„200 slov“

„Měla jsem hrát střevo na Káplovi, ale táta mě zavřel doma.“ Hrdinka pískařského filmu z roku 1970

19. 05. 2020, Standa „Sany“ Mitáč

Nedávno jsme na eMontaně publikovali pravděpodobně nejstarší barevný film o lezení na českém písku. Najdeš ho dole pod článkem. Společně s Radanem Kuchařem v něm leze černovláska a „zemědělská inženýrka“ Sibylla Šindelářová. Povedlo se nám ji kontaktovat a film jí přehrát, jelikož v Česku se nikdy nevysílal:

„To snad není možný, to je 50 let! Neskutečný! Pošlu to i Daniele (také vystupuje ve filmu, pozn. red.). Aspoň se uvidí mladá. Teď už jsme starý báby nad hrobem. Je to strašně milý a udělá to spoustě lidem radost – naši známí se budou bavit. Mně bylo 25 let! O 50 let mladší, o 20 kilo lehčí…“

Sibylla si pamatuje, že film natáčel slavný německý horolezec Lothar Brandler, jehož cestu společně s Dietrichem Hassem v severce Tre Cime asi budeš znát: „Hasse-Brandler“ 8+, Alex Huber ji má free solo. Na saský Falkenstein pak Lothar udělal třeba cestu „Südwand“ VIIIb. (…) „Brandler byl z mnichovský televize, byl takovej malej a hezkej,“ vzpomíná na něj Sibylla. „Když jsme s ním jeli točit druhou půlku filmu do Tater, tak to ten vůl Brandler nakouřil do nějaký strašidelný kaluže – vlítli jsme do ní a tehdy jsem poprvé a naposledy v životě zažila aqua planning. To jsme se mohli pěkně rozsekat.“

Výsledný film z písků a Tater pak nikdy neviděla. „U nás to televize nevysílala. Dávali to v Německu. Měla jsem tetu v Mnichově, tak jsem jí psala, aby koukala. Ona mi pak odpověděla: ‘Ten kluk, co lezl s Radanem Kuchařem, se mi moc líbil.’ Jenže to jsem byla já. To mě teta pěkně naštvala!“ (směje se)

Do těch Tater jsme tehdy málem nedojeli. Sibylla (f: archiv SŠ)

Jak vzpomínáš na to natáčení?
Předcházel tomu rok 1965, kdy se u nás poprvé točilo lezení na písku (více tady, pozn. red.). Jenže jak to udělat, aby laik poznal, že je to těžký nebo lehký? Tak Česká televize tenkrát vymyslela, že tam dají někoho, kdo je dobrej, a potom nějaký střevo – to jsem měla být já. Že se tohle natáčení chystá, o tom se psalo i všude v novinách.

Jenže, dopadlo to trochu jinak a dodneška to moc lidí neví… Tou dobou jsem ještě chodila na vysokou. Můj táta byl shodou nešťastných náhod v hospodě a tam na něj nějaký frajer: „Josef, to seš pyšnej na svoji holku, co? Zejtra ti leze Kápla v televizi.“ Měl to totiž být přímej přenos… Jenže, a u nás doma pak nastal takovej cajmrsk: „Nikam nepojedeš! Musíš se učit!“ Nakonec to dopadlo tak, že tam místo mě na poslední chvíli lezla Eva Mařanová, ale televizáci už to v úvodních titulkách nestihli změnit, takže tam zůstalo moje jméno. Přitom já jsem jen seděla doma u televize a plakala. (Film „Setkání s Kapelníkem“ je k vidění tady, pozn. red.)

Takže ta legendární historka o rozřízlém zadku při slaňování údolky Kápla se tě netýká?
To byla právě ta Eva. Donutili ji slanit na dülfera po jednoduchým špagátu, protože ta stěna je dlouhá. A ona se chudák bála, že ji po celou dobu slaňování zabírá kamera – tak jela dolů jako namydlenej blesk. Přistála na zemi tak hrozně spálená, že musela zasahovat sanitka a holka skončila ve špitále.

Eva po slaňování skončila hůř. Na fotce Sibylla v roce 1960 (f: archiv SŠ)

Co německé video z roku 1970, které jsme nedávno objevili?
K tomu dalšímu natáčení jsem se dostala díky Radanovi a taky díky tomu, že jsem se domluvila německy. Když jsme lezli ten údolní Blatník, tak už jsem byla dospělá, nezávislá na rodičích a navíc mi táta poslední rok na výšce zemřel. Tak už do toho neměl co mluvit. Do Skaláku jsme tehdy jezdili hodně. Mimochodem, Daniela, co je v tom filmu, tak ta nelezla vůbec. Jezdila s námi, protože ve Skaláku byla dobrá parta.

Jaký byl Radan Kuchař jako spolulezec?
Lezli jsme spolu hodně. Byl super. V tahání jsme se střídali. Když jsme lezli něco „jó těžkýho“, tak šel on. Já jsem třeba neuměla spáry – tam jsem hodně nadávala. Jednou jsme lezli něco směšnýho ve Skaláku, nebylo to moc velký… Vím, že jsem měla červenou bundu, červený kalhoty, lezla jsem jako první a schrastila jsem. Viděl to i Lothar Brandler a od tý doby mi říkal „Rote Blitz“ (červený blesk, pozn. red.). Jinak s Radanem jsme lezli asi dvě sezóny. Nemůžu o něm říct jedinou ošklivou věc. Někteří mladý lidi tehdy docela pařili. To my né, protože ráno jsme šli lízt…

„Majitelka Tater Sibylla“, 60. léta (f: archiv SŠ)

Máš ještě nějaké vzpomínky, co se vážou k té době?
Pamatuju si, jak jednou Radana přijel navštívit v „Osadě Rudý říjen“ i Ota Pavel. Vyprávěl také o sobě a o tom, jak celá jeho židovská rodina skončila v koncentráku… On tomu jedinej nějak unikl. Pak byl v Innsbrucku na olympiádě jako sportovní novinář. A jak tam pořád slyšel jenom němčinu, tak mu nějak přeskočilo a zapálil tam nějakej statek. Pak skončil v blázinci. Strašně smutný…

Ty jsi po roce 1970 ještě lezla?
Pak jsme šli do oddílu „Uranové doly“, tak jsme ještě sem tam lezli. Časem jsme začali mít jiný zájmy – běžky, sjezdovky… Ale spoustu lidí u toho zůstalo, třeba Alena Stehlíková (Čepelková, viz článek „Holku magor nezastavíš“, pozn. red.) – její táta byl šéfem uranových dolů, tak náš oddíl protežoval proti fotbalistům. Dál tam byl Vašek Širl, Mirek Šmídů, Jirka Janiš… Samý jména. Tenkrát se dávalo každýmu, kdo něco vylezl, titul mistr sportu.

Žebravá Sibylla (f: archiv SŠ)

Můžeš prosím popsat příběh téhle fotky?
To je moje první fotka z lezení, když mi bylo patnáct. Úplně sedřená. Kdybys mě viděl, dáš mi dvacku. Vypadám jako žebravej student. Jednou jsem ji vzala do práce. Kolega ji tajně zvětšil, a když jsem pak šla do důchodu, tak mi ji manžel dal za sklo a pověsil to nad stůl, kde jíme. „Ty seš vůl, co to tady má bejt?“ ptala jsem se ho a on odpověděl: „Každý ráno, když vstanu, umeju se a jdu snídat, tak se musím smát.“ Není to nádhera?

Ale taky zestárnete, děti, nebojte! Takže hlavně si užívejte, abyste na starý kolena měli na co vzpomínat!

Horolezectví v ČSSR + české titulky | Bergsteigen in der CSSR (zdroj: archiv Bernda Arnolda)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu