ÚTĚK Z MĚSTA

RAJBÁKOVÁNÍ

Jestli­že lez­ci spo­ju­jí Yose­mi­ty s bigwallo­vým leze­ním, Siu­ra­nu se spor­tov­ka­mi, Cha­mo­nix s alpi­nis­mem a Adr­špach s pís­kem, tak colo­rad­ské měs­to Boul­der odpo­ví­dá výra­zu „Fla­ti­rons scram­b­ling“. Nikde na svě­tě nee­xis­tu­je mís­to, natož vět­ší měs­to, kde by člo­věk mohl ráno před pra­cí, během obě­do­vé pau­zy, či odpo­led­ne po ško­le vyra­zit na leh­čí sólo­le­ze­ní a nebýt sou­se­dem chá­pán za extrém­ní­ho bláz­na, či adre­na­li­no­vé­ho závislá­ka, co si nevá­ží živo­ta.

Bohe­mis­tič­tí věd­ci se dopo­sud lin­gvis­tic­ky neza­bý­va­li ani boul­de­rin­gem, natož scram­b­lin­gem, a tudíž scram­b­ling, popo­lé­zá­ní bez lana, je dost mož­ná dal­ším ter­mí­nem, kte­rý si čes­ká lezec­ká filo­lo­gie pří­mo pře­be­re do své­ho Otto­va slov­ní­ku nauč­né­ho.

Jak tedy scram­b­ling defi­no­vat? Jako leh­ké leze­ní v mír­ně naklo­ně­ném teré­nu, kdy lezec neza­klá­dá žád­né jiš­tě­ní. Ame­ric­ká lezec­ká kla­si­fi­ka­ce řadí scram­b­ling mezi stup­ně 3–5 (Ada­mo­va „Silen­ce“ je hod­no­ce­na za 5.15d/ 9c, „Tré­nin­ko­vá spá­ra“ v Ádru je 5.9/ 5c, chůze po koře­nech do kop­ce je 2, pozn. aut.). Scram­b­ling na Fla­ti­rons dosa­hu­je nej­vý­še kla­si­fi­ka­ce 5.6/ 4c (nej­těž­ší je First Fla­ti­ron, pozn. aut.) a má prů­měr­ný sklon 55 stup­ňů.

Zatím­co při leze­ní člo­věk potře­bu­je ruce, aby při­tá­hl své tělo, při scram­b­lin­gu je potře­ba rukou zejmé­na kvů­li rov­no­vá­ze a scram­b­ling se tedy vel­mi podo­bá raj­buň­ko­vé­mu leze­ní. Je to pohyb, při kte­rém by ti nemě­lo naté­kat a kdy se tra­dič­ní tři pev­né body můžou, v rám­ci mož­nos­tí, mini­ma­li­zo­vat na body dva.

Co je na scram­b­lin­gu nej­lep­ší? Jeho jed­no­du­chost a nená­roč­nost na mat­roš, či na spo­lu­lez­ce. Sta­čí ti pou­ze boty s při­lna­vou podráž­kou (ať už pří­stu­po­v­ky, ane­bo lezeč­ky) a můžeš se dostat na mimo­řád­ná vzduš­ná mís­ta a uží­vat si prcha­vé inten­ziv­ní oka­mži­ky bez pří­tom­nos­ti ostat­ních. (O závo­dě­ní až níže v tex­tu, pozn. red.)

V nepo­sled­ní řadě je ale nut­no dodat, že scram­b­ling je vel­mi sub­jek­tiv­ní akti­vi­ta a tam, kde je někdo ochot­ný daný úsek vyscram­blo­vat, jiní upřed­nost­ní se navá­zat.

Pro mě osob­ně je scram­blo­vá­ní po šik­mých stě­nách Fla­ti­rons nej­ob­lí­be­něj­ší míst­ní akti­vi­ta, nej­lep­ší způ­sob jak trá­vit ryzí čas s kama­rá­dy, či se jít sama vypnout do pří­ro­dy.

Horští boho­vé obda­ři­li Boul­der požeh­na­ně – ská­ly Fla­ti­rons se nachá­ze­jí v těs­né blíz­kos­ti měs­ta, dvě minu­ty chůze od nej­bliž­ší obyt­né čtvr­ti k pří­stu­po­vé ces­tě (mapa). Když člo­věk byd­lí v této čás­ti měs­ta, má to blí­že do skal než do hos­po­dy, do kavár­ny, či na stě­nu.

PLOCHÉ ŽEHLIČKY

Iko­nic­ky sva­žu­jí­cí se ská­ly Fla­ti­rons tvo­ří roman­tic­ké poza­dí za měs­tem Boul­der, kte­ré­mu při­ro­ze­ně urču­jí jeho hra­ni­ci. Dále na západ pak vyrůs­ta­jí majestát­ní Ska­lis­té hory. Fla­ti­rons při­po­mí­na­jí zad­ní stra­nu žeh­li­ček, od kte­rých pře­vza­ly svůj název, a fun­gu­jí jako sym­bol toho­to měs­ta. Lidem také slou­ží jako skvě­lý ori­en­tač­ní bod. Jestli­že hle­dáš západ, hle­dej „plo­ché žeh­lič­ky“. Jestli­že žeh­lič­ky nevi­díš, západ jsi nena­šel.

Plo­ché žeh­lič­ky jsou vidi­tel­né z kte­ré­ko­liv čás­ti měs­ta a tyto tma­vě čer­ve­né pís­kov­co­vé des­ky se táh­nou dal­ších 15 kilo­me­t­rů na jih, do dal­ší skal­ní oblas­ti Eldo­ra­do Cany­on. Poho­ří Fla­ti­rons vznik­lo před 300 mili­ó­ny let a obsa­hu­je oko­lo 150 jedi­neč­ně zko­se­ných mono­li­tů, z nichž nejdo­mi­nant­něj­ších prv­ních pět dosta­lo nume­ric­ké pojme­no­vá­ní, the First, the Second, the Thi­rd, the Fourth a the Fifth Fla­ti­ron. Zatím­co ostat­ní Fla­ti­rons mož­ná nedo­sa­hu­jí téže impo­zant­ní geo­lo­gic­ké krá­sy svých vět­ších sou­ro­zen­ců, jejich jmé­na jsou kre­a­tiv­něj­ší­ho zně­ní. Vylézt můžeš na Západ Slun­ce, Dino­sau­ra, Tule­ně, Kla­di­vo, Pěst, Děv­če, Ďáb­lův palec aj.

Pro scram­blo­va­cí úče­ly jsou nej­těž­ší prv­ní tři žeh­lič­ky – the First, the Second, the Thi­rd Fla­ti­ron. Kaž­dá z nich dosa­hu­je až tří set met­rů, tedy oko­lo sed­mi lano­vých délek a nabí­ze­jí tak neko­neč­nou a svým způ­so­bem leh­kou ver­ti­kál­ní zába­vu. Vel­mi inspi­ra­tiv­ní jsou také růz­né link-upy, celo­den­ní tra­ver­zy a pře­běhy, kdy s baťůž­kem a svá­čou můžeš spo­jit růz­né skal­na­té útva­ry.
.

NA TISÍC ZPŮSOBŮ

Vese­lé míst­ní duše také vymýš­le­jí růz­né alter­na­ti­vy, a to scram­blo­vá­ní v kos­tý­mech, rou­še Evi­ně, sje­tí na koleč­ko­vých brus­lích, sjez­dov­kách, zim­ní pře­le­zy s cepí­ny, biva­ko­va­cí večír­ky, ran­de, sní­da­ně, kafe, pivo a donu­ty. Osl­ňu­jí­cí jsou jak ran­ní scram­ble rych­lov­ky za výcho­du Slun­ce, tak noč­ní výstu­py s čelov­kou, či pak úpl­ně nej­lé­pe během úplň­ku, kdy měsíc oza­řu­je celou ská­lu a ty se mno­ho­krát obe­jdeš bez umě­lé­ho kuže­lu svět­la.

Hap­py Hour s přá­te­li, pokec s kámoš­kou, či osa­mě­lá vnitř­ní kon­tem­pla­ce se pak ode­hrá­vá na jed­nom z mno­ha vrcho­lů Fla­ti­rons, kde se můžeš roz­hod­nout, jakým smě­rem a jakým výhle­dem se chceš kochat – smě­rem na východ pod tebou leží maleb­ný Boul­der a za ním dale­ké rovi­ny táh­nou­cí se až do stá­tu Kansas. Nao­pak pohled na Západ je o pozná­ní inspi­ra­tiv­něj­ší – ihned pod tebou se roz­pro­stí­ra­jí Skal­na­té hory svá­dě­jí­cí k dal­ším lezec­kým, trai­lo­vým, či ski­al­pi­nis­tic­kým dob­ro­druž­stvím.

SATANOVI PŘISLUHOVAČI

Zatím­co scram­b­ling lze chá­pat jako pře­mís­ťo­vá­ní se ve ska­lách a horách bez nut­nos­ti zaklá­dat jiš­tě­ní, tedy zmí­ně­ná akti­vi­ta na pome­zí vyso­ko­hor­ské turis­ti­ky a leze­ní, scram­b­ling na slav­ných Fla­ti­rons v podá­ní the Satan’s Mini­ons je něco mezi trai­lo­vým závo­dem a rych­lost­ním sólo­le­ze­ním.

Satan’s Mini­ons, nebo-li Sata­no­vi při­slu­ho­va­či, je oje­di­ně­lý scram­b­lin­go­vý klub, kte­rý se během roku pra­vi­del­ně potká­vá za roz­břes­ku a během čas­né­ho rána před pra­cí si dají pár rych­lých aerob­ních ver­ti­kál­ních inter­va­lů na ska­lách Fla­ti­rons. Ten­to netra­dič­ní oddíl ský­tá oko­lo 60 aktiv­ních čle­nů – od pro­fe­si­o­nál­ních lez­ců, trai­lo­vých běž­ců, ski­al­pi­nis­tů, po dok­to­ran­dy, soft­wa­ro­vé inže­ný­ry, jis­ti­če Ale­xe Hon­nol­da, když zrov­na leze s lanem, či pozd­ní super-fit šede­sát­ní­ky.

The Satan Minion’s Scram­b­ling Club zalo­ži­la před dva­ce­ti lety míst­ní scram­b­lin­go­vá legen­da Bill Wright: „Původ­ně se nejed­na­lo ani tak moc o spor­tov­ní výzvu, jakož o dob­ro­druž­ství dostat se na nád­her­ná, leč těž­ce dostup­ná mís­ta,” vysvět­lu­je.

Sám Bill Wright, jenž spo­leč­ně s Han­sem Flo­ri­nem (býva­lý drži­tel rych­lost­ní­ho rekor­du na El Capi­ta­nu, pozn. aut.) napsal kni­hu Spe­ed Clim­bing! How to Climb Fas­ter and Bet­ter, popi­su­je scram­b­ling jako adven­tu­re hiking, nebo-li dob­ro­druž­nou turis­ti­ku. Wright obje­vil scram­b­ling na Fla­ti­ro­nech poté, co si pora­nil páteř při lezec­kém úra­zu. Jako rekon­va­lescen­ci si vybral leh­čí leze­ní na Fla­ti­ro­nech, kde ho inspi­ro­va­la dal­ší míst­ní legen­da – Ger­ry Roach a jeho rekord „TOP 10 Fla­ti­rons pod 15 hodin“. Wright záhy rekru­to­val něko­lik svých kama­rá­dů a spo­leč­ně se před pra­cí zača­li potká­vat na nestan­dard­ním tré­nin­ku, jenž se postup­ně stal neo­fi­ci­ál­ním míst­ním spe­ed scram­b­ling klu­bem.

„My scram­b­ling neu­čí­me, niko­mu ho neu­ka­zu­je­me a dokon­ce – my ten sport ani nedo­po­ru­ču­je­me,“ je iro­nic­ké mot­to Satan’s Mini­on a vlast­ně i síto, jímž hlav­ní Satan, Bill Wright, nabí­rá nové čle­ny. Ten, kdo se neza­lek­ne vstup­ní man­t­ry, je nej­pr­ve Wrigh­tem vyzpo­ví­dán ohled­ně jeho lezec­ké­ho CV a vyzkou­šen, zda je scho­pen vysó­lo­vat nej­po­pu­lár­něj­ší Fla­ti­ro­ny za méně než hodi­nu. Pakli­že nová­ček tím­to sítem pro­jde, je násled­ně pozván na „scram­b­ling inter­view,“ kdy je dopro­vá­zen hlav­ním Sata­nem, a zúčast­ní se scram­b­ling tes­tu. Jestli­že nováč­kův lezec­ký pro­jev Sata­na vystra­ší, tes­tem nepro­jde a do klu­bu se nedo­sta­ne. (Pády jsou vzác­né, ale dějí se, viz člá­nek, pozn. red.)

Bill Wright se sna­ží při­jí­mat pou­ze nové čle­ny, kte­ří jsou si na ská­le jis­tí i bez jiš­tě­ní. Za celou his­to­rii Satan’s Mini­ons Bill musel odmít­nout něko­lik lidí, jejichž lezec­ký živo­to­pis neod­po­ví­dal kri­té­ri­ím klu­bu, a během finál­ní­ho poho­vo­ru pak Bill nene­chal pro­jít vše­ho­všu­dy čty­ři kan­di­dá­ty. „Nechce­me být elit­ní sku­pi­nou, ale naše zába­va je ve své esen­ci nebez­peč­ná a nerad bych měl strach, že někdo spad­ne a zabi­je se,“ obha­ju­je tvr­dá pra­vi­dla Bill.

VRCHOL SEZÓNY

Vrcho­lem satan­ské sezó­ny je již sedm­náct let sta­rý pod­zim­ní závod, Tour de Fla­ti­rons (video), pěti­e­ta­po­vá sou­těž kona­jí­cí se jed­nou týd­ně po dobu jed­no­ho měsí­ce. Bill Wright se nechal inspi­ro­vat Tour de Fran­ce a pojme­no­val násle­du­jí­cí scram­blo­va­cí bitvy na zko­se­ných Fla­ti­ro­nech po cyk­lis­tic­ké Sta­ré dámě. Neod­dis­ku­to­va­tel­nou výho­dou člen­ství v tom­to klu­bu je pří­le­ži­tost dopro­vá­zet Bil­la během jeho scram­blo­va­cích eska­pád. V Colo­ra­du snad nee­xis­tu­je zku­še­něj­ší­ho prů­vod­ce po Fla­ti­ro­nech, a člo­věk se tak díky němu dosta­ne na ská­ly, na kte­ré by se bez lana sám neod­vá­žil, a má aspoň skrom­ný a ilu­zor­ní pocit bez­pe­čí.

Zatím­co prv­ní čty­ři eta­py jsou kaž­dý rok jiné a pro­po­ju­jí růz­né zešik­me­né obe­lis­ky, krá­lov­ská pátá eta­pa, the Fla­ti­rons Champs-Ély­sé­es, pat­ří vždy Prv­ní­mu Fla­ti­ro­nu (což je nej­zná­měj­ší míst­ní seg­ment viz. Stra­va, nej­rych­lej­ší čas zaběhl/zalezl Kyle Richard­son = 30 min, nej­rych­lej­ší žena je Annie Wein­mann = 43 minut a dru­hý nej­rych­lej­ší žen­ský čas uko­řisti­la autor­ka člán­ku = 45 min, pozn. red.). Posled­ní roč­ník Tour de Fla­ti­rons 2020 čítal 50 čle­nů, z toho tři dív­ky (včet­ně autor­ky toho­to člán­ku, pozn. red.), a pokryl cel­ko­vě 15 růz­ných Fla­ti­ro­nů s cel­ko­vým pře­vý­še­ním 3000 výš­ko­vých met­rů.

Bitvy o vrcho­ly Fla­ti­rons jsou bez pře­há­ně­ní epic­ké­ho cha­rak­te­ru. Během toho­to závo­du jde o více než o vítěz­ství. I malé chy­by totiž můžou při­vo­dit vel­ké násled­ky. Vzduš­ná expo­zi­ce, uvol­ně­né kame­ny, úna­va, rych­lost, a to vše bez jiš­tě­ní způ­so­bu­jí, že tyto scram­blo­va­cí výzvy nelze brát leh­ko­váž­ně. S (hloupou) nad­sáz­kou lze říci: „Pakli­že spad­neš, jsi dis­kva­li­fi­ko­ván.“

LUCIFEROVÝM POSKOKEM

Bill Wright při­zná­vá, že se cítí zod­po­věd­ný za zdár­ný a bez­peč­ný prů­běh kaž­dé eta­py a vědo­mě se sna­ží vytvo­řit bez­peč­nou tra­su. Zve­řej­ně­ní eta­py pro­bí­há týden před závo­dem a účast­ní­ci tak mají mož­nost si vybra­né Fla­ti­ro­ny ozkou­šet a natré­no­vat. Je tře­ba zopa­ko­vat, že se jed­ná o neo­fi­ci­ál­ní závod, sou­tě­ží­cí nepla­tí star­tov­né a účast­ní se na vlast­ní (ne)bezpečí. V nepo­sled­ní řadě Wright dopo­ru­ču­je účast­ní­kům nezá­vo­dit, jestli­že se necí­tí psy­chic­ky, či fyzic­ky při­pra­ve­ni.

Nebez­pe­čí této zába­vy snad umož­ňu­je při­stu­po­vat k tomu­to expo­no­va­né­mu úsi­lí s netra­dič­ním nasta­ve­ním mys­li a bez­pre­ce­dent­ní poko­rou. Kaž­dý sám pro sebe a pro své sou­tě­ži­vé ego by si měl uvě­do­mit, že v tom­to pří­pa­dě se nehra­je o tri­umf, ale o plný počet šťast­ně navrá­ce­ných Sata­no­vých při­slu­ho­va­čů. Neod­dě­li­tel­ný risk, nád­her­né pro­stře­dí a spo­leč­ný cíl toho­to ver­ti­kál­ní­ho a ďábel­ské­ho Fight Clu­bu vytvá­ří semknu­té kama­rád­ství.

Než jsem se osob­ně sta­la Luci­fe­ro­vým posko­kem, scram­b­ling jsem bra­la jako svo­bod­nou čin­nost bez výraz­ných ambi­cí. Moh­la jsem si díky němu uží­vat čer­stvé­ho vzdu­chu, sejít se s přá­te­li, dát si pivo na vrcho­lu, kou­kat do plo­chých, či hor­ských dálek a snít o živo­tě, kte­rý bych chtě­la žít. Satan’s Mini­ons tuto poho­du svým způ­so­bem naru­ši­li pod­zim­ní­mi scram­blo­va­cí­mi sou­bo­ji. S tou­to čer­tov­skou ban­dou už na vrcho­lo­vé jon­ťá­ky není čas.

Nedo­sta­tek chme­le však vykom­pen­zo­va­la nová, skvě­lá, stej­ně smýš­le­jí­cí komu­ni­ta a úžas­né množ­ství dopo­sud nezná­mých pět­a­pa­de­sá­tistup­ňo­vých skal a scram­blo­va­cích cest, kte­ré láka­jí ke klid­něj­ší­mu dob­ro­druž­ství poté, co rych­lost­ní čer­to­vi­ny na rok opět usta­nou.

__________