MÍSTŇÁK SEAN
„O chvíli později dobírám na vrchol Seana, který se s úsměvem ptá, za kolik by tato cesta byla hodnocena ve francouzské klasifikaci. Po odpovědi, že 5c, se hlasitě rozesměje a reaguje větou: ‘It’s insane, i love it!’“
JINÁ HVĚZDA
Dani Andrada, Silvia Vidal, Chris Sharma – do Ádru se poslední dobou podívalo několik slavných jmen… Většinou zazáří na Fesťáku, pochválí si, „jak je český písek úžasný“, sáhnou si na něj a tím to končí: světlo hvězdy zasyčí a vyhasíná. Respektive, zmizí do své domovské galaxie.
Když letos v červenci otevřel dveře hospody U Tošováka belgický bigwallový lezec Sean Villanueva O’Driscoll (velký rozhovor s ním máme tady, pozn. aut.), nejméně pět lidí toho dne vykulilo oči a zeptalo se:
„Co tady děláš?“
„Jak to jako myslíš, co tady dělám? Přijel jsem za lezením.“
„Ale sem cizinci nejezdí.“
Jak je vidět, Sean přestává být „cizincem“. Letos se na písek do Ádru vydal dokonce už počtvrté ve svém životě. Tentokrát tu strávil dohromady několik týdnů. (Učarovalo mu i Sasko, kde se prozradil zápisem ve vrcholovce na Falkensteinu, ale o tom třeba jindy, pozn. aut.) Naposledy se u nás objevil v září: „Bylo zrovna dost hnusně. Nikde ani noha, pršelo. Sean trávil týden v rohu kempu – zašil se do altánku a trénoval tam na dudy,“ vzpomíná adršpašský Tomáš Meier.
Pak se ale počasí výrazně zlepšilo a přišlo vysněné babí léto. Během něj se Seana poštěstilo potkat autorovi článku v Teplicích – tam se pro změnu prozradil svojí flétnou. Domluvili se, že něco nafotí v Ádru, a tak k tomuto článku, který připravila hlavně Karolína Jelínková, máme i nějaké fotky.
Každopádně – Sean je asi první zahraniční hvězda, co pochopila sílu a souvislosti písku. Jak se to pozná? Už si sehnal vlastní hadinky, šťáradlo i sadu smyček. „Je to super levný jisticí matroš!“ chválí si. Nejradši zakládá plošárnu nebo desetimilimetrový uzel. Ufony nepoužívá: „Hodně mění hru, o které to tady je.“
Mimochodem, Seanovi šly úplně perfektně prstovky a trhlinky. Vylezl třeba „Přímou cestu ke komunismu“ VIIIa nebo „Vyhánění ďábla“ VIIIb na Opata. V širočinách se zpočátku trochu trápil, ale rychle se zlepšil. Povedlo se mu (AF) vylézt třeba „Husarský kousek“ VIIIb od Cikána s Ivanem Kobrem na Pegase. Za jeden den si dal také slavnou teplickou trilogii. („Prásknutí bičem“ na Věž Jardy Berana, „Muší spáru“ na Láhvičky a „Údolní“ na Hlásku – nové video zkoukni tady, pozn. aut.)
SKRBLIT SI ÁDR
Letos jsi v Ádru už podruhé… To už tady trávíš víc času než průměrný český lezec… Kam rád zajdeš po lezení?
Tošovák je docela speciální místo, má pěknou atmosféru. V Qádru mají zase dobré jídlo. Nebo trávím večery v kempu, někdy zase u kamaráda ve Zdoňově…
Dokážeš už v Ádru sám najít cestu k nějakým věžím – bez českých kámošů?
Jo, pár věcí blízko kempu nebo kolejím už najdu. Ale všechno ostatní je labyrint, ve kterém jsem ztracený. Možná ještě dokážu najít Krále s Královnou a ve městě potom dominanty – třeba na Radnici trefím.
Lezl jsi nějakou cestu, která ti uvízla v paměti více než ostatní?
Těch by bylo příliš mnoho. Asi nezvládnu jmenovat jednu. Víceméně jsi narazil na to, o čem přesně pro mě Adršpach je – je tu obrovské množství super kvalitních cest. To je vážně pravda. (směje se) Ve všech ostatních světových lezeckých oblastech najdeš pár „královských lajn“, kdežto tady jich máš tolik! („S tím by hodně lidí nesouhlasilo,“ kamarádsky podotýká Kája Nováček, pozn. aut.) Ti lidé se mýlí. (směje se)
Lákalo by tě pustit se tady i do nějakého projektu, který bude na tvém opravdovém limitu? Nebo třeba udělat prváč?
Jo, líbí se mi ta výzva, kterou před lety zvládl Kája – vylézt všechny cesty na Radnici za den (s Petrem „Jonym“ Johnem, viz článek, pozn. red.). To zní velmi těžce a hodně lákavě. (směje se) Doufám, že jednoho dne se na to budu cítit připravený. Ale zatím tedy nejsem – pořád se musím v širočinách hodně učit. Ale líbí se mi to a myslím si, že je to zábavná výzva. Tipuju, že by to byl dobře strávený lezecký den. (směje se)
„Lákalo by mě vylézt si všechny cesty na Radnici za jeden den.“
Na to bys potřeboval fakt odhodlaného parťáka… Máš?
Jasně. (Kouká na Káju, který rukou mává, že znovu ani náhodou, pozn. aut.) (Séan propuká v záchvat smíchu) Co Vojta (Přibyl, co lezl „Těžké okovy“, pozn. aut.), ten to zkoušel? To by byl dobrý parťák. Měl bych ale začít trénovat.
Když říkáš, že v Ádru jsou samé „king lajny“, tak proč jsme tu dnes nikoho nepotkali?
To vůbec nechápu. Asi to je kvůli tomu, že vy místňáci si to držíte jako tajemství – sami pro sebe! (směje se) Jste takoví sobci, že si to tu chcete skrblit a nikoho sem nepustit. Teď ale máte smůlu – chystám se říct celému světu, že tohle je jedna z nejlepších lezeckých oblastí… (směje se)
Vážně, tohle místo je velmi speciální – máš tu lezení na několik životů. Byl jsem v ostatních lezeckých oblastech, sportovních i tradičnějších. Ale ty prostě nemají to samé… (přemýšlí) Jak to definovat? Letos na jaře jsem byl třeba v Řecku – super, skvělé lezení, pěkné cesty… Ale něco jsem tam postrádal…
Myslíš tu, řekněme, „hloubku“, kterou tady lezení má?
Ano. Tady jsou ty zážitky o tolik silnější. A linie tady jsou prostě: „Wau!“
SE SEANEM VE SKALÁCH
KAROLÍNA JELÍNKOVÁ
Do Ádru v podzimním čase dobrovolně zavítá leda výběr „závislých klientů“, kteří věří, že ta jedna ze čtyř světových stran věže vyfoukaná vysoko na stráni přeci může být lezitelná! Anebo se prostě jednou večer u stolu zničehonic objeví Sean Villanueva O’Driscoll.
Menší, zarostlý Belgičan s milou tváří, tmavými rysy a jiskrnýma očima, který popíjí zásadně ovocný čaj. O Seanovi víme už z předchozího setkání začátkem tohoto léta, že Adršpach je pro něj místem, kde není poprvé a kde „našel něco unikátního, co nikde jinde na světě není“.
Mnoha věcem v životě nerozumím, ale příjezd Seana do Adršpachu v tomto čase je pro mě nerozluštitelnou rovnicí, kterou pár dní nato umocňuje nečekaně dobrá předpověď počasí.
Oprašujeme lezečky, zachraňujeme záplatami rozdrbané oblíbené lezecké džíny a jdeme (naposledy?) do skal. Seana bereme s sebou.
A tak se 24. září 2022 vydáváme ve složení Vojta Přibyl, Sean Villanueva a já směr Kleopatra rozhýbat a vydřít se skrz cestu „Fisso Corda“ (VIIIa z r. 1969, Leopold Páleníček a Jaroslav Poul, pozn. aut.). Na mou hloupou otázku, jak moc „familiar“ je Sean se širočinami, mi odpovídá poměrně promptně svým výběhem na vrchol za Vojtou. Nad jeho skromnou a pokornou původní odpovědí: „Not that familiar, because I know there is still a lot to learn,“ se upocená a odřená pousmívám nahoře na věži.
Jako další destinace pro naši údernou skupinku byla zvolena cesta „Řecké báje“ na Themis (VIIb z r. 1983; S. Lukavský, J. Stach, pozn. aut.). Neobyčejná cesta pravděpodobně bez přelezu pohybující se na škále mezi VIIb–VIIIb pro neobyčejný den.
KOMENTÁŘ VOJTY PŘIBYLA
Po rozlezu stojíme pod severovýchodní stěnou Themis, kterou protíná několik dlouhých spár. „Řecké báje“ nemají ještě přelez, takže cíl je jasný. Již po pár metrech se ujišťuji, že o referenční VIIb nepůjde. Kája kouká a fandí, Sean si mezitím nasazuje kapuci tak, aby ho chránila před padající hlínou a kapradím. Míjím zarezlý kruh, který je potřeba provázat smyčkou, a po chvíli soukání se ocitám nahoře. O chvíli později dobírám na vrchol Seana, který se s úsměvem ptá, za kolik by tato cesta byla hodnocena ve francouzské klasifikaci. Po odpovědi, že 5c, se hlasitě rozesměje a reaguje větou: „It’s insane, I love it!“ Jojo, to my taky. Začínám chápat, že pro něj v Ádru nejspíš neexistují ošklivé cesty.
Po slanění ukazuji Seanovi další cestu na Themis – „Pallas Athéna“ za VIIc s jediným přelezem od Šoumena. „Nic o tom nevím, ale vypadá to pěkně a měly by tam jít smyčky.“ Sean se po chvíli pozorování cesty navazuje na ostrý konec lana. Ještě rychlé školení o tom, že je dobré si dát pozor na lámavé kyzy. Asi v deseti metrech vysoko vidím, že mé varování nezabralo a Sean bere velké, relativně tenké kyzy. S lehkou nervozitou jej upozorním, ať je opatrný. Po chvíli cvaká (opět) zarezlý kruh a víceméně bez problémů dolézá na vrchol. Při zapisování druhého přelezu se lišácky usmívá.
Tak co dáme dál? Míříme k údolní stěně Pegase. Ukazuji na „Vodní kapky“ VIIIa: „This crack is really nice.“ „OK, let’s do this!“ Sean vyráží, nicméně ho trochu zbrzdí start a těžší místo kolem erárky. Ujišťuji ho, že toto by mělo být nejtěžší místo cesty a výš už je to lehčí. Nečekaně mu dělá problém úsek asi tři metry pod druhým kruhem. S vědomím, že k němu prostě musí dolézt, jej hlasitě povzbuzuji a po menším boji ho vidím cvakat druhý kruh a dolézat na vršek. Kocháme se výhledem na Ádr a za tmy míříme k Tošovákovi.
HLEDÁNÍ ZAPOMENUTÝCH SVALŮ
Zbytek dne jsem mezitím trávila pobíháním za barem. Svou lezeckou skupinku potkávám večer v hospodě: jejich tváře rozzářené, ruce a obličeje odřené. „How was your day with Vojta? Still alive?“ ptám se Seana po všech vlastních lezeckých zkušenostech s Vojtou, se kterým jsme povětšinu času vymetali cesty nelezené a neznámé, tudíž často poměrně obtížné a plné různých překvapení. Sean: „It was awesome!“ Rozumím – zítra jdeme do skal ve stejném složení.
Je neděle, 25. září 2022. Uklízíme hospodu, nabíráme Seana a míříme se probudit na „Kouzelnou“ na Nedělní (VIIb z r. 1960, Antonín Rousek, K. Dědek, pozn. aut.), kde se k nám přidává kamarád a skvělý lezec Karel Nováček. Takovéto složení lezeckého družstva mi poměrně záhy napovídá, že dnešek nebude souzen cestám s popisem obtížnosti VIIIa a níž, a mně tím pádem nezbyde nic jiného, než se zmítat na druhém konci lana. „Awesome…“
Do další cesty – „Údolní“ na Věž Jeana Franka (VIIIa! z r. 1971, Berthold Rosenberg a Ladislav Šolc, K. Vozáb, pozn. aut.) navazujeme na první konec lana Seana. Po mírném zaváhání pod prvním (a jediným) kruhem a zakládacím workshopu se, dle mého názoru, vznáší na vrchol na jeden nádech. Cesta za VIIIa s vykřičníkem najednou vypadá jednoduše, což je přirozeně holá lež, jelikož se záhy v mém podání mění v boj o dech a hledání i těch nejvíce zapomenutých svalů po celém těle.
Ideální rozlez na velké projekty, zdá se. Směle tudíž pokračujeme směr Koberce za kultovní cestou „Bílá růže“ (bez stavění IXa z r. 1968, Ladislav Šolc a Berthold Rosenberg, pozn. aut.). „Bílou růži“ bych popsala jako dlouze tažený vývar, který v rámci léta pravidelně přes noc vyvářel náš tošovský kuchař Karel. Cesta ti dá vše, co potřebuješ. Spára, převislá spára, převislá širočina, kolmá širočina, kolmá spára, komín, konec. Chraň bože, když to ale s časem na plotně přeženeš. Spálíš nejen vývar, ale i hrnec, a když máš štěstí, tak i kus kuchyně. Stejně jako tato cesta, která spálí jak papír i „pokročilé“ lezce, co si nějaké to peří již trochu přifoukli, protože vytáhli sem tam nějaké to sedm cé či osm á.
Na vrcholu věže se ptám Seana, který se touto cestou na prvním konci lana opět bez větších obtíží prošel, jaké to pro něj bylo: „It is such a unique and beautiful route! I almost cried.“ Také jsem málem brečela…
A na dolez? Už můžu umřít? Ani nápad, ještě se nesetmělo. Vojta se v následující vteřině vlní v cestě „Šumění lesa“ na Ťuhýka (VIIIb z r. 1979, Stanislav Lukavský, J. Stach, J. Polák, pozn. aut.). V porovnání s „Bílou růží“ je cesta za VIIIb se stavěním u druhého kruhu jako procházka pěšmo Ztracenou roklí.
Balení batohů, nyní již téměř za tmy, doprovází Sean svým hudebním poděkováním skalám na flétnu. Nahlas vzpomínám, že jednou z posledních písniček, které jsem uměla na flétnu dříve i já, byl Titanic… A tak se za zvuku „My heart will go on“ odebíráme směr smažák, hrany a dvojitá tatarka.
OKAMŽIKY VDĚČNOSTI
Náš poslední lezecký den v Adršpachu tuto sezónu trávíme o pár dní později opět se Seanem a Karlem. Jedeme na Hejšovinu, jelikož Ádr je nelítostně promočený. Cesty – spáry jsou tak krásné, že Sean leze první dvě rovnou bez lezeček. Den končíme návštěvou Pavlíny Binkové, milé tváře – nadané lezkyně – a především tvůrkyně nejlepších hadinek široko daleko, bez které by kotníky nejen místních lezců již pravděpodobně neexistovaly. Seanovi jedny tyto hadinky věnujeme jako dar. Na úplném konci tohoto krásného dne sedíme u společné večeře u Karla Nováčka, kde nás, smíchy plakající, učí Sean nejen na všechny své flétny, ale také na dudy.
Setkání se Seanem pro mě bylo v mnoha ohledech jedinečné. Mít možnost lézt s jedním z nejtalentovanějších lezců světa je čest sama o sobě, samozřejmě. Více si však cením příležitosti pokusit se pochopit, co znamená být profesionální lezec a jak žije člověk, který se snaží neplánovat. Kterého nese život různými cestami sám a on se jen snaží držet krok.
Za oněch pár dní ve skalách jsem došla k poznání, že i takto nadaný a světoznámý lezec může být velmi pokorný a tichý člověk, kterého sebepropagujícího se na internetu opravdu nenajdeš. Který na konci každého dne poděkuje místu i parťákům za to, co mu bylo dáno. A od kterého o pár týdnů později nalezneš ve zprávě dotaz, jak se ti daří, a také fotografii jeho samotného na vrcholu skály s poděkováním za krásné hadinky, které už nedá z ruky.
__________
