Sári…
Pár lehkých kroků v traverzu tě přenesou z dřevěného žebříku pod SZ stěnu Manon. Určitě na sobě ještě nemáš sedák, tak dávej aspoň pozor, rokle pod tebou se na obtížnost neptá. Stojíš v bezpečí malého plácku pod stěnou a prohlížíš si cestu, která nese tvé jméno. Kde půjde založit první jištění? Jak těžká bude stěnka v horní části? Přál bych si, aby sis tyto otázky kladla z pohledu starostlivého jističe, ale vzhledem k potměšilosti genetiky a dětství stráveném v přírodě se nedá vyloučit, že ti hlavou proběhnou při navazování se na ostrý konec lana.

Jističe zaúkoluj, ať prováže hodiny u pasu a cvakne se do nich – z výchozí police to je již k zemi hluboko. Promiň, už mlčím – první tutová smyčka jde přeci po pár tempech a v lehkém terénu se nepadá…

Hrot, bambulák, hodiny. Za pár sezón se ti smyčkování stalo rutinou, ale vsadím se, že stejně pokaždé cítíš tu příjemnou úlevu, když zapneš lano do presky a otevřeš si tím další bezpečné metry vzhůru. Stěna trochu solí, ale skaláckým standardům se rozhodně nevymyká. Jako malá sis z písku pod nástupy uplácala nesčetně báboviček a nevědomky se tak učila, co všechno si ke zdejší strouhance můžeš dovolit, takže tuhle hru dobře znáš. I díky tomu ti dolezení na polici nečinilo nejmenší problém. Hodiny, které právě provazuješ, jsou doufám stále pevné a nevybroušené od šetrného provlékání smyček tvých předchůdců. Pro pár následujících klíčových metrů ti budou jedinou oporu. Nojo, určitě vidíš i to maličké hnízdečko o kus výše, kam zručně umisťuješ tenkou trikovku, ale sama přece, Sári, víš, že takhle smyčka tutová není. Žádné úsilí tě její založení ovšem nestojí a ještě ses hrdě pousmála, jakou slabinu se ti podařilo ve zdánlivě holé stěně najít.

A teď to přijde. Stěnka je jemná a ty váháš, jak se s následující pasáží nejlépe poprat. První dva kroky ještě jdou. Nohama nastoupáš metr nad hodiny, kde stojíš na relativně dobrých stupech, ale rukama se jen přidržuješ bočních chytů v úrovni pasu. Výše již moc nerovností není. Nedá se nic dělat – do té oblé a osolené vaničky budeš muset vytočit nohu tak, aby ses na ni mohla postavit a zkusila si vylosovat lepší chyt. Dávej pozor, ať to nesmekne. Promyslela sis pohyby dopředu, takže určitě stojíš na puklině správnou nohou – tuhle část hlavolamu nepodceň. Sakra, ruce stále nejsou! Respektive držíš jen oblou poličku a malou dírku na jeden prst. Máš poslední možnost, jak beztrestně slézt dolů. Následující kroky nevypadají snadně a zrovna teď necítíš jistotu, žes našla recept, abys tímto jemným bludištěm protančila k vrcholu. Při představě pádu z vršku do hodin se ti začínají potit prsty. Ještě se zkusíš kousek natáhnout po záhybu, kde čekáš chyt, ale bohužel se jedná jen o další nevýraznou prohlubeň.

Máš jen pár vteřin na rozmyšlenou… Chytáš se ji a přešlapuješ na další oblou poličku. Tak, a teď už to dolu opravdu nejde, cesta vede pouze přes vrchol! Případně pád do smyčky, na kterou se ani neodvažuješ koukat. Je to nepříjemné, rukama stále nedržíš nic pořádného, ale chtě nechtě musíš přenést váhu na levou nohu, která balancuje pouze na malinkém zářezu. Já vím, komfortní to není, ale něco podobného už jsi zažila mnohokrát – určitě ti ani tentokrát noha neujede. Výborně, teď se opatrně rukama natáhni na hranu. Nebere?! Je úplně oblá?! Zkus to na chvilku rozdýchat. Věřím, že objevíš místa, s pomocí kterých se i přes nejisté odšlapy do malé osolené jeskyňky dostaneš. Až konečně nahmátneš lepší chyt, nepřestávej dávat pozor. Mysli na to, že je to pouze tisíce skaláckých zrníček písku, které se těší na to, až se opět rozkutálí pod skálu. Zatímco se ještě trochu třeseš při provazování velikých hodiny a děláš poslední lehké, i když mírně převislé kroky směrem k vrcholu, cítíš ten opojný pocit vítězství sama nad sebou. Ruce se postupně přestávají klepat, a když druholezec v klíčovém místě těžkopádně a nejistě přešlapuje, jsi hrdá na své odhodlání.

Máš jen pár vteřin na rozmyšlenou… Uff, již trošku zbrkle sjíždíš nohou dolů a hledáš místo, které by ti umožnilo se lépe postavit a nahmátnout rukou malý, ale již známý chyt o kousek níže. Opatrně slézáš na polici a znovu si prohlížíš hodiny. Do těch bys opravdu osmimetrovou tlamu poslat nechtěla. Cítíš, že dnes ten drive pro takovýhle styl lezení nemáš. Pořádně prodloužíš jištění, abys skálu zbytečně nedřela a vytraverzuješ do vedlejší spáry, kterou se snadnou dostaneš pod vrcholovou hlavu. Tam zaštanduješ u velkých hodin. Dobereš jističe a od vrcholu vás dělí již jen kousek. Po očku nahlídneš do přímé varianty, kterou si původně měla v plánu, a když koukáš na oblý výlez, jsi ráda, že sis tento zážitek odpustila.

Sári, ať už to dopadlo jakoukoli z těchto možností, věř, že na tom vůbec nezáleží. Má cesta k vrcholu klasu II, nebo IX? Vždy se na věži zapíšeš do stejné knihy, slaňuješ ze stejného slaňáku a dokonce máš i stejný pohled na Skalák, který se nikdy neokouká. Všechny ty detaily: listování průvodcem, chůze naboso v písku, podání ruky parťákovi po výstupu, rovnání smyček na sedáku, skřípání krabice s vrcholovkou, stisk lana v zubech před cvaknutím kruhu, založení tutové žáby, sundání lezeček z bolavých nohou u kruhu, první večerní pivo s kamarády na Koupáku, usínání ve spacáku u ohně, ranní snídaně pod převisem… To jsou střípky, ze kterých si můžeš stvořit tak pestrý a barevný svět, že čísla v něm hrají opravdu pouze nepatrnou roli.

PS. A buď tam prosím na sebe vždycky opatrná! Víš, že se říká: „Starý horolezec, dob…“ Promiň, já už mlčím…