„Už skoro deset let jsme spolu nikde nebyli, tak proč bychom zase nemohli jet jako rodina
na dovolenou? V Roháčích jsem zvládla vylézt převislé sutě, takže zvládnu i ty vaše ledovce v Alpách, kam vy mladý furt jezdíte!“ povídá odhodlaná maminka. Je rozhodnuto: jedeme do Rakouska na Dachstein.

Těsně před cestou je domácnost vzhůru nohama. S mladším bráškou nevíme, kam dřív skočit pod tíhou nařízených úkolů: „Vynes koš, ukliď chodbu, udělej svačinu, odnes věci do kufru…“ Hlavně nezapomenout stan, budeme spát na divoko! Mezitím maminka ve své tašce naposledy kontroluje, jestli jí jednotlivé kusy oblečení k sobě ladí.

Konečně sedáme navečer do auta. Mamča prý všechno odřídí, na dlouhé cesty je zvyklá. Po dvou hodinách nemůže udržet oči, střídá jí její přítel, který nedávno přišel o řidičák. Snad tohle neskončí malérem.

Ráno v kavárničce v rakouském Schladmingu zkoumáme v průvodci nad jahodovým dortíkem jednodenní trasy do klasifikace „vyžaduje pevnější krok“. Mamča mezitím vysedává na toaletě, prý něco chytla před cestou, takže by pro začátek zvolila něco jednoduššího.

Průjem ji v horách přepadá co chvíli, zapomenutý toaleťák řešíme rodinnou sbírkou blatouchových listů v epicentru problému. Do toho se musí statečně probíjet spoustou nečekaných překážek, které jsme na ni nastražili – brodění potoka (třímetrové po kotníky) nebo přechod přes ledovce (zbytek sněhu v dolince po zimě).

Po výletě jedeme okolo malebného alpského penzionku s muškáty v oknech, měkoučkými postelemi, obsluhou a vydatnou polopenzí. Spaní na divoko se v tu chvíli nějak vypařuje. „Necháme to na příště.“

„Myslím, že divočina v horách mi už stačila,“ zamýšlí se maminka během ranního rautu. „Pojedeme na zbytek dovolené do Chorvatska, ať si těla po tom výkonu taky trochu odpočinou!“