Bylo to na gymplu během školního výletu na Prachově. Ten den jsem poprvé v životě viděla horolezce. Paralyzovaná transcendentním zážitkem jsem koukala, jak ušlechtilými, téměř tanečními pohyby neohroženě stoupají výš a výš na štíhlou věž. V ten moment jsem věděla, že přesně tohle chci v životě dělat. Koukat se na horolezce! I přesto, že sama mám z výšek panický strach a při pohledu z balkonu pátého patra mi měknou kolena, šimrá mě v břiše a zrychluje se mi dech. Tenkrát jsem na ně koukala jako zhypnotizovaná i celou přestávku na svačinu a pak jsem nemohla myslet na nic jiného. Už nikdy. Při vzpomínce na ty dva jsem totiž pokaždé měla duševní závrať a toužila jsem ten pocit zažívat znovu. A znovu… V ten večer jsem v posteli přes google objevila svět pískovcového lezení.

Tak začala moje voyeurská kariéra. Prachov, Sušky, Hrubice… Každý víkend jsem s davem turistů plula skalními městy a slídila po horolezcích. Pokaždé jsem se ale z turistické pěšiny nenápadně odpojila, našla si strategickou pozici a naplno se oddávala své vášni. Lezci byli většinou hezcí kluci alfasamčího typu s dokonalým tělem a před těmi jsem se já odjakživa hrozně styděla. Proto jsem vždy jen z bezpečné vzdálenosti sledovala, jak při stoupání k nebi vyklepávají žilnaté ruce – jeden u toho dokonce rozkošně zdvihal malíček – a jak si autenticky slovně ulevují, když jim ujede noha. Jak si věří a nevzdávají to, i když se to tam nahoře najednou rozšíří a hrozí polet až k podlaze. I jak otrhanou košilí po dědečkovi implicitně demonstrují pohrdání sekulárně přízemním světem „tam venku“. Ó můj bože… Jejich vertikální pohyb byl jako poezie, u které je možné převyprávět děj, no přesto z něj máš husí kůži. Nejdůležitější na tom všem však bylo to slastné zprostředkované dosahování nebeských výšek, aniž by mi hrozila odřená záda či zaseklé koleno, které nejde ani po hodině zoufalých pohybů ven. Chápeš. Jako když si pod peřinou pouštíš videa s hady, přestože ti z nich jde mráz po zádech.

A tak jsem jen z dálky naslouchala lezeckým povelům a vtipkování. Dober, pořááádně dober, zruš, vem s sebou ořezávátko, máš to tak tři metry pod zem… Brzy jsem už skoro všemu rozuměla. Vždy na sklonku dne, když jsme se oni i já svou vášní dostatečně opojili, jsme se v tichosti rozešli. Oni všichni spolu do hospody a já sama domů. Ve vlaku jsem pak, kromě opakovaného prožívání té adrenalinové závratě, googlení, co to bylo za věž, cestu, obtížnost a jejího autora (co jsou to, sakra, ty „špekoviny“?), stále častěji snila o tom, jaké by to bylo být součástí té veselé party. Někdy s nimi byly i holky. Takové ty sportovní typy s ladným držením těla a košíčky A-. A to jsem já tedy rozhodně nebyla. Mě, holku s neminimalistickým tělem, která nikdy lézt nebude, žádný z těch polobohů nemůže kdy chtít a holky se mnou nebudou nikdy upřímně kamarádit kvůli klasifikaci mých horních partií. To bylo jasný. Hmm… Ale třeba bych jim mohla pod skalami háčkovat čepice a večer v hospodě hrát na kytaru…

Byl to zrovna můj desátý výjezd. Adršpach. Od nás je to docela z ruky, ale dle internetu je to něco jako Olymp pískovcového lezení. Už jen při čtení komentářů na piskari.cz mi vysychalo v ústech a vlhly mi ruce. Koupila jsem si tedy vstupenku a pomalu se v pátracím módu šourala okruhem. Dvakrát jsem zaslechla nějaké zvuky, ale za věží jsem pokaždé narazila jenom na turisty z Polska vykonávající nějaký typ potřeby. Po lezcích ani stopy.

Procházím Myší dírou a zklamaná opouštím skalní město. Dnes tu svou dávku koukajinu nedostanu. Vtom mi srdce poskočí – vpravo, skoro už mimo dohled z turistické pešiny, spatřím skupinku vyšklebených a cinkajících lidiček. Zkušeně se ohlédnu přes rameno, vzduch je čistý. Přeskakuji zábradlí zrovna u cedule s přeškrtnutým panáčkem a mizím mezi stromy. Za věží ve tvaru vorvaní hlavy rozbíjím tábor. Lezce mám jako na dlani. A i když ještě stojí na zemi, mne už zalévá rozkoš – skála nad nimi je úplně hladká. To bude žůůůžo.

Než jsem se ale stačila pohodlně uvelebit, zemřela jsem hrůzou. Ale naštěstí jsem přežila. Jeden z lezců mě zahlédl a vykročil přímo ke mně. Prchnout nebylo kam. „Jeej, to je supr, že jsi tady. Nešla bys nám trochu pomoct? Nemůžem to postavit.“ Za těch pár vteřin, než jsem popadla dech, jsem si uvědomila, že mě pokládá za lezkyni a tedy jednu z nich. Už už jsem chtěla vykoktat, že se mýlí, když jsem si uvědomila, že tohle je má životní šance. Teď musím prokázat odvahu a „zazvonit na zvonek“, jinak si budu do konce života přemítat, co by bylo, kdyby…

„Tak jo!“ Dostala jsem ze sebe. Úsměv jsem nezvládla, ale on už stejně běžel zpátky. Byli tam dva kluci a holka. „Už se nám to dvakrát rozsypalo. Ale teď postavíme třípatro,“ povídal nadšeně můj nový známý tak rychle, že mu téměř nebylo rozumět, a hned pokračoval: „Ty budeš dole s Viklanem, na vás si stoupnu já a Léňa to už pak došáhne. To je hned!“ Pochopila jsem, že Viklan je ten druhý kluk, ale dál jsem se v analýze proslovu manažera této akce nedostala, neboť se na mě usmál a veškerá má racionální mozková centra byla v tu chvíli odpojena. Matně jsem vnímala, že mě postrkují ke skále. Pak mě Viklan objal kolem ramen a já instinktivně jeho. „To je teda tempo,“ pomyslela jsem si v kraťoučkém jasnějším okamžiku. Pak se ten první kluk na nás začal sápat, což nás s „Víťou“ – tak Viklanovi říkali, když šlo do tuhýho – přinutilo k ještě silnějšímu obejmutí a vše se znovu ponořilo do mlhy. Čas se zastavil. Cítila jsem slast i bolest zároveň, ale díky mužnému stisku slast jasně převažovala. Léňa nahoře něco řve, tlak na ramenou polevuje. V objetí zůstáváme o zlomek vteřiny déle, což by bylo normálně trapné, ale naštěstí se veškerá pozornost soustředí na pavoučí holku tam nahoře. Cinkot karabiny v kruhu a bujará radost v celém družstvu. „Dokázali jsme to!“ Všichni spolu řveme: „Výborně! Supr!“ Pro tenhle pocit se vyplatí žít.

Když Léňa dobírala Tajfuna (tak říkali tomu prvnímu klukovi), tak jsme si s Viklankem krásně popovídali. Veškerá tréma byla pryč. Jsme přece jedné krve! Byl překvapený, že nelezu, ale bylo jasné, že to nepovažuje za smrtelnou vadu. Večer v hospodě byl nádherný. Na piáno hrál nějaký veterinář s velkýma rukama a všichni tam zpívali. Poslední vlak domů mi ujel, tak jsem přespala u Vikiho v dodávce. Tak jsem mu zas říkala já, když do tuhýho nešlo. Ukázalo se, že i holka C+ může horolezci připadat atraktivní. Jde jim totiž o duši. A tu já mám ukázkovou. Křišťálově pískařskou.

Od té doby jsem ve skalách s naší partou každý víkend. Poznáte nás podle ručně háčkovaných čepic.

_______________________


Dočítáš první příspěvek letní čtenářské soutěže 2025. Letošní téma je „Desetkrát a stále poprvé“. Svůj text a fotky nám pošli do konce srpna – pravidla najdeš tady, pozn. red.