Leze­ní pří­mo upro­střed veřej­né­ho dění. Rafi­ki Urban Boul­der Race je ori­gi­nál­ní čes­ký lezec­ký závod, kte­rý se koná v cen­t­ru Pra­hy. Leze se po věcech jako jsou slou­py od nákup­ní­ho cen­t­ra či mos­ty drží­cí dál­ni­ci, po zdech vše­ho dru­hu nebo tře­ba na pódiu v diva­dle. Je to akce zce­la oje­di­ně­lá. Poku­sím se tro­chu při­blí­žit letoš­ní roč­ník ze své­ho pohle­du.

Letoš­ní, už tře­tí roč­ník se konal v sobo­tu 6. 10. a zúčast­ni­lo se cel­kem přes 300 závod­ní­ků. Všech­no zača­lo pre­zen­cí závod­ní­ků, kte­rá byla ved­le finá­lo­vé desti­na­ce u lodě Altenburg 1964, kot­ví­cí na Vlta­vě, téměř pod Troj­ským mos­tem. Závod­ní­ci dosta­li veš­ke­ré infor­ma­ce k závo­du a moh­li se roz­prch­nout k boul­de­rům. Kva­li­fi­kač­ní boul­de­ry byly „posta­ve­ny“ nebo spíš vymyš­le­ny na čtyřech desti­na­cích.
.

Pohy­bo­vě nároč­né kro­ky před vstu­pem do obchoďá­ku (f: Adam Mašík)

.
Prv­ním mís­tem, kde se nachá­ze­ly boul­de­ry, byl palác Akro­po­lis. Lezlo se vevnitř v sále. Dru­hou desti­na­cí byly Rie­gro­vy sady, kde se lezlo po zíd­ce, kro­mě kol­mic zde byl při­pra­ven i stro­po­vý silo­vý výlez z jes­kyň­ky, Dal­ší byl OD Kot­va, cen­t­rum Pra­hy, lezlo se ven­ku u vstu­pu, oko­lo obchod­ní­ho domu i na stře­še. Posled­ní kva­li­fi­kač­ní desti­na­cí byla náplav­ka pod Nemoc­ni­cí Na Fran­tiš­ku – tady byl těž­ký skok, kde bylo mož­né uplat­nit svou kre­a­ti­vi­tu při vymýš­le­ní pro­gra­mu, jak to vylézt, aniž by se muse­lo ská­kat. Vzpo­mí­nám, jak mi radil gumo­vý Marin Jeli­ga: „No, to musíš zved­nout tu levou nohu támhle na tu sklo­pe­nou liš­tu u hla­vy.“… „Super, a teď si zved­ni tu pra­vou nohu, aby ses zved­la, a tu musíš dát naho­ru, až k tý ruce.“ Jo, díky a můžeš mi říct, jak to mám asi udě­lat? Něja­kou záha­dou se mi to nepo­da­ři­lo, neva­dí, tře­ba příš­tě.
.

Parád­ní Es Pon­tas v cen­t­ru Pra­hy (f: Tony Výbor­ný)

.
Od deví­ti do čtyř, kdy pro­bí­ha­la kva­li­fi­ka­ce, se širo­ká nele­zec­ká veřej­nost moh­la bavit nejen tím, že sle­do­va­la „šaš­ky“, co se sna­ží vylézt napří­klad na vstup­ní dve­ře OD Kot­va, ale i pohle­dy na zástup lidí nesou­cí si „postel“ na zádech. Tře­ba na auto­bu­so­vé zastáv­ce se nám sta­lo, že na nás něja­cí klu­ci pokři­ko­va­li: „Vy si sem jde­te leh­nout, nebo plá­nu­je­te spát až v auto­buse?“ haha, moc jsme se zasmá­li. Všich­ni jsme se pohy­bo­va­li po Pra­ze hro­mad­nou dopra­vou, tak­že pří­le­ži­tos­tí poba­vit veřej­nost bylo oprav­du plno.

Po skon­če­ní kva­li­fi­ka­ce se pře­su­nu­la vět­ši­na závod­ní­ků zpět k lodi Altenburg 1964, kde od šes­ti večer pro­bí­ha­lo finá­le. Do něj postou­pi­lo šest nej­lep­ších klu­ků a holek. Boul­de­ry měli klu­ci i hol­ky podob­né, prv­ní se lezlo finá­le holek a klu­ci, aby to měli těž­ší, nesmě­li pou­ží­vat vel­kou část chy­tů a stu­pů, kte­ré hol­ky moh­ly.

Byly při­pra­ve­ny čty­ři vel­mi ori­gi­nál­ní finá­lo­vé boul­de­ry. Prv­ní a dru­hý byl uvnitř lodi. Prv­ní vedl podél boku lodi – byl to zají­ma­vý, tech­nič­těj­ší a záro­veň, dle počtu pře­le­zů, nej­těž­ší boul­der. Dru­hý začí­nal náta­hem, nebo spí­še sko­kem do zavě­še­né­ho ska­te­bo­ar­du a pokra­čo­val po tlus­té kula­té tra­ver­ze do topu upro­střed lodi. Tře­tí boul­der byl ven­ku na pogra­fi­to­va­né zíd­ce u lodi, dle mě este­tic­ky nej­hez­čí. Lezec se zdí díky graf­fi­tům téměř sply­nul, byla to krás­ná podí­va­ná. V zíd­ce bylo pár vyse­ka­ných liš­ti­ček a při­vr­ta­ných chy­tů. Po uká­zá­ní všech chy­tů orga­ni­zá­tor Juráš Šefl dodal: „Brát může­te, co chce­te, ale je to na vás, tře­ba se to s váma udro­lí, tak bacha, je to pros­tě něco jako na pís­ku.“ Naštěs­tí se to niko­mu nepo­ved­lo, maxi­mál­ně něja­ký malý kou­sí­ček.
.

Na zíd­ce lez­ci s graf­fi­ti sko­ro slpy­nu­li. (f: Tony Výbor­ný)

.
Večer pak vygra­do­val posled­ním finá­lo­vým boul­de­rem. Byl divác­ky urči­tě neja­trak­tiv­něj­ší, lezec­ky nej­za­jí­ma­věj­ší a nej­o­ri­gi­nál­něj­ší. Lezlo se po pří­di lodi. Když si vzpo­me­nu na pro­hlíd­ku toho­to boul­de­ru s hol­ka­ma před finá­le, bylo to doce­la vtip­né. „Co to má být? Jak se tohle sak­ra pole­ze?“ ptá se jed­na a dru­há na to: „No tak to fakt nevím, řek­la bych, že po těch oran­žo­vých pás­kách, tře­ba ta kot­va… Ale vidíš někde START? A počkat… Já nemám věci na pře­vle­če­ní!“ Start byl náskok do díry v lodi a pak se pokra­čo­va­lo přes kot­vu a kýl. Topem byl výlez za kýlem do lodi. Říkáš si, že by se pada­lo do vody? Mož­ná. Orga­ni­zá­to­ři vymys­le­li sys­tém, kte­rým posou­va­li celou dobu pod závod­ní­ky nafu­ko­va­cí člun, do kte­ré­ho moh­li pří­pad­ně padat. Po dole­ze­ní finá­le bor­ců bylo vyhlá­še­ní výsled­ků. Zví­tě­zi­li Mar­tin Dvor­ský a Ver­ča Šim­ko­vá. Poté násle­do­va­la pár­ty – pře­de­vším ve zna­me­ní jíd­la, pití a hlav­ně klá­bo­se­ní s kama­rá­dy.

Letoš­ní UBR se poved­la. Mys­lím, že si závod užil kaž­dý. Respekt orga­ni­zá­to­rům za to, co muse­li udě­lat – nejen najít a domlu­vit loka­li­ty, vymys­let boul­de­ry, ale i zapi­so­vat výsled­ky, nechat potisk­nout trič­ka a batůž­ky… Oprav­du díky za tuhle skvě­lou akci a těším se na dal­ší roč­ník.

Anča Šebes­tí­ko­vá (autor­ka tex­tu) ve finá­lo­vém boul­de­ru (f: Tony Výbor­ný)