po lýtkách přichází na řadu hýždě. Ještě teď půlku zadku necítím. To mne odrazí na jediné místo, kde nejsou šutry. Dopadám na obě nohy. Udělám nejhlubší dřep svého života, potom se převracím dopředu a zde má kariéra letce končí.

Temno… Pár vteřin. Jen poslouchám hlasy. Vzpomínám si na dotaz, jestli mi mají zavolat vrtulník. Jsem posera, požádám o vrtulník. Leží se mi v dopadové poloze poměrně nepohodlně. Sám měním polohu na tu stabilizační. Je docela pohodlná a při čekání na záchranáře se mi hodí. Provádím analýzu zranění jako terminátor v prvním díle. Hýbu nohama (obrovský oddych), zjišťuji, že mám zlomenou ruku a celé tělo docela bolí. Kolem je spousta ochotných lidiček, hezky se o mě starají, horolezci jsou prostě super (většina).

Po pár desítkách minut dostávám první medikamenty a čeká mě let vrtulníkem. Vlastně mám další odškrtnutý splněný sen – let vrtulníkem. Ale nestálo to za to.

Seznam zranění je docela dlouhý, zlomil jsem si mockrát ruku v zápěstí (včetně kloubního pouzdra) a v páteři mi kompresně popraskaly bederní obratle tři až pět. Pak ještě pár drobností, které nikoho moc nezajímaly. Dopadl jsem velmi dobře.

No, a tímhle jsem asi měl začít. Navázal jsem si lajdácky osmičku – nechal jsem si hrozně krátký konec lana a nedotáhl jsem ji, přece se vždycky dotáhne tahem lana, ne? Když jsem visel v tom převisu a několikrát do té osmičky spadl, tak se ten krátký konec vyvlíknul.

Co jsem všechno pokakal? Největší průser – vysoké sebevědomí, 100x možná 1000x uvázaná osmička. Uvázal jsem ji tolikrát, že to umím poslepu i jednou rukou. Tohle přece nepotřebuje kontrolu. Chyba. Když vážu uzel – tak se mám věnovat uzlování – i když je tam ječící dítě, visí tam hezký zadek v legínách nebo se řeší cizí rozvod. Taky jsem jističe netrápil tím, že by mě měl vždycky kontrolovat, jelikož já přece přesně vím, co dělám a dělám to přece dobře.

Celý pád je pouze moje chyba. Když jsem se na to místo časem vrátil, uvědomil jsem si, že jsem měl toho štěstí nějak moc. Dopadl jsem velmi dobře. Žiju a chodím a možná časem zase polezu, ale trvalky mi už zůstanou. Když jsem znovu stál pod tou skálou, tak jsem si uvědomil, že tohle se běžně nepřežívá. Devět z deseti pádu na tomhle místě by prostě skončilo jinak.

Děkuji všem, co mi na místě pomáhali. A omlouvám se všem, kterým jsem způsobil trauma. Doufám, že jsem nikoho od lezení neodradil.

__________