AMAZONSKÝ DLUH

VŠECHNO SOUVISÍ SE VŠÍM

Nenápadná hospůdka na okraji Pardubic. Zatímco chlapík u vedlejšího stolu těsně před polednem netrpělivě čeká na otevíračku, Petr se s ním v mžiku dává do řeči. 

„Tys mi tenkrát říkal, abych už nikam nejezdil. Že mě je v cizině škoda.“
„No jo.“
„Víš, že jsem tady koupil bažinu?“
„Fakt? A co s ní budeš dělat?“
„To se ještě uvidí.“

Uzavírá Petr rozhovor s úsměvem od ucha k uchu. Prý ho tu berou buď jako místní celebritu nebo jako blázna. Není se čemu divit, svým životním příběhem do kulis tohohle lokálu vážně moc nezapadá.

Malá vesnička Žižín, kde se Petr narodil a kde dodnes pořád žije, je odsud vzdálená necelé dva kilometry. Když do ní náhodou někdy zavítáš, tak na jejím konci, nedaleko řeky Chrudimky, se dívej vpravo (mapa). Nenápadný pás zelených stromů a v nich ukryté stojaté vody totiž představují současnou kapitolu jeho dobrodružného života.

„Chtěl bych už třeba mít rodinu, ale místo toho tady řeším takový blbosti,“ vypráví o pár chvil později, když se společně procházíme Malou Amazonií. Takhle pozemku, který vloni koupil, rád přezdívá. „Tady dřív bylo všechno vykácený. Starousedlíci pamatují, když sem ještě tekla voda a třely se tu ryby. A brzy se sem snad zase vrátí,“ dodává a ukazuje na stojaté vody před námi.

Petr začal cestovat, když mu bylo zhruba dvacet. Rok žil na Novém Zélandu, pracoval jako au pair v Anglii a lisoval krabice v Irsku. Po Mongolsku jezdil na koni a na vlastnoručně vyrobené kánoi se zase plavil z rodné vesnice až do Severního moře. Nejvíc kilometrů ale ujel na kole – v Číně, Kanadě, na Kubě, po Evropě nebo napříč Jižní Amerikou.

Petr se nerad nudí. A aby toho nebylo málo, před nedávnem, v 39 letech, dostudoval Báňskou univerzitu v Ostravě. Kromě toho 17 let pracoval v Praze u hasičů. Pak ale ze dne na den nadějnou kariéru ukončil. „Dostal jsem se do situace, kdy moje tělo jednoduše začalo kolabovat, už jsem nezvládal ten stres a vypětí. Tak jsem si prostě jednou řekl ‘dost’ a skončil jsem,“ popisuje moment prozření z loňského jara.

Společný jmenovatel většiny jeho aktivit? Ženy. „Díky ženskejm jsem vlastně procestoval skoro celý svět,“ směje se.

Kromě nich si nejvíc oblíbil jihoamerickou Amazonii. Když do peruánského pralesa zavítal poprvé, reálně zvažoval, že se už nevrátí a zůstane tam žít. Nakonec dal sice přednost rodině a kariéře u hasičů, věděl ale, že se jednou vrátí. „Ze všech míst, kde jsem kdy byl, jsem měl touhu vrátit se jenom na tohle místo,“ říká. Letos v zimě se do stejné vesnice po 18 letech vrátil a společně s Francouzem a Rakušanem, které znal teprve pár dní, tam vyrobili tradiční dřevěnou dlabanou loď.

Dost komplikovaný, vzájemně se prolínající příběh, ve kterém všechno souvisí se vším. Právě takhle Petr svůj život rád popisuje.

NA KÁNOI DO SEVERNÍHO MOŘE

Z čeho pramení tvoje záliba ve stavbě lodí?
Vždycky jsem chtěl postavit loď. Když jsem pracoval u hasičů, narazil jsem na internetu na knížku o stavbě lodí. Tak jsem si řekl, že začnu s nějakou menší a vybral si tu, která vypadala jako nejlehčí. Myslel jsem, že ji postavím za půl roku a pak se tím třeba budu živit. Jenže jsem nakonec jsem ji stavěl čtyři roky. Neměl jsem vůbec žádný plán, že s ní někam popluju, ale jak jsem ji dlouho stavěl, tak už mi to pak přišlo škoda, nevzít ji na vodu. A když jsem ji dokončil, nabídl jsem všem tady u nás v hospodě ukázkovou jízdu.

Přihlásil se někdo?
Nikdo se na loď neodvážil a všichni jsme se akorát opili. (směje se)

V čem byla tvoje kánoe speciální?
Nepoužíval jsem klasický laminát, protože jsem chtěl, aby loď byla čirá. Aby vypadala jako dýha, abys viděl čistě dřevo a neviděl laminát. Jsem sice vyučený truhlář, ale když neznáš konkrétní technologie, je to docela náročné. Tak jsem objížděl všemožné firmy, abych se to naučil. Loď je postavená z červeného cedru, bez suků, z šest metrů dlouhých prken. Nemá jediné žebro a je lepená z pětimilimetrových lištiček. Aby, když se na ní koukneš, ta struktura nebyla vidět. Podrobně jsem celý proces dokumentoval, aby to mohlo posloužit i jako inspirace pro ostatní. A když jsem byl u konce a strávil na ní skoro 1000 hodin práce, tak mi přišlo škoda, že bych ji měl prodat.

Kam jsi chtěl na lodi doplout?
Od nás z Chrudimky až do Severního moře. Když jsem ji dodělával, tak se kolem mě začala formovat skupinka lidí, která byla ochotná vyrazit na plavbu se mnou. Udělal jsem srandovní plakátek, že popluju do Severního moře a všude jsem ho tu vylepil. Já tu loď ale neměl vyzkoušenou. Dal jsem ji jen jednou na vodu a zjistil jsem, že je strašně nestabilní, že v jednom člověku jsi na ní vůbec nemohl jet. Ale stejně jsem ji dodělal a jen si v duchu říkal: „Buď tam dojedu, nebo ne. Nemusím přece pořád za dobrodružstvím jezdit na druhou stranu světa, můžu jednou podniknout něco u nás doma.“ Před cestou jsem taky dostal od kamarádů a místních spousty darů. Peníze jsem odmítal, ty mi byly k ničemu, tak jsem přijímal pouze staré oblečení na vyhození a konzervy s jídlem.

Kdo se k tobě na plavbu přidal?
Pojal jsem to formou štafety a lidi, kteří se mnou chtěli jet, jsem oslovil a vybral si skupinu sedmi lidí. Ti se spolu vzájemně neznali a někteří z nich před tím ani nikdy neseděli na lodi. Měli ale čas, znali mě a chtěli to zkusit. Než jsme vypluli, tak se mě ptali, kde se budou střídat. A já jen odpovídal: „To netuším, chcete jet se mnou, tak mě musíte sledovat, kde zrovna budu.“ Plán byl střídat se po nějakých 30–40 kilometrech. Tady v Čechách to tak zhruba bylo, ale jakmile jsme překročili hranice, bylo všechno jinak. Labe tam zrychlí a najednou jsme zvládli ujet klidně 90 kilometrů za den. 

Kolik lidí se na lodi nakonec vystřídalo?
Myslím, že šest, a ten sedmý nakonec nejel, protože jsme to stihli rychleji. Odsud ze Žižína jsme do ústí Severního moře dojeli za 21 dní. Všichni, co to slíbili, nakonec nasedli, vystřídali se a nikdo z nich mě nezradil. To jsem bral za velké zadostiučinění, že se to celé povedlo a vážil jsem si toho. Oni mě sice proklínali, protože jsem všem řekl, že jsem kapitán, budou mě poslouchat a bude se pádlovat, dokud to jde. Takže pádlovali klidně do dvou do rána a v šest jsem do nich zase kopal. (směje se) Já byl vyřízenej první čtyři dny a pak jsem se do toho dostal. Oni mi ale za ty čtyři dny vždycky odpadli a byli úplně hotoví, protože jsem je totálně zlikvidoval. (směje se)

Ani jednou jste se „neudělali“?
Jen jednou, ale to jsem udělal schválně. Kamarád nikdy nebyl na lodi, tak jsem ho u břehu převrátil, aby si to zkusil. (směje se) Jakmile jsme se ale dostali do širších toků Labe, začalo to být divoký. Jezdí tam velké tranzitní lodě, které na sobě mají kontejnery, a když jedou dvě vedle sebe a udělají ti vlny, tak to bylo trochu strašidelné. Čím víc jsme se taky blížili k našemu cíli, zvětšovaly se přílivy a odlivy na samotné řece. My mohli jet jenom, když byl odliv, a zbytek času jsme odpočívali. A 21. den jsme konečně dojeli do cíle. Tam je takový stožár, kde je napsáno: „Tady končí Labe a začíná Severní moře.“ Tam jsem tu loď položil a vyfotil.

Víš o někom dalším, kdo dojel do Severního moře na kánoe?
Občas to lidi jezdí do Hamburku, ale nevím o nikom, kdo by to jel až do samotného ústí, které se nachází ještě o 150 km dál v Cuxhavenu. A taky to snad nikdo nikdy nejel na vlastnoručně vyrobené kánoi. To bylo ale super, protože naše loď vypadala skvěle a dobře reprezentovala. Kamkoli jsme přijeli, tak na ni všichni koukali s otevřenou pusou. Už na ní nikdy nikam plout nechci. Rád bych ji dal do nějakého muzea. To by byla taková hezká satisfakce, že to zvládla. (směje se)

„Všichni, co to slíbili, nakonec nasedli, vystřídali se a nikdo z nich mě nezradil. To jsem bral za velké zadostiučinění.“

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU

Podnikal jsi už před tím podobné dobrodružné výpravy?
Myslím, že to v sobě mám už odmala. Táta chtěl hodně cestovat, tak to převtěloval do mě. Pak, když mi bylo 20, jsem se vyprdl na školu a odjel do Skotska. Tehdy jsem tam jel kvůli jedné holce, která se mi líbila. V práci jsem se hodil marod a řekl kámošům: „Jedu pryč, ale nikomu to neříkejte.“ A oni fakt poslechli. Pracovali jsme jako sběrači na různých farmách, a když se na mě holčina potom vyprdla, tak jsem se vrátil zpátky.

Kde všude po světě jsi byl?
Pár let potom jsem odjel na rok na Nový Zéland. Tam jsem potkal jednoho Čecha. Jmenoval se David, dali jsme se do řeči a zjistili jsme, že jsme chodili do stejného ročníku odborného školy ve Volyni. Chodilo tam jen 60 žáků, takže jsme se museli potkat, ale neznali jsme se, to byla dobrá náhoda. Po Zélandu jsme se viděli ještě v Anglii, kde jsem pracoval jako au pair a domluvili jsme se, že odtamtud vyrazíme na kolech do Řecka. Jeli jsme ve třech, na cestě jsme strávili 56 dní, ujeli 5000 kilometrů a utratili asi 5000 korun. Po cestě se z nás staly úplný trosky. Pamatuju si na jeden den, kdy dva z nás kvůli vedru zkolabovali a Davida pak shodil z kola bernardýn, který ho stáhl i s taškama to příkopu. (směje se)

Společně s Davidem jsme pak vymysleli další výlet. On už tou dobou nějakou dobu žil v Číně a měl ji hodně projetou. Tak jsme si na trhu koupili starý kola a najeli na nich přes 4000 kilometrů. V Číně se mi hrozně líbílo a potom jsem z ní pokračoval do Mongolska. Rok před tím se mi totiž zase líbila jedna holka, kvůli které jsem se naučil jezdit na koni a vymyslel jsem, že pojedeme jezdit do Mongolska.

To vypadá, že cestuješ hlavně kvůli holkám… (směje se)
Přesně tak. (směje se) Tady ve vedlejší vesnici chovají koně, a jelikož se mi tam líbila jedna holka, tak jsem přemýšlel, jak se k ní dostat. A protože jsem stejně chtěl jet do Mongolska, vymyslel jsem, že se u ní budu učit jezdit na koni a třeba tam pak pojede se mnou. Dlouho jsem ale nevěděl, jak se do Mongolska vůbec dostat, protože tou dobou u nás ještě moc Mongolů nežilo. Jednou jsem ale seděl v hospodě, když mi jeden chlap říká: „Jeden kámoš chodí s Mongolkou, ona ti určitě pomůže.“ A druhý den mi hned volal, že je všechno zařízené a že mi domluvil schůzku. Potkal jsem se s ní, ona mi dala číslo a řekla mi: „Až přijedeš do Mongolska, zavolej na tohle číslo a všechno se zařídí.“ A ono pak vážně všechno klaplo. (směje se)

Ta holka za tebou pak přijela?
Nepřijela, samozřejmě se na mě vykašlala. (směje se) Ale já tu cestu chtěl stejně podniknout, protože rád věci dodělávám. Přijel jsem do Mongolska, zavolal na to číslo a oni na mě čekali na hlavním nádraží v Ulaanbaataru. Odvezli mě do jurty, kde jsem s nimi chvíli žil a potkal jsem tam i jednoho místňáka, který mi sehnal koně, na kterém jsem tam potom jezdil. 

Čím ses vlastně živil, že jsi měl čas takhle cestovat?
Po dobu 17 let jsem pracoval u hasičů v Praze – ve Strašnicích, v Holešovicích, na centrále a potom i na Pražském hradě. A kromě práce jsem ještě šest let studoval v Ostravě Báňskou univerzitu. V Praze u hasičů se sice pořád něco děje, ve volných chvílích jsme si ale mohli dělat, co jsme chtěli. Počítačové hry mě nebavily, a tak jsem se rozhodl, že se budu učit. Buď jsem byl na všemožných kurzech, nebo jsem studoval. A ve volných chvílích jezdil do světa. Díky tomu jsem ale neměl žádný osobní čas, ženskejm jsem úplně uhnul a pak, když se mi nějaká zalíbila, jsem kvůli ní vždycky někam jel. (směje se)

POJEDU, DOKUD NESPADNU

Nejvíc sis to oblíbil v Jižní Americe, kam jsi poprvé vyrazil v roce 2006. Cos měl v plánu?
Chtěl jsem ji objet na modrém kole Favorit, které jsem dostal v roce 1989. Udělal jsem na něm pár úprav a odletěl s ním do Rio de Janeira. Vymyslel jsem si šílený plán, dojet odtud úplně na jih do Ushuai. Pár Čechů už to jelo, ale většinou jezdí z jihu na sever po východní straně, kde dobře fouká. Já ale jel obráceně, podél And na jih, což jsem úplně posral. (směje se) 

Proč?
Jel jsem po slavné cestě Ruta 40, která už teď sice je z velké části zpevněná, tehdy ale rozhodně nebyla. Taky tam šíleně fouká proti tobě. Každý den jsem zápasil s větrem a občas i stopoval, protože jsem byl úplně odrovnanej a nemohl dál. Už jsem vůbec nemohl chodit, jenom jsem lezl po čtyřech a čtyři dny vkuse spal. Prostě jsem si lehl na silnici a čekal, dokud mi někdo nezastaví. Jednou jsem si řekl, že pojedu, dokud nespadnu. Takže jsem s lepším větrem najel 360 kilometrů za den, to byl můj rekord. Najel bych klidně i 500 km, ale pojicajti mě sundali z kola a odvedli mě k sobě na stanici. Možná mě tím zachránili, protože už jsem stejně skoro nemohl chodit. (směje se)

Cos měl kromě kola s sebou?
Neměl jsem s sebou skoro nic. Jednu šusťákovou bundu, jedny kalhoty a spal jsem po příkopech. Jednou za čtrnáct dní jsem zastavil v nějakém hostelu, kde jsem se dal dokupy a pak jsem zase jel. Tam ze mě vždycky museli mít strašnou radost. (směje se)

„Jednou jsem si řekl, že na kole pojedu, dokud nespadnu. Takže jsem s lepším větrem najel 360 kilometrů za den, to byl můj rekord.“

Dojel jsi až do Patagonie?
Dvakrát mě po cestě za různé blbosti zavřeli policajti, ale nakonec jsem tam dojel. Celkem mi to trvalo tři měsíce a projel jsem Brazílii, Paraguay, Uruguay, Argentinu a Chile. Po tolika zážitcích s překračováním svého lidského limitu jsem už ale byl tak vyřízený, že jsem se rozhodl toho kola zbavit. Říkal jsem si: „Nejlepší by bylo, kdybych ho vyměnil za batoh.“ Pár dní jsem chodil po městě a nabízel ho různým lidem, až jsem ho nakonec vyměnil s provozním jednoho hostelu. A ten batoh mám dodneška. (směje se)

Pořád slouží?
Párkrát jsem ho musel nechat opravit, ale pořád ho s sebou vozím. Jedna moje holčina už se na něj nemohla dívat a koupila mi novej, ale já stejně nakonec zase odjel s tímhle. (směje se)

Dál jsi tedy pokračoval bez kola?
Začal jsem stopovat druhou stranou přes Argentinu zpátky na sever. Jel jsem zig-zag, kam to šlo. Jednou jsem třeba pár dní jel se starším kamioňákem, se kterým jsem si nerozuměl ani slovo. To bylo skvělý. (směje se) Hodně jsem taky chytal ryby, protože jsem s sebou všude vozil prut. Po cestě jsem taky potkal český pár, se kterým jsem pak docela dlouho cestoval. On prodával trávu a ona byla právnička. Lukáš a Katka. On v Praze vydělával docela velké peníze, ona ne a dost ji to štvalo, to mi přišlo srandovní. I když spolu nechodili, pořád se hádali a na treku třeba chodili pár kilometrů od sebe. (směje se) Nakonec jsem se po dvou měsících nějak dostali do Limy a už jsem to měl jenom kousek do Amazonie, kam mě to od začátku táhlo.

LÉČIVÁ SCHOPNOST AMAZONIE

Táhlo tě to tam od začátku, jenom jsi to vzal trochu oklikou?
Co chceš dělat půl roku v Jižní Americe? Mě nebaví jezdit autobusem, tak jsem si to chtěl trochu zpestřit. (směje se) Z Limy se do Amazonie ale po zemi skoro nedá dostat, můžeš lodí nebo letadlem, tak jsem do Iquitos letěl. Hledal jsem tam někoho, kdo by mi udělal tour, kterou jsem ale zkusil a zjistil, že to nemá s Amazonií nic společného. Potkal jsem ale mladého průvodce Maye, který mě nakonec vzal za svými rodiči do vesnice, asi 300 kilometrů dál po řece Napo (mapa). A měsíc jsem tam s nimi žil. 

Co jsi tam dělal? V roce 2006 tam asi ještě moc turistů nejezdilo…
Nikdo tam nejezdil, byl jsem prý prvním bělochem, kterého ve vesnici měli. Každý den jsme něco společně podnikali. Ukazovali mi, jak žijí, a chodili jsme spolu lovit srnce, divočáky a chytali elektrické úhoře. To je jedna z nejnebezpečnějších ryb, na které můžeš v Amazonii narazit. Má přes tři metry, za ploutvičkama schovává obrovskou elektrickou energii a říká se, umí omráčit i koně. Na klasický prut jsem vůbec neměl šanci ho chytit, vždycky se obtočil kolem vlasce, a ten po chvíli praskl. Jelikož se ho nikdo z nás nemohl dotknout, tak úhoř zase v klidu utekl zpátky do vody. Nakonec jsem si ve vesnici půjčil nějakou šňůru, na kterou jsem ho chytil a kluci ho potom umlátili nějakýma vidličkama. (směje se)

Jaké to bylo, sdílet s nimi jejich život?
Oni ještě měli indiánské předky, a když jsem s nimi šel do lesa, tak ho dokázali poslouchat líp, než kdokoli jiný. Měli obrovské znalosti a úplně jiné vnímání přírody, než jaké jsem do té doby zažil. Když chceš žít v džungli, musíš mít obrovskou škálu znalostí, které získáš jenom praktičností. A potom si ji předávají. I malé děti, které měli pušku, se k ní dokázali chovat jako dospělí. Uměli dokonale poslouchat a stopovat zvířata. To samé s rozeznáváním léčivých rostlin… Oni všechny tyhle znalosti ještě nezapomněli.

