Cestu „Silence“ není potřeba detailně představovat. Ve stručnosti – je to nejtěžší sportovka světa, kterou v norském Flatangeru vymyslel, navrtal a v roce 2017 poprvé přelezl Adam Ondra (psali jsme Velký článek, pozn. aut.). Tahle stropová darda měří 45 metrů a na případného zájemce čeká vytrvalostní lezení, které je rozděleno několika no handy v koleni. Díky těmto odpočinkům bylo zřejmě v současných lidských (Adamových) schopnostech cestu vylézt – jinak by to byla čistá série bouldrů 8C, 8B a 7C+ bez vyklepání za sebou.

Když loni v srpnu začal nejtěžší spárový 8C boulder zkoušet britský Pete Whittaker, mnozí lezci znalí poměrů zpozorněli. Ač mělo Petovo video a článek na první pohled nádech nadsázky a ležérnosti, dalo se vytušit, že se za jeho image vysmátého kluka z Sheffieldu skrývá něco většího.

„V první části cesty jsem našel chyty, o kterých jsem netušil, že se za ně lidé mohou vůbec přitáhnout,“ komentoval tehdy Pete. Letos v únoru se mu však konečně podařilo vymyslet jednodušší program (s mírnou úpravou lezečky, pozn. aut.) pro klíčový boulder, ve kterém Adam leze levou nohou napřed a klíní svoji špičku do spáry. Petovi však i po zkrokování této sekvence stále dělala potíže první část (společná s cestou „Nordic Flower“ za 8b, pozn. aut.). Ani ne po týdnu nacvičování zkušeně uznal, že směs brutální síly a techniky po bočácích je na něj příliš, a rozhodl se svému projektu dále věnovat jiným stylem.

Petovy další úvahy následovaly britskou logiku. Rozhodl se pro reálnější styl „PP tým“ a pro svůj projekt oslovil specialisty do převislého terénu – Daniho Andradu a Chrise Sharmu, oba v současnosti žijící v Katalánsku. Ze zmíněné trojice se nám podařilo oslovit Chrise Sharmu, který níže popisuje své přelezové zážitky:

Je pravda, že tě do tohoto projektu uvrtal Pete?
Ano, potkali jsme se na bouldrovce v Barceloně. Vracel se zrovna z Norska a celý zářil nadšením: „Mám zkrokovanou spáru v ‘Silence’.“ Plánoval, že ještě vyrazí zkoušet tu úvodní část. Zůstali jsme v kontaktu. „V jednom člověku to je moc velké psycho,“ napsal mi po měsíci na WhatsApp a já už jsem začal chápat, kam tím míří. Na jeho ideu týmového přelezu jsem přistoupil víceméně vzápětí.

Jak to probíhalo?
Začátkem minulého týdne jsme s Danim přiletěli na Flatanger – za Petem a za dobrým třením. U nás v Katalánsku stejně venkovní sezóna pomalu končí. A být v hale už mě nebaví. Svoji bouldrovku (Sharma Climbing Barcelona, pozn. aut.) jsem měl loni víceméně sám pro sebe, takže jsem toho naplno využil. Troufnu si tvrdit, že se cítím stejně silný jako v roce 2013, kdy se mi povedlo vylézt tu, jak říkám, „těžkou těžkou“. („La Dura Dura“ 9b+, pozn. aut.)

Kolik času vám přelezení „Silence“ zabralo?
Od minulého pondělí do neděle – víceméně týden zkoušení s nějakými resty.

Co bylo, myslíš, klíčem k úspěchu?
Hodně nám pomohla dřevěná lavička, kterou jsme s Danim používali v obří jeskyni Getu, během RocTripu do Číny v roce 2011. Vzali jsme ji s sebou i do Norska. Díky ní se nám během jištění neodkrvovaly nohy, což běžně hrozí při štandování ve stropě.

