Psal se rok 1989 a my jezdily do Skaláku každý víkend od pátku do neděle. Dříve jsme se nevracely večer domů, neměly jsme auta, takže v pátek vlakem do Sedmihorek, pak pěšky přes kemp, kde jsme potkávaly už plno známých a přímo do skal. Tentokrát jsme přijely později, ale chtěly jsme ještě něco vylézt. Tak jsme šly k Podmokelské a že dáme rychle „Údolku“. Nikdy jsem jí netahala, ale na druhém lezla mockrát, tak co by ne. Je to jiné – lézt to na prvním nebo druhém? Myslela jsem si, že to vyběhnu jako vždy na druhém, a tak jsme do toho šly.

Nutno ještě podotknout, že jsme byly dvě, dvě holky. Holek tehdy spolu moc nelezlo. Většinou dělaly jističe klukům. Ale občas se to sešlo, že jsme vyrazily bez kluků, protože jsme na ně stejně někde narazily. Tak jsme se usalašily dole pod skálou, kde je za rohem nástup do „Údolky“. Vzala jsem si s sebou potřebné smyce a karabiny a vyrazily jsem vstříc vrcholu. U druhého nebo u třetího kruhu jsem Evku dobrala. To už Slunce zapadlo a mezi skalami se setmělo. Když dolezla, šla jsem dál k dalšímu kruhu. Měly jsme tehdy buď bačkory, nebo podlepené kopačky s odříznutými špunty, to už nevím, i když občas jsme lezly i bosy. Bylo to jiné lézt bos. Tenkrát jsem snad nějaké boty měla, ale už nevím. Rozhodně to o botách nebylo.

Cvakla jsem třetí nebo čtvrtý kruh a šla dál, mírně doleva, ale tam jsem se nějak sekla. Nahoru jsem se bála, nevím proč, udělat krok a dolů to nešlo. Váhu bych nepřenesla dobře a byla jsem si jistá, že bych vylítla. Představa, že spadnu, totálně se otluču o skálu, neb by pád nebyl do vzduchu, a přistanu Evině asi na hlavě, nebyla příjemná. A pokud si myslíš, že čím déle stojíš, tak něco vymyslíš nebo se to nějak samo vyřeší, tak se mýlíš. Prostě stojíš, jsi čím dál víc vystresovaný, potíš se jako prase, ruce už ti kloužou i tam, kde jsi dřív bral chyt jako kráva, ale je to prostě spíš čím dál horší. Slaňování za svitu měsíce ze Zlaté vyhlídky, když dole běhali divočáci – to už jsem měla za sebou, ale tady jsme nebyly ani nahoře. Takže jsme na sebe s Evkou povykovaly, co dál.

Já byla s morálem totálně v háji a ona byla spíš vycukaná z celé té situace – tma a my ve stěně… Naštěstí šel kolem nějaký lezec (možná se teď v článku pozná), nevím už, kdo to byl, tipuji, že někdo neznámý. S ním jsme se dohodli, že dojde ke Slávině do hospody a najde tam někoho, kdo nás ze skály dostane. Nakonec dorazil Honza P., se kterým jsme se znaly. Vytáhl své lano a bez jištění se musel dostat k Evině, která ho dál pak už jistila ke mně. Myslela jsem, že nám pomůže slanit dolů a zdárně se tomu dole zasmějeme. Ale to by nesměl být Honza Honzou. Honza mě nadlezl a dostal se raz dva přes ty kroky, kterých jsem se bála jak čert kříže, ke kruhu. Tam se měl logicky cvaknout, zajistit a všichni jsme měli slanit dolů. Ale Honza mě odjistil k němu a já si sedla ke kruhu a těšila se na konec naší akce slaněním do údolíčka.

To jsem se ale spletla. Honza dál pokračoval až na vrchol. Když dolezl za svitu měsíce nahoru, zajistil se a odjistil Evku, která dolezla ke mně ke kruhu. A odtud začalo tandemové lezení na vrchol. Nevím, zda zvládnul jištění na dvou lanech najednou, nebo jsme byly obě na tom jednom laně, každopádně jsme obě nahoru vylezly stejně. Za tmy jsme slanili dolů a u Sláviny se o ničem jiném dlouho nepovídalo. To byla ještě doba, kdy jsme se všichni lezci znali, jezdilo se vlakama a nebyl problém vyrazit sám a k někomu se přidat. Spaní se neřešilo, spalo se všude možně, často u ohně v kempu Sedmihorky, nebo v prázdné budově pod Hrubicí, kdy nám klíč půjčoval Radovan Kuchařů, a domů se jezdilo až pozdě večer.

____________________________

Dočítáš část příspěvku Michaely Sládkové, která se zúčastnila naší velké letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady.