„200 slov“

Když si tělo řekne dost… O pádu na Dračím zubu a návratu zpátky do hry

29. 11. 2021, Richard Müller

Jsou dny, co jsou na první pohled krásné a slibují ty nejlepší zážitky. A pak se ve vteřině všechno zvrtne. Tohle byl jeden z nich. Nádherný jarní den. Slunce svítilo, ale ještě nebylo vedro. Těšil jsem se na odpolední lezení ve Skaláku, jenomže v práci se nedařilo a nestíhal jsem. Sotva jsem ve čtyři vypnul PC, sednul do auta a pospíchal ke Karouškárně. V Radvánovicích jsem úplně zapomněl na radar, naštěstí jsem potom zbytek měřeného úseku jel asi 20 km/h, tak to správný průměr asi dalo. Ale varování jsem si nevšímal…

Za chvíli už stojím pod Dračí věží a pohledem lezu po hraně stále výš. Vede tam parádní linka od Maierů – „Buena Vista Social Club“ (skalácká IX, pozn. red.). Netrpělivě čekám na Jirku, taky má zpoždění, nemůžu se dočkat, až polezu. Už ho vidím, jak pospíchá s báglem a brašnou s fotovybavením. Chtěl udělat pár fotek do nového průvodce. Jako jističe mám dnes Emila. Nikdy jsem s ním nelezl, ale co pamatuju, na žádné akci na Koupáku nikdy nechyběl. Jirka si připravuje vercajk na focení a sestavuje drona. Emil zatím celkem zbytečně hledá, kam by se přivázal, ale všechny stromy okolo jsou pokácený. Trochu mě znejistil, když cvaknul odsedku k břízce o průměru asi dvou centimetrů, ale jeho to evidentně uklidnilo. Zapaluje si spokojeně cigárko a protahuje lano svojí prošoupanou osmou.

Já už cvakám první kruh, bouldřík nad ním dávám v klidu. Začínám být v takové té lezecké euforii, kdy vnímám jen skálu a nebojím se pádu. Pak trochu plížení okolo druhýho kruhu po hladký hraně, převísek ke třetímu, čtvrtý kruh. Divnozved doleva za hranu, blbý cvakání u pátého. Okolo něj další bouldr, a pak jen vydržet po hraně do míst, kde kříží „Severní“, tam už jsou madla. Nad pátým na mě Jirka křičí, ať tam počkám, než přejde mrak, aby bylo lepší světlo na fotku. Chvíli tam stepuju, za zády slyším vrčet drona, ale už mi natejká, tak lezu dál. Už se držím jen tak tak. Jednu osolenou lištu jsem vzal víc, než bych měl. Pod jedním prstem to trochu povolilo a druhej už to neudržel… Kus mi jí zůstalo v ruce. Padám.

Ríšův pád s nárazem do hrany (video: Jirka Červa)

Nějak si nestíhám to zrychlení užívat. Zdá se mi, že padám strašně dlouho. Podle videa cca 12–15 metrů. Pak rána jak na zem, točí mě to hlavou dolů. Vzal jsem patou polici. který jsem si ze zdola ani nevšiml. Emil mě rychle spouští na zem. Bojím se pořádně pohnout. Vyzkoušel jsem ruce, nohy, záda… „Dopadlo to dobře,“ oddechl jsem si. Trochu bolest v zádech, něco na lokti a nemůžu se postavit na patu. Ale nevypadá to zle. Pobalím cajky a belhám s Jirkovou pomocí k autu… Až postupně se ukázalo, že to tak úplně bez následků nebylo. Patu jsem za měsíc rozchodil, kupodivu kost zůstala celá. Zato záda mě začala zlobit. Zkoušel jsem při lezení dělat, že to je v pohodě, ale dost jsem se u toho trápil. Štvalo mě to. Do toho stres v práci a ještě antibiotika na přeléčení boreliózy. Zkraje léta jsem cestou do skal uklouzl a se zády si ještě cuknul. Sotva jsem se dobelhal domů. Ten den si tělo řeklo: „Dost.“ Bolest v zádech se stala nesnesitelnou, nemohl jsem se ani pohnout. V noci mi Janinka musela zavolat rychlou. Nejen, že jsem nedolez ani na záchod, ale postupně jsem přestával ovládat pravou nohu.

