RADNICE 2024

MASO BEZ OMÁČKY

Kdyby se kluci nezapsali do vrcholovky, možná by to se svojí skromností ani nikomu neprozradili. Ale ty nejlepší zápisy vždy někdo napráší, takže zpráva se brzy dostala do redakce eMontany… Seán Villanueva O’Driscoll a Vojta Přibyl minulý měsíc zkompletovali všechny cesty na adršpašskou věž Radnici. Povedlo se jim to za 19 hodin výživné lezecké akce. Zopakovali tak sérii, kterou si před nimi v roce 2019 jako první střihli Kája Nováček a Petr „Jony“ John. (Jejich report najdeš tady, pozn. aut.)

Kdo by neznal kontext: Radnice je panelákovitá věž v Ádru. Vyškrábat se na ni je samo o sobě dobrý výkon, po kterém často následuje odchod do hospody. Kdo by si chtěl vylézt všechno, čeká ho 15 cest. Jejich délka je kolem 60 metrů. To všechno by ještě šlo… Na Radnici však spáry narostly hlavně do nepříznivých širočinových rozměrů, kde člověk musí poctivě vybojovat každý centimetr. A jištění? Pod cestami tu jsou podepsaní Standa „Cikán“ Lukavský, Jarda „Piskoř“ Houser, Bernd Arnold, Jarda Krecbach… Takže množství kruhů velmi skromné – spíše na štandování.

Čtyři cesty mají vykřičník (Boží soud !VIIIb, Přátelství s ďáblem !VIIIb, Severní kout – var. Idylka na třetí !VIIIb a Těžké okovy !VIIIb). Vtip je však v tom, že ani v těch papírově lehčích si „sběrač“ moc neodpočine. I komín Ratskeller VI nebo Stará cesta V (bez stavění VIIc) jsou nepříjemné, tmavé a dýchavičné. Žádná omáčka. Ani v jedné cestě…

PLÁN B

Vojta Přibyl tuhle myšlenku nosil nějakou dobu v hlavě a Seán ji také zmínil při otázce na budoucí spárovou ádrovskou výzvu, která by byla na jeho limitu (viz rozhovor Místňák Seán, pozn. aut.). Letos to konečně uzrálo… Pokračuje Vojta Přibyl: „Na jaře jsme se Seánem a jeho německým kamarádem Jonasem strávili tři lezecké dny. Během víkendového lezení se Seán zmínil, že následující týden bude muset ve čtvrtek či pátek odjíždět. Takže jsem se nenápadně zeptal, zda by nechtěl zkusit Radnici… Bez váhání kývnul. Měl jsem zrovna od pondělí do středy volno, takže jediná možnost, kdy to zkusit, bylo úterý 18. června.“

Původně chtěli začít lézt kolem čtvrté ráno, ale jelikož věděli, že v pondělí může podle předpovědi ještě zapršet, tak byl v záloze i plán B – nechat skálu uschnout a start posunout. V pondělí odpoledne se Ádrem nakonec prohnala bouřka, a klukům tedy bylo jasné, že budou muset zvolit onen záložní plán, který znamenal lezení přes noc.

Den předtím se byli společně na Radnici projít a Vojta Seánovi ukázal většinu cest. Mezi sebou se potom domluvili, že Sean poleze na prvním Defenestraci VIIIa a Idylku na třetí !VIIIb. Vojta si pro první konec lana vybral Těžké okovy (viz Příběh cesty z roku 2021, pozn. aut.) a Boží soud. Zbytek cest řešili až v samotném průběhu, víceméně podle aktuálního fyzického a psychického rozpoložení.

Kolem 9:30 si dali sraz u Meierů a v deset nastoupili do Hladového koutu VIIc. Střídali se i v rámci jednotlivých cest. Jeden vytáhnul klíčovou délku a druhý pak dolezl zbytek. Například Seán tahal Přátelství s ďáblem na balkon a pasáž z balkonu na předvrchol šel Vojta. Boží soud ke kruhu lezl Vojta, od kruhu Seán. Stejné to bylo i v Májové idylce VIIc.

ÚSPORNÝ SLOVNÍK

Jak se to celé líbilo Španělo-Belgičano-Irovi? „Splnil se mi obrovský sen. Neskutečné! Abych byl upřímný, nemyslel jsem si, že jsem na tuhle výzvu dostatečně připravený… Jediný důvod, proč jsem to chtěl zkusit, byl ten, že Vojta do toho šel se mnou a já věřil jeho úsudku.“

Vojta si u Seána se smíchem pochvaloval, že se z něj stal skutečný ádrovský pacient: „Když se po sedmi cestách pustil bez zaváhání do Mordování, samotného mě to překvapilo.“

Byl během celého dne i prostor na vtípky? Podle Vojty zas tak moc ne. Na přestávky nebyl čas – vylezla se jedna cesta, pak přibližně deset minut na pití a svačinu a šlo se na další. Ke konci se konverzace smrskla do dvou vět: „Co polezeme dalšího?“ a „Kdo bude tahat?“ Mimochodem, Vojta se poprvé podíval do Těžkých okovů k prvnímu kruhu z pozice druholezce. Na druhém se úvodní širočinu pokoušel lézt na dvojžábu, aby pošetřil lokty. Ale stejně zhruba v polovině přeřadil na klíč. Tato cesta se Seánovi líbila úplně nejvíc.

