„200 slov“

„To nejsou cigáni, dyť maj spacáky.“ Bulharský vtip, který trval čtyři dny

20. 09. 2021, Markéta Syllová

Den 1 – Do hrobu

Znáte ten s těma koněma, jak jim uřezávaj nohy? No, přijdou do saloonu dva kovbojové, Billy a Joe. Když přivazují koně, Joe se najednou zarazí a říká: „Hele, Billy, jak si ty koně poznáme?“ Billy se zamyslí a odpoví: „Joe, já mám takovej nápad. Já tomu svýmu koni uříznu nohu, takže ráno bude jasný, že ten trojnohej je můj.“

Jsme první den ve sněhovém hrobě, kdysi ve skialpinistickém pravěku, kdesi v bulharském pohoří Pirin. Ještě dnes ráno jsme testovali všechna piva, která prodávali na Bezbogu – Pirinsko, Zagorka, Šumensko… Naše lože v tomto vysokohorském paneláku bylo do tří do rána značně frekventované, protože na nás zbyla jen předsíňka před tureckými záchody a na chatě probíhala párty. V pět nás zase probudilo šťouchání smetáku připojeného k tlusté osobě v puntíkované zástěře, která pravila: „To nejsou cigáni, dyť maj spacáky“ a dále se věnovala šíření konvalinkového odéru.

Pravda, možná jsme těch piv nemuseli testovat tolik, kdybychom věděli, že zhruba po dvou hodinách nadšeného a lehce vláčného lyžařského pohybu (až na výjimky, které ještě nepochopily, že splitboarding je slepá vývojová větev) liduprostými svahy pirinskými někdo zapne boží pomstu. Začne to ostrým větrem, hustými vločkami a bílou tmou. Pak udeří supercela a rázem nevidíme ani svoje vlastní lyže, natož ostatní členy výpravy. Zemi nelze rozeznat od oblohy. Nevíme, jestli jdeme, ležíme, padáme nebo letíme.

Mapa mlčí, respektive mluví o úplně jiném terénu a rychle ji odsuzujeme jako fiktivní, prý jsme si mohli rovnou vzít mapu Krkonoš. Na řadu tedy přichází nástroj, který budeme následujících 60 hodin uctívat jako jedinou šanci na návrat do světa živých – lopata. Jdeme se zahrabat. Činíme tak rychle a nevyslovenou myšlenku, jestli se náhodou nezahrabáváme pod strašným lavinovým svahem hmatatelně vytěsňujeme na pospas pirinskému větru.

Supercela přichází… (f: Markéta Syllová)

Den 2 – V hrobě

Takže Billy svýmu koni uřízne nohu, ráno si vezme trojnohýho koně a vyrazí na cestu. Za chvíli Joe volá na Billyho: „To neni možný, ten tvůj kůň běhá na těch třech nohách rychlejc než ten můj. Já tomu svýmu taky uříznu nohu, ať na mě nemusíš furt čekat.“ Tak Joe uřízne svýmu koni nohu a dojedou na trojnohejch koních do dalšího saloonu. Jenže tam zase vyvstane problém, jak si poznají koně. Tak Billy tomu svýmu uřízne druhou nohu a ráno bude jasný, že ten dvounohej je jeho.

Jelikož uragán nepovoluje a naděje, že dnes opustíme hrob je mizivá, velí Ropák jakožto vedoucí výpravy k řádnému a přísnému dávkování zásob. Dávkujeme záchranou whisky, dávkujeme chleba, dávkujeme i vtipy. Největší zájem je o časopis Reflex s motivačními články. „Půst, aneb filosofie redukční diety – nastalo období, kdy bychom neměli moc jíst.“ Pánská většina louská intelektuální text „Nahé portréty ve veřejné dopravě“ a na dámskou menšinu zbyli „Siloví akrobaté“. Křížovka je zaplněná do posledního okýnka.

Lopata se stává prodloužením mých rukou. Každý pokus o vyprázdnění močového měchýře je spojený s hodinovým strojením do zbroje a následně usilovným vykopáváním našich příbytků. Jelikož Ropák odmítá požívat tekutiny kromě alkoholických a postrádá tím pádem motivaci opouštět stan, jsem na to vykopávání sama. Zveme si návštěvu s nadějí, že když budeme víc dýchat, bude to kolem nás tát samo. Tato domněnka je brzy vyvrácena, zato návštěva zůstává.

Náš hrob před tím, než splynul s terénem. (f: MS)

Den 3 – V hrobě

Ráno si vezme Billy dvounohýho koně a vydají se na cestu. Za chvíli Joe zase řve: „Hele Billy, ten tvůj kůň je i na těch dvou nohách rychlejší než můj. Tak já tomu svýmu taky uříznu druhou nohu, ať na mě nemusíš furt čekat.“ Na dvounohejch koních dojedou do dalšího saloonu, jenže vyvstane opět problém, jak si ráno poznají koně. Tak Billy tomu svýmu uřízne třetí nohu a ráno bude jasný, že ten jednonohej je jeho.

Přestali jsme rozeznávat den od noci, venku vládne 50 odstínů šedi. Jedinou činností kromě spánku je vaření. To provozuji v libovolnou denní i noční dobu dle zájmu strávníků. V Ropákově blízkosti nacházím podezřelou lahev se žlutým obsahem a ještě mu děkuji, že nepoužil ešus. Také zjišťuji, že malá sněhová boule vedle nás je Hansův stan. Hans je od osudného zakopání nezvěstný a jako jediný nemá s hibernačním programem vůbec žádný problém, což odůvodňuje tím, že se poslední tři roky věnoval výchově dětí.

Dvoumužná návštěva po dvou dnech odchází. Najednou je možné se ve stanu pro dva pohnout, aniž by muselo dojít ke složité reorganizaci končetin všech zúčastněných.

Prostorové uspořádání ve stanu pro dva. (f: MS)

Den 4 – Z hrobu

Billy si ráno vezme jednonohýho koně a vyrazí na cestu. Za chvíli Joe volá a celá situace se znovu opakuje. V pořádku dojedou do dalšího saloonu na jednonohejch koních. Večer ale Billy stojí zamyšleně u svýho koně a povídá: „Čoveče, Joe, já už tomu svýmu koni žádnou nohu uříznout nemůžu, on by pak už nemoh vůbec běhat…”

Došla Bára, tak se jmenovala záchranná whisky. Čaj už tedy pijeme jen tak, s kadeřemi. Došla i literatura, dokonce jsem si přečetla i „Nahé portréty ve veřejné dopravě“. Stařena venku cosi kope. „Stařeno, co tam děláš?“ „Vole, hledám vole blatouchy, vole.“ S psychickým stavem výpravy to začíná být nahnuté. Jen do růžova vyspinkaný Hans se šťastně protahuje ve svém sólo stanu. Zdá se, že brzo dojdou i koňům nohy, co teď s tím?

Najednou se udělá podezřelé ticho. Stanem začne opatrně prosvítat oranžové světlo. Buď je tady konečně Aštar Šeran a jeho vesmírní lidé nebo se bouře blíží svému konci. Zjišťujeme, že jsme se zakopali na místě poměrně bezpečném. Ropák vyráží s ruličkou a s lopatou kamsi na lyžích. Zpátky je rychleji než bumerang s hlasitým halekáním: „Já ji viděl, je tam, tady kousek, za tím hřebínkem.“

Jak zjišťujeme nejedná se o Panenku Marii ani Yettici, ale boudu Tevno Ezero, kterou jsme na počátku bouře marně hledali. Je od nás necelý jeden kilometr. Můj lingvistický kondicionál „kdybychom si byli bývali dali o pivo míň…“ nikdo nedocení.

Po hodině exkavačních prací najdeme dveře a u bačovice pochybného původu se to konečně dozvíme: „Joe se hluboce zamyslí, pak se mu rozjasní oči a nadšeně vyhrkne: „Já už vím, jak si je poznáme. Ten tvůj je černej a ten můj je bílej!”

Bouda Tevno Ezero. „Kdybychom si dali o pivo míň, mohli jsme si to užít pod střechou.“ (f: MS)

____________________________

Článek se umístil na druhém místě v naší letní soutěži „Historka, která zaujme celou hospodu“. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu