35 DNÍ V PYRENEJÍCH

INICIAČNÍ POUŤ

Začalo to jednoduchou otázkou mé manželky Lucie. „Co by sis přál k padesátým narozeninám?“ Odpovídám téměř okamžitě. „Chtěl bych padesát dnů volna a vypadnout s batohem někam do přírody.“ Chodím rád a chodím rád sám, ale nikdy jsem nebyl na svých toulkách tak dlouho, a ještě k tomu mimo hranice republiky. Vše bylo odsouhlaseno a mám rok na přípravu.

Úplně první myšlenka byla podniknout cestu do Santiaga de Compostela. Přišlo mi to velmi ikonické a příhodné pro můj záměr – zažít jakousi iniciační pouť a být hlavně sám se sebou. Zjišťuji si veškeré podrobnosti o cestě a čím víc se o ni zajímám, tím víc mi dochází, že na tuto pouť mám určitě ještě spoustu času. „Bylo by lepší zažít něco mnohem intenzivnějšího,“ říkal jsem si.

Při zjišťování informací náhodou zhlédnu několik videí o putování přes Pyreneje. Ta krása masivů, různorodost přírody a náročnost cest mě naprosto pohlcují, a to tak, že svůj původní plán zcela měním. V mé hlavě zakoření několik zkratek dálkových tras, ze kterých se nakonec rozhoduji pro GR11.

Začínám své nejbližší okolí bombardovat natěšenými poznámkami a sdílením radosti z každé nové informace o plánované cestě, až se stane, že mi jednoho večera, v té době šestnáctiletá dcera Anička, skromně řekne: „Ty jo, takovou cestu bych taky ráda šla.“ Mám z toho neskrývanou radost a ihned odpovídám: „No, tak pojď se mnou!“ Dávám jí pár měsíců na rozmyšlenou, upozorňuji ji na různá úskalí a nepohodlí, zvláště pro někoho, kdo nikdy nebyl víc jak dva dny na pochodu krajinou a musel se spolehnout pouze sám na sebe.

Stanovená lhůta uplynula a Anička je pořád skálopevně rozhodnutá, že GR11 se mnou půjde. V ten moment se naprosto mění charakter mé cesty. Z padesáti dnů „o samotě“ se stává prázdninové putování v neznámé krajině s vlastní pubertální dcerou. Začíná se mi to líbit ještě víc. „Vždyť tohle je ta pravá iniciační cesta,“ honí se mi hlavou. „Bude pro nás nejspíš nezapomenutelná a ukáže, jaký náš vztah doopravdy je.“

„Tahle cesta pro nás nejspíš bude nezapomenutelná a ukáže, jaký náš vztah doopravdy je.“

SEZNÁMENÍ S NAŠIMI TĚLY

Je polovina července a společně s Aničkou stojíme ve městě Irun u španělského břehu Atlantického oceánu. Naše pouť přes španělské Pyreneje má právě začít. V hlavě mi jede mnoho myšlenek. „Je to opravdu to, co jsem si přál?“ Taky začínám mít obavy o Aničku, je to její první putování a hned do Pyrenejí. Nějaké ty výlety, které jsme spolu podnikli, se s tím, co nás čeká, nedají vůbec srovnat. „Zvládne to? Zvládnu to s ní já? A ona se mnou?“ Začínám trochu pochybovat, jestli to všechno nebylo moc zbrklé. Nedá se ale nic dělat, jsme na startu a já se vším souhlasil, takže nezbývá než vyrazit.

Trasa GR11 spojuje Atlantický oceán se Středozemním mořem a je ji možné přejít od oceánu k moři nebo naopak. My si vybrali variantu od oceánu. Měli jsme pro to několik důvodů. Ten hlavní byl, že v tomto směru se dostáváme do vysokých poloh krajiny postupně a není to tedy tak náročné hned od začátku. Teoreticky.

