Lezení přímo uprostřed veřejného dění. Rafiki Urban Boulder Race je originální český lezecký závod, který se koná v centru Prahy. Leze se po věcech jako jsou sloupy od nákupního centra či mosty držící dálnici, po zdech všeho druhu nebo třeba na pódiu v divadle. Je to akce zcela ojedinělá. Pokusím se trochu přiblížit letošní ročník ze svého pohledu.

Letošní, už třetí ročník se konal v sobotu 6. 10. a zúčastnilo se celkem přes 300 závodníků. Všechno začalo prezencí závodníků, která byla vedle finálové destinace u lodě Altenburg 1964, kotvící na Vltavě, téměř pod Trojským mostem. Závodníci dostali veškeré informace k závodu a mohli se rozprchnout k boulderům. Kvalifikační bouldery byly „postaveny“ nebo spíš vymyšleny na čtyřech destinacích.
.

Pohybově náročné kroky před vstupem do obchoďáku (f: Adam Mašík)

.
Prvním místem, kde se nacházely bouldery, byl palác Akropolis. Lezlo se vevnitř v sále. Druhou destinací byly Riegrovy sady, kde se lezlo po zídce, kromě kolmic zde byl připraven i stropový silový výlez z jeskyňky, Další byl OD Kotva, centrum Prahy, lezlo se venku u vstupu, okolo obchodního domu i na střeše. Poslední kvalifikační destinací byla náplavka pod Nemocnicí Na Františku – tady byl těžký skok, kde bylo možné uplatnit svou kreativitu při vymýšlení programu, jak to vylézt, aniž by se muselo skákat. Vzpomínám, jak mi radil gumový Marin Jeliga: „No, to musíš zvednout tu levou nohu támhle na tu sklopenou lištu u hlavy.“… „Super, a teď si zvedni tu pravou nohu, aby ses zvedla, a tu musíš dát nahoru, až k tý ruce.“ Jo, díky a můžeš mi říct, jak to mám asi udělat? Nějakou záhadou se mi to nepodařilo, nevadí, třeba příště.
.

Parádní Es Pontas v centru Prahy (f: Tony Výborný)

.
Od devíti do čtyř, kdy probíhala kvalifikace, se široká nelezecká veřejnost mohla bavit nejen tím, že sledovala „šašky“, co se snaží vylézt například na vstupní dveře OD Kotva, ale i pohledy na zástup lidí nesoucí si „postel“ na zádech. Třeba na autobusové zastávce se nám stalo, že na nás nějací kluci pokřikovali: „Vy si sem jdete lehnout, nebo plánujete spát až v autobuse?“ haha, moc jsme se zasmáli. Všichni jsme se pohybovali po Praze hromadnou dopravou, takže příležitostí pobavit veřejnost bylo opravdu plno.

Po skončení kvalifikace se přesunula většina závodníků zpět k lodi Altenburg 1964, kde od šesti večer probíhalo finále. Do něj postoupilo šest nejlepších kluků a holek. Bouldery měli kluci i holky podobné, první se lezlo finále holek a kluci, aby to měli těžší, nesměli používat velkou část chytů a stupů, které holky mohly.

Byly připraveny čtyři velmi originální finálové bouldery. První a druhý byl uvnitř lodi. První vedl podél boku lodi – byl to zajímavý, techničtější a zároveň, dle počtu přelezů, nejtěžší boulder. Druhý začínal nátahem, nebo spíše skokem do zavěšeného skateboardu a pokračoval po tlusté kulaté traverze do topu uprostřed lodi. Třetí boulder byl venku na pografitované zídce u lodi, dle mě esteticky nejhezčí. Lezec se zdí díky graffitům téměř splynul, byla to krásná podívaná. V zídce bylo pár vysekaných lištiček a přivrtaných chytů. Po ukázání všech chytů organizátor Juráš Šefl dodal: „Brát můžete, co chcete, ale je to na vás, třeba se to s váma udrolí, tak bacha, je to prostě něco jako na písku.“ Naštěstí se to nikomu nepovedlo, maximálně nějaký malý kousíček.
.

Na zídce lezci s graffiti skoro slpynuli. (f: Tony Výborný)

.
Večer pak vygradoval posledním finálovým boulderem. Byl divácky určitě nejatraktivnější, lezecky nejzajímavější a nejoriginálnější. Lezlo se po přídi lodi. Když si vzpomenu na prohlídku tohoto boulderu s holkama před finále, bylo to docela vtipné. „Co to má být? Jak se tohle sakra poleze?“ ptá se jedna a druhá na to: „No tak to fakt nevím, řekla bych, že po těch oranžových páskách, třeba ta kotva… Ale vidíš někde START? A počkat… Já nemám věci na převlečení!“ Start byl náskok do díry v lodi a pak se pokračovalo přes kotvu a kýl. Topem byl výlez za kýlem do lodi. Říkáš si, že by se padalo do vody? Možná. Organizátoři vymysleli systém, kterým posouvali celou dobu pod závodníky nafukovací člun, do kterého mohli případně padat. Po dolezení finále borců bylo vyhlášení výsledků. Zvítězili Martin Dvorský a Verča Šimková. Poté následovala párty – především ve znamení jídla, pití a hlavně klábosení s kamarády.

Letošní UBR se povedla. Myslím, že si závod užil každý. Respekt organizátorům za to, co museli udělat – nejen najít a domluvit lokality, vymyslet bouldery, ale i zapisovat výsledky, nechat potisknout trička a batůžky… Opravdu díky za tuhle skvělou akci a těším se na další ročník.

Anča Šebestíková (autorka textu) ve finálovém boulderu (f: Tony Výborný)