„O víkendu přijedou Pražáci, dorazíte večer taky na jedno?“
„Má být sucho, kam jinam bychom jeli…“

Jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku. Pátek odpoledne, Slunce neúprosně se uchylující k západu, na jaký se každý lezec těší od posledního slanění, a auto plné spřízněných duší, které to cítí stejně. Prostě předzvěst dalšího povedeného víkendu ve skalách…

Rychle vyběhnout na první věž od auta s výhledem. Sedák, vývrtka, něco na slanění, lézt s citem, jak to písek a sklo vyžaduje, a celé lanové družstvo je v rekordním čase připravené i s vynáškou na jednom z nejkratších romatických filmů. Dnes promítají západ Slunce, největší kinematografický počin impresionistů.

Pražské výpravy jsem se večer nedočkal, o to větší překvapení mě čeká ráno. Tolik lidí jsem tady pohromadě ještě nezažil. „To snad do města přijela pouť? Nebo co tady všichni ty lidi dělaj?“ ozvalo se vedle ze spacáku. Pohled a chvíle ticha, která následovala po zaznění slova „pouť“, byla pro zasvěcené skoro až magická.

Rychlá rekapitulace. Náročný večer vyřazuje z programu veškeré serióznější lezecké pokusy. Všude kolem se pohybují lidé nejrůznějších skulptur, od statných postav, které by tě při hození osmičky možná provlékly prvním kruhem až po tyčky, se kterými by si hodil nejeden Šebrle. Do toho všeho jsme na Ostaši a osud tomu tak chtěl, že ležíme jen pár metrů od věže Budík. „Víte Vy v Praze, co to znamená pořádná stavěčka?“

Těžko říci, zda za to mohla nedostatečná znalost pískovcové terminologie, či pravé srdce lezce dobrodruha. Ať už to bylo jak chtělo, bez větších dohad se celé procesí přesunulo pod „Pouťovou variantu“ VI na Budíka. Stříhání určilo šťastného nešťastlivce i právoplatného vlastníka druhého pokusu. Zbytek pozic už nebyl na rozdělování vůbec složitý. Terénní nerovnosti zahladily výškové diference a i přes absenci váhy bylo horní patro na první pohled jasné.

4–2–1, to není rozestavění defenzivního fotbalového týmu, ale první pokus o zopakování „Pouťového“ stavění. Nejsem adeptem na vrcholová místa pyramidy a v okolní konkurenci jsem nakonec nedosáhl ani na funkci hlavního nosného sloupu. Zbyla na mě nástupová stolička a podpůrný pilíř, což se může na první pohled zdát jako věc nemilá, kdo však už někdy saské stavění okusil, moc dobře ví, že nejlepší pozice je s foťákem v jedné a s pivem v ruce druhé.

Všichni byli připraveni, instrukce rozděleny, taktika konečně domluvena, a tak nezbylo než konečně přejít od teorie k praxi. Čtyři bytelné sloupy, drahé polovičky jako vzpěry, dva do patra a už si to přes nástupovou stoličku šine Karlos, naše první želízko v ohni.

„Můžu si šlápnout sem?“
„Jsme moc blízko, musím si odšlápnout.“
„Jasný, v pohodě, dobrý…“

Ani se nenaděju a už mi z obou stran u nosu smrdí cizí nohy. Kdepak jsme, soudruzi, při plánování udělali chybu? Já jako nástupová stolička teď držím půlku pyramidy a u toho se opírám o horu svalů našeho základního kamene Maxe, který by si s celou pyramidou nejradši v rámci tréninku ještě na zádech zadřepoval. „U mě dobrý, co ty?“ směje se a jednou nohou si přitom z druhé sundává mravence na důkaz toho, že má opravdovou pohodu. Bohužel, jsme moc nízko a Karlos nahmatá jen mělký žlábek začínající širočiny. Jojo, bohužel… Mně se samozřejmě ulevilo, že tahle muka brzy skončí, ale to by za námi nemohl být nadšený Vasil, který se už nemohl dočkat svého pokusu.

„Tady to mají úplně jinak, proč to taky tak nezkusíte?“ ptá se jedna z přihlížejících a ukazuje přitom na první stránky průvodce, kde je zdokumentovaný pokus z prvovýstupu. „Otoč a pochopíš,“ odvěcuje zklamaný Karlos. Na další stránce průvodce se celá pyramida podařila zachytit v pádu.

Po rychlé poradě o změně taktiky se všichni, hlavně psychicky, začínají chystat na další pokus. Dokonce dorazily ještě dvě čerstvé posily, a tak mohlo vzniknout ještě další půl-patro.

Druhý pokus už šel jako po másle. Akce se podobala pohybu mravenců na mraveništi a během pár desítek sekund už čekala pyramida o půl patra vyšší na svůj úspěšný pokus. Širočina začíná mělkým žlábkem a z jara bylo okolí pěkně zelené. Pavel sedící na ramenou druhého patra měl ale volné ruce i na dělání vyvýšeného schodu, a tak se podařilo Vasila postavit dostatečně vysoko, aby se nakulil do širočiny.

Všichni řádně zničení a podupaní sjeli dolů, pobrali lana a rozprchli se do všech stran. Z procesí jak o Polické pouti najednou pod skálou nikdo nezůstal. Jen bojující Vasil a jeho drahá polovička držící volné lano. Nikoho ani nenapadla myšlenka nějakého chytání či jištění, natož oslavná gesta po zdolání klíčového výlezu. Zvláštní setkání dvou světů, pro které jedna cesta představovala úplně něco jiného. Na jedné straně jen zpestření návštěvy skal a na straně druhé, velké stavitelské dílo a další milník Ostaše. Jedna část se rozprchla, protože už si své odbyla a pohled na hekajícího lezce v širočině už další ukojení asi nepřinese. Ta druhá část jen seděla a spokojeně pozorovala. Nezvyklý pocit skupinového potěšení i přes to, že cestu řádně leze jen jeden.

Při prvovýstupu Jarda „King“ Seifert odlezl z pyramidy bez lana, které mu při úspěšném pokusu dodatečně házeli na polici (viz nedávný článek, pozn. red.). Vasil navázaný byl, ale snad pro zachování ducha prvovýstupce si nevzal jedinou presku. „Hoďte mi sem jednu, chtěl jsem být co nejlehčí, abych vás moc nepodupal…“