PÍSEK 2024
Špek si z loňska nejvíce cení dodělání dvou projektů s Honzou „Magnusem“ Novákem. „Co se týče maglajzu, plně se přizpůsobil. A osazení kruhů byla hlavně jeho zásluha.“ Článek, ve kterém nám toho spousta chybí, třeba hned tohle, ale všechno stejně nepokryjeme…
20x XI + 1000 + Xb = 2024
Seškrtané jedenáctky, fanatické tisícovky, ladná deset béčka… Další sezóna na písku je za námi. O čem se loni mluvilo a co nám v redakci přišlo hodné zaznamenání? Rozhodli jsme se na to podívat v tomto článku. Až si ho někdo přečte v roce 2050, ať má trochu představu, co se odehrávalo v našich skalních městech…
Oproti předchozím rokům měníme formu. Naprášené přelezy končí, jelikož výsledek tohoto způsobu mapování scény se zvrhl spíše ve Zlaté stránky. Kromě toho, že nám článek každoročně vzal přes 50 hodin práce, jsme bojovali s tím, jak informace od některých lidí vůbec vypáčit… A po publikování textu se pak hlavně těžko poznávalo, zda dotyčným vůbec udělalo radost, že jsme jejich úspěchy zmínili. A co čtenáři? Někteří článek milovali, jiní zase říkali, že se to ani nedá přečíst.
Ano, byla to spíše taková hutná změť informací a novinář dnešní doby má umět i vybírat. Tak jsme se o to letos pokusili. A jasně, našich TOP 10 je hodně subjektivní. Jsme si vědomi, že toho mraky a mraky uniklo – jak by taky ne, když spousta pískovcových srdcařů své přelezy nikde na webu nepublikuje…
Zařazení do výběru by si zasloužil i Elík Stříbrný (letos vylezl „Skuruťák“ Xb na OS a „Betom“ XIc v Labáku, pozn. red.), ale když vidíme jeho rozjezd, pošetříme si ho do příště. Brzy s ním navíc na eMontaně vyjde rozhovor ve 200 slovech. (Aktualizace: tady je, pozn. red.)
To na úvod asi stačí. Níže si můžeš přečíst deset příběhů o událostech pískovcové sezóny 2024, jak jsme ji viděli my. Dle abecedy začínáme odvážnou klasikou a ve druhé půlce si dáme těžkou modernu.
KLASIKA
SEÁN A VOJTA NA RADNICI
Vylezení všech cest na ádrovskou Radnici za 24 hodin Vojtou Přibylem a Seánem Villanuevou. Tahle událost by jednoznačně patřila do TOP 10, ale věnovali jsme jí už loni samostatný článek, takže koho minul, ať si doplní širočinové vzdělání alespoň v teoretické rovině.
ALTER TRAUM – TRAUMA PROLOMENO
Nejstarší desítka na písku? Arnold, Prcas, Hudy? Ani jeden. Už před nějakou dobou jsme přišli na to, že první Xa je trochu speciální, skrytá a hlavně dost těžká – do loňska měla jen sedm opakování. Udělal ji Werner Schönlebe v listopadu 1981 na skalách nad saským městečkem Kurort Oybin v Žitavských horách. Nejde o žádný kvak, měří určitě 40 metrů a od roku 2019 se urputně snažíme natočit český přelez. O sbírce pytlů jsme psali tento článek. Loni v listopadu se však konečně zadařilo a Alter Traum posekali Honza Vopat a Magnusek (Martin Klonfar), kterého jsme poprosili o report:
„Že je potřeba zkusit Alter Traum, jsem pochopil až z pátrání eMontany po českém přelezu pár let zpátky, do té doby jsem za první saskou desítku považoval Schallmauera v Rathenu. Teď na podzim se přihodil lezecký den s Vojtou (Přibylem), a jelikož potřeboval být brzo zpátky v Liberci, nabídl jsem mu lukrativní cíl v Oybinu. Resp. asi trošičku i vnutil, možná by radši někde klemoval koleno… Ale vzhledem ke směru a síle větru to tam bylo ten den jediné místo, kde se dalo lézt, aniž by nám to pocuchalo účesy.
Počasí sice bylo vyloženě sportovní, ale je to severní stěna a zásoby žabince v dírkách asi vysychají málokdy – tak ani nemělo smysl rozptylovat se myšlenkama na RP. Bouldr od třetího kruhu je naštěstí bez žabince, chvíli mi trvalo ho vymyslet a pak jsem ho přelezl hned několikrát, protože v pásu děr pod čtvrtým legrace kupodivu nekončí. Člověk se sice trochu drží (zas se vrací na scénu žabinec), ale na nohy holo a kruh vysoko. Na expresku bych dosáhl, ale po kruhu jsem nakonec musel skočit, jako „klasik“ si to naštěstí můžu dovolit. A na první pokus to rozhodně neklaplo. Pak jsou ještě asi dva těžký kroky okolo čtvrtého kruhu do spáry. Zřetězit to celé dohromady by pro mě byl dost smělý cíl i bez žabince.
Spára vypadá, že bude už za odměnu, kupodivu ale po zalomení doleva začala být odměna nečekaně intenzivní, navíc okořeněná spoustou metrů od kruhu, kde se mi nepodařilo nic naimplantovat. Je tam nějaká nahnilá erárka nebo dvě, žádná hitparáda. Tahle část se myslím Vojtovi líbila nejvíc.
Cestu Reginakante (do které se Alter Traum nahoře napojuje, pozn. red.) jsme si naštěstí přelezli už předtím, takže po napojení se žádné další překvapení nekonalo. Jak to ten místní „Hezoun“ (Schöni) přelezl kdysi v druhohorách s bačkorama na nohách, to si nedovedu moc představit. Holt asi trochu jiná liga.“
Honza Vopat se při cvakání čtvrtého také potrápil a na odměnovou část v zalomené spáře asi nikdy nezapomene. Video o první desítce na písku zveřejníme nejspíš na teplickém Fesťáku 2025.

(f: Standa Mitáč)
LITR PRO MOCANA
„Rusáku, tebe překonám!“ říkal mladý Mocan (Petr Mocek) z legrace Milanu Rusému, který se svými 180 prvovýstupy na panenské věže v Ádru držel rekord někdy v 80. letech. Mocan se přes den věnoval zedničině nebo výškovkám, po práci a o víkendech chodil do skal dělat věže. „Ta tisícovka by šla,“ řekl si, když jich měl 500. Loni v srpnu konečně padla. A tím prý s hledáním dalších věží končí. „Už žádné věže dělat nebudu, aby taky něco zbylo na ostatní.“
Tisícátá věž získala název Účastník zájezdu. „Sešlo se nás asi pětadvacet. Dostal jsem zlatej kruh, zlatej slaňák a krabičku, na který je vyražíno číslo 1000,“ popisuje Mocan výpravu, která se uskutečnila na počest jeho tisícáté věže. Blboň (Jura Nešpor) ho poprosil, ať mu dá na chvíli notýsek, který si připravil jako vrcholovou knížku. „Na co to chceš?“ říkal Mocan. „Se neptej,“ odbyl ho. „Vrátil mi to s pravou vlepenou tisícovkou, která nejde odlepit. Pěkný to je.“
Kde nový zhruba desetimetrový objekt najdeš? Podejdeš pod Zámkem a zhruba za 100 metrů narazíš na Mylorda – u toho to je. „To jubilejní VIIb se jmenuje Tisíc malých radostí. Udělali jsme ho s Mílou Svěcenou a Standou Čejpem. Úvodní spáru vylezla Míla, zaštandovala, pak jsem vyrazil já, dal jsem kruh a Standa to dolezl. Nakonec nás nahoru dolezlo 26.“ (Kdo ze zmíněných 26 lidí omylem během úprku před deštěm sbalil šroubovací karabinu, ať dá prosím vědět na [email protected]. Patří Míle Svěcené a je památeční po jejím manželovi, pozn. red.)
Vedle dělal Tomáš Kubias s Blboněm druhou cestu. Třetí dělal Andy (Stephan) s Petrem Novotným. Obě za VIIc. „Pak jsme si chtěli bouchnout šampáňo, ale zmokli jsme úplně durch, tak jsme si připili na chodbě v hospodě a šli se převlíknout.“
Nasbírat za jeden život tisíc věží? To je bizarní záležitost. Vedle lezeckého umu a perfektní znalosti dané oblasti potřebuješ taky trochu „pískařského úchyláctví“. Proto se nediv, že v Mocanově litru najdeš všelicos – od majestátních linek až po zamešené kvaky. „Těch kvaků zas tolik není,“ upřesňuje Mocan. „Třeba tři stovky. Jinak to jsou věže.“ A co už můžeš v Ádru počítat jako věž? Pravidlo říká: skalní útvar, který má z náhorky alespoň pět metrů. Mocan k tomu dodává: „Ale když máš z údolní strany 30metrovou stěnu a z náhorní to má čtyři metry, tak co to je? No, to si rozhodni sám. A kvaky jsou taky potřeba. Kdybych je nevylezl já, tak je vyleze někdo jiný. Navíc to, co je v Ádru kvak, by byla na Křížáku normální věž.“
Co k Mocanově sbírce dodat? Líbila se nám hláška Standy Čejpa: „Mohlo by to být v Guinnesově knize rekordů. Jsou tam asi i větší blbosti.“
ANČA POŠETŘILA KOLENO
Jak se dostat na Velkého Konšela v Ádru a nemuset skákat? Největší radost si během loňské sezóny Anča Šebestíková udělala přelezem Měšťanské procházky VIIIb. Ač v názvu „procházka“, v reálu pískovcová monster-lajna: „Bylo to úplně nádherný a v tý cestě je všechno. Ten komín je šílenej a je to hodně o hlavě.“
Alešákův popis cesty na Pískařích: „Velkolepá cesta, skvělá přímá linie. Těžká místa výborně zajištěna kruhy, v lehčích pasážích psychicky náročné lezení. K prvnímu perfektní VIIb žába, pak hladký široký rozporový komín s kruhy po 10 metrech (!), technicky obtížné lezení v trhlině a plytké žábě kolem 5. a 6. Q. Vrchní partie nabízí opět morálové lezení a v rajbákovém žlábku k a od 8. Q. Lahůdka. Ale chce to chladnou hlavu.“
A jak se Anča v komíně cítila? „Jo, trochu jsem si pořvala. Ale když už se dostaneš do fáze, že se ti nechce slejzat, tak prostě lezeš nahoru. Tahle cesta ve mně zanechala největší dojem.“ Moc holek si Velkého Konšela, tuhle mysteriózní dominantu Ádru, ještě na ostrém konci nevytáhlo. Vlastně se nám nepovedlo vypátrat žádnou jinou. Tak klobouk dolů.
Na to, že jí operovali koleno a sezónu měla podle svých slov „spíše špatnou“, vylezla ještě Čardáš VIIIb, kde jí o kousek unikl OS. „Jdou tam dobrý smyčky. Do té poslední pod kruhem jsem to poslala.“ Dále si střihla na prvním konci lana část k prvnímu kruhu na Zubu, kde bojoval i AO. U kruhu se vystřídali a zbytek Hubařské VIIIb tahal Tomáš Trajbold. Ten mimochodem vyzdvihuje Ančin přelez cesty Všeho moc škodí ! VIIb od Cikána na Medusy. Tom: „Lahůdka, kterou bych opravdu tahat nechtěl.“ Jony: „Za ty nervy se to vyplatí – je to o držku, ale nádherný lezení, který se nedá moc zajistit.“ A Vojta Přibyl na Pískařích: „Spára má zajímavý střih. V klíčových místech se však nesmí udělat chyba.“ Anča: „Tuhle cestu si ani upřímně moc nepamatuju. To bych tam ani nezmiňovala…“
HELE, DOCELA PĚKNÁ SPÁRA
Hláska na RP bez posezení u kruhů? O téhle výzvě vědí všichni milovníci širočin. Údolní VIIIb na teplickou Hlásku – celkem rozumně jištěná, ale nelidsky dlouhá. Cesta mnoha příběhů. Traduje se, že Adam Ondra ji zkoušel lézt na sokola. Přivítala pár slavných lezců: třeba Wide Boyz – Tom Randall a Pete Whittaker. Přišla jim „beefy“. Do češtiny volně přeloženo – „maso“. Naposledy ji lezl Seán Villanueva v rámci své teplické trilogie. Hláska však posloužila jako hrací pole i místním: zažila silvestrovský výstup v holínkách nebo hecování, kdo cvakne méně kruhů. Proběhl tu také hon o rychlostní rekord… Každopádně, nejhlasitější (TR) přelez historie si zapsala Káča Gajdová.
