ÚTĚK Z MĚSTA

RAJBÁKOVÁNÍ

Jestliže lezci spojují Yosemity s bigwallovým lezením, Siuranu se sportovkami, Chamonix s alpinismem a Adršpach s pískem, tak coloradské město Boulder odpovídá výrazu „Flatirons scrambling“. Nikde na světě neexistuje místo, natož větší město, kde by člověk mohl ráno před prací, během obědové pauzy, či odpoledne po škole vyrazit na lehčí sólolezení a nebýt sousedem chápán za extrémního blázna, či adrenalinového závisláka, co si neváží života.

Bohemističtí vědci se doposud lingvisticky nezabývali ani boulderingem, natož scramblingem, a tudíž scrambling, popolézání bez lana, je dost možná dalším termínem, který si česká lezecká filologie přímo přebere do svého Ottova slovníku naučného.

Jak tedy scrambling definovat? Jako lehké lezení v mírně nakloněném terénu, kdy lezec nezakládá žádné jištění. Americká lezecká klasifikace řadí scrambling mezi stupně 3–5 (Adamova „Silence“ je hodnocena za 5.15d/ 9c, „Tréninková spára“ v Ádru je 5.9/ 5c, chůze po kořenech do kopce je 2, pozn. aut.). Scrambling na Flatirons dosahuje nejvýše klasifikace 5.6/ 4c (nejtěžší je First Flatiron, pozn. aut.) a má průměrný sklon 55 stupňů.

Zatímco při lezení člověk potřebuje ruce, aby přitáhl své tělo, při scramblingu je potřeba rukou zejména kvůli rovnováze a scrambling se tedy velmi podobá rajbuňkovému lezení. Je to pohyb, při kterém by ti nemělo natékat a kdy se tradiční tři pevné body můžou, v rámci možností, minimalizovat na body dva.

Co je na scramblingu nejlepší? Jeho jednoduchost a nenáročnost na matroš, či na spolulezce. Stačí ti pouze boty s přilnavou podrážkou (ať už přístupovky, anebo lezečky) a můžeš se dostat na mimořádná vzdušná místa a užívat si prchavé intenzivní okamžiky bez přítomnosti ostatních. (O závodění až níže v textu, pozn. red.)

V neposlední řadě je ale nutno dodat, že scrambling je velmi subjektivní aktivita a tam, kde je někdo ochotný daný úsek vyscramblovat, jiní upřednostní se navázat.

Pro mě osobně je scramblování po šikmých stěnách Flatirons nejoblíbenější místní aktivita, nejlepší způsob jak trávit ryzí čas s kamarády, či se jít sama vypnout do přírody.

Horští bohové obdařili Boulder požehnaně – skály Flatirons se nacházejí v těsné blízkosti města, dvě minuty chůze od nejbližší obytné čtvrti k přístupové cestě (mapa). Když člověk bydlí v této části města, má to blíže do skal než do hospody, do kavárny, či na stěnu.

PLOCHÉ ŽEHLIČKY

Ikonicky svažující se skály Flatirons tvoří romantické pozadí za městem Boulder, kterému přirozeně určují jeho hranici. Dále na západ pak vyrůstají majestátní Skalisté hory. Flatirons připomínají zadní stranu žehliček, od kterých převzaly svůj název, a fungují jako symbol tohoto města. Lidem také slouží jako skvělý orientační bod. Jestliže hledáš západ, hledej „ploché žehličky“. Jestliže žehličky nevidíš, západ jsi nenašel.

Ploché žehličky jsou viditelné z kterékoliv části města a tyto tmavě červené pískovcové desky se táhnou dalších 15 kilometrů na jih, do další skalní oblasti Eldorado Canyon. Pohoří Flatirons vzniklo před 300 milióny let a obsahuje okolo 150 jedinečně zkosených monolitů, z nichž nejdominantnějších prvních pět dostalo numerické pojmenování, the First, the Second, the Third, the Fourth a the Fifth Flatiron. Zatímco ostatní Flatirons možná nedosahují téže impozantní geologické krásy svých větších sourozenců, jejich jména jsou kreativnějšího znění. Vylézt můžeš na Západ Slunce, Dinosaura, Tuleně, Kladivo, Pěst, Děvče, Ďáblův palec aj.

