„200 slov“

Pravidlo dodávky

17. 11. 2015, Lucka Trojanová

Jela jsem onehdy sama autem. Nestává se mi to často a pocit je to opojný – širá krajina, ubíhající cesta, nekonečná svoboda. Zhruba tak mi to vždycky připadá. V rádiu právě někdo erudovaný hovořil o tom, proč se cítíme nešťastní.

Prý proto, že aktuální nastavení západní mysli je „přesvědčení, že máme nárok na absolutní štěstí.“ A to, jak ho nedosahujeme, nás vede k hlubšímu smutku, než jaký bychom pociťovali, kdybychom od života chtěli míň.

Zajímavé. Crux v cestě ke štěstí je tedy CHTÍT MÍŇ. Zní to dost zenově, ale ne nesmyslně. Vychází mi jednoduchá věc – mám být ráda, že každý víkend lezu v Juře, na Sněžníku nebo v Labáku. Prostě za humny. A nezávidět Honnoldovi, že má i měsíce, kdy leze na třech různých kontinentech.

Což mě přivádí k jeho jinak veskrze asketickému mediálnímu obrazu. V posledním Reel Rocku vypadá jako týpek, který nosí trička, dokud se na něm nerozpadnou. A na facebooku sdílí články o tom, že čím víc věcí máme, tím jsme náchylnější nechat se jimi zotročit. Vlastnictví je totiž zodpovědnost. A zodpovědnost zmenšuje svobodu. Alex navrhuje následující řešení – co se ti nevejde do jedné dodávky, nepotřebuješ.

Zkusila bych to. Jenže nemám dodávku.

“Co se ti nevejde do dodávky, nepotřebuješ.” (foto: freepik.com)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu