„200 slov“

A pak mi svitlo. Lezečky! Když je omotám smyčkou dost pevně, bude to fungovat

04. 10. 2020, Šimon Janošec

No, je už to nějaký pátek, a i přesto se mi vzpomínky na tento pytel vybarvují ve všech barvách, naprosto čistě a jasně. Byl to jeden z mých prvních Ádrů. Každý si ty začátky určitě pamatuje, co? Přijedeš, vletíš do skal a najednou máš z těch obrovitánských věží dušičku tak malou, že by se vlezla do krabičky od sirek. Nevíš, do čeho nalézt, a tak se raději jen tak motáš kolem, dokud někoho nepotkáš a ten ti nevyradí nějakou „parádní klasiku“ pro začátečníky.

Jednou jsme takhle s kamarády vyrazili k Zrzkovi. Kamarád martin tam měl doporučenou jakousi hezkou stěnovku a já s Márou jsme si řekli, že i nějaká spára se tam pro nás najde. A taky že našla.

Spára pro Šimona. (ilustrační foto: Standa Mitáč, „Aršpašské orgie“ VIIIb, Labák)

Většinou člověka odradí pohled do zamešené, zašmelené mokré spáry, ale mě to už od začátku tak nějak přitahuje. Naházel jsem na sebe co nejvíc smyček a dal jsem se do dobíjení vrcholu! Spodek přijemné měkké žáby v mechu, pak se ale lezení začalo vyostřovat. Smyčky byly moc malé na to, aby se vešly do takového rozměru (myslím, že to byl nějaký vyflusávající „chickenwing“) a pocity z pádu se mi motaly někde mezi „jestli hodim, tak se polámu“ až po „sakra, já tady nechci umřít“. V tu chvíli jsem si ale vybavil jednu fotku z tištěné Montany. Přilbu založenou jako postupové jištění. Tenkrát jsem s přilbou ještě lezl, a tak jsem se pokusil o reprízu této jistící techniky… Nevyšla! Po chvilce hraní si se zakládáním přilby jsem ji raději zahodil do doliny a místo přelezl. Řekl bych, že to byla moje první širočina. Na její konec jsem dolezl nejen s kotníky prolezenými do krve, ale i s odřenou půlkou obličeje. Používal jsem totiž tzv. headjam.

To ale není ještě nic zajímavého. Přede mnou se totiž neobjevil vrchol, ale další pokračování komínem. Na to už jsem neměl, a tak jsem začal splétat plány. Vzdát jsem to nechtěl… Rozhodl jsem se tedy, že doberu Máru. V tu chvíli přišel ale trochu problém. O co ho mám sakra dobrat? Měl jsem spoustu smyček, ale ty mi byly k ničemu. Najednou mi svitlo. Lezečky! Když je omotám smyčkou dost pevně, budou fungovat jako vklíněnec! No, nebyl to úplně top nápad, ale co by kdo čekal od šestnáctiletého kluka vyděšeného k smrti.

„Máro! Zruš a polez, vystřídáš mě tady!“
„A za co tam jistíš, volééé?!“
„V klidu kámo, je tu kruh jak na bejka!“

Heh, měli jste vidět Márův obličej, když ke mně dolezl a zjistil, že jsem si to s tím kruhem trochu vymyslel. Trochu mi vynadal. Nebo spíš hodně a začal svou část cesty. Ta ale rychle skončila. Na mokrém mu trochu smeklo a v tu chvíli se i jeho pohár s morálem vylil. Měli jsme ale štěstí. Dole stáli kamarádi s pořádnýma koulema, které jsme si vytáhli nahoru a slanili za ně.

Byl to můj první takhle velký úprk z cesty. Slaňování za smyčku pro mě bylo snad ještě horší, něž jištění za lezečky. Celkově mám cestu spojenou nejen s velkým pytlem, ale i se spoustou poprvé… Třeba i s prvními kalhotami prolezenými na prdeli. Až na kůži! (směje se)

Co nadělat. Matroš došel a nám bylo šestnáct.
Na fotce stojící autor článku (f: archiv ŠJ)

Článek se umístil na 4. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.


Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...