Pro scramblovací účely jsou nejtěžší první tři žehličky – the First, the Second, the Third Flatiron. Každá z nich dosahuje až tří set metrů, tedy okolo sedmi lanových délek a nabízejí tak nekonečnou a svým způsobem lehkou vertikální zábavu. Velmi inspirativní jsou také různé link-upy, celodenní traverzy a přeběhy, kdy s baťůžkem a sváčou můžeš spojit různé skalnaté útvary.
.

NA TISÍC ZPŮSOBŮ

Veselé místní duše také vymýšlejí různé alternativy, a to scramblování v kostýmech, rouše Evině, sjetí na kolečkových bruslích, sjezdovkách, zimní přelezy s cepíny, bivakovací večírky, rande, snídaně, kafe, pivo a donuty. Oslňující jsou jak ranní scramble rychlovky za východu Slunce, tak noční výstupy s čelovkou, či pak úplně nejlépe během úplňku, kdy měsíc ozařuje celou skálu a ty se mnohokrát obejdeš bez umělého kuželu světla.

Happy Hour s přáteli, pokec s kámoškou, či osamělá vnitřní kontemplace se pak odehrává na jednom z mnoha vrcholů Flatirons, kde se můžeš rozhodnout, jakým směrem a jakým výhledem se chceš kochat – směrem na východ pod tebou leží malebný Boulder a za ním daleké roviny táhnoucí se až do státu Kansas. Naopak pohled na Západ je o poznání inspirativnější – ihned pod tebou se rozprostírají Skalnaté hory svádějící k dalším lezeckým, trailovým, či skialpinistickým dobrodružstvím.

SATANOVI PŘISLUHOVAČI

Zatímco scrambling lze chápat jako přemísťování se ve skalách a horách bez nutnosti zakládat jištění, tedy zmíněná aktivita na pomezí vysokohorské turistiky a lezení, scrambling na slavných Flatirons v podání the Satan’s Minions je něco mezi trailovým závodem a rychlostním sólolezením.

Satan’s Minions, nebo-li Satanovi přisluhovači, je ojedinělý scramblingový klub, který se během roku pravidelně potkává za rozbřesku a během časného rána před prací si dají pár rychlých aerobních vertikálních intervalů na skalách Flatirons. Tento netradiční oddíl skýtá okolo 60 aktivních členů – od profesionálních lezců, trailových běžců, skialpinistů, po doktorandy, softwarové inženýry, jističe Alexe Honnolda, když zrovna leze s lanem, či pozdní super-fit šedesátníky.

The Satan Minion’s Scrambling Club založila před dvaceti lety místní scramblingová legenda Bill Wright: „Původně se nejednalo ani tak moc o sportovní výzvu, jakož o dobrodružství dostat se na nádherná, leč těžce dostupná místa,” vysvětluje.

Sám Bill Wright, jenž společně s Hansem Florinem (bývalý držitel rychlostního rekordu na El Capitanu, pozn. aut.) napsal knihu Speed Climbing! How to Climb Faster and Better, popisuje scrambling jako adventure hiking, nebo-li dobrodružnou turistiku. Wright objevil scrambling na Flatironech poté, co si poranil páteř při lezeckém úrazu. Jako rekonvalescenci si vybral lehčí lezení na Flatironech, kde ho inspirovala další místní legenda – Gerry Roach a jeho rekord „TOP 10 Flatirons pod 15 hodin“. Wright záhy rekrutoval několik svých kamarádů a společně se před prací začali potkávat na nestandardním tréninku, jenž se postupně stal neoficiálním místním speed scrambling klubem.

„My scrambling neučíme, nikomu ho neukazujeme a dokonce – my ten sport ani nedoporučujeme,“ je ironické motto Satan’s Minion a vlastně i síto, jímž hlavní Satan, Bill Wright, nabírá nové členy. Ten, kdo se nezalekne vstupní mantry, je nejprve Wrightem vyzpovídán ohledně jeho lezeckého CV a vyzkoušen, zda je schopen vysólovat nejpopulárnější Flatirony za méně než hodinu. Pakliže nováček tímto sítem projde, je následně pozván na „scrambling interview,“ kdy je doprovázen hlavním Satanem, a zúčastní se scrambling testu. Jestliže nováčkův lezecký projev Satana vystraší, testem neprojde a do klubu se nedostane. (Pády jsou vzácné, ale dějí se, viz článek, pozn. red.)

Bill Wright se snaží přijímat pouze nové členy, kteří jsou si na skále jistí i bez jištění. Za celou historii Satan’s Minions Bill musel odmítnout několik lidí, jejichž lezecký životopis neodpovídal kritériím klubu, a během finálního pohovoru pak Bill nenechal projít všehovšudy čtyři kandidáty. „Nechceme být elitní skupinou, ale naše zábava je ve své esenci nebezpečná a nerad bych měl strach, že někdo spadne a zabije se,“ obhajuje tvrdá pravidla Bill.

VRCHOL SEZÓNY

Vrcholem satanské sezóny je již sedmnáct let starý podzimní závod, Tour de Flatirons (video), pětietapová soutěž konající se jednou týdně po dobu jednoho měsíce. Bill Wright se nechal inspirovat Tour de France a pojmenoval následující scramblovací bitvy na zkosených Flatironech po cyklistické Staré dámě. Neoddiskutovatelnou výhodou členství v tomto klubu je příležitost doprovázet Billa během jeho scramblovacích eskapád. V Coloradu snad neexistuje zkušenějšího průvodce po Flatironech, a člověk se tak díky němu dostane na skály, na které by se bez lana sám neodvážil, a má aspoň skromný a iluzorní pocit bezpečí.

Zatímco první čtyři etapy jsou každý rok jiné a propojují různé zešikmené obelisky, královská pátá etapa, the Flatirons Champs-Élysées, patří vždy Prvnímu Flatironu (což je nejznámější místní segment viz. Strava, nejrychlejší čas zaběhl/zalezl Kyle Richardson = 30 min, nejrychlejší žena je Annie Weinmann = 43 minut a druhý nejrychlejší ženský čas ukořistila autorka článku = 45 min, pozn. red.). Poslední ročník Tour de Flatirons 2020 čítal 50 členů, z toho tři dívky (včetně autorky tohoto článku, pozn. red.), a pokryl celkově 15 různých Flatironů s celkovým převýšením 3000 výškových metrů.

Bitvy o vrcholy Flatirons jsou bez přehánění epického charakteru. Během tohoto závodu jde o více než o vítězství. I malé chyby totiž můžou přivodit velké následky. Vzdušná expozice, uvolněné kameny, únava, rychlost, a to vše bez jištění způsobují, že tyto scramblovací výzvy nelze brát lehkovážně. S (hloupou) nadsázkou lze říci: „Pakliže spadneš, jsi diskvalifikován.“

LUCIFEROVÝM POSKOKEM

Bill Wright přiznává, že se cítí zodpovědný za zdárný a bezpečný průběh každé etapy a vědomě se snaží vytvořit bezpečnou trasu. Zveřejnění etapy probíhá týden před závodem a účastníci tak mají možnost si vybrané Flatirony ozkoušet a natrénovat. Je třeba zopakovat, že se jedná o neoficiální závod, soutěžící neplatí startovné a účastní se na vlastní (ne)bezpečí. V neposlední řadě Wright doporučuje účastníkům nezávodit, jestliže se necítí psychicky, či fyzicky připraveni.

Nebezpečí této zábavy snad umožňuje přistupovat k tomuto exponovanému úsilí s netradičním nastavením mysli a bezprecedentní pokorou. Každý sám pro sebe a pro své soutěživé ego by si měl uvědomit, že v tomto případě se nehraje o triumf, ale o plný počet šťastně navrácených Satanových přisluhovačů. Neoddělitelný risk, nádherné prostředí a společný cíl tohoto vertikálního a ďábelského Fight Clubu vytváří semknuté kamarádství.

Než jsem se osobně stala Luciferovým poskokem, scrambling jsem brala jako svobodnou činnost bez výrazných ambicí. Mohla jsem si díky němu užívat čerstvého vzduchu, sejít se s přáteli, dát si pivo na vrcholu, koukat do plochých, či horských dálek a snít o životě, který bych chtěla žít. Satan’s Minions tuto pohodu svým způsobem narušili podzimními scramblovacími souboji. S touto čertovskou bandou už na vrcholové jonťáky není čas.

Nedostatek chmele však vykompenzovala nová, skvělá, stejně smýšlející komunita a úžasné množství doposud neznámých pětapadesátistupňových skal a scramblovacích cest, které lákají ke klidnějšímu dobrodružství poté, co rychlostní čertoviny na rok opět ustanou.

__________