Žili už tehdy v kontaktu s civilizací?
To jo. Já jsem ani nechtěl do žádného nedotčeného kmene, nechtěl jsem narušovat jejich život. Už jenom tím, že bych tam přišel, bych narušil jejich kulturu. Přijde mi krásné, že existují kmeny odříznuté od civilizace a nechápu, proč se za nimi neustále všichni snaží dostat. Většinou to dělají hlavně lidi, kteří z toho chtějí vytlouct peníze.

Co sis tehdy z Amazonie odnesl?
Hrozně mě to nadchlo. Taky jsem se tam dal zdravotně dohromady. Měl jsem úplavici, zhubl deset kilo a až tam jsem se zase nějak srovnal. Každý večer jsem s nimi pil rum z cukrové třtiny a byl jsem i u šamana na Ayahuasce, ale to mě nijak neoslovilo. Připadá mi, že ta droga ke mně nepatří. Asi nemám žádné velké problémy, které bych potřeboval řešit… Ze všeho nejvíc mi tahle cesta dala vnitřní pocit, že bych tam chtěl žít. Rozhodoval jsem se, jestli se vrátím, nebo tam natrvalo zůstanu. Nakonec jsem se hlavně kvůli své rodině rozhodl vrátit.

Vážně jsi zvažoval tam zůstat?
Naprosto vážně. Dostal bych chatrč, pozemek, každý den chodil lovit a žil absolutně bez jakéhokoli stresu. Tady u nás jsi ve stresu z hypoték, zadlužování, pořád tě někdo někam tlačí a musíš valit jako fretka. Pokud to neděláš, tak skoro nemáš nárok na rodinu a jsi prakticky vyloučený ze společnosti. Na jednu stranu ti přijde, že máš všechno a žiješ v pohodové době, na druhou stranu si ale musíš vzít hypotéku, aby ses začlenil. Zavázat se na celý život, to je na palici. Proto dneska spousta lidí bere prášky. Jsme už tak vzdálení od základu života… Místo toho řešíme úplné kraviny. Stali jsme se otroky věcí, takže já se naopak snažím všeho pomalu zbavovat.

Jak vypadal tvůj návrat zpátky do Čech?
Nejdřív jsem chvíli brigádně pracoval jako vyklízeč pozůstalostí a jednou, když jsme zrovna vyklízeli nějaký sklep, našel jsem tam knížku Tajemství džungle. Tak jsem si ji nechal, přečetl ji a zjistil jsem, že se její děj odehrává ve stejných místech, kde jsem byl. Já už tou dobou věděl, že se tam někdy vrátím. Ze všech míst, kde jsem kdy byl, jsem toužil vrátit se jenom sem.

Nelituješ třeba, že jsi tam tehdy nezůstal?
Nelituju. Chtěl jsem vždycky pracovat u hasičů, to byl můj sen.

Jak dlouho ti trvalo, než ses pak vrátil zpátky?
Celých 18 let. Už jsem to u hasičů nedával a potřeboval jsem si vyčistit hlavu. Začalo mi z té práce úplně hrabat. Když jsem vloni na jaře koukal na svoje křeslo v kanceláři, tak mi najednou došlo, že už na něm nemůžu dál sedět. Musel jsem dělat spoustu věcí, které mi byly proti žaludku, a už jsem odtamtud prostě chtěl pryč. Skončil jsem v pozici „major“ a dodneška nemůžu pořádně spát. Dostal jsem se do situace, kdy moje tělo jednoduše začalo kolabovat, už jsem nezvládal ten stres a vypětí. Tak jsem si prostě začátkem letošního roku řekl, že stačí, a skončil jsem. „Konečně si splním svůj sen a vrátím se do Amazonie.“

Takže jsi prostě ze dne na den skončil s plánem vrátit se zpátky do Amazonie?
Jo. Před tím, než jsem odjel, jsem zase potkal jednu holku, která mě zaujala, a přemýšlel jsem, že vůbec neodjedu. Nakonec jsem odjel a mezitím, co jsem byl pryč, tak si to zase rozmyslela. Díky ženskejm jsem ale vlastně procestoval skoro celý svět. (směje se)

„Když jsem vloni na jaře koukal na svoje křeslo v kanceláři, tak mi najednou došlo, že už na něm nemůžu dál sedět. Vrátím se do Amazonie.“

POSTAVÍME LOĎ, DLABANOU!

Co jsi v Amazonii chtěl podniknout tentokrát?
Koupil jsem si letenku do Manaus a odtamtud jsem se plavil do Iquitos. Neměl jsem žádný plán, jenom jsem se chtěl vrátit zpátky. Před vyplutím jsem potkal Francouzce Jacoba a později na lodi, o pár dní později na moje narozeniny, Rakušana Pascala. Ten večer jsme se společně opili a už si nepamatuji, koho to byl nápad, ale vymysleli jsme, že je vezmu s sebou do vesnice a že tam postavíme loď. Jenom si pamatuji, že jsem řekl, že to zařídím.

Předpokládám, že jsi to hned začal zařizovat…
Jasně. (směje se) V Iquitos jsme se setkali s Mayem, který slíbil, že nám s lodí pomůže, a hned se nás zeptal: „Jakou loď chcete postavit? Prkennou, nebo dlabanou?“ Já jsem rozhodl, že dlabanou, protože to tam už skoro nikdo nedělá. Řekli jsme mu, kolik máme peněz a co můžeme nabídnout, a nakonec jsme se nějak domluvili. Když jsme potom společně přijeli do vesnice, rovnou jsme se dali do práce. Čtyři dny jsme chodili po lese a hledali strom, ze kterého bychom ji postavili. (směje se)

Podle čeho se takový kmen vybírá?
Musí to být rovné, kvalitní dřevo s určitými rozměry. Měli jsme jediný požadavek: pro čtyři lidi a čtyři zavazadla. Nejdřív jsme chodili kolem vesnice, našli jsme několik stromů, které vypadaly dobře, ale nakonec jsme po čtyřech dnech vybírání objevili jeden platan, u kterého místňáci řekli: „To je on, z toho to půjde.“ Až pak jsme začali řešit, jak ji postavit. Zpětně jsem rád, že jsme vybrali tenhle strom, protože si nedokážu představit, že bychom loď táhli dva kilometry džunglí k místu, ze kterého jsme chtěli vyplout.

Místní lidé tyhle lodě ještě staví?
Staví. Ale už daleko méně často, než dřív. Žádný jeden vesničan už nemá znalosti, aby ji postavil celou sám. Když jsme ji stavěli, tak se tam střídali různí lidé a každý nám pomáhal s tím, co uměl. Jinak by to byla práce tak na půl roku.

Kolik vás na lodi pracovalo?
Průměrně jsme tam byli v šesti lidech. Tři bílí, tři místní a ostatní se na nás chodili koukat. I když to nebylo úplně blízko vesnice, stejně to pro ně byla zajímavá atrakce. (směje se)

Jak vypadal váš běžný den „na stavbě“?
Každý den jsme se plavili pět kilometrů po řece a pak šli dva kilometry pěšky k místu, kde jsme ji stavěli. Pro mě to bylo extrémně fyzicky náročné. Těžko říct, který den byl nejhorší, těch byla spousta, ale každý měl něco do sebe. Pamatuji si třeba první den, kdy jsme strom pokáceli a narušili tím místní ekosystém. Všude se vyrojilo strašně moc rezavých mravenců, kteří nás do krve pokousali. A do toho neustále extrémně silné Slunce. Nebyl jsem spálený, ale dvojitě popálený. Jak se mi sloupala první vrstva kůže, tak jsem se pak spálil i pod ní. (směje se)

Můžeš víc popsat samotný proces výroby?
Venek lodi jsme opracovali motorovkou a sekyrkami, daleko horší ale bylo potom pracovat na vnitřku a vydlabat ji. Jsou tam různé ohyby a záhyby a pracuješ s jednoduchými nástroji ve stísněném prostoru. Potom se taky loď musí vypálit. Myslel jsem si, že budeme jenom topit pod lodí, ale nakonec to byl další nejhorší den. (směje se) Musíš ji zvednout půl metru nad zem, uděláš pod ní po celé délce oheň, přikládáš a roztápíš to. A pak ji obrátíš a zase pod ní topíš. Přitom ji musíš pořád rozevírat, abys zvětšil výtlak. Celý den jsi v horku a čoudu, všude se z toho hulí, prostě humus. Každou hodinu jsem vylíval z holinek dva centimetry potu.

Byl vůbec nějaký den v pohodě? Zatím to vypadá, že všechny byly hrozné…
No, moc ne. (směje se) Protože pak ke konci už ani kluci evropští moc nechtěli makat a dělal jsem toho spoustu sám společně s lidmi z vesnice. Kluci vždycky přišli, trochu do toho ťukli, ale už toho pak měli dost. Občas jsem si říkal, jestli to vůbec doděláme, ale nakonec se to, zaplať pánbůh, povedlo. Pojmenovali jsme ji Edelberto, na počest Mayova otce, kterého jsem před 18 lety potkal a který byl hrozně moudrý.

Kam jste se na lodi chtěli plavit?
Měli jsme plán plavit se po jednom pramenu řeky a přes něj na skryté jezero, kam nikdo moc nechodí, a tam chytit vzácnou rybu, arapaimu. To byl cíl naší cesty.

Jak dlouho jste se na jezero plavili?
Nakonec asi půl dne.

Takže jste tři týdny stavěli loď, abyste se na ní plavili půl dne?
Nojo, možná necelý den… (směje se) Ale kdybychom si nemuseli prosakávat cestu, zvládli bychom to určitě daleko rychleji.

Já čekal, že jste se plavili třeba měsíc… (směje se)
Vůbec. (směje se) Zajímavé bylo, že jsme se pak dostali do úplně jiné dimenze. Místní tam skoro nejezdí a okolní příroda byla vážně nádherná. Pro mě to byl úplný unikát, dostat se na takové místo – podobných už dneska moc nenajdeš.

A kolikrát jste tam nakonec jeli?
Třikrát. Potom jsme ji předali lidem ve vesnici, aby ji mohli dál využívat.

POCHROUMANÝ EKOSYSTÉM

Co arapaima, povedlo se vám ji chytit?
Nakonec ne. Jsou to hrozně krásné a chytré ryby. Líčil jsem na ni třikrát, a i když jich tam bylo vážně hodně, žádnou jsem nakonec nechytil. A vůbec mi to nevadí.

Proč? Nebyl to tvůj opravdový cíl?
Dřív jsem chytal všemožnými způsoby, teď už to ale nedělám a ryb si daleko víc vážím. Chtěl jsem ji chytit a pustit, moji parťáci ji ale chtěli sníst, takže jsem nakonec rád, že jsme žádnou nechytili. Když jsem odjížděl do Amazonie, hodně jsem se na rybaření vybavil, nakonec jsem ale byl špatný z toho, jakým způsobem místní chytají ryby a jejich populace v řece rapidně klesají. Takže jsem tam nakonec skoro vůbec nechytal.

Klukům to nevadilo? Přece jenom jste tři týdny stavěli loď, abyste chytili arapaimu a ty ses potom rozhodl jinak…
Kluci si mysleli, že budu pro všechny chytat ryby, a protože nám docházelo jídlo, které jsme si s sebou přivezli, tak na mě trochu tlačili. Já se jim ale snažil vysvětlit, že tady žádné pasti nastražovat nebudu. Jídlo byl největší boj, pořád jsme jedli jenom banány a vajíčka.

Proměnila se nějak výrazně okolní příroda během 20 let, kdy jsi byl pryč?
Bylo zajímavé pozorovat, jak se tam za dvacet let spousta věcí změnila. Před tím jsem si toho nevšímal, ale teď jsem si uvědomil, že ta řeka je úplně vylovená. Z měst po řece jezdí velké rybářské lodě, které po cestě vysazují rybáře, nechají je tam tři dny a pak je zase posbírají. Ti mezi tím všechno vyloví stylem totální devastace. Místní lidé se tomu naštěstí pomalu začínají bránit, protože sami vidí, jak veškeré zvěře kolem nich, nejen ryb, rapidně ubývá.

A změnilo se i počasí. Amazonie je rozlohou větší než celá Evropská unie a Amazonka je nejdelší řeka světa. Dneska už se ale Amazonie nechová jako celek. Dřív pršelo pozvolně a dneska přichází velké bouře, které všechno smetou. Na jedné straně Amazonie hodně prší a na druhé máš obrovská sucha. Amazonii se přezdívá „světová biobanka“, ve které žijí tisíce nejrůznějších rostlin a živočichů a zároveň klimatizace planety, která prý snižuje světovou teplotu až o dva stupně. Celek se ale v poslední době hodně narušuje a pomalu se to celé bortí.

Vede z toho nějaká cesta ven?
Ty země si asi musí projít stejným ekonomickým cyklem, kterým jsme si prošli my. Až potom si začnou přírody vážit. My jsme jim tam nepřímo všechno zničili, protože většina velkých těžařských firem je od nás ze Západu, takže bychom jim teď zase měli naopak pomáhat to napravit. U nás už si přírodu chráníme a bez povolení nemůžeš udělat skoro nic, kdežto tam si děláme, co chceme. Třicet let zpátky u nás taky skoro nikdo neřešil ochranu přírody – všude byly černé skládky a podívej se, jak to vypadá teď.

Mám pocit, že tentokrát sis odvezl diametrálně odlišné pocity, než minule. Je to tak?
Když jsem tam před 18 lety chtěl zůstat, tak teď bylo všechno jiné. Mně se tam strašně líbí a Amazonie mě zase uzdravila. Měl jsem různé problémy se zdravím a dal jsem se tam dokupy. Šest let mě bolela hlava a chodidla tak, že jsem skoro nemohl chodit. A tam najednou veškerá bolest zmizela, protože všechny mé problémy pramenily jenom ze stresu. Příroda léčí, a kdykoli se v ní víc pohybuji, tak je mi najednou dobře.

Zůstat jsi tam ale už tentokrát nechtěl?
Teď už ne. Všiml jsem si však, že když jsme odjížděli, tak Pascal najednou říká: „Já se sem ještě musím vrátit.“ Byl stejně starý jako já před dvaceti lety a cítil to stejně, jako tehdy já. Já ale dostal jiný nápad, napadlo mě zkusit udělat něco u nás v Čechách. Životní prostředí se mění, jde ale o jeden propojený ekosystém. Když ho zkusím opravit tady u nás, tak se to může projevit i na druhé straně zeměkoule.

