PROLOG

Hej kámo, soráč, že jsem tě pus­til,
měl to bejt tutáč,
jen­že já blbě jis­til.

Snad už to vím, má ruka jis­tě.
S hrů­zou dol civím,
ležíš na mís­tě.

Rup­tu­ra leb­ky, páte­ře kom­pres,
štěs­tí na svěd­ky,
smů­la na dolez.

Jen­že jak čumím, tak je mi jas­ný –
„Že půjdem zas, až bude poča­sí krás­ný?“

KAM PADÁŠ?

Leze­ní nekon­čí výle­zem naho­ru. Nej­ví­ce fatál­ních chyb se děje při sla­ně­ní, jiš­tě­ní, nava­zo­vá­ní. Mno­hem méně úra­zů je zapří­či­ně­no regu­lér­ním pádem do lana.

Pozn: dotče­ný dotyč­ný = DD, na vlast­ní přá­ní nejme­no­va­ný.

Zkaz­ky o mých vlast­ních chy­bách mě napl­ňu­jí pod­stat­ně méně než vyprá­vě­ní o chy­bách ostat­ních. Jedi­ný důvod, proč jsem si dovo­lil úvod­ní báseň, je můj před­po­klad, že dotče­ný dotyč­ný nebu­de tak moc dotčen, když při­znám i já stej­nou zku­še­nost.

1. Leze­ní nekon­čí finál­ním vyšvih­nu­tím naho­ru. Nej­ví­ce fatál­ních chyb se děje při sla­ně­ní, jiš­tě­ní, nava­zo­vá­ní a obec­ně věcech, kde má šan­ci lid­ský fak­tor půso­bit více, než gra­vi­ta­ce.

Mož­ná by tahle věta moh­la být jed­na z prv­ních, kte­rou člo­věk usly­ší, když se navá­že popr­vé na lano. Ne nut­ně na ost­rý konec. Před­nost bych jí dal i před jiný­mi větami/dogmaty. Ono před­sta­ve­ní spor­tu by se nes­lo v duchu ini­ci­ač­ní­ho ritu­á­lu, při kte­rém by byl dotyč­ný dále infor­mo­ván:

1. Leze­ní je ze své pod­sta­ty, komu­ni­tou a jiný­mi pří­rod­ní­mi vli­vy těž­ce návy­ko­vý sport. Buď tě napo­pr­vé odra­dí, nebo se ho už nezba­víš.
2. Na pís­ku se nemá­gu­je.

Jed­ním z dal­ších pra­vi­del by moh­lo být, že obec­ná eufo­rie se poma­lu pře­klá­pí do obec­né úna­vy přes­ně po tře­tí ces­tě dne. Jed­ná se o kla­sic­ký, již dlou­ho popsa­ný jev, pra­xí ozkou­še­ný. Nezá­le­ží, jest­li jsi ve ska­lách vál­čil už od ran­ní­ho kuro­pě­ní, nebo jsi se s vypla­ze­ným jazy­kem dostal pod nástup až po zaví­ra­cí době Malí­ko­va bufe­tu.

Stej­ně stih­neš tři ces­ty.
Oba osud­né dny jsme nastou­pi­li do čtvr­té.

„Quo Vadis“ (VIIb na Popra­viš­tě, Ostaš, pozn. red.) není zná­má svou vra­žed­nos­tí. Chvil­ku na sebe s DD kou­ká­me a já hecu­ji. Na dru­hém si večer zale­zu rád. Mám šan­ci si v kli­du užít posled­ní zby­tek dne a sil. V domně­lém bez­pe­čí. Výšvih, ner­vo­zi­ta. DD vál­čí u prv­ní­ho. Nechá­pe, kde to posled­ně stál. I jemu se na jaře na dru­hém zdá­lo vše leh­čí a bez­peč­něj­ší. Padá a sou­ká se zpát­ky. A pak zno­va. A zno­va. S bojov­ným pokři­kem: „Tak posled­ní pokus a seru na to,“ dává ješ­tě tři a obtíž­né mís­to pře­lé­zá.

Výšvih, ner­vo­zi­ta. U dru­hé­ho nevál­čí. Vli­vem jeho dlou­ho­le­tých schop­nos­tí, a ješ­tě del­ších rukou, cva­ká kruh z mís­ta, kde běž­né­mu člo­vě­ku zbý­va­jí dvě tem­pa. Teď už jen kla­si­ka: komín a konec. Jest­li se spá­ra jme­nu­je „Quo Vadis“ kvů­li tomu, že všich­ni by v něm nej­ra­dě­ji zalez­li kam­si do hlu­bin a pro­lez­li to na turis­tic­kou, to nevím. Ale po krá­če­ní dovnitř a zpět se expo­no­va­něj­ším ven­kem pře­ci jen DD dostá­vá naho­ru. Ani on se neu­brá­ní poci­tu bez­pe­čí. Je dobo­jo­vá­no. Čas na to si sun­dat tri­ko, otřít pot z čela a už jen dojis­tit dru­ho­lez­ce. V posled­ním bodě se ský­tá pro­blém.

Chvil­ku to tam motá, div neob­ho­dí i sám sebe. A nastu­pu­ji já. Ve spá­rách jsem ner­vóz­ní. „Hele, budu v tom sedět, tak s tím počí­tej, jo?“ Počí­tá a jis­tí. Prv­ní kri­ze při­chá­zí ješ­tě pod prv­ním. Už se mi nechce. Sedám a pocit bez­pe­čí si uží­vám jen po dobu dose­dá­ní. Jsem zvyk­lý na dyna­mic­ká lana, ale že by se to pro­táh­lo o tolik a nepře­stá­va­lo? S tro­chou pani­ky radě­ji chy­tám žábu a řvu naho­ru.

„Já to tady tro­chu musím pře­mo­tat, tak chvil­ku vydrž, jo? Jen to tady ten­to­nonc…“

Výsle­dek na sebe nene­chá­vá čekat. DD se obje­vu­je pří­mo nade mnou, solid­ně roz­kro­če­ný mezi vrš­ky věže, pod sebou hlu­bi­nu komín­ku. Přes­to ve mně vrtá čer­vík pochyb­nos­tí. Nevím, jest­li ve mně vrtá pořád a já ho regis­tru­ji, jen když se něco sta­ne. Ale když už se něco sta­ne, tak to moje pod­vě­do­mí vědě­lo pře­dem.

„Máš to? Je to dob­rý?“
„Jo, v poho!“
„Nemám to zku­sit?“
„Nemu­síš, jis­tím.“

Lezu a sedám. Situ­a­ce se opa­ku­je. Ilu­zor­ní chvil­ka bez­pe­čí, když si dose­dám. Pak jen poma­lé spouš­tě­ní dolů, jak pavou­ček na nit­ce. Mož­ná spíš nao­pak, DD je pavouk a já muš­ka na pavu­či­ně. Za před­po­kla­du, že by na tu nit­ku pově­si­li slo­na. Co by se v tu chví­li sta­lo s pavou­kem?

Spouš­tě­ní se se škub­nu­tím zasta­ví. Škub­nu­tí před­chá­zel pád. Zpět­ně pře­mýš­lím, co se děje, co se sta­lo a vůbec: Quo Vadis?!

Neza­lo­žil dob­ře jiš­tě­ní. Zato ale zalo­žil skvě­le sám sebe. DD totiž jis­tí zásad­ně přes tělo. A ze zása­dy nechce poni­čit ská­lu, to rad­ši sebe. Naho­ře není slaňák, jis­tí se za les. Ten není ide­ál­ní, při řád­ném jiš­tě­ní přes tělo, jaké umož­ňu­je osma, se dře ská­la. DD se tedy roz­ho­dl udr­žet slo­na na pavu­či­ně, kte­rou ač umně, přes­to neprak­tic­ky naho­ře uple­tl.

Mecha­nis­mus pádu je jed­no­du­chý. Vek­tor 1 půso­bí­cí na DD skr­ze mé tělo ho neú­pros­ně sta­hu­je dolů. Ne, že by neměl sílu, ale nohy roz­kro­če­né v roz­po­ru nad komín­kem pros­tě neza­chrá­ní hro­zí­cí se zří­ce­ní dovnitř. Tak se také děje. Pře­kva­pe­ný DD se kře­čo­vi­tě drží lana, kte­ré ho mělo držet, aby se nepo­rou­čel dolů za mnou. Jen­že lano je nata­že­né ve smě­ru od boro­vi­ce ke kon­ci komín­ku, kte­rýž­to je rov­no­běž­ný s ubí­ha­jí­cím komí­nem samot­ným. Tedy by mu pomoh­lo ve smě­ru na něj kol­mém v rovi­ně x. Pro­to­že ho ale já pomo­cí síly V1 (tedy gra­vi­tač­ní) sta­hu­ji dolů, nepo­má­há. Násle­du­je chvil­ka sedře­né kůže, dvou­me­t­ro­vé­ho sešu­pu a pak ticho dopro­vá­ze­né sypo­tem pís­ku. DD nena­dá­vá, mlčí, smí­ře­ný s osu­dem zasek­lé­ho lid­ské­ho vklí­něn­ce. Já opět zalé­zám do spá­ry. Tepr­ve od této chví­le doká­ži řád­ně oce­nit hláš­ku z Koko­sů na sně­hu: „Seš mrt­vej, vole?“

Sápu se spá­rou opět k prv­ní­mu kru­hu. DD skuhrá, zalo­že­ný a zasek­lý v komí­ně. Ruce podél těla, nohy naho­ru, ohnu­tý do tva­ru pís­me­ne V. Moje při­hlí­že­jí­cí sleč­na se smě­je. Jakmi­le uklid­ní smích, poho­to­vě hází odsed­ku pro mě a lano pro DD z vrchu, z turis­tic­ké se tam jak­si doho­dit dá.

Až na dodra­ná záda se niko­mu nic nesta­lo. Ale od té doby se vždyc­ky po dole­zu sám sebe ptám: „Co se sta­ne s pavou­kem?“

____________________________

Člá­nek se umís­til na čtvr­tém mís­tě v naší let­ní sou­tě­ži „His­tor­ka, kte­rá zaujme celou hos­po­du“. Nej­lep­ší vybra­né tex­ty shro­maž­ďu­je­me sem.