MÍSTŇÁK SEAN

JINÁ HVĚZDA

Dani Andra­da, Sil­via Vidal, Chris Shar­ma – do Ádru se posled­ní dobou podí­va­lo něko­lik slav­ných jmen… Vět­ši­nou zazá­ří na Fes­ťá­ku, pochvá­lí si, „jak je čes­ký písek úžas­ný“, sáh­nou si na něj a tím to kon­čí: svět­lo hvězdy zasy­čí a vyha­sí­ná. Respek­ti­ve, zmi­zí do své domov­ské gala­xie.

Když letos v čer­ven­ci ote­vřel dve­ře hos­po­dy U Tošo­vá­ka bel­gic­ký bigwallo­vý lezec Sean Villa­nu­e­va O’Dris­coll (vel­ký roz­ho­vor s ním máme tady, pozn. aut.), nejmé­ně pět lidí toho dne vyku­li­lo oči a zepta­lo se:

„Co tady děláš?“
„Jak to jako mys­líš, co tady dělám? Při­jel jsem za leze­ním.“
„Ale sem cizin­ci nejez­dí.“

Jak je vidět, Sean pře­stá­vá být „cizin­cem“. Letos se na písek do Ádru vydal dokon­ce už počtvr­té ve svém živo­tě. Ten­to­krát tu strá­vil dohro­ma­dy něko­lik týd­nů. (Uča­ro­va­lo mu i Sas­ko, kde se pro­zra­dil zápi­sem ve vrcho­lov­ce na Fal­ken­stei­nu, ale o tom tře­ba jin­dy, pozn. aut.) Napo­sle­dy se u nás obje­vil v září: „Bylo zrov­na dost hnus­ně. Nikde ani noha, prše­lo. Sean trá­vil týden v rohu kem­pu – zašil se do altán­ku a tré­no­val tam na dudy,“ vzpo­mí­ná adr­špaš­ský Tomáš Meier.

Pak se ale poča­sí výraz­ně zlep­ši­lo a při­šlo vysně­né babí léto. Během něj se Sea­na poštěs­ti­lo potkat auto­ro­vi člán­ku v Tep­li­cích – tam se pro změ­nu pro­zra­dil svo­jí flét­nou. Domlu­vi­li se, že něco nafo­tí v Ádru, a tak k tomu­to člán­ku, kte­rý při­pra­vi­la hlav­ně Karo­lí­na Jelín­ko­vá, máme i něja­ké fot­ky.

Kaž­do­pád­ně – Sean je asi prv­ní zahra­nič­ní hvězda, co pocho­pi­la sílu a sou­vis­los­ti pís­ku. Jak se to pozná? Už si sehnal vlast­ní hadin­ky, šťá­radlo i sadu smy­ček. „Je to super lev­ný jis­ti­cí mat­roš!“ chvá­lí si. Nej­rad­ši zaklá­dá plo­šár­nu nebo dese­ti­mi­li­me­t­ro­vý uzel. Ufo­ny nepo­u­ží­vá: „Hod­ně mění hru, o kte­ré to tady je.“

Mimo­cho­dem, Sea­no­vi šly úpl­ně per­fekt­ně prs­tov­ky a trh­lin­ky. Vyle­zl tře­ba „Pří­mou ces­tu ke komu­nis­mu“ VIIIa nebo „Vyhá­ně­ní ďáb­la“ VIIIb na Opa­ta. V širo­či­nách se zpo­čát­ku tro­chu trá­pil, ale rych­le se zlep­šil. Poved­lo se mu (AF) vylézt tře­ba „Husar­ský kou­sek“ VIIIb od Ciká­na s Iva­nem Kob­rem na Pega­se. Za jeden den si dal také slav­nou tep­lic­kou tri­lo­gii. („Prásk­nu­tí bičem“ na Věž Jar­dy Bera­na, „Muší spá­ru“ na Láhvič­ky a „Údol­ní“ na Hlás­ku – nové video zkouk­ni tady, pozn. aut.)

SKRBLIT SI ÁDR

Letos jsi v Ádru už podru­hé… To už tady trá­víš víc času než prů­měr­ný čes­ký lezec… Kam rád zajdeš po leze­ní?
Tošo­vák je doce­la spe­ci­ál­ní mís­to, má pěk­nou atmo­sfé­ru. V Qád­ru mají zase dob­ré jíd­lo. Nebo trá­vím veče­ry v kem­pu, někdy zase u kama­rá­da ve Zdo­ňo­vě…

Doká­žeš už v Ádru sám najít ces­tu k něja­kým věžím – bez čes­kých kámo­šů?
Jo, pár věcí blíz­ko kem­pu nebo kole­jím už najdu. Ale všech­no ostat­ní je laby­rint, ve kte­rém jsem ztra­ce­ný. Mož­ná ješ­tě doká­žu najít Krá­le s Krá­lov­nou a ve měs­tě potom domi­nan­ty – tře­ba na Rad­ni­ci tre­fím.

Lezl jsi něja­kou ces­tu, kte­rá ti uvíz­la v pamě­ti více než ostat­ní?
Těch by bylo pří­liš mno­ho. Asi nezvlád­nu jme­no­vat jed­nu. Více­mé­ně jsi nara­zil na to, o čem přes­ně pro mě Adr­špach je – je tu obrov­ské množ­ství super kva­lit­ních cest. To je váž­ně prav­da. (smě­je se) Ve všech ostat­ních svě­to­vých lezec­kých oblas­tech najdeš pár „krá­lov­ských lajn“, kdež­to tady jich máš tolik! („S tím by hod­ně lidí nesou­hla­si­lo,“ kama­rád­sky podo­tý­ká Kája Nová­ček, pozn. aut.) Ti lidé se mýlí. (smě­je se)

Láka­lo by tě pus­tit se tady i do něja­ké­ho pro­jek­tu, kte­rý bude na tvém oprav­do­vém limi­tu? Nebo tře­ba udě­lat prváč?
Jo, líbí se mi ta výzva, kte­rou před lety zvlá­dl Kája – vylézt všech­ny ces­ty na Rad­ni­ci za den (s Petrem „Jonym“ Johnem, viz člá­nek, pozn. red.). To zní vel­mi těž­ce a hod­ně láka­vě. (smě­je se) Dou­fám, že jed­no­ho dne se na to budu cítit při­pra­ve­ný. Ale zatím tedy nejsem – pořád se musím v širo­či­nách hod­ně učit. Ale líbí se mi to a mys­lím si, že je to zábav­ná výzva. Tipu­ju, že by to byl dob­ře strá­ve­ný lezec­ký den. (smě­je se)

„Láka­lo by mě vylézt si všech­ny ces­ty na Rad­ni­ci za jeden den.“

Na to bys potře­bo­val fakt odhod­la­né­ho par­ťá­ka… Máš?
Jas­ně. (Kou­ká na Káju, kte­rý rukou mává, že zno­vu ani náho­dou, pozn. aut.) (Séan pro­puká v záchvat smí­chu) Co Voj­ta (Při­byl, co lezl „Těž­ké oko­vy“, pozn. aut.), ten to zkou­šel? To by byl dob­rý par­ťák. Měl bych ale začít tré­no­vat.

Když říkáš, že v Ádru jsou samé „king laj­ny“, tak proč jsme tu dnes niko­ho nepo­tka­li?
To vůbec nechá­pu. Asi to je kvů­li tomu, že vy míst­ňá­ci si to drží­te jako tajem­ství – sami pro sebe! (smě­je se) Jste tako­ví sob­ci, že si to tu chce­te skrb­lit a niko­ho sem nepus­tit. Teď ale máte smůlu – chys­tám se říct celé­mu svě­tu, že tohle je jed­na z nej­lep­ších lezec­kých oblas­tí… (smě­je se)

Váž­ně, tohle mís­to je vel­mi spe­ci­ál­ní – máš tu leze­ní na něko­lik živo­tů. Byl jsem v ostat­ních lezec­kých oblas­tech, spor­tov­ních i tra­dič­něj­ších. Ale ty pros­tě nema­jí to samé… (pře­mýš­lí) Jak to defi­no­vat? Letos na jaře jsem byl tře­ba v Řec­ku – super, skvě­lé leze­ní, pěk­né ces­ty… Ale něco jsem tam postrá­dal…

Mys­líš tu, řek­ně­me, „hloub­ku“, kte­rou tady leze­ní má?
Ano. Tady jsou ty zážit­ky o tolik sil­něj­ší. A linie tady jsou pros­tě: „Wau!“

SE SEANEM VE SKALÁCH

KAROLÍNA JELÍNKOVÁ


Do Ádru v pod­zim­ním čase dob­ro­vol­ně zaví­tá leda výběr „závis­lých kli­en­tů“, kte­ří věří, že ta jed­na ze čtyř svě­to­vých stran věže vyfou­ka­ná vyso­ko na strá­ni pře­ci může být lezi­tel­ná! Ane­bo se pros­tě jed­nou večer u sto­lu zni­če­ho­nic obje­ví Sean Villa­nu­e­va O’Dris­coll.

Men­ší, zarost­lý Bel­gi­čan s milou tvá­ří, tma­vý­mi rysy a jis­kr­ný­ma oči­ma, kte­rý popí­jí zásad­ně ovoc­ný čaj. O Sea­no­vi víme už z před­cho­zí­ho setká­ní začát­kem toho­to léta, že Adr­špach je pro něj mís­tem, kde není popr­vé a kde „našel něco uni­kát­ní­ho, co nikde jin­de na svě­tě není“.

Mno­ha věcem v živo­tě nero­zu­mím, ale pří­jezd Sea­na do Adr­špa­chu v tom­to čase je pro mě neroz­luš­ti­tel­nou rov­ni­cí, kte­rou pár dní nato umoc­ňu­je neče­ka­ně dob­rá před­po­věď poča­sí.

Opra­šu­je­me lezeč­ky, zachra­ňu­je­me zápla­ta­mi roz­dr­ba­né oblí­be­né lezec­ké dží­ny a jde­me (napo­sle­dy?) do skal. Sea­na bere­me s sebou.

A tak se 24. září 2022 vydá­vá­me ve slo­že­ní Voj­ta Při­byl, Sean Villa­nu­e­va a já směr Kle­o­pa­t­ra roz­hý­bat a vydřít se skrz ces­tu „Fis­so Cor­da“ (VIIIa z r. 1969, Leo­pold Pále­ní­ček a Jaro­slav Poul, pozn. aut.). Na mou hloupou otáz­ku, jak moc „fami­li­ar“ je Sean se širo­či­na­mi, mi odpo­ví­dá poměr­ně prompt­ně svým výbě­hem na vrchol za Voj­tou. Nad jeho skrom­nou a pokor­nou původ­ní odpo­vě­dí: „Not that fami­li­ar, because I know the­re is still a lot to learn,“ se upo­ce­ná a odře­ná pou­smí­vám naho­ře na věži.

Jako dal­ší desti­na­ce pro naši úder­nou sku­pin­ku byla zvo­le­na ces­ta „Řec­ké báje“ na The­mis (VIIb z r. 1983; S. Lukav­ský, J. Stach, pozn. aut.). Neo­by­čej­ná ces­ta prav­dě­po­dob­ně bez pře­le­zu pohy­bu­jí­cí se na šká­le mezi VIIb–VIIIb pro neo­by­čej­ný den.

HLEDÁNÍ ZAPOMENUTÝCH SVALŮ

Zby­tek dne jsem mezi­tím trá­vi­la pobí­há­ním za barem. Svou lezec­kou sku­pin­ku potká­vám večer v hos­po­dě: jejich tvá­ře roz­zá­ře­né, ruce a obli­če­je odře­né. „How was your day with Voj­ta? Still ali­ve?“ ptám se Sea­na po všech vlast­ních lezec­kých zku­še­nos­tech s Voj­tou, se kte­rým jsme povět­ši­nu času vyme­ta­li ces­ty nele­ze­né a nezná­mé, tudíž čas­to poměr­ně obtíž­né a plné růz­ných pře­kva­pe­ní. Sean: „It was aweso­me!“ Rozu­mím – zít­ra jde­me do skal ve stej­ném slo­že­ní.

Je nedě­le, 25. září 2022. Uklí­zí­me hos­po­du, nabí­rá­me Sea­na a míří­me se pro­bu­dit na „Kou­zel­nou“ na Neděl­ní (VIIb z r. 1960, Anto­nín Rou­sek, K. Dědek, pozn. aut.), kde se k nám při­dá­vá kama­rád a skvě­lý lezec Karel Nová­ček. Tako­vé­to slo­že­ní lezec­ké­ho druž­stva mi poměr­ně záhy napo­ví­dá, že dnešek nebu­de sou­zen cestám s popi­sem obtíž­nos­ti VIIIa a níž, a mně tím pádem nezby­de nic jiné­ho, než se zmí­tat na dru­hém kon­ci lana. „Aweso­me…“

Do dal­ší ces­ty – „Údol­ní“ na Věž Jea­na Fran­ka (VIIIa! z r. 1971, Berthold Rosenberg a Ladi­slav Šolc, K. Vozáb, pozn. aut.) nava­zu­je­me na prv­ní konec lana Sea­na. Po mír­ném zavá­há­ní pod prv­ním (a jedi­ným) kru­hem a zaklá­da­cím worksho­pu se, dle mého názo­ru, vzná­ší na vrchol na jeden nádech. Ces­ta za VIIIa s vykřič­ní­kem najed­nou vypa­dá jed­no­du­še, což je při­ro­ze­ně holá lež, jeli­kož se záhy v mém podá­ní mění v boj o dech a hle­dá­ní i těch nej­ví­ce zapo­me­nu­tých sva­lů po celém těle.

