PROLOG

Hej kámo, soráč, že jsem tě pustil,
měl to bejt tutáč,
jenže já blbě jistil.

Snad už to vím, má ruka jistě.
S hrůzou dol civím,
ležíš na místě.

Ruptura lebky, páteře kompres,
štěstí na svědky,
smůla na dolez.

Jenže jak čumím, tak je mi jasný –
„Že půjdem zas, až bude počasí krásný?“

KAM PADÁŠ?

Lezení nekončí výlezem nahoru. Nejvíce fatálních chyb se děje při slanění, jištění, navazování. Mnohem méně úrazů je zapříčiněno regulérním pádem do lana.

Pozn: dotčený dotyčný = DD, na vlastní přání nejmenovaný.

Zkazky o mých vlastních chybách mě naplňují podstatně méně než vyprávění o chybách ostatních. Jediný důvod, proč jsem si dovolil úvodní báseň, je můj předpoklad, že dotčený dotyčný nebude tak moc dotčen, když přiznám i já stejnou zkušenost.

1. Lezení nekončí finálním vyšvihnutím nahoru. Nejvíce fatálních chyb se děje při slanění, jištění, navazování a obecně věcech, kde má šanci lidský faktor působit více, než gravitace.

Možná by tahle věta mohla být jedna z prvních, kterou člověk uslyší, když se naváže poprvé na lano. Ne nutně na ostrý konec. Přednost bych jí dal i před jinými větami/dogmaty. Ono představení sportu by se neslo v duchu iniciačního rituálu, při kterém by byl dotyčný dále informován:

1. Lezení je ze své podstaty, komunitou a jinými přírodními vlivy těžce návykový sport. Buď tě napoprvé odradí, nebo se ho už nezbavíš.
2. Na písku se nemáguje.

Jedním z dalších pravidel by mohlo být, že obecná euforie se pomalu překlápí do obecné únavy přesně po třetí cestě dne. Jedná se o klasický, již dlouho popsaný jev, praxí ozkoušený. Nezáleží, jestli jsi ve skalách válčil už od ranního kuropění, nebo jsi se s vyplazeným jazykem dostal pod nástup až po zavírací době Malíkova bufetu.

Stejně stihneš tři cesty.
Oba osudné dny jsme nastoupili do čtvrté.

„Quo Vadis“ (VIIb na Popraviště, Ostaš, pozn. red.) není známá svou vražedností. Chvilku na sebe s DD koukáme a já hecuji. Na druhém si večer zalezu rád. Mám šanci si v klidu užít poslední zbytek dne a sil. V domnělém bezpečí. Výšvih, nervozita. DD válčí u prvního. Nechápe, kde to posledně stál. I jemu se na jaře na druhém zdálo vše lehčí a bezpečnější. Padá a souká se zpátky. A pak znova. A znova. S bojovným pokřikem: „Tak poslední pokus a seru na to,“ dává ještě tři a obtížné místo přelézá.

Výšvih, nervozita. U druhého neválčí. Vlivem jeho dlouholetých schopností, a ještě delších rukou, cvaká kruh z místa, kde běžnému člověku zbývají dvě tempa. Teď už jen klasika: komín a konec. Jestli se spára jmenuje „Quo Vadis“ kvůli tomu, že všichni by v něm nejraději zalezli kamsi do hlubin a prolezli to na turistickou, to nevím. Ale po kráčení dovnitř a zpět se exponovanějším venkem přeci jen DD dostává nahoru. Ani on se neubrání pocitu bezpečí. Je dobojováno. Čas na to si sundat triko, otřít pot z čela a už jen dojistit druholezce. V posledním bodě se skýtá problém.

Chvilku to tam motá, div neobhodí i sám sebe. A nastupuji já. Ve spárách jsem nervózní. „Hele, budu v tom sedět, tak s tím počítej, jo?“ Počítá a jistí. První krize přichází ještě pod prvním. Už se mi nechce. Sedám a pocit bezpečí si užívám jen po dobu dosedání. Jsem zvyklý na dynamická lana, ale že by se to protáhlo o tolik a nepřestávalo? S trochou paniky raději chytám žábu a řvu nahoru.

„Já to tady trochu musím přemotat, tak chvilku vydrž, jo? Jen to tady tentononc…“

Výsledek na sebe nenechává čekat. DD se objevuje přímo nade mnou, solidně rozkročený mezi vršky věže, pod sebou hlubinu komínku. Přesto ve mně vrtá červík pochybností. Nevím, jestli ve mně vrtá pořád a já ho registruji, jen když se něco stane. Ale když už se něco stane, tak to moje podvědomí vědělo předem.

„Máš to? Je to dobrý?“
„Jo, v poho!“
„Nemám to zkusit?“
„Nemusíš, jistím.“

Lezu a sedám. Situace se opakuje. Iluzorní chvilka bezpečí, když si dosedám. Pak jen pomalé spouštění dolů, jak pavouček na nitce. Možná spíš naopak, DD je pavouk a já muška na pavučině. Za předpokladu, že by na tu nitku pověsili slona. Co by se v tu chvíli stalo s pavoukem?

Spouštění se se škubnutím zastaví. Škubnutí předcházel pád. Zpětně přemýšlím, co se děje, co se stalo a vůbec: Quo Vadis?!

Nezaložil dobře jištění. Zato ale založil skvěle sám sebe. DD totiž jistí zásadně přes tělo. A ze zásady nechce poničit skálu, to radši sebe. Nahoře není slaňák, jistí se za les. Ten není ideální, při řádném jištění přes tělo, jaké umožňuje osma, se dře skála. DD se tedy rozhodl udržet slona na pavučině, kterou ač umně, přesto neprakticky nahoře upletl.

Mechanismus pádu je jednoduchý. Vektor 1 působící na DD skrze mé tělo ho neúprosně stahuje dolů. Ne, že by neměl sílu, ale nohy rozkročené v rozporu nad komínkem prostě nezachrání hrozící se zřícení dovnitř. Tak se také děje. Překvapený DD se křečovitě drží lana, které ho mělo držet, aby se neporoučel dolů za mnou. Jenže lano je natažené ve směru od borovice ke konci komínku, kterýžto je rovnoběžný s ubíhajícím komínem samotným. Tedy by mu pomohlo ve směru na něj kolmém v rovině x. Protože ho ale já pomocí síly V1 (tedy gravitační) stahuji dolů, nepomáhá. Následuje chvilka sedřené kůže, dvoumetrového sešupu a pak ticho doprovázené sypotem písku. DD nenadává, mlčí, smířený s osudem zaseklého lidského vklíněnce. Já opět zalézám do spáry. Teprve od této chvíle dokáži řádně ocenit hlášku z Kokosů na sněhu: „Seš mrtvej, vole?“

Sápu se spárou opět k prvnímu kruhu. DD skuhrá, založený a zaseklý v komíně. Ruce podél těla, nohy nahoru, ohnutý do tvaru písmene V. Moje přihlížející slečna se směje. Jakmile uklidní smích, pohotově hází odsedku pro mě a lano pro DD z vrchu, z turistické se tam jaksi dohodit dá.

Až na dodraná záda se nikomu nic nestalo. Ale od té doby se vždycky po dolezu sám sebe ptám: „Co se stane s pavoukem?“

____________________________

Článek se umístil na čtvrtém místě v naší letní soutěži „Historka, která zaujme celou hospodu“. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.