První diagnóza byla vyběhlá plotýnka. Ležel jsem v nemocnici na kapačkách, prali do mě jen léky na bolest a čekali, že se to nějak samo dá dokupy. Nedalo. Jen nohu jsem skoro už necítil a bolest se stupňovala. Jednou denně se mě doktor zeptal, jestli se to lepší. Nelepšilo. Naopak. Když mi řekli, že musím ještě měsíc až dva vydržet, než se dostanu do Liberce na magnetickou resonanci vyšetření, protože není volný termín, myslel jsem, že si ze mě dělají srandu. Naštěstí je moje dcera doktorka, během pár dnů mi zařídila MMR vyšetření i následnou léčbu. Hrozně moc mi pomohla Lenka Stříbrná a Jíťa Pavlatová. Výborné fyzioterapeutky, které mě naučily cvičit a zacházet s tělem tak, aby mě nebolelo. Jenže to bych je musel poslechnout.


Jakmile se mi ulevilo, snažil jsem se záda rozcvičil a rozchodit – znásobil jsem si doporučené dávky cviků, abych byl brzy fit. Druhý den jsem už zase svíjel v bolestech a nemohl se ani hnout.

Moje doktorka Šárka Mališková mi, kromě další perfektní péče, zařídila vyšetření u neurologa. Jeho diagnóza zněla: zánět nervového kořene. Léčba: tři měsíce ležet, ani se nehnout.

Tak to mě samozřejmě ani nenapadlo. Ležel jsem čtyři dny, pak se záda začala zlepšovat. S nadšením jsem se pustil do cvičení… A druhý den jsem se zase svíjel v bolestech a nemohl se ani hnout a bylo to ještě horší. Takhle jsem to opakoval měsíc, než mi došlo, že tohle prostě nerozchodím, že to fakt musím vyležet. Pak se všechno začalo zlepšovat.

Po dvou měsících už jsem celkem slušně chodil a záchod už nebyl nekonečně daleko. Za další měsíc jsem už vylezl doma i po schodech. Na podzim mě kamarádi Pája, Michal a Skřítek vzali zas do Skaláku na první pětky. „Normálku“ na Galeon jsem dal se sezením u kruhu a strašně si to užil. Lepšilo se to rychleji, než jsem se odvážil pomyslet. V zimě už šla druhá liga na Panťáku, pak první a v březnu jsem už vylezl v plotně „Dítě představ“ v kuse na prvním.

Na jaře o rok později od pádu zas stojím pod Dračkama, jen o hranu vedle na Dračí věž. S kolegou z práce Michalem, který nacvakal nejtěžší spodek, se nám podařilo udělat třetí přelez legendární cesty od Špeka „50 růží“ (desítka z roku 1998, pozn. red.).

Ríša přelézá Špekovu cestu „50 růží“ (X)
(foto: Michal Bartoš)

Dokonalá pohádka se šťastným koncem. Díky mojí ženě Janince, která se o mně starala, díky Lence a Jítě, které mně svýma zlatýma rukama ulevily od bolesti, naučily cvičit a rozhýbaly mě. Díky také lékařské péči mojí dcery a mojí praktičky Šárky. Kdyby se jim nepodařilo odhalit zánět nervového kořene, otok a stlačení nervu a stanovit další léčbu, dnes bych už nejspíš nechodil, určitě bych nelezl a nemohl na skialpy nebo třeba na pumptrack s vnukem.

Za tuhle životní zkušenost jsem vděčný. Víc si teď vážím každého dne a každého pohybu bez bolesti.

Je potřeba vnímat a poslouchat svoje tělo. Nelámat to přes koleno, rozcvičovat, kompenzovat a nepodceňovat signály, kterými nám tělo dává najevo, že něco není v pořádku.

Na protažení a posílení středu těla stačí jednoduchá sestava na 10–15 minut denně a už po půl roce je to znát i při lezení. Čím je člověk starší, tím líp by se svoje tělo měl starat. Po více než 40 sezónách ve skalách a horách se těch opotřebení už nastřádalo dost.

A taky je potřeba se starat o svoje nejbližší a kamarády. Protože když je člověku blbě, jsou to právě oni, kdo pomůžou.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu