„200 slov“

„Get ready for a few big days!“ Nejdelší hřeben Alp na autopilota

18. 08. 2020, Lukáš Klingora

Neuplynuly ani čtyři dny, je deštivá sobota a my už zase kroutíme volantem u Bodensee. Po čtyřech stech kilometrech špekulování nad předpovědí a podmínkou volíme nakonec opět odbočku na Chamonix, odkud jsme se v úterý vrátili. Ještě před měsícem naprosto nemyslitelný, ale teď si připadáme jako děti v cukrárně, který si nemůžou vybrat, na čem si pochutnají.

Volba padá na Peuterey Integral, nejdelší hřeben v Alpách, který vede z jižní italské strany na Mont Blanc. Převýšení mezi výchozím bodem v Peuterey a posledním kopečkem zmrzliny je asi 3000 metrů. Na hřebeni je ale zhruba 40 slanění a nějakej ten sestup k tomu, celkové převýšení tak pomalu atakuje hodnotu, kterou nasbíráš, pokud vyrazíš na Blanc od moře (4500 metrů).

Topo Peuterey Integral (f: Camptocamp.org)

Ueli Steck na hřeben 14. srpna 2013 potřeboval 16 hodin (včetně sestupu!), čtyři müsli tyčinky, pět powergelů a 60 metrů šestkový repky na slanění. Ve svém reportu popisuje, jak moc nepospíchal, užíval si panoramata, fotil, bloudil a moc si to užil. Na webu na nás ale vypadly i jiný reporty – pět dnů, krušný bivaky, nedostatek jídla a neustálé bloudění. Na celý hřeben, který dohromady zahrnuje čtyři čtyřtisícový vršky, jsme minulou sobotu koukali z lanovky na Pointe Helbronner (3 462 m n. m.). Vypadalo to skvěle.

Cesta ale splňuje naše společné parametry. Kuba si odškrtne další dvě čtyřtisícovky a já si ji zapíšu do túrberichtu. Motivace je, aklimatizace z posledního výletu (Tour Ronde NF, Aiguilles du Diable) je z říše snů. Vyrážíme busem do Itošky, citrónová zmrzka v Courmayeuru a po hodině šlapání v úmorným vedru už nadáváme, jak máme těžký bágly. 

Nástup na chatu Borelli je místy slušné ferratové lezení. (f: Jakub Cejpek)

Nástup na chatu Borelli po turistický je už samo o sobě celkem slušný lezení. Chata punková, je tu asi pět lednic, osm mokakonvic a žádná elektrika. Erárním dalekohledem nakoukáváme úvodní délky hřebene Aiguille Noire a v sedm jdem na kutě.

Noc je teplá a neustále se budím, nervozita. Po čtvrtý ráno vylézáme z chaty a mlhou kličkujeme pod stěnu. Věšíme na sebe železo, batoh konečně trochu lehkne. Úvodní délky jsou „tatranský“. Drny, mokro, všechno volný a směr dost nejasnej a už některý „trojkový“ kroky jsou v pohorkách s dvacetimetrovym odlezem dost infarktový. Čeká nás 50 délek. Dneska to bude dlouhej den.

„Některý „trojkový“ kroky jsou v pohorkách s dvacetimetrovym odlezem dost infarktový.“ (f: Jakub Cejpek)

Nějak tímhle ranním peklem ale protančíme. U Pointe Bifide vylézá puňťa, žula začíná být kompaktní. Nálada stoupá. Lezení těžkne a čas letí, je deset.

Za Punta Welzenbach končí hrdinství, přezouváme do lezeček (i Ueli je měl), začínají pětkový dýlky. Ty jsou celkem technický a je v nich i pár skobek. Jdeme do finále. Přilézám pod nejtěžší 5céčkovou. Převislý koutek, říkám si: konečná. Nějak se v tom ale rozkročím a zaklíním batohem a přelízám čistě. Kuba na druhým taky. Ještě pár set metrů na průběh a ke konci sólo a konečně vrcholíme na Aiguille Noire de Peuterey (3773 m n. m.). Je sedm večer a začíná sněžit. Kontrolujeme rychle aktuální předpověď (která není nic moc) a rozhodujeme se pokračovat.

Vrcholíme na Aiguille Noire de Peuterey. (f: Jakub Cejpek)

Následuje asi 400 metrů abseil severní stěnou Noire. V prvních slaněních se nám několikrát seká lano a nejde stáhnout, začínáme být sprostí. V rámci urychlení značíme střed lana tejpkou. Před devátou stojíme v sedle pod Les Dames Anglaises. Stmívá se a biváknout by tady šlo s přehledem. Rozhodujeme se ale narvat to až do bivaku Craveri (měly by to být dvě až tři hodiny), nešťastný rozhodnutí.

Asi po půl hodině mi seká a přecházím na autopilota. Za další půlhodinu seká i autopilotovi. Je tma, sólujeme na hřebeni hrozný psycha, pořád se něco sype a vůbec nevíme, kam lezem. Kuba je ale hustej a nějak nás tím protahuje. Slanění, traverzy, volný šutry, sníh. Usínám u toho. Bivakovat absolutně není kde. Tak maximálně se o sebe opřít a počkat do rána. Najednou je před náma plechová spací krabice. Je půlnoc.

Bivak ve vymodlené plechové krabici (f: Jakub Cejpek)

Pět hodin pokusu o spánek a začínáme tam, kde jsme skončili. Všechno okolo se sype a nevíme pořádně kudy dál. Jediný pořádný rozdíl oproti včerejšku je v tom, že jsme úplně na kaši. Svítí ale sluníčko a výhledy na Maudit, Tacul, Ronde, Gigante jsou peckovní!

Oblézáme Punta Gugliermina a sen se stává skutečností. Konečně jsme na sněhu. Nazujeme mačky a po firnu to přeběhneme až do Chamonix, říkám si. Houby. Na hřebeni je to jeden skalní práh za druhym, různý věžičky, žlábky a bouldry. V ultralight turistických mačkách od Petzlu žádná sranda. 

„Tohle na fotce naštěstí vypadá hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo.“ (f: Jakub Cejpek)

Přecházíme hřeben Aiguille Blanche de Peuterey (4112 m n. m.), první čtyřka v kapse. Asi šest až osm slanění do sedla Col de Peuterey, boj s odtrhovkou a začínáme stoupat na Grand Pilier d’Angle (4243 m n. m.). Tenhle úsek si budu pamatovat asi navždy. Vedro, mokrej volnej sníh, nejasnej směr a Kuba v turbomódu. Nemá to konce a každý další krok je dost na hraně. Je to těžký a ne úplně bezpečný. Sólujeme to, chceme být rychlí a dolízt to třeba ještě letos.

Konečně jsme zase na sněhu. A dokonce je i celkem zmrzlej! Čeká nás kuloárek na Mont Blanc de Courmayeur (4748 m n. m.), který je prý v dobrý podmínce celkem snadnej a rychlej. Stopy před náma nějaký vyšlapaný jsou, to bude brnkačka, určitě. Je už odpoledne, výška přibývá, kyslík ubývá a Kuba mačká tlačítko nitro. Nevidím ho. Zatahuje se a fest sněží. Má tu někde být „amazing snowy ridge“, nic takovýho nevidíme, tak maximálně přední hroty maček.

„Amazing snowy ridge.“ (f: Jakub Cejpek)

Dolézám Kubu, který montuje štand ze šroubů před nehezky vypadajícím vyledněným traverzem. Když už ho brzdím, tak to alespoň zkusím probojovat na prvním. To naštěstí celkem jde a za chvilku jsme na štandu ve friendu za tímhle zpestřením. Kuba nabízí, že smotá lano a já jdu už dál. Jsem několik desítek metrů nad ním a najednou se z mlhy valí šutr velikosti minicoopra směrem ke Kubovi. Křičím na něj (a popravdě už se s ním pomalu loučím). Naštěstí ho to ale doslova o pár metrů míjí (letí to traverzem, který jsme cca pět minut předtím lezli, klika!).

Rozdýcháme infarkt a valíme dál. Sněží a fouká víc a víc a přichází další vypečenej mixík, všechno volný a nezajistitelný, odhadem skotský III-IV obtížnosti. Přelízám a kdyby nezůstalo lano u Kuby, tak ho i odjistím. Nějak mu to alespoň vyradím a valíme (on valí, já trpím) dál. Jakmile se leze, tak je to dobrý, to Kubovi stačím, možná mám i navrch, ale když přijde taková ta alpinistická dupárna v řídkým vzduchu, tak je pekelně rychlej! Má na mě víc jak 40 vylezených čtyřek náskok, je to prostě čtyřková mašina…

Asi jako každá odtrhovka, i tahle v sedle Peuterey potrápila. (f: Jakub Cejpek)

Nemá to konce, deset metrů, minuta pauza. Tempo jak bejk. Jsme na Courmayeuru (4748 m n. m.). Rychlý vaření vody a jdeme do finále. Záverečný metry na Blaníka jsou nekonečný, fouká jak na Nevisu a viditelnost je taky podobná. Orientujem se podle GPSky a počůranýho sněhu – kde je to nejvíc žlutý, tam usuzujem, že jsme na nejvyšším vršku Evropy.

Je sedm večer, kde jsou ty známý davy? Selfie a čus, je tu fakt hnusně! Chvilku bádáme nad směrem skrz mlíko, až trefujeme dálnici směr Valotka. Tu kolem osmé otevíráme. Padáme na matrace a hekáme vyčerpáním a radostí zároveň. Polákům, kteří tu jsou, hrajeme slušný divadlo.

Selfie a čus! (f: Lukáš Klingora)

Ráno je hezky a jsme z nejhoršího venku, těla nám ale naprosto nefungujou. 1800 metrů dolů normálkou na vláček přes Gouter a Tête Rousse opět na autopilota. Myslím, že ale i v aktuálním stavu vypadáme líp a v lepší formě než většina dobrodruhů, kteří stoupají proti nám.

Je 14:00 a po čtyřech dnech jsme zpátky u auta v Chamonix. Máme za sebou nejdelší hřeben Alp. V průvodci psali „get ready for a few big days“ a rozhodně nekecali.

„Get ready for a few big days!“ (f: Jakub Cejpek)

O hřebeni Peuterey Integral jsme na eMontaně už jednou psali. Jestli tě tenhle výstup zajímá z ženského pohledu, mrkni na článek Na hřebeni Peuterey Integral jsem visela na vláscích jádra.


Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...