TOMÁŠ HANIČINEC

Leze po horách, potápí se v oceánu a prozkoumává hluboké jeskyně. Nerad dělá kompromisy a když se pro něco nadchne, věnuje tomu veškerý volný čas. „Zkratky k cíli neexistují a úspěchy je třeba si odpracovat.“

TEXT: MATĚJ ŠVEC
FOTO: TOMÁŠ HANIČINEC (PHOTOPLANET.CZ)
| KVĚTEN 2022

V hospodě na tebe nejspíš nebude machrovat, kde všude byl a co má zrovna za sebou. Spíš naopak. Přitom by klidně mohl. Vylezl na osmitisícovku a tři sedmitisícovky, má za sebou spoustu zajímavých cestovatelských nebo speleologických akcí a skoro tisíc ponorů, hlavně v Thajsku.

V neposlední řadě taky skvěle fotí, své fotky ale světu moc neukazuje. „Mě baví ten proces a jsem v tom čistě ztrátovej,“ říká s úsměvem Tomáš Haničinec v následujícím rozhovoru. Zařadili jsme ho do naší rubriky Horizont, ačkoliv s vertikálním světem se hodně prolíná.

KAPITOLA PRVNÍ | OBJEVOVÁNÍ

Je to pech, když tě na poušti překvapí závěje sněhu.“

Jaké byly tvoje cestovatelské začátky?
Pozvolné. Během studií jsem bouldroval a jezdili jsme po kamenech po celý Evropě. Pak asi v roce 2009 jsem si koupil letenku na Island, přiletěl tam na měsíc s kolem, že ostrov objedu. Všechno se tam ale pokazilo a na kole jsem ujel jen asi 200 km. Ta země je nicméně nádherná a uvědomil jsem si, že když jsem se zvládnul proimprovizovat tímhle, tak už zvládnu cokoliv a dalších deset let jsem pak na cestách trávil několik měsíců ročně.

Podle tvého blogu to vypadá, že máš slabost pro jižní Ameriku. Nebo se mi to zdá?
Řekl bych, že to není úplně specificky Jižní Amerika. Myslím, že se mi jednoduše líbí drsná krajina. Zároveň se mi hodně líbí, když člověk musí něco udělat pro to, aby se někam dostal. Protože to znamená, že to není úplný turistický Disneyland. Ze stejného důvodu mám rád i severské země. I když je tam turistů relativně dost, většina z nich nerada vyleze z auta, nebo někam dál od parkoviště. Zároveň mám samozřejmě rád treky v horách.

Jezdíš hlavně sám? Cíleně?
Do určitý míry mi to cestování o samotě přijde super. Člověk má větší tendenci bavit se s lidma a zároveň je maximálně svobodný. Zároveň jsem ve svém okolí neznal nikoho, kdo by byl podobně časově flexibilní a nemusel za čtrnáct dní zpátky do práce. Takže jsem často stejně jinou možnost než odjet sám neměl. Jinak jsem na nějakých společných cestách byl, ale je to pak vždycky o kompromisech. Těžko se ti sejdou lidi, kteří mají stejně nastavený to, kdy se vstává, kolikrát týdně potřebuješ sprchu, nebo mají stejnou fyzičku. Výjimku ale tvoří expedice, kde je to trochu jiné v tom, že máme všichni stejný cíl, a to vylézt nahoru.

Jak vypadala tvoje první cesta do Argentiny?
Nejsem úplně plánovací typ. Hodně mých akcí je do jisté míry spontánních a vychází z určité situace. V případě Jižní Ameriky to bylo tak, že jsem chtěl vylézt na nějaký vysoký kopec. Věděl jsem, že nemám úplně na to, abych šel na klasickou expedici do Himálaje. Nikoho jsem tehdy neznal a sám jsem si netroufal. Z výběru mi proto vyskočily dva kopce – buď Kilimandžáro, nebo Aconcagua. Do Afriky se mi nechtělo, protože ten nucený expediční styl, kdy mi někdo vaří a nese stan, se mi moc nezamlouval. Nakonec padla volba na Argentinu. Koupil jsem si letenku do Mendozy, někam na únor. Nakonec ale od prvního ledna zdvojnásobily ceny permitu a já měl najednou letenku, ale už ne peníze na výstup.

