A na vršku si dáš cigárko, protože tak to musí bejt…

Popel pomalu odpadá a krátký, kouřový teplo uvnitř hrudi začíná střídat chlad. Ten se tě bude držet další čtyři hodiny, zatímco na okružní polici Cimy Grande potrápíš své tělo soustavou cviků, které si sotva pamatuješ z jinošských let v Sokolu Zlíchov – přípaž, úpaž, dřep a klik – cílem ale není provést dokonalou soustavu, tak, aby tě bratr Dima pochválil, ale vehnat trochu tepla i do těch vzdálených a zanedbaných výčnělků tvýho těla. Tvé počínání budou sledovat dva páry očí.

Kristiana jsi vzal, protože je machr na balení cigárek. Ubalí ho například během jištění, ubalí ho i pod vodopádem (a že se to v posledních délkách hodilo). I při lezení by to zvládl, ale to nemůže, protože tabák je v batohu, který nese druholezec. Kristian je taky horský zvíře, „true mountain strýc“ jak říká Ondra Tůma, ale to se rozumí samo sebou.

Na druhém konci cigárka sedí Matěj. Další čtyři hodiny tě bude terorizovat snahou zahřát si kolena mezi tvejma lopatkama, ale teď je to ještě kámoš: přelez je přelez, to lidi sblíží. Matěj je strong strýc. Je tu, protože umí v těžký dýlce zapnout lezeckej dýzlagregát, drtit lišty a generovat přelezy. A to se v cestě jako „Phantom der Zinne“ (9+ UIAA, 550 m, pozn. red.) hodí. Teď drtí mezi svejma kovářskejma prstama titěrný cigárko a klábosíte o tom, jak bude noční bivak na hovno. Z posledních třech dýlek jste všichni promočení durch a i to poslední suchý kolečko na zadku rychle nasává vlhkost z lana, na kterým sedíš.

A pak tu jsi ty. Duše roztěkaná do všech stran, s trochou hřejivýho kouře v plicích. Proč tu vlastně jsi? Proč jsi odjel od svých nevyřešených otázek a nešťastných lásek, od svého života, který se ti jako ten dolomitský vápenec drolí pod rukama tím více, čím úporněji se ho snažíš uchopit. Vyfoukneš obláček blaženosti do nočního větru a ten ti ho krade hned od úst. Pak si poposedneš na laně, který už máš záhyb vedle záhybu vylisovaný do hýždí. Je to snad utrpení, co tě sem láká? Nebo ta čísla? Předvádět svoji zdatnost před sebou a před světem se ti zachtělo, Jáchyme? Vyměnit nejistotu svý existence za poplácání ramen?

Sleduješ jiskru na konci cigarety, další potáhnutí, pak jiskra putuje dál. Jakej jsi vlastně ty strýc? Proč tě ti dva na druhé straně cigarety berou s sebou? Matěj s Ianem se odmlčují a zavinují se do sebe. Tvůj vnitřní monolog je celkem pochopitelně neoslovil. Zůstáváš ve tmě s cigaretovým oharkem a pod nohama ti šumí půlkilometrová stěna. Jsi zas sám v tomhle nejistým světě, do kterýho jsi se sám narodil a sám z něj odejdeš. V neklidným světě trápeným dešti a suchy, válkami a lidskou bezohledností, koleny v zádech a studenými nocemi na kamenité zemi. Sám ve svý neklidný duši na obřím menhiru, který někdo zabořil doprostřed mlčenlivýho bojiště italsko-rakouský fronty, snad aby alespoň na kilometr oddělil vraždící se strany. A najednou, na malý okamžik, ti ta skála připadá jako pevný ostrov uprostřed toho všeho a ty se chvíli cítíš klidný a celý. Pak se ti zas do myšlenek zakousne mráz.

Svatí Matěj a Ian, kapuce převázané svatozářemi značky Petzl, ti mezitím usli v zádech. Každý ve svých vlastních myšlenkách, obývající jiné světy, s jinými barvami a vůněmi, každý na vlastním vrcholu odlišném od toho tvého. Anebo jsou jen tím, čím se být zdají: dvěma teplokrevnými živočichy, které tma a chlad zredukovaly na tu nejprostší žádost tepla. I ty sám se tam pomalu přesouváš.

_____

Na horizontu se rozsvěcí nový den. Popel noci pomalu odpadá a horký oharek slunce, rozfoukávaný ranními poryvy větru ze směru Paternkofelu, ti konečně vhání teplo do hrudi. Obklopí tě oranžová záře, jak se světlo rozpouští v roztrhaných chuchvalcích mlhy, které vítr donáší k vrcholu. Země se zase jednou protočila kolem své neviditelné osy a ty stále ještě žiješ.

Oharek stoupá z roztrhaných chuchvalců mlhy. (f: archiv JS)