Bohouš Václavík si letos v horách zažil slušný nečas, vypravil se na trek s výstupem na pětitisícovku Pik Skobeleva na kyrgyzské straně Pamíru. (O tomhle podniku se dozvíš víc v Montaně č. 2/2014, článek Sputnikový telefon nemáme, pozn. editora)

Už ze začátku treku Bohouše s kamarády zlobilo počasí: „Občas bylo děsivé. Hromy blesky, denně několik hodin pršelo, chvílemi i s kroupami. Několikrát byla tak hustá mlha, že na ledovci nebylo bez kompasu možné udržet směr.

Trudomyslnost jsme zaháněli sázením se o to, kolikrát ten den zmokneme. Běžná rutina bylo sušit fusekle za krkem či odhazovat ráno sníh ze stanu. Dva z našeho týmu to druhý den toho mumraje otočili, takže další dny jsme bojovali jen dva.”

Společně se po devíti dnech probojovali až na úpatí Pik Skobeleva.
Jak probíhal výstup?

„Vyšli jsme ledovcem do cca 4700 metrů, kde jsme na jeho okraji postavili náš nejvyšší kemp. Ještě ten den jsme cvičně šli prohlédnout nástup na kopec. Došli jsme asi do 4850 m, ale odtam nás vyhnala mlha, vítr a kroupy. Celou noc byl totální saigon, bál jsem se o stan, jelikož se to na suti a ledu blbě kotví. Vítr řádil jak čert a sněho-kroupilo. Vzhledem k tomu, jak mě ten bordel v noci budil, tak jsme nevěřil, že to druhej den půjde. Přesto jsem večer nachystal kaši na ráno a natáhl budík na 5:40 s tím, že uvidíme.

Ráno bylo sice mlžno a zataženo, ale nepršelo a nefoukalo. Už jsme toho měli po těch deseti dnech sraček dost, tak jsme vyrazili, s tím, že když to půjde, tak toho hajzla vylezem a povalíme hlavně pryč z toho „slunného jihu“. V sedm jsme vyrazili na kopec, cestou nahoru se začalo vyjasňovat a asi deset metrů pod vrcholem dokonce začalo svítit Slunce! Následně jsme na vrcholu měli okno – cca 25 minut pěkného počasí, kdy se dalo i něco spatřit.

Hora nám asi sama povolila na ni vystoupit. Tak jsme pofotili, pokoukali, snědli čokošku, schovávanou pro tuto příležitost, a nachystali se na sestup. Začalo se zatahovat a po chvilce mrak, mlha, kroupy a vše nanovo.“