„200 slov“

Mexická noc s Andělem

08. 03. 2018, Peťa Růžičková (f: Peťa + Edita)

Předpokládaly, že na odpolední svačinu budou v kempu. Celá jejich expedice nakonec trvala patnáct hodin. Peťa Růžičková a Edit Vopatová se v únoru vydaly vstříc své první společné vícedélce. Jak to probíhalo? Vypráví Peťa:

„Kluci, kteří nám dávali pocit bezpečí, zmizeli v kaňonu neznámo kam a mimo dosah signálu. (Ondra Beneš, Matěj Svojtka a Christian Fascendini odešli vrtat cestu The First Lucky Strike, 500 m, 7c, pozn. red.)

Jsme samy v Mexiku.

Čeká nás první společná vícedélka a máme strach z místní obávané pumy (vyobrazené na každé turistické ceduli) a medvědů. Na chřestýše je prý zima. Jenže co když se bude vyhřívat někde na skále?

Před námi je třistametrová stěna. Cesta z názvem „Macuchi“ 5.12+ (9- UIAA, pozn. red.) má sedm délek. Přestože název znamená tabák, nic se nesmí podcenit. Umístit den dopředu lana a ostatní vybavení pod nástup je rozhodně dobrý plán. Ale kam? Do prvního nýtu – to je jistota. Nemůže na to divoká zvěř. Jednoduché lano a tenká repka (jak se to používá?), kyblík nebo gri gri, malý nebo větší batoh, péřovka jedna nebo dvě, kolik litrů vody a kam dát boty? Tyhle problémy jsme řešily večer před „velkým dnem“. Všechno narveme do malého růžového batůžku Mammut. Ten se hodí k našemu dívčímu týmu a taky ladí k sedáku a k růžovým nehtům.
.

Tudy polezeme!

.
Ráno ve stresu však ještě batůžek vyměňujeme za větší. Asi máme moc svačiny. Start vypadal velice slibně. Vyrážíme před východem slunce a v tempu běžíme s helmou na hlavě vstříc novým zážitkům. Pod nástupem jsme přesně za hodinu.

Nastává čas losování. Na koho vyjde těžká třetí délka? Nervozitu nesnižuje ani losování osvědčenou metodou „z které ruky“. Editka si vylosuje andílka, kterého jsme nosily, aby nás ochraňoval (moc milý dárek od dětí z lezeckého kroužku). Tím pádem nastupuje do první délky. Hurá, první štand. Druhá délka vychází na mě – rajbas a zahrádka není úplně můj šálek kávy. No, alespoň nemusím tu těžkou.
.

Editka v křoví a Petina metodická práce s lanem na štandu

.
Editka postupuje neohroženě vzhůru. Přes velký převis jí však vůbec nevidím. Super, ani ona nevidí mě. Zamotalo se mi lano. Běžná věc. Ale tohle jste ještě neviděli. Snažím se obrovský uzel rychle posouvat během jištění. Tento proces opakuji asi hodinu. Už musí být nahoře, pomyslím si. Přichází nekompromisní: „Dober!“ Lano mělo obrovské tření a neumožňovalo jakýkoliv další pohyb vzhůru. Snažím se Editku spustit. Jenže uzel se natolik zvětšil, že jsem se musela odvázat. Čas pořád běží dál. Opět se navazuji na konec lana a vyrážím to zkusit. Postupuji stylem, že vždy dolezu k expresce a vracím se vycvaknout tu spodní, aby lano tolik nedrhlo. Lezu tím pádem dlouho pouze na jedné expresce. I tak to drhne.

Snažím se jít po mágu, které Editka po sobě zanechala. To se však několikrát ukázalo jako ne moc dobrý nápad. Občas zaútočím na lištu s nadějí velkého chytu a k mému překvapení jsou to spíš špatné stupy. Nechápu, co tam ta holka dělala. S velkým vypětím se mi nakonec daří tuto 57metrovou délku úspěšně vytáhnout. Jenže stále je tady ten převis. Neslyšíme ani slovo. Tahám lana jako vždy, ale nejde to. Vůbec nevím, co se tam dole děje. Asi po půl hodině zoufalého křičení do údolí, se nám daří navázat „lanovou komunikaci“ a můžeme pokračovat.
.

Editka na štandu

Šéfky zeměkoule

.
Editky půchýře na nohách vypadají opravdu děsivě. A ještě se u ní začíná projevovat strach z výšek. Přichází moje chvíle a začínám tahat další čtyři délky. Všechny mají víc než 50 metrů a nýtky jsou navrtané dost nahodile. Křičím na celý kaňon a cítím se  bezmocně. Táhnout těžké lano se mění v brutální dřinu. Vzaly jsme si málo smyček. Ke vší smůle nám dokonce jedna volným pádem zamířila k zemi. Stejně jako sluneční brýle z DM drogerie. Boulder v délce za sedm jsem opravdu nečekala. Ale tady už to přeci nevzdám. Vymyslím program, lano sice dře přes hranu, ale snad vydrží.

Během poslední délky začíná být tma. Editka leze na druhém s batůžkem a mojí čelovkou. Její čelovka se zřejmě vypařila během ranního přebalování batohů. Poslední délka zvyšuje hodnotu této cesty, když naše citlivé nosy zavětří vůni tabáku. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo identifikovat zdroj této vůně, možná jsme byly v opojení síly měsíce a mystické noci.
.

Smích postupně přechází.

.
Na vrchol se dostáváme za úplné tmy. Fernando (úžasný majitel z kempu), který nás celý den se svojí milenkou sleduje dalekohledem, má o nás strach, tak nám těsně pod vrcholem volá. Editka ho španělsky uklidní, že jsme v pořádku, s čímž já rozhodně nesouhlasím. Při zjištění, že z vrcholu nevede žádná pořádná cesta a že nás čeká skalnato-křovinatý terén, moje hladina strachu stoupá. Fňukám a naléhám na Editku, ať volá Fernandovi nebo že zabivakujeme. Bojím se nejen, že zabloudíme, ale také, že se ze tmy vynoří velké svítící oči. Editka mě moc neposlouchá. Neohroženě se prodírá křovím a pohybuje se skalnatým terénem tak, že ji vůbec nestačím. Jediným kompasem je pro nás zesilující se zvuk vodopádu, který už známe. Jsme zachráněné. Do kempu přicházíme vyčerpané a šťastné.  Na večeři nám už nezbývají síly, tak si dáváme coca colu, která nás provázela celým měsíčním výletem.

Druhý den se dozvídáme od Fernanda a jeho milenky, že ve stěně viděli tři osoby. Nechtěli nám uvěřit, že s námi nikdo další nelezl. Kluci jsou přeci v kaňonu. Dokonce nám popsal oblečení této třetí osoby. Byla také oblečená v červeném. Což vylučovalo možnost batohu, který je tmavě modrý. Fernando nakonec vyhodnotil, že tam s námi byl Anděl strážný.“

Máme to úspěšně za sebou!

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.