Kdo vlastně přelezl jaký úsek?
Začal jsem já. A svoji část jsem skončil až za místem, kde se „Silence“ odděluje od „Nordic Flower“. Pak šel na čelo Pete, který originálním způsobem poslal klíčovou spárku. Po několika krocích však byl tak vyčerpaný, že zaštandoval hned u expresky za bouldrem. Jeho délka sice měřila jen asi osm metrů, ale bez něj bychom neměli šanci. Pete otevřel cestu vzhůru pro celý zbytek týmu. Na svoji a Daniho obranu musím říct, že spárové lezení není ve Španělsku moc rozšířené – donedávna jsem neznal ani spárové rukavice. (směje se)

Dani šel tedy poslední délku?
Ano, využili jsme jeho buldočí vytrvalost. V dlouhých převislých terénech se cítí jako doma – je to jeho nejoblíbenější lezecký styl. Norská žula Daniho tak pobláznila, že svoji délku protáhl až nahoru do klečoviště (viz topo, pozn. aut.). Dalo by se tedy říct, že jsme udělali první kompletní přelez cesty „Silence“.

To vám vystačilo lano až nahoru?
Dobrá otázka. Tak trochu jsem předpokládal, že se Dani utrhne a bude to chtít probojovat až na vrchol, takže přelezový pokus jsme pro jistotu lezli na dvojčatech. Poslední délku jsme šli s Petem na druhém a od řetězu směrem vzhůru jsme lezli všichni tři souběžně. „Bad gear, no fall!“ křičel Dani z výlezového kouta. Frendy jsme samozřejmě zapomněli doma. Dani naštěstí později objevil nějaké staré skoby a úplně nahoře nás zachránily dva nové nýty po Adamových kameramanech.

Mimochodem, co si myslíte o Adamem navržené klase 9c?
Klasifikaci potvrzujeme – je to možná trochu softovější, ale IXcéčko sedí. Nicméně, norská žula, mořský vzduch a přírodní scenérie tam jsou úžasné. Kdo by lezl kvůli číslům, že?

Takže nakonec jste si užili i trochu dobrodružství. Dá se říct, na co budeš z minulého týdne nejvíc vzpomínat?
Řeknu ti to přesně. Nejvíce se mi zaryla do paměti ta atmosféra na obou štandech. Hrál tam velkou roli strach – ani jsme nedutali. Chvíli jsme si koukali navzájem do obličejů, chvíli civěli do stropu… Během přelezového pokusu jsme všichni tři štandovali vždy v jednom nýtu. Moc jsme se nehýbali, nikdo raději nemluvil – možná proto „Silence“? (směje se)

Nebylo trochu „hloupé“ štandovat v jednom nýtu?
Nechtěli jsme podvádět spojováním více nýtů. To už bychom cestu rovnou mohli vylézt po expreskách. Řídili jsme se etikou „OB, OB“, znamená to: „One bolt – One belay“. Když už zmiňuješ riziko, tak si dovolím jedno zamyšlení. Riskantní věci mají i pozitivní stránky. Potěšení z akce, motivace, získání zkušeností, schopnost obstát v těžkých situacích, zkouška míry sebeovládání a dovednost zvládnout stres – to vše se nakonec jeví jako důležité faktory potřebné k tomu být duševně zdravý a žít spokojený život. Navíc, prožili jsme tam s Danim a Petem opravdové chvíle přátelství na laně. Všichni z toho získali o něco víc. Nakonec, ta bezpečnost, o které se dnes tolik mluví, se nachází im primus uvnitř tebe a je skutečným klíčem k opravdovému životu.

Rozumím. Takových cest, ve kterých zažiješ silné duševní zážitky, máme spoustu i v Česku. Lákají tě?
Ano! A letos bych to chtěl konečně dohnat – skoro všichni mí kamarádi to zkusili. Pete už u vás taky lezl (článek Wide Boyz na písku, pozn. aut.), tak jsem ho poprosil, aby mi ukázal ty nejlepší oblasti. Každopádně, hlavní výzva naší jarní tour mi okupuje myšlenky několik let… Teď po „Silence“ máme potřebný trénink, takže bychom rádi zkusili jednu výjimečnou českou linku, kde chceme zopakovat taktiku se štandováním ve stropním nýtu a pokusit se o první čistý přelez druhé délky. Pete už si zamluvil úvodní okapovou část. V té druhé délce se jedná o dlouhé dynamo do madla, což mi, předpokládám, bude sedět. Velmi se na to těším. Nejvíce mě dráždí, že takhle výjimečná cesta je denně na očích tisícům lidí, kousek od pražského letiště, přesto stále odolává prvnímu čistému přelezu.

Prozradíš jméno cesty?
Jsem pověrčivý. Myslím, že čtenáři eMontany vědí.