První část našeho putování beru jako jemné seznámení se s terénem a s počasím. Upřímně jsem si myslel, že budeme denně chodit cca 30–35 km, tedy do té doby, než začnou ty pravé velké Pyreneje. Tak to ani omylem. Je pravda, že cesta se pomalu zvedá a nenastal moment, že by se před námi náhle objevil masiv vysokých hřebenů Pyrenejí. Je však červenec a počasí je celkem rozmanité. Někdy je vedro, které rázem vystřídá vytrvalý déšť. V tomhle počasí se navíc oba teprve seznamuje s tím, co naše těla zvládnou, což popravdě není zrovna výjimečný výkon. První dny se naše debata točí hlavně kolem toho, jestli máme vše potřebné, zda neneseme něco navíc, nebo nám naopak něco neschází. Batohy máme lehké, jenže co si budeme namlouvat, pronese se i samotná lahev s vodou, když se nese dlouho.

Stále sledujeme okolní krajinu a srovnáváme ji s tím, co známe z domova. Tuhle nám připomíná Beskydy, někdy zase Šumavu, Krkonoše a jiné nám známe končiny. První dny procházíme územím Baskicka a Navarry, a jestli by mělo něco definovat tato území, tak to jsou nikdy nekončící porosty kapradí. Je skoro všude. Stejně tak nás od začátku provází stáda pasoucích se koní a krav.

Putujeme v poměrně husté mlze a slyšíme jenom zvuky zvonců. Mlha je tak hustá, že vůbec netušíme, kde jsme, ani co za zvíře se z neprůhledné běloby vynoří. Všude kolem nás totální „mléko“ a my jen doufáme, že jdeme správně. Najednou nás cesta dovede až k drátům, které obklopují okolní pastviny. Po krátké debatě situaci vyhodnocujeme jako chybu v mapě a s jistotou, že cesta nemůže vést mezi dobytkem, pokračujeme podél drátů dál. Velký omyl a během chvíle stojíme na okraji skály, která dole končí vysokou strží. Vracíme se zpět a s upřímnou omluvou aplikaci Mapy.cz přelézáme plot a pokračujeme dál mezi pasoucími se zvířaty. Časem si na velmi blízkou přítomnost různě silných a velkých zvířat zvykáme a naší mapě víc důvěřujeme. Ostatně i značení je v těchto končinách velmi kvalitní a přehledné, jen v husté mlze nebylo vidět.

Mlhy opět střídá vedro a my měníme pastviny za lesy, které jsou až mysticky krásné. Většinou listnaté staré stromy, které poskytují tak potřebný stín. Někdy se s Aničkou zastavujeme u zvlášť osobitě rostlých starých stromů a snažíme se z nich vyčíst jejich dlouholetý příběh. V takových chvilkách vedeme řeči o paměti lesa, síti hub a moudrosti stáří.

Les je pro nás chrámem, do kterého vstupujeme s velkou pokorou. Takovou, že vždy pozdravíme a poděkujeme. Velmi silný moment, který si ani jeden nemusíme vysvětlovat, prostě to tak samo přišlo a je to naprosto pochopitelné. V těchto chvilkách si s jistotou uvědomuji, že volba jít tak náročnou pouť s vlastní dcerou, byl dokonalý nápad, a že je skvělé, že máme společnou mysl a cit pro vnímání okolí. Jsem za to moc rád.

„Vedeme řeči o paměti lesa, síti hub a moudrosti stáří. Les je pro nás chrámem, do kterého vstupujeme s velkou pokorou.“

RYZÍ TRAILOVÉ PŘÁTELSTVÍ

Několik dní stále stoupáme do vyšších poloh a ukrajujeme cestu ve velmi příjemném tempu. Myslím, že i naše fyzička se pomalu dostává do modelu, který jsme potřebovali, takže už neřešíme délku tras, ani to, co neseme na zádech. Je nám prostě dobře.

Cestou potkáváme stále stejné lidi, kteří mají pravděpodobně podobné tempo i cíl. Spíme na různých místech a mnohdy „na divoko“. Když si chceme užít větší komfort, vyhlédneme si nějaký kemp, ve kterém se můžeme umýt teplou vodou a nabrat energii vydatnějším jídlem. Jedním takovým je i kemp ve městě Ochagavia. Po sedmi dnech rozbíjíme náš tarp, děláme ze sebe zase voňavé a čisté bytosti a rozebíráme momenty, které jsme zažili.

Náhle se za našimi zády ozývá dotaz v češtině. „Ahoj nejsi náhodou Jirka a nejdeš s dcerkou Aničkou?“ Ta slova patří Martinovi, se kterým jsem vedl písemnou debatu na facebooku při zjišťování detailů o GR11. Martin měl vyrážet podobně jako my a slíbili jsme si, že když se potkáme, dáme si společně pivo. Ten moment nastal, pivo tedy taky a my se dáváme do řeči.

