„Most difficult section – better take screws“. Tahle věta a k tomu jedna fotka se zakroužkovaným vrškem kopce. Víc informací se mi od místního tádžického horského vůdce získat nepodařilo. Ono byl zázrak, že věděl vůbec něco, zmínek o tomhle kopci je na internetu jen pár. „Pár“ myslím doslova pár, jakože dvě, přičemž jedna z nich je půlminutová stopáž videa nalezitelná jen v hlubinách ruské sociální sítě V Kontakte.

____________________


Střih. Najednou jsme v zakroužkovaném místě „na vlastní mačky“. Je dobré mít odvážné parťáky, a tak na mě naštěstí zbyla jisticí úloha. Pari (Martin Ševčík) si vybírá všech šest šroubů a odvážně se pouští do sněholedového mixu. Prvních pár metrů si jde ještě hezky stoupnout, posledních pár metrů už je to totální hnus, ze kterého s jasně vykřiknutým: „Prosím pryč!“ radši vysóluje až k dalšímu kamení, kde nás všechny dobere.

„To půjde v poho zavrtat,” snažím se povzbudit morálku týmu před posledním prudkým místem, doslova 20 metrů pod vrcholem. Stačí dvě otáčky šroubu v něčem, co by hipsteři v Brně zfleku prodávali za kilo jako dokonalou ledovou tříšť, abych se vrátil k pokornému rozhlížení kolem. „Tak asi sólo, no,“ pouštím se do toho nakonec sám, když se odepínám z lana. Na vrchol to je už fakt kousek, což se teda rozhodně nedá říct ani o začátku, ani konci našeho tripu.

Jsme totiž zhruba uprostřed Pamíru, několik dnů od nejbližší civilizace. Dostat sem šrouby, dvě šedesátky lana, cepíny, mačky, sedáky, prusíky a hlavně kilo a půl kafe (samozřejmě zrna, takže i s mlýnkem, pozn. aut.) pro naši osmičlennou skupinu znamenalo pětidenní sebetrýzeň pod váhou, na kterou i zaměstnanci letiště koukali se smutkem v očích. Jasně, mohli bychom si zaplatit osly. Ale za prvé na to nemáme a za druhé, vypadám snad, že bych si to chtěl ulehčit, když můžu trpět hrdě? (Ke kopci Pik Langar trvá cesta dva dny autem z Dušanbe a pět dní pěšky, viz mapa, pozn. red.)

Okolo je spousta bezejmenných vrcholů, které nikomu nestojí ani za to, aby jim dal jméno, zatímco Pik Pathkor se tu tyčí jako zapomenutý památník pro horolezce, kteří nemají co na práci. Víc než pomíjivost hor ale hlodá myšlenka, jak se odsud dostaneme, aniž bychom tu nechali matroš. „Pohoda. Obhoz, slaníme, stáhneme lano a jdem dolů,“ shodneme se kolektivné. Jde nám to skvěle, až do toho stahování lana, který se nám samozřejmě seklo o onen obhoz. I bych si zanadával, ale při tom prusíkování v pěti a půl mi ani na to nestačí dech. Nakonec vezmeme zavděk staré ruské smyci, které sice věřím podobně jako Putinově snaze o mír, ale spojence si tu člověk nevybírá, a tak to nějak to sešoupáme dolů.

U stanu je to pohoda. O to víc, když si můžeme udělat kafe. Do „civilizace“ nám to trvá ještě den a půl pochodu. U hráze přehrady Yashik Kul najdeme jednoho hrázného, který si velmi rád popovídá během své 14denní směny. Domluva nemůže být jednodušší.

„Mašina Bulunkul?“
„Možno. Děngy?“
„Jest.“
„Moment.“

Odebere se na záchod. Jak později zjistíme, nešel se pozvracet ze smradu, který se mezi námi line, ale zavolat nám z decimetru krychlového u okna (tam je totiž signál, pozn. aut.) někoho z vesnice.

Ten někdo přijede za dvě hodiny v 60 let starém UAZu. Za 50 dolarů nás všechny odveze do Bulunkulu. 25 km nám zabere dvě hodiny. Motor uvaříme 12krát. Rekord je naráz ujetých 35 výškových metrů. Jestli sověti jezdili v tomhle, už chápeme, proč jim ta invaze do Afghánistánu nevyšla.