Takže jsi výstup na Aconcaguu odpískal?
Našel jsem, že je tam ještě druhá nejvyšší hora Ojos de Salado. Někde v poušti na hranici Chile a Argentiny. Zjistil jsem, že někde nahoře je i nějaké „refugio“, a že se tam normálně chodí, ale primárně z Chile. Z Argentiny tam v podstatě nechodí nikdo. Do teď myslím, že to byl celkem bláznivý plán, vyrazit jen s pár GPS bodama úplně sám do totálně odlehlé oblasti. Můj tehdejší výškový rekord byl asi 4200 m n. m. a chtěl jsem se vysápat skoro do 7 000 m n. m. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Samozřejmě jsem nevyšel nikam, ale zase mi to dalo spoustu zkušeností. Zároveň jsem pak najednou měl dva měsíce v Jižní Americe. Sedl jsem na pár desítek hodin do autobusu a odjel do Patagonie. Myslím, že díky tomu jsem se i adaptoval na místní kulturu a pak se tam ještě párkrát vracel.

Jestli si dobře vzpomínám, tak vrchol Ojos jsi potom zkoušel ještě jednou, že?
To už bylo v době, kdy jsem měl něco za sebou. Už jsem měl vylezené i kopce přes sedm tisíc a věděl jsem, do čeho jdu. Byl jsem určitě líp připravený, než při první akci a zároveň jsem měl taky o dost smělejší plán. Oblast samotná je dost opuštěná a je tam hromada šestitisícových vrcholů. Můj plán byl obejít všechno, co půjde. Vymyslel jsem si takovou linku, kterou bych nějakým způsobem všechno pospojoval. Mým limitem bylo jenom jídlo, co jsem byl schopný unést, což bylo asi na tři týdny. Dorazil jsem do basecampu s tím, že se trochu aklimatizuju. Hory mi ale nedaly moc vydechnout.

Proč?
V ten den začala z ničeho nic neskutečná sněhová vánice. Vzhledem k tomu, že oblast se nachází v Atacamě, tak to člověka poměrně překvapí. Satelit jsme samozřejmě neměl, takže předpověď jsem dopředu vůbec neznal. Když jsem to pak zjišťoval, tak to byla nějaká staletá bouře, která způsobila řadu povodní v regionu atd. Mně každopádně dopřála dobrodružství, které jsem rozhodně nečekal. Doufal jsem, že to hned přejde, ale neustále padal sníh. Sněhu napadlo asi metr a vzhledem k tomu, že jsem měl stan bez sněhových límců, tak dost z toho se mi dostalo i do stanu. Po třiceti hodinách, kdy jsem měl úplně mokrý spacák a bouře pořád neslábla jsem se rozhodl utéct někam níž. Situace byla fakt dost vážná a já si nebyl jistý, jestli to tam přežiju. V životě jsem asi zažil i horší sněhovou bouři, ale vzhledem k tomu, že tahle mě zasáhla uprostřed pouště, tak to byla celkem kudla do zad. Je to pech, když ti na místě, kde normálně spadne za rok pár milimetrů, nakydají najednou závěje sněhu. Dost jsem ústup odkládal, ale vzhledem k tomu, že bouře pak trvala ještě celý další den, tak to bylo asi dobrý rozhodnutí.

Jakým způsobem vůbec cestuješ?
Dost záleží, jaká to je cesta. Pokud jsou to třeba akce s více lidimi, tak ty jsou naplánované trochu víc, ale jinak nějaké detaily moc neplánuju. Nemá to ani moc cenu, protože nakonec je to vždycky jinak. Například s poslední cestou do Jižní Ameriky to bylo tak, že mi přišlo upozornění na chybový tarif, a tak jsem letěl za sedm tisíc korun. To ještě ty chybové tarify bývaly, teď už jsou systémy poměrně stabilní.

Ze začátku jsem cestoval hodně lowcost. Ne, že bych teď jezdil někam all-inclusive, ale je to jiné. Asi bych definoval takové dva typy lowcostu. Ten první je extrémní. Člověk prostě nezaplatí ani halíř, který nemusí. Spí se vždycky na divoko. Nakupuješ jenom to naprosto nezbytné. Často je to ale už dost na hraně, nebo někdy i za hranou. Občas už to není ani úplně fér vůči místním nebo přírodě. Tenhle lowcost už nedělám, protože nemusím, ale hlavně ani nechci. Dřív mi to přišlo i víc v pohodě, protože těch lidí nebylo všude tolik. Vidím to třeba v severských zemích jako je třeba Island. Dřív nebyl problém vyspat se kdekoli na parkovišti v autě. Teď to dělají všichni a místní tam proti tomu dost bojují.

Ten druhý způsob bych charakterizoval tím, že utrácím a spotřebovávám na úrovni místních. Zaplatím si normálně vstup, místo někde v kempu nebo hostelu.

KAPITOLA DRUHÁ | DO HOR

Co není v peněžence, musí být v nohách.“

Kolik sedmitisícovek a osmitisícovek máš vůbec vylezených?
Vylezené mám čtyři a pokusované další dvě. Podařilo se mi vylézt na Pik Lenina (7 134 m n. m.), Chan Tengri (7010 m n. m.), Pik Korženěvské (7150 m n. m., od roku 2020 přejmenován na Pik Ozodi, pozn aut.) a Manaslu (8 163 m n. m.). Pokusované mám ještě Pik Komunsmu a Nošak.

Jak akce probíhaly? Nezastihly tě podobné staleté bouře?
Expedice probíhaly vesměs v pohodě. Po zkušenosti z Argentiny jsem se připojil ke dvěma klukům ze Slovenska, kteří jeli na Chan Tengri. Těm se tehdy podařilo vyhádat dobrou cenu od nějaké místní agentury a přes internet sháněli další lidi, protože potřebovali být alespoň čtyři. Nakonec jsem se ozval jen já, ale i přesto jsme nakonec vyrazili. Byl jsem na to dost natěšenej a poměrně hodně jsem se na to připravoval. Kluci měli harmonogram dost našlapaný kvůli své dovolené a jako aklimatizaci jsme vybrali Pik Lenina. Mně se před akcí podařilo zajet ještě do Alp a nasbírat krvinky nad 4000 metry. To se nakonec vyplatilo a povedlo si mi poměrně rychle vylézt nejdřív Lenina a následně i Chána.

Myslím, že mi moje předchozí sólo akce a zkušenosti z dlouhých běhů dost pomohly. Oba kopce jsou poměrně dobře zajištěné a člověk potřebuje kromě počasí hlavně odhodlání. Zvlášť na Chan Tengri jsme nakonec byli na kopci i v basecampu úplně sami. Všichni už odletěli s tím, že sezóna byla na prd. Kluci měli zdravotní potíže už z Lenina a byli rozhodnutí, že na vrchol nepůjdou. Já jsem se postupně soukal nahoru, i když trochu pomaleji, než jsem čekal. Trojka je už za hřebenem a ta samota je tam naprosto hmatatelná. O to jsem byl radši, když tam večer před výstupem přišel Andy, který sice nahoru nešel, ale i tak bylo fajn tam nebýt sám. I když jeho přítomnost byla čistě symbolická, protože bychom si v takové výšce při nějakém problému asi moc nepomohli, ale i tak jsem byl hodně rád, že tam byl.

Jak to máš s budgetama na expedice? Vím, že Manaslu se vám podařilo udělat líp než ze Slevomatu… (směje se)
Dneska žijeme v instantní době, každý chce všechno hned a ideálně bez námahy. Tomu pak odpovídá i nabídka ulehčení za peníze. U hor jsem si vždycky říkal, že co není v peněžence, musí být v nohách. Na druhou stranu jsou to často věci, že i kdybych ty peníze měl, tak je stejně dát nechci. Typicky jsou to jakýkoliv výškoví nosiči nebo obecně jakákoliv pomoc na kopci. Ono stačí, že člověk často jde po vyšlapané cestě, někdy i po fixech… A ne aby mu tam ještě někdo třeba stavěl stan nebo vařil čaj, jak je dneska běžný. Na expedicích to většinou nebylo tak, že bychom za každou cenu šli co nejvíc low cost, ale spíš jsme se snažili prostě neplatit za věci, které nepotřebujeme.

Expedice na Manaslu byla kapitola sama pro sebe. Tu primárně organizoval Martin, který je vyloženě super plánovač. Tehdy se nám to podařilo udělat asi za 80 000 Kč včetně letenek a permitu. Do teď mi píšou lidi, co jsme v tom měli za služby a zda by to nešlo zopakovat. Je to už ale skoro osm let a dost věcí se změnilo. Těžko říct, za kolik by se to dalo pořídit dneska. Popravdě bych ale dneska určitě některé věci asi přidal. Tehdy jsme třeba neměli ani zaplacený satelit nebo předpověď, což pak celou tu expedici podle mě ohrožuje a je to zbytečné.

Jak celkově probíhala příprava a samotný výstup na Manaslu?
Mě vždycky přišlo, že nejlepší příprava na expedice jsou dlouhé ultratraily. Na expedicích není jen problém zvládnout to fyzicky, ale i psychicky. Ve fyzičce to není o tom, že jsi schopný uběhnout maraton, ale spíš, že musíš den za dnem snášet nejistotu a extrémně nepohodlné podmínky. Takže je to spíš o tom, že se musíš psychicky kousnout a zachovat klidnou hlavu. Dlouhé běhání mi na to přišlo jako super příprava jak na fyzičku, ale právě i na tu psychiku a částečně i denní logistiku. Běžíš třeba 70 km a přijde noc a ty řešíš, jak se s tím co nejlíp poprat. Musíš řešit primárně zásadní věci. Termoregulace, neměl bych tu prochladnout, měl bych taky něco jíst, abych mohl generovat nějakou energii atd. Je to podle mě dost podobné. Moje příprava na Manaslu tak vypadala vlastně tak, že jsem hodně běhal různé stokilometrové závody a zároveň jsme jezdil do Alp.

Samotná akce pak asi nebyla v ničem zvláštní. Snad jen tím, že je to prostě vysoké. Specifické je to možná asi i tím, že tam jsi mnohem víc vystavený nějaké možnosti smrti. Už jsme s klukama byli u pár nehod, ale tady je to přeci jen běžnější věc. V živé paměti jsme měli neúspěšnou záchranu po pádu do trhliny na Pik Komunismu. Jsou tam různé skupiny lidí. Spousta přemotivovaných, kteří neodhadnou síly, takže mají problémy s výškovkou. Pak je tu taky ale prostě jen blbá smůla, kdy spadne nečekaná lavina nebo se ti někde smekne noha. Je to na každém, jak se s tím vyrovnává.

„Ve fyzičce to není o tom, že jsi schopný uběhnout Maraton, ale spíš, že musíš den za dnem snášet nejistotu a extrémně nepohodlné podmínky.“

TOMÁŠOVA DEFINICE DOBRODRUŽSTVÍ


Tady už ale paralelu s dlouhými běhy použít nemůžeš. Jak se ti daří se s tím srovnat?
Zásadní je tomu samozřejmě nechodit naproti. Osobně nějaké objektivní riziko úplně nesnáším a snažím se ho co nejvíc eliminovat. Možná až příliš o všem přemýšlím a zvažuju, jak mě co může ovlivnit. Něco ve smyslu: „Támhle se dělá bouřka, kdy se sem asi dostane. Když sem dojde, co by se přesně mohlo stát atd.“ Osobně jsem na expedice začal paradoxně jezdit až potom, co jsem málem umřel na Matterhornu. Při sestupu jsem slaňoval za jednu erární smyčku. Tehdy se ale projevila moje přílišná opatrnost jako zásadní chyba. S touhou slanění co nejvíc pojistit jsem tam nakonec vytvořil něco, co v konečném důsledku bylo výrazně horší, než původní varianta. Celá situace byla dost vyhrocená. Padala krupice, začínala bouřka, my v podstatě utíkali ze stěny a já tam v tu chvíli vytvářel něco, co mě málem stálo život. Slanění totiž nakonec nevydrželo a já jsem se prolítl stěnou a na chvíli ztratil vědomí. Co mě ale nakonec zachránilo bylo, že smyčka lana se zahákla někde za nějaký hrot a já díky tomu nezahučel až dolů.

Popravdě, do té doby jsem velké kopce nechtěl vůbec chodit. Od dětství jsem četl všechny knížky od Rakoncaje, Messnera a podobně a bylo mi jasné, že „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. Velká část lidí, kteří to nějakým způsobem tlačili, už tady dávno není. Tohle není něco, co bych teď cítil jinak. Myslím, že to platí dál, jen se na to asi po té události v Alpách dívám trochu jinak. Uvědomil jsem si, že jsem stejně tak mohl umřít i v Alpách a stejně tak dobře bych mohl umřít i tady v Praze na přechodu, a že jestli se to má stát, tak se to stane. Nebezpečí je samozřejmě vyšší, pokud člověk dělá něco jako Mára Holeček nebo Háček (Zdeněk Hák, pozn. red.), kde se pohybuješ v neprozkoumaném terénu, kde když se něco pokazí, tak je to zlé. Na těch normálkách, co jsem šel já, to sice není výlet do Kauflandu, ale objektivní riziko se dá celkem dost eliminovat.

– „OSOBNĚ NĚJAKÉ OBJEKTIVNÍ RIZIKO ÚPLNĚ NESNÁŠÍM A SNAŽÍM SE HO CO NEJVÍC ELIMINOVAT.“ (f: Tomáš Haničinec) –

KAPITOLA TŘETÍ | DO HLUBIN

Potápím se kvůli objevování tohohle nedotčeného světa.“

Co tě vedlo k tomu, že ses v podstatě po Manaslu otočil o 180° a vrhnul ses na objevování světa pod vodní hladinou?
Byla to taková souhra různých věcí. Do určité míry jsem cítil, že jsem se dostal někam, co se mi bude už těžko překonávat. Nejsem nijak zvlášť technický lezec a extrémní věci asi nikdy dělat nebudu. Zároveň jsem řešil, že bych sice mohl obrážet další osmitisícovky, ale na to bych potřeboval dost peněz, sponzory a tak podobně. Rozhodně to není tak, že bych už na vysoké hory nechtěl, ale spíš mě lákalo zkusit ještě něco nového. Sešlo se to s tím, že jsem byl i celkově tady v Česku nespokojený v práci i tak obecně životně. Původně vlastně nebylo v plánu ani Thajsko, ani potápění. Chtěl jsem prostě vyjet na nekonečnou cestu a uvidí se, kam mě to zavane. A nakonec jsem se usadil hned v první destinaci. Využil jsem příležitost udělat si divemastera (profesionální potápěčská licence, pozn. aut.). Měli to udělané tak, že zaplatíš peníze za kurz a něco navíc a následně máš ponory na doživotí zdarma. Většinou to funguje tak, že si to lidi udělají a jednou za dva roky se tam vrátí. Já tam byl dva roky a udělal jsem asi 800 ponorů zdarma. Na druhou stranu nutno říct, že jsem je nestál nic navíc a vzájemně jsme si vycházeli vstříc. Čas od času jsem pro ně průvodcoval, nebo fotil.

Jaká to pro tebe byla změna – z hor na pláž?
Oproti horám je to změna velká, ať už v prostředí nebo i v lidech. Předchozí roky jsem dost času trávil v horách nebo se věnoval přípravě. Tady se mi ale dost líbila ta komunita kolem. Celkově jsem si zamiloval i ten životní styl, kdy ráno v šest nebo v sedm vstaneš, dáš rychlou snídani, dva ponory, oběd, a pokud se ti chce, tak odpoledne další dva ponory. Já jsem měl štěstí v tom, že jsem ještě na dálku pracoval v IT pro Prahu, takže jsem si dal občas odpolední (v Česku ranní) směnu a večer šel na pivko, bylo to prostě fajn. A důvod, proč jsem nakonec odjel byl, že jsem najednou cítil, že se neposouvám. Respektive bylo to podobné jako s tím Manaslu. Pokud bych to chtěl někam dál posunout, byla by to velká časová i finanční záležitost. Ne, že bych potápění úplně opustil, spíš se teď ale pro změnu zase věnuju víc práci.

Daly by se světy hor a oceánů nějak srovnat? Najít nějaké společné prvky?
Asi bych se vrátil na začátek našeho rozhovoru. Obě místa nejsou úplně dostupná a oba světy jsou krásné, i když každý trochu jinak. V horách je hezká krajina a pod vodou jsou to zase primárně zvířata. I když člověk začíná narušovat oba světy, tak přeci jen jsou ještě dost nedotčené. Při potápění jsem byl nejhlouběji asi v 45 metrech, ale nějaká hlubší místa mě taky ještě lákají. Je to vlastně stejné, jako při lezení. Čím hlouběji chceš jít, tím je to rizikovější, nákladnější a zároveň náročnější na fyzickou i materiálovou přípravu. Stejně tak ne každý se tam pouští. Podobné je to i u jeskynního potápění. Na druhou stranu ale to hlavní, proč se potápím, je život pod hladinou. Mám rád místa s největší biodiverzitou, která ale nejsou v žádných extrémních hloubkách.

Narazil jsi teď na jeskynní potápění. Věnoval ses i speleologii?
Začínali jsme tady v Českém krasu, kdy jsme na černo chodili do Barrandovské jeskyně. Tehdy jsme neznali nikoho z žádných speleologických organizacích a spíš jsme postupně objevovali po skalách různé díry, které jsme prozkoumávali. Pak jsem někde na netu našel, že v Rumunsku jsou pěkné jeskyně, tak jsme tam jeli a jezdili jsme tam dalších deset let. Já jsem pak odjel do Thajska, ale kluci tam pořád jezdí a z poměrně amatérského prozkoumávání podzemí se vyvinula už celkem seriózní věc. Když to znovu srovnám, tak je to zase krásná věc, kterou mě baví vidět, prozkoumávat a fotit. Jeskyně jsou ale poměrně nedostupné a musíš se dost snažit, aby ses někam dostal. Obzvlášť s fotografickou výbavou.

– „V ČESKU JSEM BYL NESPOKOJENÝ A LÁKALO MĚ ZKUSIT NĚCO NOVÉHO.“ (f: Tomáš Haničinec) –

KAPITOLA ČTVRTÁ | ZACHYTIT OKAMŽIK

„Ve focení jsem čistě ztrátovej.“

Pojítkem všech tvých akcí je focení. Je to to hlavní, čemu se věnuješ?
Je to přesně naopak, focení je spíš jen důsledek. Není to tak, že bych kvůli fotkám někam cestoval, ale naopak, když už někde jsem, tak to chci vyfotit. Ono je to vlastně spojené. Sice vstávám ve čtyři ráno kvůli tomu, abych to hezky vyfotil, ale ve finále to znamená, že to doopravdy krásné uvidím i na vlastní oči. Často se tam projevuje až obsese udělat co nejpreciznější fotku, ale snažím se to držet v nějaké rozumné míře. Když se podíváš na focení přírody, tak někdy je ta honba za dokonalou fotku už za rozumnou hranicí. Zvlášť dneska v době sociálních sítí může být touha po dokonalé fotce na úkor přírody. Vidím to především u podvodních fotek, kdy lidi často zvířata přemísťují kvůli lepší kompozici. U focení divoké přírody zase člověk přílišnou blízkostí může zvířata rušit. Tuhle hranici narušovat nechci.

Kolik toho s sebou taháš?
Hodně záleží na situaci. Do hor toho tahám opravdu málo, ale teď jsme byli v Namibii, tak jsem se trochu odvázal a tahal třeba 15 kilo. Měl jsem spoustu objektivů, táhnul jsem startracker na hvězdy…

Plány na potápění a lezení už tu trochu zazněly. Co nějaké fotografické?
Dost jsem teď začal fotit astro fotografii, loni se mi třeba poměrně pěkně podařil zaznamenat přelet ISS přes částečné zatmění Slunce. Nějaké plány mám, ale zase jsme v situaci, kdy další krok už bude vyžadovat poměrně velké náklady. Navíc na věci, jako je pořádný teleskop, teď nemám moc místo. V blízké době bude v jižní Evropě úplné zatmění Slunce, takže to bych chtěl určitě nějak zajímavě vyfotit.

Můžeme vlastně tvoje fotky někde vidět? Děláš s nimi něco?
Vůbec nic. Mě baví ten proces a jsem v tom čistě ztrátovej. (směje se) Občas je někomu ukážu, párkrát jsem něco posílal do soutěží, ale moc to neřeším. Když jsem byl poprvé v Thajsku někdy v roce 2015, tak jsem tam dělal fotografa. Měli přijet nějací influenceři, kteří už tehdy měli milióny sledujících. Měli jsme instrukce, že budou mít všechno zadarmo a full service. Když dorazili, tak mi došlo, jak žijou. Hned vytáhli mobily, fotky, tagování, pózování… Sice můžou mít všechno, ale už to nedělají pro sebe, ale pro udržení toho blázince. Proto jsem nikdy nechtěl být instruktor potápění na plný úvazek nebo horský vůdce. V tu chvíli pak člověk musí většinou dělat ústupky a už to nedělá primárně pro sebe. Proto se snažím, abych věci, které mám rád, nemusel dělat jako práci a abych nemusel dělat kompromisy.

– „SNAŽÍM SE, ABYCH VĚCI, KTERÉ MÁM RÁD, NEMUSEL DĚLAT JAKO PRÁCI.“ (f: Tomáš Haničinec) –
TOMÁŠ HANIČINEC

Úvodních dvacet let strávil v různě placatých nížinách uprostřed přelidněné Evropy, což u něj odstartovalo celoživotní slabost pro hezká, opuštěná místa vysoko nad mořskou hladinou, nebo alespoň hluboko pod ní. Jeho poznávacím znamením je především schopnost pro něco se nadchnout, věnovat tomu veškerý volný čas a po roce až dvou se nadchnout pro něco úplně jiného.

Pravidelně se se střídavými úspěchy taky pouští do vytrvalostních závodů všeho druhu a po světě uběhl desítky maratonů. Vyhrál Den cesty s tehdejším traťovým rekordem 154 km za 24 hodin.

V horách si více váží toho, co nevylezl, v jeskyních toho, kam se bál, pod vodou toho, co neviděl, a v životě zastává filozofii, že zkratky k cíli neexistují a úspěchy je třeba si odpracovat. A i přes stále větší množství dostupnějších zkratek toho zatím nikdy nelitoval. (směje se)

Ukázky z Tomášovy tvorby najdeš na jeho webu.

Tomáš Haničinec

__________

Matěj Švec

Autor

Kluk z hor s neukojitelnou touhou po dobrodružství v jakékoli podobě. Nejšťastnější je, když může být venku. Ať už při běhání v Krkonoších, lezení v Českém ráji, nebo jen spaní někde pod širákem.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.