Neu­ply­nu­ly ani čty­ři dny, je deš­ti­vá sobo­ta a my už zase krou­tí­me volan­tem u Boden­see. Po čtyřech stech kilo­me­t­rech špe­ku­lo­vá­ní nad před­po­vě­dí a pod­mín­kou volí­me nako­nec opět odboč­ku na Cha­mo­nix, odkud jsme se v úte­rý vrá­ti­li. Ješ­tě před měsí­cem napros­to nemys­li­tel­ný, ale teď si při­pa­dá­me jako děti v cuk­rár­ně, kte­rý si nemů­žou vybrat, na čem si pochut­na­jí.

Vol­ba padá na Peu­te­rey Inte­gral, nejdel­ší hře­ben v Alpách, kte­rý vede z již­ní ital­ské stra­ny na Mont Blanc. Pře­vý­še­ní mezi výcho­zím bodem v Peu­te­rey a posled­ním kopeč­kem zmrz­li­ny je asi 3000 met­rů. Na hře­be­ni je ale zhru­ba 40 sla­ně­ní a něja­kej ten sestup k tomu, cel­ko­vé pře­vý­še­ní tak poma­lu ata­ku­je hod­no­tu, kte­rou nasbí­ráš, pokud vyra­zíš na Blanc od moře (4500 met­rů).

Ueli Steck na hře­ben 14. srp­na 2013 potře­bo­val 16 hodin (včet­ně sestu­pu!), čty­ři müs­li tyčin­ky, pět power­ge­lů a 60 met­rů šest­ko­vý rep­ky na sla­ně­ní. Ve svém repor­tu popi­su­je, jak moc nepo­spí­chal, uží­val si pano­ra­ma­ta, fotil, blou­dil a moc si to užil. Na webu na nás ale vypadly i jiný repor­ty – pět dnů, kruš­ný biva­ky, nedo­sta­tek jíd­la a neu­stá­lé blou­dě­ní. Na celý hře­ben, kte­rý dohro­ma­dy zahr­nu­je čty­ři čtyř­ti­sí­co­vý vrš­ky, jsme minu­lou sobo­tu kou­ka­li z lanov­ky na Poin­te Hel­bron­ner (3 462 m n. m.). Vypa­da­lo to skvě­le.

Ces­ta ale spl­ňu­je naše spo­leč­né para­me­t­ry. Kuba si odškrt­ne dal­ší dvě čtyř­ti­sí­cov­ky a já si ji zapíšu do túr­be­rich­tu. Moti­va­ce je, akli­ma­ti­za­ce z posled­ní­ho výle­tu (Tour Ron­de NF, Aigu­illes du Dia­ble) je z říše snů. Vyrá­ží­me busem do Itoš­ky, citró­no­vá zmrz­ka v Cour­ma­ye­u­ru a po hodi­ně šla­pá­ní v úmor­ným ved­ru už nadá­vá­me, jak máme těž­ký bágly. 

Nástup na cha­tu Borel­li po turis­tic­ký je už samo o sobě cel­kem sluš­ný leze­ní. Cha­ta pun­ko­vá, je tu asi pět led­nic, osm moka­kon­vic a žád­ná elek­tri­ka. Erár­ním dale­ko­hle­dem nakou­ká­vá­me úvod­ní dél­ky hře­be­ne Aigu­ille Noi­re a v sedm jdem na kutě.

Noc je tep­lá a neu­stá­le se budím, ner­vo­zi­ta. Po čtvr­tý ráno vylé­zá­me z cha­ty a mlhou klič­ku­je­me pod stě­nu. Věší­me na sebe žele­zo, batoh koneč­ně tro­chu lehk­ne. Úvod­ní dél­ky jsou „tatran­ský“. Drny, mokro, všech­no vol­ný a směr dost nejasnej a už někte­rý „troj­ko­vý“ kro­ky jsou v pohor­kách s dva­ce­ti­me­t­ro­vym odle­zem dost infark­to­vý. Čeká nás 50 délek. Dneska to bude dlou­hej den.

Nějak tímhle ran­ním peklem ale pro­tan­čí­me. U Poin­te Bifi­de vylé­zá puň­ťa, žula začí­ná být kom­pakt­ní. Nála­da stou­pá. Leze­ní těžk­ne a čas letí, je deset.

Za Pun­ta Welzenbach kon­čí hrdin­ství, pře­zou­vá­me do leze­ček (i Ueli je měl), začí­na­jí pět­ko­vý dýl­ky. Ty jsou cel­kem tech­nic­ký a je v nich i pár sko­bek. Jde­me do finá­le. Při­lé­zám pod nej­těž­ší 5céčkovou. Pře­vis­lý kou­tek, říkám si: koneč­ná. Nějak se v tom ale roz­kro­čím a zaklí­ním bato­hem a pře­lí­zám čis­tě. Kuba na dru­hým taky. Ješ­tě pár set met­rů na prů­běh a ke kon­ci sólo a koneč­ně vrcho­lí­me na Aigu­ille Noi­re de Peu­te­rey (3773 m n. m.). Je sedm večer a začí­ná sně­žit. Kon­t­ro­lu­je­me rych­le aktu­ál­ní před­po­věď (kte­rá není nic moc) a roz­ho­du­je­me se pokra­čo­vat.

Násle­du­je asi 400 met­rů abseil sever­ní stě­nou Noi­re. V prv­ních sla­ně­ních se nám něko­li­krát seká lano a nejde stáh­nout, začí­ná­me být spros­tí. V rám­ci urych­le­ní zna­čí­me střed lana tejp­kou. Před devá­tou sto­jí­me v sed­le pod Les Dames Anglai­ses. Stmí­vá se a bivák­nout by tady šlo s pře­hle­dem. Roz­ho­du­je­me se ale narvat to až do biva­ku Cra­ve­ri (měly by to být dvě až tři hodi­ny), nešťast­ný roz­hod­nu­tí.

Asi po půl hodi­ně mi seká a pře­chá­zím na auto­pi­lo­ta. Za dal­ší půl­ho­di­nu seká i auto­pi­lo­to­vi. Je tma, sólu­je­me na hře­be­ni hroz­ný psy­cha, pořád se něco sype a vůbec neví­me, kam lezem. Kuba je ale hus­tej a nějak nás tím pro­ta­hu­je. Sla­ně­ní, tra­ver­zy, vol­ný šut­ry, sníh. Usí­nám u toho. Biva­ko­vat abso­lut­ně není kde. Tak maxi­mál­ně se o sebe opřít a počkat do rána. Najed­nou je před náma ple­cho­vá spa­cí kra­bi­ce. Je půl­noc.

Pět hodin poku­su o spá­nek a začí­ná­me tam, kde jsme skon­či­li. Všech­no oko­lo se sype a neví­me pořád­ně kudy dál. Jedi­ný pořád­ný roz­díl opro­ti vče­rejš­ku je v tom, že jsme úpl­ně na kaši. Sví­tí ale slu­níč­ko a výhle­dy na Mau­dit, Tacul, Ron­de, Gigan­te jsou pec­kov­ní!

Oblé­zá­me Pun­ta Gug­lier­mi­na a sen se stá­vá sku­teč­nos­tí. Koneč­ně jsme na sně­hu. Nazu­je­me mač­ky a po fir­nu to pře­běh­ne­me až do Cha­mo­nix, říkám si. Hou­by. Na hře­be­ni je to jeden skal­ní práh za dru­hym, růz­ný věžič­ky, žláb­ky a boul­d­ry. V ultra­li­ght turis­tic­kých mač­kách od Petzlu žád­ná sran­da. 

Pře­chá­zí­me hře­ben Aigu­ille Blanche de Peu­te­rey (4112 m n. m.), prv­ní čtyř­ka v kap­se. Asi šest až osm sla­ně­ní do sed­la Col de Peu­te­rey, boj s odtr­hov­kou a začí­ná­me stou­pat na Grand Pilier d’An­gle (4243 m n. m.). Tenhle úsek si budu pama­to­vat asi navždy. Vedro, mokrej vol­nej sníh, nejasnej směr a Kuba v tur­bo­mó­du. Nemá to kon­ce a kaž­dý dal­ší krok je dost na hra­ně. Je to těž­ký a ne úpl­ně bez­peč­ný. Sólu­je­me to, chce­me být rych­lí a dolízt to tře­ba ješ­tě letos.

Koneč­ně jsme zase na sně­hu. A dokon­ce je i cel­kem zmrz­lej! Čeká nás kuloá­rek na Mont Blanc de Cour­ma­ye­ur (4748 m n. m.), kte­rý je prý v dob­rý pod­mín­ce cel­kem snad­nej a rych­lej. Sto­py před náma něja­ký vyšla­pa­ný jsou, to bude brn­kač­ka, urči­tě. Je už odpo­led­ne, výš­ka při­bý­vá, kys­lík ubý­vá a Kuba mač­ká tla­čít­ko nit­ro. Nevi­dím ho. Zata­hu­je se a fest sně­ží. Má tu někde být „ama­zing snowy ridge“, nic tako­vý­ho nevi­dí­me, tak maxi­mál­ně před­ní hro­ty maček.

Dolé­zám Kubu, kte­rý mon­tu­je štand ze šrou­bů před nehez­ky vypa­da­jí­cím vyled­ně­ným tra­ver­zem. Když už ho brz­dím, tak to ale­spoň zku­sím pro­bo­jo­vat na prv­ním. To naštěs­tí cel­kem jde a za chvil­ku jsme na štan­du ve fri­en­du za tímhle zpes­t­ře­ním. Kuba nabí­zí, že smo­tá lano a já jdu už dál. Jsem něko­lik desí­tek met­rů nad ním a najed­nou se z mlhy valí šutr veli­kos­ti mini­co­op­ra smě­rem ke Kubo­vi. Kři­čím na něj (a poprav­dě už se s ním poma­lu lou­čím). Naštěs­tí ho to ale doslo­va o pár met­rů míjí (letí to tra­ver­zem, kte­rý jsme cca pět minut před­tím lez­li, kli­ka!).

Roz­dý­chá­me infarkt a valí­me dál. Sně­ží a fou­ká víc a víc a při­chá­zí dal­ší vype­če­nej mixík, všech­no vol­ný a neza­jis­ti­tel­ný, odha­dem skot­ský III-IV obtíž­nos­ti. Pře­lí­zám a kdy­by nezů­sta­lo lano u Kuby, tak ho i odjis­tím. Nějak mu to ale­spoň vyra­dím a valí­me (on valí, já trpím) dál. Jakmi­le se leze, tak je to dob­rý, to Kubo­vi sta­čím, mož­ná mám i navrch, ale když při­jde tako­vá ta alpi­nis­tic­ká dupár­na v říd­kým vzdu­chu, tak je pekel­ně rych­lej! Má na mě víc jak 40 vyle­ze­ných čtyřek náskok, je to pros­tě čtyř­ko­vá maši­na…

Nemá to kon­ce, deset met­rů, minu­ta pauza. Tem­po jak bejk. Jsme na Cour­ma­ye­u­ru (4748 m n. m.). Rych­lý vaře­ní vody a jde­me do finá­le. Záve­reč­ný met­ry na Bla­ní­ka jsou neko­neč­ný, fou­ká jak na Nevi­su a vidi­tel­nost je taky podob­ná. Ori­en­tu­jem se pod­le GPSky a počů­ra­ný­ho sně­hu – kde je to nej­víc žlu­tý, tam usu­zu­jem, že jsme na nej­vyš­ším vrš­ku Evro­py.

Je sedm večer, kde jsou ty zná­mý davy? Sel­fie a čus, je tu fakt hnus­ně! Chvil­ku bádá­me nad smě­rem skrz mlí­ko, až tre­fu­je­me dál­ni­ci směr Valot­ka. Tu kolem osmé ote­ví­rá­me. Padá­me na mat­ra­ce a heká­me vyčer­pá­ním a rados­tí záro­veň. Polá­kům, kte­ří tu jsou, hra­je­me sluš­ný diva­dlo.

Ráno je hez­ky a jsme z nej­hor­ší­ho ven­ku, těla nám ale napros­to nefun­gu­jou. 1800 met­rů dolů nor­mál­kou na vlá­ček přes Gou­ter a Tête Rous­se opět na auto­pi­lo­ta. Mys­lím, že ale i v aktu­ál­ním sta­vu vypa­dá­me líp a v lep­ší for­mě než vět­ši­na dob­ro­dru­hů, kte­ří stou­pa­jí pro­ti nám.

Je 14:00 a po čtyřech dnech jsme zpát­ky u auta v Cha­mo­nix. Máme za sebou nejdel­ší hře­ben Alp. V prů­vod­ci psa­li „get rea­dy for a few big days“ a roz­hod­ně neke­ca­li.

O hře­be­ni Peu­te­rey Inte­gral jsme na eMon­ta­ně už jed­nou psa­li. Jest­li tě tenhle výstup zají­má z žen­ské­ho pohle­du, mrk­ni na člá­nek Na hře­be­ni Peu­te­rey Inte­gral jsem vise­la na vlás­cích jádra.