Kdysi jsem četla knihu půvabného názvu. Něčím mě štvala. Snad to bylo autorovo pojetí romantických vztahů, co mě popuzovalo, nevím už jistě. Ale pojmenoval ji pěkně – Šílená touha tančit. Matně si vzpomínám, že byla o starém muži, který si na poslední chvíli uvědomil, koho v životě opravdu chce. Přitom pořád vzpomínal na všechny minulé vztahy a bilancoval. A do toho byl žid a žil v diaspoře. Komplikovaný osud.

Letos mám pocit, že můj deníček vypráví příběh zraněný lezkyně, která si na poslední chvíli pořídila na boulderovce obstojnou (jenom na svoje poměry, samozřejmě) formu a konečně ví, který slaňáky by ještě v říjnu a v listopadu ráda cvakla. Přitom pořád vzpomíná na chuť loňských letních dní a do toho je oddaná svýmu sportu a žije v (lezecké) diaspoře. Komplikovaný osud.

Má teď zkrátka šílenou touhu lézt. Co nejvíc, co nejčastěji. Vydat se ze všech sil, zakřičet si v cestě, když má pocit, že balancuje na hranici pádu, a radovat se, když slaňuje po posledním úspěšným pokusu a kolem ní se podzimní mlha mění ve tmu.

S nástupem sychravýho října podstatně zbytněla její chuť dohnat ztracenou sezónu:

Každej víkend jsem v Juře, v sobotu lezu, v noci nastydnu, v týdnu se léčím, v pátek jsem jakž takž zdravá a scénář se opakuje. V sobotu lezu, v noci nastydnu, v týdnu se léčím…

Podzimní touha lézt (f: Vláďa Šauli)