Předposlední den naší návštěvy Ádru (1960, pozn. red.) mě Bohumil Sýkora jistil při prvovýstupu Západní cesty (VIIb) na Strážce. Když jsem se vrátil k němu dolů, řekl mi: „Herberte, mám pro tebe něco lepšího!“ A zavedl mě do odlehlého kouta, kde ukázal na věž se spárou, která vedla vysoko vzhůru. Napjatě se mi podíval do obličeje. „Tak co na to říkáš?“

Spára vypadala, že bych ji vylezl nahoru i dolů raz dva, ale z jejího konce chybělo k vrcholu dobrých sedm osm metrů. Takže stěna! A něco jsme se v Ádru už stihli naučit: stěny tu mohou vypadat jakkoliv nevinně, ale vždy jsou těžké, nebo dokonce úplně nelezitelné. Adršpašský pískovec totiž nedrží tak dobře jako ten labský.

Přes tyto pochybnosti jsme začali lézt. Rychle se ukázalo, že i spáry umějí být v Ádru jiné než v Sasku. Nejsou tak rovnoměrné jako u nás – tu se rozšiřují nebo zužují, uvnitř mohou být nečekaně mělké nebo naopak příliš široké, a když si vybereš špatný den, tak i úplně mokré. A to pak rozmazlený Sasík kouká jak puk. S mizernými smyčkami tehdejších let jsem nikde nenašel místo, kde by šlo rozumně zajistit, a tak jsem místo zbytečného plýtvání silami lezl pořád dál – zas tak těžké to přece jen nebylo.

Na konci trhliny by nebylo obtížné osadit kruh ani „po saském vzoru“ (v té době z volné pozice, pozn. red.). Ale tady jsem měl adršpašský luxus: na konec spáry přišel jeden z Bohumilových dřevěných klínů a o kousek výš do trhlinky skoba, do které jsem si mohl sednout a v klidu pracovat, takže kruh přišel dostatečně vysoko  – příjemné pro další postup.

Když Bernhard dolezl ke kruhu a všechno bylo připravené, pokusil jsem se postavit se do rajbáku, ale hned jsem spadnul. Žádný div – skála byla porostlá řasami a lišejníky. Vytáhl jsem ocelový kartáč, postavil se pro jistotu na Bernharda a hned jsem stál v nízké vegetaci. Kartáčoval jsem. Jakmile bylo vše dostupné očištěno, další krok už šel dobře. Takto jsem se propracoval až k malé borovici, tenčí než tužka, která trčela z trhliny. Kdybych ji dokázal vytáhnout, měl bych krásný chyt, který jsem na tom místě našel o pár let později. Ale bránila se – nakonec jsem jí jen oloupal lýko a kůru, ruce jsem si umazal a vysněný chyt stejně nikde.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že obtížnost přituhuje, a chtěl jsem proto vyčistit skálu co nejvýš. Když Bohumil viděl mé zoufalství, zakřičel: „Dej tam skobu!“

„To je Ádr,“ pomyslel jsem si a nad zmrzačenou borovičku jsem zatloukl nožovku (skoba s tělem ve tvaru nože do tenkých spár, pozn. red.). Nejprve jsem k ní nedůvěřivě pokukoval, pak stále směleji natahoval ruce a čistil kolem jako posedlý. Hned na mě Bohumil začal křičet: „Herberte, jsi blbej, nemáš rozum? Nedělej v tý skobce žádnou Spartakiádu!“ Měl větší strach než já, že vyletím i s ní. V každém případě se pak poslední metry už daly vylézt a Papoušek dostal svou vrcholovou knížku. Název věže navrhl můj kamarád Eudi, který stál vedle Bohumila na protějším masivu a poznamenal, že hlava naší věže připomíná hlavu papouška.

Kolem té skoby se pak vedly řeči. (Podle pravidel by na jejím místě měl být kruh, pozn. red.) Zbytek cesty jsem sice vylezl čistě, ale lano jsem do ní měl cvaknuté. Bohumil na tom trval a já, trouba, jsem po krátkých saských pochybnostech, které se mi povedlo snadno potlačit, cvakl. Už na vrcholu, a pak pokaždé, když jsem si na Papouška vzpomněl, mě tato slabost žrala – do hajzlu, taková pitomost!

Na dovolené v roce 1962 jsem lezl s Peterem Jacobem z Pfaffendorfu, který přijel shodou náhod stejně jako já sám. Dne 22. června jsme byli domluveni s váženým adršpašským veteránem, doktorem Karlem Šmídem, který si přál s námi něco lehkého vylézt jako druholezec. Předtím ale chtěl vidět, jak lezeme Papouška. Mohlo to i znamenat, že se nahoru vůbec nedostaneme, protože naše cesta doposud neměla opakování.

Tak jsme s ním šli k Papouškovi. Počasí bylo dobré, skála suchá. Od kruhu to šlo překvapivě snadno, bez stavění, a lezení až na vrchol byla čistá radost. Skoba tam samozřejmě ještě byla – a já se tentokrát pečlivě vyvaroval ji cvaknout. Peter ji pak vytáhl. Doktor Šmíd byl spokojený – a já taky.

Proč to tak nešlo hned napoprvé, sakra?

____________________

Herbert Richter (*1935) nám tento text o cestě z roku 1960 poslal jako rozšířenou vzpomínku k fotografii Karla Šmída, kterou jsme zařadili do pískařského retro-kalendáře pro měsíc srpen 2026. Originál textu v němčině najdeš tady. O Papouškovi už jsme psali také dříve, pozn. red.