Jsem v batolecím věku. Tedy v životě prvovýstupce. Po deseti letech lezení jsem se rozhodl, že občas nějakej ten prváč udělám. Vždyť na tom nic není. Vylezeš někam, kam chceš dát kruh, no… a tam ho dáš. Vlastně oproti lezci máš výhodu. Když se začneš bát, tak prostě zavrtáš. Pohoda. Tak teorie by byla. Teď praxe. Koupit příklepovou vrtačku z Lidlu, chemickou maltu, pár velkých vrutů s okem na konci místo prvovýstupáků a pak sehnat pískovcové borháky. No a navrtávák? Napřed to zkusím bez něj. Vrtačka je lehká, takže určitě půjde lézt rovnou s ní. Spousta lidí to tak dělá… A navíc existuje skyhook.

Tak matroš by byl. Stěnku už mám vytipovanou dávno, je to takovej kvak, skoro nejbližší skalka za naším barákem. Tak stačí svolat nějaké kámoše, ať je víc zábavy a během půl dne je hotovo. Pěkná cestička, spíš sportovní, přes čtyři borháčky, přirozená linie – slabina stěny. To bude šlágr. Sebevědomí prudce narůstá, právě narozený prvovýstupce se dostal do puberty. Oba borháky, které jsem osadil já, jsem udělal z háčku… Žádná díra navíc. Hustý.

Tím by příběh mohl skončit. Kde je ale ten pytel? No hnedka vedle. Vpravo by šla udělat ještě pěkná varianta. Narovnalo by se to celé podél pravé hrany. Nástup bude určitě mnohem těžší, ale pak už to půjde. Kvůli jednomu borháku ale nebudu tahat pod stěnu jističe, který by stejně neměl co jistit… Borhák osadím sám, a pak si to s někým dolezu příště.

Jednoho dne, kdy jsem po práci nesehnal spolulezce, jsem se vydal plán provést. Poprvé nalézám úplně bez ničeho, jenom v lezečkách. Chci vyzkoušet odskok od místa, kde plánuji osadit borhák. Nástup je opravdu nejtěžší, jak jsem předpokládal, pak je silové lezení po dírách a pod plánovaným kruhem solidní spoďák. Půl metru nad ním pěkná lištička na skyhook. Hustý, příroda to udělala přesně tak, že kruh půjde dát tak akorát do bezpečné výšky. Nebude trapně nízko a přitom se bude krásně cvakat. Prváčové batole žasne… Představím si, kam by ze spoďáku dosáhla moje milá, kdyby zarvala za spoďák úplně na doraz. Udělám si značku pro kruh asi ve čtyř a půl metrech. Chvilka zaváhání a pak hop do jehličí. Odskok byl luxusní. Let pocitově poměrně dlouhý, ale pád jak do peřinky. Moje špatná kolena nic necítila. O nic nejde. Když někdo necvakne, odskočí si jako já a půjde na pivo.

Tak teď znova, tentokrát s vrtačkou, skyhookem a dalším závažím. Nějak mi nejde vymyslet nástup. Je to divný… Poprvé to šlo pěkně. Vymýšlím výrazně méně elegantní betu, ale dostávám se do dírek. Dolejzám ke spoďáku. Zavěsím skyhook a pomalu sedám. Rukou se jistím za spoďák, který si pořád ještě držím. Odskok jsem si sice vyzkoušel, ale teď mám na sobě vrtačku (snad si ji při pádu nezapíchnu do břicha) a navíc když povolí, poletím úplně jinak. Neřízeně… Nesmysl… Nepovolí… Ze skyhooků jsem nedávno o pár metrů vedle udělal dvě díry na prvovystupáky. Dle mých „bohatých“ zkušeností háčky drží na lištách jak prdel na hrnci… Sedím. Vrtám. Za tři minutky mám desítku díru a v ní prvovystupák. Co teď…

Jsem tu sám, dál nepolezu. Domů se ještě nechce. Slanit z vrchu a udělat definitivní borhák nesmím. I když už další jištění v cestě nebude, tak dokud se nenapojím odspodu do originální cesty, byl by to podvod. Mohl bych osadit definitivní borhák, ale další díru do skály dělat nechci. Je to zbytečné, když ten skyhook tak pěkně drží. Nu, tak vytáhnu dvacítku vrták, a udělám rovnou díru pro trvalé jištění z toho skyhooku. Příště už bude míň práce. Bez dalšího spekulovaní ruším jištění s prvovýstupákem a beru vrtačku s dvacítkou… Vrtám asi tři vteřiny a naráz celej svět i s vrtačkou letí nahoru. Ne, vlastně já letím dolů. No, podle Galileova principu relativity to je jedno, ale mě to zatraceně jedno není. Přesně vím, co se stane. Až zabere smyčka, na které mám vrtačku, tak vyletí z díry rovnou na moji palici. Aha, docela dobrej důvod proč si na prváč vzít helmu. Vrtačka za chvíli opravdu letí, ale profrčí vedle mě vlevo.

Už ani nevím, jestli to bylo od ní, ale z ničeho nic se mi objevily na zadní straně zápěstí dvě sečné ranky. Malé, dlouhé asi centimetr a půl, ale zato dost hluboké. Následně přistávám do jehličí já. Tentokrát kolena nezatěžuju. Dopadám v pozici, ve které jsem seděl v háčku, tedy asi jako kdybych seděl na záchodě. Následně udělám i se svou kovárnou z Lidlu ještě dva kotrmelce ze svahu, než se definitivně zastavím. Vrtačku v břichu nemám. Hlava je taky celá. Vlastně mně až na tu ruku vůbec nic není. Zanadavám si na sebe, jakej jsem vůl, že jsem věřil tomu debilnímu háčku. Chvíli sedím. Opět se přesvědčuju, že mi fakt nic není. Třesu se. Pak se podívám nahoru. Zůstala tam ta díra… To je divný, takhle to tady nechat nemůžu.

Nastupuju do třetice. Roztřepaný, tentokrát jen s odsedkou, kýblem, lanem a prvovýstupákem. Nástup už vůbec nechápu, ale nakonec ho nějak vyškrábu. Dolézám k díře, vrazím do ní prvovýstupák ze dvou třetin a sedám. Koukám na lištu, která tam není. Neusolila, ale uloupla se jako plátek studeného másla. Puberťák si uvědomuje, že je furt ještě batole… Slaňuju a po cestě domů si pořád dokola říkám: „Už nikdy nevěř skyhookům!“

Článek se umístil na 10. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme průběžně sem.