Říká se, že každé srovnání smrdí, nebo kulhá, zkrátka, že se vůbec srovnávat nemusíme, nemáme a že to ani moc dobře nejde. A že bychom ani neměli, a v lezení už vůbec ne. Ubližujeme tím sami sobě, povrchností ostatním a do harmonické a mírumilovné aktivity tím přinášíme jen zmar a nezdravé hodnoty světa tam dole. Na druhou stranu… To děláme. A někdy ani nic jiného nezbývá, protože by člověk musel být naprostý pařez, aby nepřijal očividné. Třeba jen prostý dojem, že jsem měl možnost sledovat něco dobrého a notně převyšujícího. Je dobré vědět, kam člověk patří.

Etalonem dokonalosti může být třeba vyvoněný Achilles v blýskavé zbroji, stejně tak jako dobrý voják Švejk. „Bez slávy a historie Napoleona by rozbor jeho povahy zastínil i slávu Alexandra Makedonského.“ Na druhou stranu, když se takový Napoleon pustí do díla, i Švejkovi nezbyde nic jiného, než poslušně zasalutovat a jenom čumět.

____________


„Dane, v naší cestě je nějaký sólolezec,“ volá na mě Terka (Sukačová), když se dohrabu pod stěnu Kapucína. „To zase bude nějaký experimentální šonták s Gopro na helmě,” neskrývám nadšení. Zkoumáme topo. Chceme lézt Directe Des Capucins a po chvilce nejistoty můžeme s ulehčením prohlásit, že ten podivný týpek tahá svini v lajně těsně vedle. „Je to dobrý, Terezo, ten nám překážet nebude.“ Co leze, to už nás nezajímá, ale je nám téměř jasné, že to bude něco mnohem lehčího, než jdeme my. Naše cesta má totiž dokonce v jednom nákresu délku za 7a (v jiném 6c…) a k tomu měří asi 400 metrů!

Řeči jdou a lezeme. S Terkou se střídáme v zatím ne úplně krásných délkách, spíš v takových oranžovějších tatranských komínech a roklinách. Vylézám na hranu a stojím před dilematem, jakou lajnou se dát. Tady nýty, vedle skoby a nejraději bych stejně lezl dál stávající roklinou. Navíc v nýtech má cvaklé lano ten člověk bez spolulezce. Je docela rychlý – na to, že po každé délce musí vždy slanit ke štandu pod sebou, uvolnit lano a vyjümarovat zpět nahoru.

A hle, zrovna slaňuje ke svini. Nápomocně mu vycvaknu lano a podám expresku. Ve chvíli blízkosti a započaté interakce se zeptám: „What do you climb?“ Vlastně mě to ani moc nezajímá, ale jde mi o to, abychom se zorientovali my s Terkou. Odpověď mi však trochu rozhodí sandál. Říká: „Voie Petit (8b, 450 m, Příběh cesty tady, pozn. red.). Beautiful day, isn‘t it?” Tak jo. Chvíli ho ještě pozoruji a nelezu. Pozoruji a je koneckonců fakt hezky, jak říkal. Je to jasné. Jeho práce s lanem, účelné pohyby, zkrátka celkový projev dává tušit, že si nedělá legraci. A Gopro na helmě nemá.

Prolézám komíno-širočinou a sebe-kajícně myslím na Terku s batohem. ‚Případně se vymluvím, že jinudy to nešlo‚‘ hledám si výmluvu a oči už mám stejně jen pro ten svůj objev. „To bude Terka koukat, taková fešná celebritka, určitě ho bude znát z Instáče…“ Štandujeme na úrovni klíčového koutu Voie Petit. Jistím a nespouštím z očí našeho souseda.

Jmenuje se Siebe Vanhee, je z Belgie a zrovna pár metrů pode mnou se zájmem zkoumá výrazně nakouslý singl, na kterém zrovna jümaruje. „Very sharp rock here, man!“ podotkne a rozesměje se na celé kolo. Ptá se, co a jak lezeme. Normální pokec a já se snažím působit, jako že se bavím se sebou rovným. ‚Jsme oba lezci, ne,‘ dodávám si sám pro sebe pohody. „Hej, Dane, to určitě musí být ten týpek, jak jsem mu zrovna včera psala na Instagramu,” hlásí dolezuvší Terka a celá se rozplývá blahem.

„Tak se s ním bav ty, aspoň bude materiál na reportáž.“ Abychom se nesnižovali jen k obdivným frázím, postupuji prakticky. Povzbuzuji Terku a rovnou si píšu poznámky. V danou chvíli mám pocit, že je článek hotov. O pár týdnů později však ve Švýcarsku slaňuji náhle vzniklým vodopádem a kromě důvěry v modely aplikace MeteoSwiss bere za své i můj nebohý iPhone s mnoha, ale opravdu mnoha texty a poznámkami.

Výsledek zrovna čteš. Takže, co víme? Siebe má v plánu zkusit cestu na OS za den. Táhne však svini se spacákem, aby mohl dát cestě co proto, kdyby kladla výraznější odpor. A taky, že je přece krásný den a bude ještě hezčí noc…

To stále opakuje a dost by mne zajímalo, jak to prožíval ve skutečnosti. Umím si totiž dobře představit i jiné trávení krásných dnů, než na nadrbaném singlu v jedné z nejvyhlášenějších skalních vícedélek Alp s dronem nad hlavou a vysílačkou u huby se značnou pravděpodobností, že na první pokus to neklapne. Asi každý by chtěl mít takovou cestu na OS, což je s parťákem lepší. Než se tam motat se samosichrem.

Na ledovci má dva kámoše, kteří k němu pravidelně posílají dron. Prý se možná vrátí s fotografem, ale nemá to moc rád, neboť mu nejde zpětně se nakrucovat do těžkých kroků a tvářit se v nich „vážně”. Musí si od cesty dát chvíli pauzu, aby kroky trochu zapomněl a byly pro něj zase zajímavé.

Přichází dva kouty. V levém Tereza v ne úplně komfortním 6b+ (myslela, že je to 5c) a v pravém, lehce za hranou, leze Belgičan délku za 8a+. „Tak lez, Teri, už sem letí dron, tak ať to aspoň do filmu vypadá, že se pohybujeme trochu plynule,“ povzbuzuji a už asi podruhé přemotávám naše chlupatá dvojčata. Ona jsou v pohodě, ale v tom srovnání s vycíděnou blýskavou dokonalostí přeci jen trochu pokulhávají. „Dej mi ještě zeleného frenda a lezu.” Vyráží. Z vedlejšího kouta se ozve do vysílačky: „I‘m ready, I can climb.” Taky leze.

Situace houstne a já se stávám roztěkaným. V jednom koutě piští Terka, protože to její 5céčko je opravdu oklouzané 6b+. Budím důvěru, šířím podporu a do toho si pořád povoluji samojištění, abych viděl za roh, kde ikonickým koutkem vzlíná chlapík s kusem šíleně tenkého lana vedoucího k němé svini na štandu. Oběma to najednou docela trvá, nicméně časem ho Terka předlézá, a tak se dostáváme nezvykle do čela. Opouštíme scénu, ještě ale stihnu shlédnout konec jeho OS pokusu – převísek na konci koutu je asi opravdu těžký. Siebe heká, řve a pak už v houpající se katarzi rychle nastoluje zpět svůj dobrosrdečný úsměv. „Really hard, man! But beautiful, beautiful!” Přeji úspěch a jsem rád, že je po tom. Bylo to napínavé i pro nás.

O pár dní později se znovu shledáváme na lanovce. Cesta mu prý dala zabrat. V klíčové délce se úplně vyházel a pak padal i v lehčích nad ní. Svině se spacákem mu tedy přišla vhod – „an amazing bivy on the ledge“ byl prý nejkrásnější částí celého výstupu. Pak mizí spolu se svými dvěma dronisty ve víru lanovkového mumraje.

Doma prohlížím jeho digitální stopy. Ty Patagonie, Dawn Wally, filmy a instagramy. A opět si vzpomenu na Jaroslava Haška: „Mám velice rád toho dobrého vojáka Švejka, který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové velké doby.“ Kdyby můj kontakt se Siebem zůstal jen u tohoto setkání ve stěně, aniž bych si poté procházel jeho další životy, tak by to zůstalo u skromného: „Jsem Siebe a lezu tady Voie Petit, protože je skutečně krásný den…“