No, je už to nějaký pátek, a i přesto se mi vzpomínky na tento pytel vybarvují ve všech barvách, naprosto čistě a jasně. Byl to jeden z mých prvních Ádrů. Každý si ty začátky určitě pamatuje, co? Přijedeš, vletíš do skal a najednou máš z těch obrovitánských věží dušičku tak malou, že by se vlezla do krabičky od sirek. Nevíš, do čeho nalézt, a tak se raději jen tak motáš kolem, dokud někoho nepotkáš a ten ti nevyradí nějakou „parádní klasiku“ pro začátečníky.

Jednou jsme takhle s kamarády vyrazili k Zrzkovi. Kamarád martin tam měl doporučenou jakousi hezkou stěnovku a já s Márou jsme si řekli, že i nějaká spára se tam pro nás najde. A taky že našla.

Většinou člověka odradí pohled do zamešené, zašmelené mokré spáry, ale mě to už od začátku tak nějak přitahuje. Naházel jsem na sebe co nejvíc smyček a dal jsem se do dobíjení vrcholu! Spodek přijemné měkké žáby v mechu, pak se ale lezení začalo vyostřovat. Smyčky byly moc malé na to, aby se vešly do takového rozměru (myslím, že to byl nějaký vyflusávající „chickenwing“) a pocity z pádu se mi motaly někde mezi „jestli hodim, tak se polámu“ až po „sakra, já tady nechci umřít“. V tu chvíli jsem si ale vybavil jednu fotku z tištěné Montany. Přilbu založenou jako postupové jištění. Tenkrát jsem s přilbou ještě lezl, a tak jsem se pokusil o reprízu této jistící techniky… Nevyšla! Po chvilce hraní si se zakládáním přilby jsem ji raději zahodil do doliny a místo přelezl. Řekl bych, že to byla moje první širočina. Na její konec jsem dolezl nejen s kotníky prolezenými do krve, ale i s odřenou půlkou obličeje. Používal jsem totiž tzv. headjam.

To ale není ještě nic zajímavého. Přede mnou se totiž neobjevil vrchol, ale další pokračování komínem. Na to už jsem neměl, a tak jsem začal splétat plány. Vzdát jsem to nechtěl… Rozhodl jsem se tedy, že doberu Máru. V tu chvíli přišel ale trochu problém. O co ho mám sakra dobrat? Měl jsem spoustu smyček, ale ty mi byly k ničemu. Najednou mi svitlo. Lezečky! Když je omotám smyčkou dost pevně, budou fungovat jako vklíněnec! No, nebyl to úplně top nápad, ale co by kdo čekal od šestnáctiletého kluka vyděšeného k smrti.

„Máro! Zruš a polez, vystřídáš mě tady!“
„A za co tam jistíš, volééé?!“
„V klidu kámo, je tu kruh jak na bejka!“

Heh, měli jste vidět Márův obličej, když ke mně dolezl a zjistil, že jsem si to s tím kruhem trochu vymyslel. Trochu mi vynadal. Nebo spíš hodně a začal svou část cesty. Ta ale rychle skončila. Na mokrém mu trochu smeklo a v tu chvíli se i jeho pohár s morálem vylil. Měli jsme ale štěstí. Dole stáli kamarádi s pořádnýma koulema, které jsme si vytáhli nahoru a slanili za ně.

Byl to můj první takhle velký úprk z cesty. Slaňování za smyčku pro mě bylo snad ještě horší, něž jištění za lezečky. Celkově mám cestu spojenou nejen s velkým pytlem, ale i se spoustou poprvé… Třeba i s prvními kalhotami prolezenými na prdeli. Až na kůži! (směje se)

Článek se umístil na 4. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.