Oproti Jonymu a Kájovi v roce 2019 tentokrát kluci přidali tři cesty navíc – nově vzniklé Lehké okovy VIIb a poté dvě starší „hnusárny“, které vedou ze tmy Myší díry: Radniční septik V a Májová idiocie IV. „Takový nechutně dlouhý soukačky,“ směje se Vojta. Popisy těchto cest jsou trochu zmatené – nikdo je moc nezná a existuje více možností, kudy lézt.

„Když se Seán po sedmi cestách pustil bez zaváhání do Mordování, samotného mě to překvapilo.“

V KŘEČI

Extra velká krizovka nenastala, ale nepříjemných momentů bylo několik. Vojta se nejvíc bál, když jistil Seána v Idylce na třetí, což je nepříjemná, zřídka navštěvovaná, a tedy i špinavá hrana. Seán chvíli bojoval s oblezem kruhu a dál se mu moc nechtělo. Ale nakonec to odlezl a už nebylo cesty zpět. To měli oba trochu zatajený dech.

Seán svůj zážitek popisuje takto: „Je tam jeden kruh poblíž police a pak následuje odlez až na vrchol, během kterého tě čeká nejistý rajbas, kde pod nohami ujíždí špína a jemný písek. Chtěl jsem to vzdát, ale přepadlo mě pokušení zkusit ještě krok. A pak ještě jeden. Čekal jsem, že pak to zlehkne, ale nestalo se. Než jsem si toho však stačil všimnout, už jsem byl v místě, odkud jsem nedokázal slézt dolů. Jediná cesta zůstala nahoru. Na vršek jsem se doslova vyškrábal. Myslím si, že tuhle délku už znovu tahat nebudu,“ říká s tím, že lezení na Radnici mu přišlo těžší a strašidelnější než jeho skalní vícedélkové přelezy v Patagonii.

Přibližně po šesti cestách se u obou škvírařů začaly objevovat křeče. Seán dostával křeče do nohou, Vojta pro změnu do rukou. „Zakládáš smyčku, vytáhneš ruku ze spáry, chceš dát žábu a najednou v ní nemáš cit a sotva ruku sevřeš. To jsem celkem čuměl,“ popisuje Vojta. Naštěstí to nebylo tak silné, aby jim to zabránilo v lezení.

Když klukům zbývaly poslední tři cesty, v dálce bylo vidět, že se žene bouřka. To je docela znervóznilo. Vojta vyběhl na turistickou cestu, kde byl signál, a kontroloval na mobilu meteoradar. Naštěstí bouřka nemířila na Ádr, což byla celkem klika.

Poslední citlivý moment v komíně popisuje Vojta: „Morálně jsem selhal při tahání jedenácté cesty Ratskeller. Jedná se o celkem široký a špinavý rozpor z Myší díry a nebyl jsem si stoprocentně jistý, jaký je správný směr. Nicméně podle Jonyho manuálu jsem vyrazil z Myší díry směr výrazný převis. Pár metrů ode mě se objevil kruh z jiné cesty, který jsem si nakonec přicvaknul, což mě takhle zpětně trochu štve, ale asi v ten moment sehrála roli únava, či zafungovala amygdala.“

GRANDE FINÁLE

Co je potřeba k tomu, aby podobný projekt člověk dotáhl do konce? „Určitě mít s sebou odhodlaného parťáka, který je schopen lézt nepříjemný cesty a nebude po chvíli fňukat, že ho bolí kolena a lokty,“ chválí Seána Vojta. Vojtovi se pak dostává tato poklona: „Je to kliďas, mimořádně zdatný lezec a mistr širočin. To vše bez zbytečných řečí („no ‘bull-shit’ kind of guy“, pozn. aut.). Jeho povaha se mi fakt líbí.“

Maraton se chýlí ke konci. Vojta se navazuje a chystá se nalézt do pětkové Staré cesty, té úplně spodní v seznamu. Seán se ho snaží motivovat: „Tohle je ta poslední, Vojto! To je mazec! Užij si to!“ Vojta se na něj podívá s úšklebkem a říká: „Jsou čtyři hodiny ráno, právě jsme lezli 14 cest, celý tělo mě bolí… Ruce mám oteklý, kolena odřený… Není žádná možnost, jak bych si tuhle cestu mohl užít.“ Jakmile to dořekl, oba se rozesmáli.

Odpudivý hubený komín Staré cesty dolezli v pět hodin ráno a po nějakých 19 hodinách spárového lezení se opět setkali na hlavním vrcholu Radnice. „Modrá obloha, východ Slunce, nikde nikdo… No, romantika,“ popisuje Vojta. Úplně bez problémů to ale neskončilo a věž si nenápadně řekla o další návštěvu: „Serval se nám oplet na laně, které jsme měli jen na slaňování, a následně se i seklo ve spáře asi na třech místech. Nejspíš tam ještě je, takže se musím na Radnici zase vrátit. Moc se mi tam zatím nechce,“ směje se Vojta.

__________