Na konci března oba poslali své první 9a. V rozmezí jednoho týdne uspěli Radek Votoček a Lukáš Mokroluský. Dva čeští mlaďoši, které jsme se rozhodli trochu vyzpovídat v rubrice 200 slov. Jako prvnímu se zadařilo Radkovi Votočkovi – (21. března, pozn. red.), a tak začínáme rozhovorem právě s ním.

Radkovi je 23 let a studuje na Technické univerzitě v Liberci, obor design se zaměřením na sklo a šperk. Bydlí poblíž Jablonce nad Nisou na úpatí Černé Studnice ve vesnici, která se jmenuje Krásná. Asi i kvůli místu bydliště si svůj projekt vybral na Krkavce, kterou má z domova 20 minut autem…

Se zkoušením 9a jsi celkem otálel, i když už jsi měl v deníčku poměrně dost cest za 8c+. Proč? Je mezi 9a a 8c+ tak výrazný rozdíl?
Nemám rád dlouhé nacvičování a preferuji cesty, které vylezu poměrně rychle. Zhruba před dvěma týdny jsem vylezl v Rakousku své patnácté 8c+. Rozdíl v obtížích 8c+ a 9a samozřejmě nějaký je, ale připadá mi rozhodně menší, než si myslí většina lezců.

Můžeš trochu popsat své dvě vylezené 9a na Krkavce? (U Senzace a Kompletace je rozdílný pouze začátek cesty přes první čtyři BH, jinak jsou cesty totožné, pozn. red.)
Senzace se leze přes malý převis po drobných chytech, což není úplně styl, který mi obvykle sedí. Poprvé jsem ji začal zkoušet v roce 2020, ale tehdy mi ještě chyběla síla a mentální odolnost. V průběhu let jsem se k tomu projektu stále vracel, ale často jsem nebyl v kondici, nebo nebyly ideální podmínky na úspěšný přelez. Jsem opravdu rád, že to nakonec vyšlo.

Kompletace je cesta, která sdílí klíčové místo, tedy 8B boulder, s cestou Senzace. Před pár lety se v cestě ulomil poměrně důležitý chyt, cesta už tedy nejde lézt původní betou, a tak je teď obtížnost Kompletace přibližně stejná jako u Senzace. Pátého dubna klesla teplota a vítr přinesl dobré podmínky na přelez, takže mám velkou radost, že se mi podařilo tuhle těžkou cestu na Krkavce přelézt poměrně rychle. Délka obou cest je asi 25 m a problémy jsou více silové než vytrvalostní.

Na co dalšího máš zálusk v Česku a ve světě?
Po přelezu Kompletace jsme jeli na pár dní do Itálie na jeden starší projekt za 9a, ale chce v tom strávit více času. Jinak rozdělaných projektů je více, jen je to chce dokončit.

Zmínil jsi, že tě neláká lezení na písku s lanem. Co tě na tom přesně neláká? Můžeš to prosím trochu vysvětlit?
Lezení na písku nepreferuji, protože rád cvakám expresky, nerad padám na zem a těžko bych hledal patnáct cest na písku obtížnosti XIIa. (směje se)

Jak vypadá tvůj běžný týden – co studuješ a kolikrát týdně trénuješ?
Je náročné propojit studium a kvalitní trénink, snažím se trénovat dvoufázově třikrát až čtyřikrát týdně. Sklářské a šperkařské umění je pro mě také důležité, a tak často nezbývá dostatek energie na trénink. Mám ale velkou výhodu, že trénink tvoříme společně s tátou a mám s ním možnost často jezdit do skal.

Co pro tebe znamená lezení?
Lezení je pro mě únik do přírody a způsob, jak objevovat nová místa a potkávat nové lidi. Každá cesta není jen linie na skále – je to malý příběh, který vzniká za pochodu. Někdy působí jako dobrodružství, jindy jako tvůrčí proces, občas i jako malé umělecké dílo. Vždycky, když začnu zkoušet novou linii, cítím to stejné vzrušení a zvědavost – co mě čeká, kam mě ta cesta zavede.

S kým nejraději vyrážíš do skal a jak moc je pro tebe důležité, kdo tě zrovna jistí?
Nejčastěji jezdím do skal s tátou. Většinou se rozhodujeme dost narychlo podle počasí, takže je fajn mít parťáka, se kterým se dá rychle sbalit a vyrazit. Nejezdíme dodávkou, tak je to i praktičtější – do auta se vejdeme akorát dva.

TŘI OTÁZKY OD LUKYHO MOKROLUSKÉHO

Jaká je tvoje nejoblíbenější lezecká oblast a proč?
Oblíbených oblastí mám víc, ale jedno z míst, kam jsme se dlouho vraceli, je turecké Geyikbayiri. Krásné lezení, skvělá atmosféra a super lidi – všechno tam nějak ladí dohromady. Rád ale jezdím na víkendy do Frankenjury nebo do Tyrol, kde oceňuji nádhernou přírodu a hory.

Z bouldrových oblastí mě hodně oslovilo Rocklands v Jihoafrické republice – úžasné kameny a úplně jiný svět. Jen je to hodně daleko.

Tvoje nejhezčí a nejhorší lezecká vzpomínka?
Nejhezčí vzpomínku mám asi na chvíle v tureckém Geyikbayiri, kdy nás tamní nejlepší lezci s typickou jižanskou srdečností vzali mezi sebe. Vozili nás do nových oblastí, které nejsou v průvodci, nebo jsou zakázané.

Naopak nejhorší vzpomínky mám spojené se zraněními. Ty jsou vždycky nepříjemné.

Co si s sebou bereš nejraději za jídlo do skal?
Nejčastěji sebou do skal bereme vejce, hummus, nějakou proteinovku… Ale naší specialitou je müsli oříšková kaše v barvě uranová zeleň – vypadá trochu radioaktivně a skládá se z devíti tajných ingrediencí, ale chutná skvěle a nakopne. (směje se)