Na ostrém konci cesta za těch skoro 70 let moc ženských přelezů nemá. Tři, čtyři? V minulosti možná Zorka Prachtelová? Na to, že to je jedna z nejslavnějších spár Česka… Víme o Áje Bedrníkové, která si zapsala zřejmě první RP přelez. Povedl se jí dokonce v tílku: „Tou dobou jsem tu techniku měla vypilovanou, Bobr mě vyškolil, tak jsem se ani neodřela,“ vzpomíná.
Nic o pověsti a historii cesty naštěstí nevěděla Kristýnka Kwasniaková z podhůří Jeseníků. Tou dobou lezla na písku asi dva roky – zahlédla v knížce pěknou fotku. „Hele, to je ale spára,“ popisek a obtížnost ani moc nestudovala a šla s kamarádem na to… Nezatěžkána předsudky a mýty… Prostě si to užít.
„Bylo to strašně těžký. První polovinu jsem řvala a druhou polovinu už jsem nestíhala řvát. Každopádně krásná a radostná cesta,“ vzpomíná na svůj AF přelez bez ponožek a hádinek. Po roce jsme se s ní vrátili na místo, abychom zdokumentovali pokus o RP. Hudy prý kusovku šacoval na IXc, ale na obranu kluků: většině se tam nevejde koleno. To ale vůbec neshazuje výkon Kristýnky – nějaká čísla a porovnávání jdou stejně úplně mimo ní. Když se jí něco líbí a je to dostatečně široké a pro smrtelníky odpudivé, ráda se do toho pustí bez ohledu na cokoliv…
Video z jejího přelezu už máme zpracované – premiéru mělo na Sherpafestu a rádi bychom ho vydali s doplňujícím článkem během příštího měsíce.
ČIŠTĚNÍ STROPŮ CICVÁREK
V Ráji snad pořád smažilo nebo pršelo, a tak se Kuba Cicvárek rozhodl pověnovat spárám. Pustil se do těžkého stropového skvostu s názvem Hejnolejn (Xa) od Špeka a Leoše Ulrycha v Klokočkách. Po 25 letech se Kubovi povedl druhý RP přelez. První udělal Špek krátce po prvovýstupu. (Původně to dali za VIIIb, pozn. red.) Své o téhle cestě ví Pól Šimek, který se v ní před lety přerazil, když se s ním vytrhla erární smyčka. „Ty vole, ty smyčky jsou starý, ty jsou úplně v prdeli,“ varoval ho prý Špek. „První lanovice ztvrdla a vypadla s ním.“
Dnes je v cestě přidaný borhák. Vysvětluje Špek: „Třetí smyčku jsme tehdy nedali úplně z čistý pozice – nebylo na ní moc vidět a došťouchali jsme ji tam z druhý smyčky, což už neuznávám. A navíc nešla vyndat. Mám rád fér hru, a jelikož jsem tu třetí smyčku nedal úplně podle svých představ, tak jsem ji později vyřezal pilkou na železo a místo ní jsem dal borhák. Víš, že já nedotloukám, ale tady mi to přišlo fér.“
Špekův program: „Dělo žába a pak špatná žába, horší prsty, delší krok do dobrýho chytu, lehneš si vodorovně, votočíš si nohy přes hlavu, dáš si špičku tak, aby se ti pod ní vešla ruka, a pokud nevyvlaješ a nevyhulíš, tak nad tím už je to úplně dělo. Pokud vyhulíš z hrany toho stropu, načoudíš to do předskalí.“
A jak se to líbilo Cicvikovi? „Vlastně mi to nepřišlo ani zas tak spárový. Občas se leze i po chytech. Taková nádhera to není – zejména výlez korytem/chlívem do lesa, ale těžký to je dost.“ (směje se) Cestě se zatím všichni celkem vyhýbali.… „Když vidí, že je to desítka od Špeka, a když někdo zná historku s vyrvanou smyčkou, tak se do toho lidem nechtělo.“ Co mg? „Lezl jsem to bez maglajzu. Tam ti ani nepomůže a Špekovy cesty ctím bez maglajzu.“
Další zářez se Kubovi povedl rovněž v Klokočkách a cesta je podobného ladění: Hnůj jak se patří IXb, kterou udělal s Magnuskem v roce 2019. Tohle už je opravdická stropová spára a je možná nejdelší u nás… Pokračuje Kuba Cicvárek, kterému se povedl první RP přelez se začátkem kdesi ve tmě: „Kdo je dlouhej, dosáhne ze země dost daleko do žáby, ale já to lezl až zevnitř jeskyně a přidal tomu jakoby ‘sit start’. Takhle je to nejdelší spárovej strop, co jsem kdy lezl. Může mít klidně deset metrů na dýlku… Špek z toho byl tehdy úplně nadšenej. Říkal, že to byl největší zážitek jeho roku.“ (Lezl to z místa, odkud dosáhl rukama do spáry, na první pokus, sólo s prodlouženou odsedkou – smrtícím stylem jako Martin Stráník Estivaci. Špek si po vycvaknutí kruhu řekl: „Děj se vůle boží,“ a pokračoval vzhůru, pozn. red.).
Kdo by si chtěl zablbnout a vyzkoušet jednu z našich nejdelších stropních spár, která se pomalu zvedá a postupně lehkne, ať vyrazí do Klokoček na masiv Sršeň. Silný zážitek je zaručen: „Čundráci pod tím dělali nějaký vohýnky, tak je to strašně začouzený. Vylezeš z toho jak dobytek,“ uzavírá Špek.

MODERNA
PERLA ZAČÍNÁ DÁVAT
Tenhle hodně starý projekt Martina „Červajze“ Červenky úspěšně dodělal Ondra Beneš na podzim roku 2015 – psali jsme tady. Rozhodl se pro magické číslo XIIa (8c+) a byl zvědavý, co na to řeknou další přelezci. Neřekli nic, protože žádní nebyli. Až v posledních letech to v Černé perle na Kormidelníka trochu ožilo. Zjara 2023 ji byli dvakrát třikrát zkoušet Honza Vopat a Matěj Svojtka. Tehdy to nešlo. Na podzim se společně do Labáku nedostali, a tak pokračovali během loňského jara.
Postupně spolu ladili program a v první půlce dubna se zadařilo. Jako první cestu vylezl Matěj a den po něm Honza během nejlepších podmínek, které může naše klimatické pásmo nabídnout: „Jemný suchý vánek, polojasno – v převise chvíli svítilo a v rajbáku se zatáhlo, deset stupňů nad nulou…“ směje se Honza. Dobře mu to vyšlo také s kůží a cesta na něj mimořádně zapůsobila. „Líbí se mi, jak je hodně exponovaná a vzdušná. Ne ve smyslu odlezů, ale jsi hrozně vystrčenej v prostoru. V úvodní osmičce se rozlezeš, a když začne převis, tak se nezastavíš. První lehčí kroky jsou až úplně pod řetězem. Tu nejtěžší 15metrovou pasáž lezeš v totální flow, stoprocentně koncentrovanej. A zároveň se mění charakter cesty – silová vytrvalost v převise, kde tě to rozhicuje, postupně přechází v rajbas, kterej je technicky hrozně náročnej a musíš se v něm zklidnit a být precizní. A právě na tom konci jsme padali.“
Na Černou perlu vzpomíná Matěj Svojtka: „Byl to zatím největší projekt, do kterého jsem se pustil. Taky to ve mně docela nasytilo touhu projektovat, takže po pozdně jarním přelezu už jsem po zbytek roku lezl spíš lezl na OS a netrápil se nikde moc dlouho.“ Když cestu oba odškrtli, za odměnu si pak šli koupit stírací losy „Černá perla“. Nic dalšího už nevyhráli.
Třetici loňských přelezců uzavřel Martin Stráník. Ten v ní dvakrát vymrznul během podzimu 2023 a na jaře 2024 se mu to povedlo hned na první návštěvu. Převislou částí se suše prošel a nahoře musel trochu zabrat v položeném – i kvůli tahu lana, které si dole moc neprodloužil. Takže Černá perla, dle řeči čísel druhá nejtěžší moderní cesta našich pískovců, zažila devět let spánku a loni konečně úspěšný provoz.

SPANILÁ JÍZDA MARTINA STRÁNÍKA
Než začal lézt na písku, působily jedenáctky a dvanáctky docela nepřístupně… Což o to, ty cesty zůstaly pořád stejně těžké, jen Marťas v posledních dvou letech trochu pokřivuje vnímání reality. Směrem od nejtěžších dolů odškrtává vše, co mu přijde pod ruku. S lehkostí a úsměvem. Nemáme ani žádné info o tom, že by něco zapytlil (kromě rozlezových, blbě jištěných sedmiček, pozn. red.). Loni vyčistil určitě přes 20 jedenáctek, což nemá obdoby. Scénář většinou sleduje tuto dějovou linii: Vyhlášená jedenáctka, skoro OS – něco se mu ulomí nebo nešťastně usmekne noha… A ve druhém pokusu už si to Marťas pohlídá. Po cestě domů si dá vedle ještě nějakou desítečku na dolez.
Z loňské sezóny si nejvíce váží cest Jazdy Dědo XIc a Těžkého Punku XIb v Ádru. „Obě cesty mi zabraly pro třech výjezdech, celkově jsem v nich nemusel zabrat tolik jako třeba v Černý Perle XIIa, ale než jsem se kroky naučil a trefil podmínku, tak mi to vzalo nejvíce času,“ hodnotí.
Jedna vzpomínka na Ádr: „Po semifinále valíme zpět do ČR, ve dvě ráno jsem doma a v neděli od rána študuju, jestli by mohla být v Adršpachu podmínka nebo ne. Nakonec vyrážíme odpoledne s Kačkou a dětma na Jazdu Dědo a je to jízda. Cestu si prolezu a úplně mi to nedrží. Vychladnu, drží to líp a hned prvním pokusem přebiju úvodní boulder, troška odpočinku a posílám i závěrečný náskok – dneska celkem hladce. Nejtěžší cesta v Ádru – klasa asi lehčí XIc? Díky Magnusovi a Ondrovi Tůmovi za navrtání,“ popisuje na svém blogu.
Fascinující bylo i jeho loňské seslání Betomu XIc v Labáku. Kroky měl prý pečlivě nastudované z našeho videa s Mišo Burianem, a tak mu v hlavě běžela myšlenka, že by cestu mohl zkusit na FLASH. „Cítím se dobře a probíjím se cestou slušně, vždy boulder-odpočinek, boulder-odpočinek, až jsem v klíčovém místě u čtvrtého háku. Nabírám stisk, vystoupám nohama a v tu chvíli mi střelí levá ruka. Dnes mám celkem suchou kůži, a ta v lištách není ideální. Škoda, to bylo blízko,“ vzpomíná Martin. Druhým pokusem to seslal bez větších problémů. (Kdyby ruka nestřelila, byl by to nejtěžší FLASH na písku všech dob, možná i včetně Austrálie, pozn. red.)
V Marťasově loňském seznamu se dále objevilo třeba kultovní THC XIb, čerstvé Odcházení direkt XIb, Papírový měsíc XIb – kdysi nejtěžší cesta ČR, stropový Tinder XIa a spoustu dalších… Touto rychlostí bude čištění za chvíli u konce, takže co bude dál? Co třeba první RP Hakapiku v Teplicích? S Marťasem máme připravený kratší rozhovor do 200 slov, tak se o jeho plánech něco dozvíš.
MASTERS OF STONE: MAGNUS A TOMAJDA
Bez prvovýstupců a vizionářů bychom neměli co lézt. A vedle Šrůťase (Jirka Šrůtek) jsou momentálně v tomto ohledu nejčastěji skloňovaná jména Magnus (Honza Novák mladší) a Tomajda (Tomáš Sobotka). Tohle duo nelidské boulderové síly + bezkonkurenční zkušenosti a lezeckého kouzelnictví funguje poslední tři roky dost dobře.
Z jejich portfolia 2024 jsme vypíchli dvě nové jedenáctky v Ádru: Masters of Stone a Dharma.
Na první z nich, Masters of Stone nemusíš chodit daleko. Stačí projít kemp U Stránských, kterému Tomajda neřekne jinak, než Camp 4, a hned za křovím lemujícím travnatý plácek s dodávkami se před tebou vynoří roztomilé věžičky. Po levé straně Páže a Pážátko. Po pravé straně tě vítá snad nejopakovanější spárka v Ádru Tomáška a přímo před tebou srůstá se svahem věž Chuďas.
Na Chuďase už někdy dávno vytyčil projekt Ráďa Brožů, ale jak to bývá, zůstala z toho jenom zelená smyčka v prvním kruhu. Až minulý rok šel kolem Magnus a po schválení Ládi se pustil do zkoušení boulderu. Zprvu moc nepochodil, ale věděl, na koho se obrátit. „Potkal jsem Tomajdu a řekl jsem mu, ať to jde zkusit, protože on to vždycky nějak vymyslí. Tak na to hned běžel a vymyslel. Viděl jsem ho v tom a říkal mi, že když to zkusím jeho programem, udělám to hned. Měl pravdu – přelezl jsem spodek hned a dal jsem další kruh.”
Třetí kruh osadil Tomajda a čtvrtý se cvaká ze sousední cesty Pražský Cirkus Xc. Vznikla tak jasná lajna pojmenovaná po legendárním filmu Masters of Stone a první rotpunkt si připsal Eliáš Stříbrný – těsně před Martinem Stráníkem. Shodli se na klasifikaci XIa.
Další novinka přibyla v Himálaji na nevylezenou věž. Dlouho známá výzva, před kterou se jiní zdráhali sáhnout po kovárně, čekala až na Magnuse. Ten chvíli směr nosil v hlavě, než s Tomajdou vyrazil osadit první kruh. Hned u něj se nachází těžký boulder, který na první návštěvu odolal, a trvalo další zhruba rok přemluvit Tomajdu, aby se tam vrátil. „Nechtěl na to jít, že to pro něj bude moc těžký, ale nakonec to taky zkroknul a byl rád, že jo. Trefili jsme podmínku, tak to šlo dole hned a do večera jsme byli nahoře,“ říká Magnus.
Vznikla cesta Dharma přes pět kruhů. Impozantní převislá dvojhrana, která prověří tvoji sílu ve spodním boulderu a techniku s psychikou v potvrzováku pod vrcholem. „Vizionář je Magnus, neb do ní vlezl první a osadil klíčové dva kruhy. Já byl jen podílník,“ vzpomíná Tomajda. A jak vznikl název? „Jsem věřící a hodnoty buddhismu a hinduismu jsou mi blízké. S filosofií Dharmy se ztotožňuju a věřím, že by si všechny živé bytosti měly být rovné. Tahle cesta mi kvalitou skály připomněla boulderování v Hampi (žulová boulderová oblast v Indii pozn. red.), tak jsem to takhle spojil,” vysvětluje Tomajda, proč se nová věž jmenuje Hampi. Čistý přelez se povedl Martinovi Stráníkovi a Magnusovi. Shodli se na klase XIa/XIb.
ELIŠKA NOVOTNÁ: KDE TO JSEM?
Jedinou dámskou jedenáctku loni vylezla Eliška Novotná, konkrétně Šílený tanec na Monolit v Labáku… Tuhle převislou dardu zkoušela s Tomem Lukáškem už asi před pěti lety, ale tehdy ji nezkrokla. „Sakra, ale to bych někdy chtěla vylízt,“ říkala si po první návštěvě. Čas běžel a hlavně ji pak namotivovalo, když to přelezla Simča Ulmonová s „Bětkou“ Paděrovou (2022).
„Dříve jsem ten boulder zkoušela skákat, ale to bylo bez šance. Nakonec jsem použila program, co vymyslela Editka Vopatová. Bere se tam taková ‘holčičí oblá placka’, kterou normální lidi brát nemusí, a z ní jdeme do zpevněný lišty.“ Kolik by tomu dala francouzských? „Myslím si, že 8a+ by to být mohlo.“
Cestu Eliška zkrokla během jednoho říjnového víkendu a hned dala dva pokusy. Další víkend si to prolezla a druhým pokusem cestu poslala – s nahřátým kamenem v maglajzáku, aby jí nemrzly prsty. Přelezové pocity? „Když jsem poprvé chytla tu lištu, úplně mě to zmátlo. Vůbec jsem netušila, že bych ten krok mohla udělat. Takové stavy občas mívám. Co mám teď dělat? Kde to, sakra, jsem? Začala jsem šachovat nohama, nevěděla jsem, jak cvakat presku… Začalo mi natejkat, probila jsem další dva kroky a naštěstí sklepala v oblině. Pak už to šlo.“
Letos by se ráda podívala do Hardcoru Xc, který Simča také vylezla až po Šíleňáku. „Nakonec mi Hardcore přišel krokově intenzivnější. Totál struna všude,“ hodnotila Simča. Tak hodně štěstí a dobré tření!

HOLKY Z DESÁTÉ BÉ
Na tvrdém pískovcovém Xbéčku se loni sešly Lenka Slezáková, Anča Šebestíková a Teri Širůčková. Každá v jiných cestách, ale všechny celkem rychle a s převahou.
Tak postupně: Lenka Slezáková poslala na Levém břehu Vodní svět Xb: „Šlo to asi třetím pokusem. Boulder po odpojení z El Niňa mi přišel docela těžkej a pak tě čeká závěrečný ladění po hraně. Kdo to vyleze na OS, je fakt dobrej,“ říká Léňa. Kousek po proudu řeky se jí povedl ještě Očistec Xb na Kazatelnu. Na pohodu za jeden den – průlez, přelez.
Anča Šebestíková v Teplicích vylezla druhým pokusem Schambalu Xb na Sejčka. K přelezu férově doplňuje poznámku, že si nechala nacvaklý první kruh (opět šetření kolena, pozn. red.). Tuhle výraznou lajnu od Alberta Hrubého má vylezenou stylem RP i Jíťa Mázlová: „Těsně pod prvním si pamatuju jeden z nejnepříjemnějších kroků – mělký nohy a blbě se cvaká. Když se ti to nepovede, padáš asi z pěti metrů do písku,“ má ještě v živé paměti svůj přelez z roku 2009.
Do třetice Teri Širůčková, které o kousek unikl neuvěřitelný Skuruťák Xb na FLASH. Vzpomínáš na rozhovor s Alešem Fialou a jeho obléhání této cesty? Tak tady se to povedlo na druhý pokus, což je řádný dívčí masakr. „Chtěla jsem to zkusit na FLASH, ale pamatuju si, že se mi v ten den lezlo celkem špatně. A bohužel jsem ve druhém bouldříku špatně našáhla jeden chyt a pak mi smekla spodní ruka, když jsem sahala už do lepšího. Což mě pak dost zamrzelo, když jsem zjistila, že stačilo mít ruku jen mírně posunutou. Protože na vytrvalostní dolez po lištách už jsem si věřila,“ popisuje Teri. Na písku zatím bušila hlavně v Labáku. Láká ji zkusit něco v Ádru a Teplicích? „Moc. Ale z písků mám respekt a všechny cesty si vybírám dost s pokorou. A vždy hrozně obdivuju, ať lezu cokoli, že to prostě někdo nabouchal ze spodu, a úplně mi to učarovává. A tak bych do Ádru chtěla jet s někým, kdo to tam zná. Už teď vím, že mě to tam hrozně vyškolí. Takovej můj malej sen by bylo si někdy vylézt něco od Špeka.“
Spoustu splněných snů i tobě přeje na letošním písku
redakce eMontany.
__________