Jak to bývá, debata se točí hlavně o zážitcích, o počasí, ale i o vybavení. Za moment si k nám přisedá ještě jedna slečna, která stejně jako Martin jde „jedenáctku“ také sama. Je to Ayla z Kalifornie. Tou dobou ještě netušíme, že v téhle společnosti zůstaneme několik dní a vytvoříme velmi příjemnou partu, která bude společně zdolávat stoupání i klesání španělských Pyrenejí.

Nevím, čím to je, že se někdy setkají lidé, kteří se v životě neviděli, neznají se, ale stejně vše funguje v naprosté symbióze a porozumění. Vyrážíme společně, po cestě na sebe čekáme a hledáme místa na spaní, kam se vejdou tři stany. Tedy, on ta místa hledá hlavně Martin, protože na ně má vážně čich. Několikrát už chceme skončit den, když Martin pronáší větu ve smyslu, „mám takové tušení, že za pár minut najdeme něco lepšího.“ A vážně má většinou pravdu.

Martin jde sólo a když srovnám, co nese na zádech on, s tím, co neseme my, výsledkem je rozdíl dobrých pěti až osmi kilogramů v náš prospěch. Můžeš mít super ultralehké vybavení, jako máme my s Aničkou, ale když ti chybí fyzička, je to prostě znát. O to víc si vážím toho, že na nás Martin často čeká a do vysokých Pyrenejí vstupujeme všichni společně.

Cestou potkáváme i mnoho dalších lidí. Kupříkladu nesmím zapomenout na Martu s Eelcem – mladý španělsko-holandský pár žijící ve Skotsku nebo na dva typicky britské gentlemany v důchodovém věku (jména mi bohužel vypadla z paměti). Setkáváme se při zastávkách na cestě, při občerstvení v refugiích nebo v kempech při společných večerech. Vždy se srdečně a zvesela zdravíme, sdělujeme si poznatky z cest a plány na další dny. Ayla s Martinem nám ale dávají možnost trávit s nimi většinu času. Samovolně a nenuceně tak vzniká takové ryzí trailové přátelství.

Má to ale i svou stinnou stránku. Většinou se bavím hlavně já a Anička je v debatách poměrně skromnější. Tím se odsunuje trochu na okraj a mnohdy jí to je líto. V takových chvílích mě žádá, jestli bychom nemohli jít spíš sami a já ji samozřejmě nemůžu říct ne. Tak se třeba na den oddělíme, ale brzy se opět zase někde potkáme.

Nic však není věčné. Jednoho dne se se všemi potkáváme najednou. A naposledy. Takový rozlučkový den v kempu Aneto u města Benasque. Ayla tu končí svoji část cesty a míří domů. My právě dorazili a Martin i Marta s Eelcem tu čekají, aby se s ní mohli rozloučit. Doprovázíme Aylu na autobus do Barcelony a v ten moment Aničku opouští její přirozený stud. Vzhledem k tomu, že jí je Ayla z celé party asi nejblíže, je loučení velmi vřelé a plné citů. S ostatními se potom už nepotkáme. Jenom si píšeme s Martinem, který nasazuje své přirozené tempo a my od něj dostáváme zprávy, kde je dobré spát a na co si máme dát pozor. Tyto vzkazy posílá po lidech, kteří jdou opačným směrem a které on potkává. Báječné!

MOCNÉ PYRENEJE

Opouštíme kraj Navarra a vstupujeme do oblasti kraje Aragonie, do vyšších částí Pyrenejí. Změna je patrná nejen v rázu krajiny, značení tras, ale i v místní řeči. Třeba v pozdravech. Klasickým a všude fungujícím je jednoduché „hola“, které po cestě s radostí používáme při jakémkoliv setkání s lidmi. Odpovědí nám však bývají různá, pro nás často neznámá slova. Pokud jsem zmínil rozdíl v řeči, tak si nemůžu odpustit krátkou zmínku o baskičtině. Jde opravdu o výjimečný a zcela neevropský jazyk. Pro ukázku: „Dobrý den“ většina Španělů řekne „buenos días“, Katalánci si odpustí ten plurál a popřejí „bon dia“, ale Baskové na tebe vypálí své „Egun on“ nebo „kaixo“.

Stoupáme do vyšších poloh a začínají se objevovat první skalní masivy. Vstupem do skal taky začínáme víc řešit, kde budeme spát. Nejvíc se samozřejmě nabízí možnost spaní v jednotlivých refugiích, které jsou po horách celkem rozumně rozmístěny v dochozích vzdálenostech. Jenže to je zrovna model, který nám nevyhovuje. Nechceme se tlačit s mnoha lidmi v jedné cimře, chceme volnost s noční oblohou nad sebou. To za prvé.

Za druhé strašně chrápu a po ránu mám výčitky, že se kvůli mému hrdelnímu randálu méně otrlí spáči nevyspali. Za třetí Anička ve své jemnosti nedokáže usnout v takovém typu zařízení. A za čtvrté, když už bychom v nějakém vysoko položeném refugiu chtěli přespat, je potřeba si rezervovat místo hodně dopředu. Na pěkná klidná místa s tekoucí vodou většinou máme štěstí. S tím vlastně není moc problém. Horší to ale je, když se v horách blíží bouřka a já si nechci vzít na triko naši bezpečnost.

Ten moment na sebe nenechá moc dlouho čekat. Míříme na jeden z vyšších bodů trasy (Cuello de Tebarray o Piedrafita, 2782 m n. m.) a předpověď hlásí silnou bouřku. Není vyhnutí. Zaprvé a zadruhé se dá zmačkat a zahodit a zbývá zaměřit se na zatřetí a začtvrté. Naším cílem je Refugio de Respomuso, kde samozřejmě žádnou rezervaci nemáme. Aničce o tom pomlčím, chci jí to pomalu dávkovat cestou. Přicházíme na místo a ihned dostáváme strohou odpověď: „Žádné volné postele nejsou. Máte smůlu.“ Odpovídám, že jsme tu ani spát nechtěli, jen se s dcerou potřebujeme schovat před přicházející bouřkou a stačí nám místo pod schody nebo někde vedle chaty, pán za barem odbývá ještě rezolutněji, „prostě ne“. V tu chvíli nám naštěstí pomáhá počasí, které se v mžiku mění z nesnesitelného vedra na silný slejvák s hromy, blesky a silným větrem. Naposledy svou pitoreskní angličtinou říkám: „Please, help!“ a ukazuji směrem ven z okna. Pán za barem jen suše odvětí: „OK,“ a dvě místa na přespání jsou náhle k dispozici.

Anička toto mé malé vítězství zase tak moc neslaví, ale překonává další ze svých bloků a pokorně se vydává do společné noclehárny. Opět mě mile překvapí a jsem na ni velice hrdý. Ten moment se těžko vysvětluje. Každý rodič ví, že jeho dítě něco trápí, ale když je svědkem toho momentu, kdy se dítko zapře a ten svůj životní uzlík se snaží rozvázat… Pane jo, to je k nezaplacení! Od té doby sice spaní v horských noclehárnách nijak nevyhledává, ale nevadí jí, když k tomu náhodou dojde.

Několik dní pokračujeme náročným horským terénem, plným nádherných výhledů nepřeberných plánů hor, doplněných o rozmanité vodní plochy. Tato část Pyrenejí je opravdu skvostná, ale i drsná. Za zmínku stojí třeba sestup z Collado de Anisclo (2453 m n. m.) do Valle de Pineta. Jde o celkem dlouhý a příkrý sestup, který se nedoporučuje jít za deště. Pro představu, klesáš náročným terénem cca 1200 metrů na čtyřech kilometrech, což nám zabere asi čtyři hodiny. Dole nás čeká naprosto skvělá večeře a přespání. Kde jinde než v Refugiu. Tohle se jmenuje Refugio de Pineta a je to tam více než skvělé.

„Když se dítko zapře a ten svůj životní uzlík rozváže… Pane jo, to je k nezaplacení!“

POZNAT JEDEN DRUHÉHO

Jak je asi patrné, celá GR11 je o jednom stylu ukrajování kilometrů. V podstatě to, co si vyšlápneš, si taky sejdeš. A tak pořád dokola, každý den. Pokračujeme dál a dny ubíhají. Procházíme krásnými národními parky a přírodními rezervacemi a té krásy je tolik, že se tak nějak začíná stávat samozřejmou součástí našeho putování.

Přiznávám, že nám výhledy trochu zevšedňují, a já se proto víc začínám kochat detaily. Pozoruji ještěrky, jak tančí svou sambu, obdivuji trsy kytek, kochám se mraky, poslouchám různost zvuku na sebe narážejících kamenů nebo vnímám rytmus vlastní chůze.

Díky tomu vypozoruji jeden zajímavý poznatek. V začátcích naší cesty jsem šel většinu času první a určoval cestu. Vnímal jsem, jak Anička kopíruje mé kroky. Tam, kde jsem šlápnul na vratký kámen, šlápla na něj i ona. Postupně ale zjišťuji, že se zvuky jejích kroků změnily. Jde sice za mnou, ale cestu si už vybírá sama. A v závěru se se mnou dokonce často mění. Její tempo je zdatnější a cestu naopak určuje ona. Mnohdy mi pomáhá a podporuje mě v úsecích, kde už nemůžu a musím často odpočívat. Pokud to tak bude i v našem životě mimo vysoké hory, tak si myslím, že je vše v pořádku.

Náš vztah zažívá mnohé proměny. Ty určuje vnitřní i vnější pohoda a celková spokojenost. Jak dny míjí, dostáváme se do vyšších a náročnějších poloh, teplota stoupá až v žár a nekompromisní sucho, s tím i naše energie s jistotou slábne. V těch dnech se snažíme vyrážet do kopců za svítání, abychom ty největší stoupáky zvládli ještě v příjemném počasí. Tady ale naše energie jdou proti sobě. Anička potřebuje pomalejší start do dne a já mám sílu pouze v jeho začátcích. Někdy na sebe proto nejsme moc příjemní. Vzpomínám si na několik svých poznámek, které náladu moc nezlepšily. Potom nám je takových situací samozřejmě líto, ale už nejdou vzít zpět.

Ano, není to vždy růžové a dokonalé, ale to k takovým cestám zjevně patří. Zpětně vím, že se Anička držela do poslední chvíle, byla neskutečně statečná a určitě si mnohdy opravdu hrábla na dno, ale nedávala to na sobě moc znát. Tedy až do posledního momentu. V ukrutném vedru klesáme do města Encamp v Andoře. Anička během sestupu už nezvládá chůzi, motá se a já se bojím, že spadne z příkrého kopce. Je totálně vyčerpaná a poprvé za celou dobu začíná plakat. Beru jí batoh a s velkou opatrností nakonec přicházíme do města. V tu chvíli je jasné, že dál už nepůjdeme. Až doma potom zjišťuji, že jsem po cestě zhubnul 14 kg. Nedokážu si představit, kde brala energii moje dcera, která hubnout nemá z čeho.

Původní plán byl přejít Pyreneje po trase GR11 od Atlantického oceánu až ke Středozemnímu moři, tedy 840 km v poměrně náročném terénu a za rozmanitého počasí. Pro nás oba to byla první cesta takového typu. Po 540 km chůze s 24 040 nastoupanými metry a 22 631 metry sestupu zjišťujeme, že na celou trasu už nemáme dostatek sil. Náš cíl se tedy posouvá o 300 km do vnitrozemí, kde cestu ukončujeme.

Začali jsme 15. července 2024 ve městě Irun a skončili 19. srpna v Andoře ve městě Encamp. Společně jsme prošli řadu krásných míst, potkali se s mnoha lidmi, kteří tvořili onu symbolickou rodinu nadšenců, milujících hory, spojené s nezapomenutelnou krásou výhledů z jejich hřebenů. Některým z nich jsme na pár dní dělali společnost a stále na ně vzpomínáme. Společné putování nás nějak propojilo – přirozeně, nenuceně a s pokornou vděčností.

Pili jsme z horských říček, sáhli si do mraků, ale i na dno svých vlastních sil. Bylo to krásné a obohacující. Cesta pro nás byla něčím větším než jen putováním po horách. Byla to také cesta poznání. Sebe samotného, i toho druhého. V krajních situacích a bez přestávky. Poznali jsme se víc, než je běžně možné, a za to jsme této cestě vděční. To byl ten cíl, kam jsme měli dojít. Zbylých 300 km dojdeme někdy jindy…

__________