Ide­ál­ní roz­lez na vel­ké pro­jek­ty, zdá se. Smě­le tudíž pokra­ču­je­me směr Kober­ce za kul­tov­ní ces­tou „Bílá růže“ (bez sta­vě­ní IXa z r. 1968, Ladi­slav Šolc a Berthold Rosenberg, pozn. aut.). „Bílou růži“ bych popsa­la jako dlou­ze taže­ný vývar, kte­rý v rám­ci léta pra­vi­del­ně přes noc vyvá­řel náš tošov­ský kuchař Karel. Ces­ta ti dá vše, co potře­bu­ješ. Spá­ra, pře­vis­lá spá­ra, pře­vis­lá širo­či­na, kol­má širo­či­na, kol­má spá­ra, komín, konec. Chraň bože, když to ale s časem na plot­ně pře­že­neš. Spá­líš nejen vývar, ale i hrnec, a když máš štěs­tí, tak i kus kuchy­ně. Stej­ně jako tato ces­ta, kte­rá spá­lí jak papír i „pokro­či­lé“ lez­ce, co si něja­ké to peří již tro­chu při­fouk­li, pro­to­že vytáh­li sem tam něja­ké to sedm cé či osm á.

Na vrcho­lu věže se ptám Sea­na, kte­rý se tou­to ces­tou na prv­ním kon­ci lana opět bez vět­ších obtí­ží pro­šel, jaké to pro něj bylo: „It is such a unique and beau­ti­ful rou­te! I almost cried.“ Také jsem málem bre­če­la…

A na dolez? Už můžu umřít? Ani nápad, ješ­tě se nesetmě­lo. Voj­ta se v násle­du­jí­cí vte­ři­ně vlní v ces­tě „Šumě­ní lesa“ na Ťuhý­ka (VIIIb z r. 1979, Sta­ni­slav Lukav­ský, J. Stach, J. Polák, pozn. aut.). V porov­ná­ní s „Bílou růží“ je ces­ta za VIIIb se sta­vě­ním u dru­hé­ho kru­hu jako pro­cház­ka pěš­mo Ztra­ce­nou roklí.

Bale­ní bato­hů, nyní již téměř za tmy, dopro­vá­zí Sean svým hudeb­ním podě­ko­vá­ním ska­lám na flét­nu. Nahlas vzpo­mí­nám, že jed­nou z posled­ních pís­ni­ček, kte­ré jsem umě­la na flét­nu dří­ve i já, byl Tita­nic… A tak se za zvu­ku „My heart will go on“ ode­bí­rá­me směr sma­žák, hra­ny a dvo­ji­tá tatar­ka.

OKAMŽIKY VDĚČNOSTI

Náš posled­ní lezec­ký den v Adr­špa­chu tuto sezó­nu trá­ví­me o pár dní poz­dě­ji opět se Sea­nem a Kar­lem. Jede­me na Hej­šo­vi­nu, jeli­kož Ádr je nelí­tost­ně pro­mo­če­ný. Ces­ty – spá­ry jsou tak krás­né, že Sean leze prv­ní dvě rov­nou bez leze­ček. Den kon­čí­me návště­vou Pavlí­ny Bin­ko­vé, milé tvá­ře – nada­né lez­ky­ně – a pře­de­vším tvůr­ky­ně nej­lep­ších hadi­nek širo­ko dale­ko, bez kte­ré by kot­ní­ky nejen míst­ních lez­ců již prav­dě­po­dob­ně nee­xis­to­va­ly. Sea­no­vi jed­ny tyto hadin­ky věnu­je­me jako dar. Na úpl­ném kon­ci toho­to krás­né­ho dne sedí­me u spo­leč­né veče­ře u Kar­la Nováč­ka, kde nás, smí­chy pla­ka­jí­cí, učí Sean nejen na všech­ny své flét­ny, ale také na dudy.

Setká­ní se Sea­nem pro mě bylo v mno­ha ohle­dech jedi­neč­né. Mít mož­nost lézt s jed­ním z nej­ta­len­to­va­něj­ších lez­ců svě­ta je čest sama o sobě, samo­zřej­mě. Více si však cením pří­le­ži­tos­ti poku­sit se pocho­pit, co zna­me­ná být pro­fe­si­o­nál­ní lezec a jak žije člo­věk, kte­rý se sna­ží neplá­no­vat. Kte­ré­ho nese život růz­ný­mi cesta­mi sám a on se jen sna­ží držet krok.

Za oněch pár dní ve ska­lách jsem došla k pozná­ní, že i tak­to nada­ný a svě­tozná­mý lezec může být vel­mi pokor­ný a tichý člo­věk, kte­ré­ho sebe­pro­pa­gu­jí­cí­ho se na inter­ne­tu oprav­du nena­jdeš. Kte­rý na kon­ci kaž­dé­ho dne podě­ku­je mís­tu i par­ťá­kům za to, co mu bylo dáno. A od kte­ré­ho o pár týd­nů poz­dě­ji nalez­neš ve zprá­vě dotaz, jak se ti daří, a také foto­gra­fii jeho samot­né­ho na vrcho­lu ská­ly s podě­ko­vá­ním za krás­né hadin­ky, kte­ré už nedá z ruky.

__________