„Jde o jeden propojený ekosystém. Když ho zkusím opravit tady u nás, tak se to může projevit i na druhé straně zeměkoule.“

SPLATIT AMAZONSKÝ DLUH

Co jsi vymyslel?
Dlouho jsem přemýšlel, že bych chtěl pro Amazonii něco udělat. Už po první cestě jsem do vesnice posílal peníze dětem na vzdělání, pak jsem si chtěl koupit kus pralesa a nakonec mě napadlo, že kousek od domu znám pozemek, který byl dřív hezký, ale teď vypadá strašně. Tak jsem se o něj začal zajímat. A po šesti letech, když jsem končil u hasičů, na něj vypsali aukci. Moje odstupné se rovnalo jeho ceně, a jelikož se nikdo jiný nepřihlásil, tak jsem ho získal.

Jaké máš s pozemkem plány?
Tady ve vesnici se mu říká „tůně“, protože dřív šlo o soustavu tůní. Můj táta si vždycky přál, aby se tohle místo zase zvelebilo, takže jsem si jeho sen trochu převtělil do mě. Chci tu vybudovat slepé rameno řeky, které tu dřív bylo, aby se tu zase mohly třít ryby a vrátila se sem i další zvířata. Dřív jsem ryby všemožnými způsoby chytal a teď jim to chci vrátit. Vodím na pozemek různé lidi a vymýšlím, co s tím. Spousta lidí mě má za blázna, ale jeden ekolog, kterého jsem sem vzal, mě naopak podpořil: „Nene, pane, vy nejste blázen, vy jste vizionář.“

Přijde mi, že zadržování vody v krajině je dneska velkým tématem…
Revitalizace slepých vodních ramen je teď populární, protože zadržuje spoustu vody v krajině, pomáhá při povodních a tak dále. Nejlepší jsou mokřady, vodní tůně a slepá ramena, které zadržují vodu a chovají se jako houba. To je daleko lepší než rybníky nebo přehrady. Mokřady fungují jako taková přírodní „klimatizace“ a snižují teplotu v okolí, stejně jako samotná Amazonie. Navíc, narozdíl od klasických klimatizací, snižují uhlíkovou stopu. Přírodě nejvíc pomůže, když vytvoříš něco, co tam už dřív bylo a co se tam hodí.

Jak teď budeš dál postupovat?
Buď to půjde jednodušší cestou s účastí podniku Povodí Labe, nebo do toho půjdu sám, ale to by byl obrovský zápřah. Každopádně, když už to jednou rozdělám, tak to budu muset dodělat. (směje se)

Jaký v tom všem, co děláš, vidíš smysl?
Do Amazonie můžeš jet prakticky kamkoli a užít si to po svém. Stavět v džungli loď a tři týdny bouchat do nějakého kmenu asi není úplně normální. Spousta lidí mi říká, že jsem blázen, ale mě to baví. I to, že jsem si tady v Čechách vymyslel svoji malou Amazonii, je pro mě vlastně velkou přítěží. I do budoucna, kdyby se to fakt povedlo, se o to budu muset starat. Zase si „zasírám“ život, ale prostě v tom vidím smysl. Je to můj způsob, jak utéct od všech problémů do vlastního světa, který si sám tvořím.

Máš pocit, že ti už Amazonie dala všechno, co měla?
V současnosti ano, ale možná za dalších 20 let zase změním názor. Teď jsem si Amazonii převtělil do svého pozemku. Už nikam nepotřebuji cestovat, tady je to fajn a líbí se mi tu. Je to velká výzva a vůbec netuším, jestli to zvládnu. Moc mě to ale netrápí. Dřív jsem byl pod velkým tlakem, pořád jsem pracoval a nevydržel být chvíli v klidu. Až teď pomalu vypínám a cítím, jak ze mě všechno začíná slézat.

Takže je ti jedno, jak dlouho práce na pozemku bude trvat?
Nevím. Postavit dům je stokrát jednodušší. Nestanovil jsem si žádný časový cíl, jde o dlouhodobý projekt. Voda bude do budoucna potřeba, a i když to nebude hotové v řádu pár následujících let, tak to bude klidně za 20 let. Z hlediska udržení vody v krajině a biodiverzity jde o důležitý projekt, a když ho neudělám já, udělá ho někdy někdo jiný. Mám mapu z roku 1850 a vím, jak to místo takhle dřív vypadalo. Bylo tam obrovské vodní rameno a pozemek je dodnes v katastru zapsaný jako vodní plocha. Jednou se tam vodní plocha zase vrátí.

A tím bys chtěl trochu pomoct opravit samotnou Amazonii?
Je to tak, ale vůbec netuším, jestli se to povede. Cítím, že mám vůči Amazonii dluh. Vždycky mi pomohla a dala mě dohromady. A teď cítím, že jdu správným směrem, jak bych jí ho mohl aspoň částečně splatit. Jestli se mi to povede, netuším. Vždycky, když nevím, co dál, tak to nechám na chvíli uležet a on se ten směr nakonec většinou sám ukáže. Rád se bezhlavě pouštím do věcí a až časem se ukáže, jestli ten směr byl správný. Před tím tam nikdo nepáchnul a teď, když o tom mluvím s lidmi, které to zajímá, tak se vyptávají a chtějí to místo vidět…

„Amazonii jsem si převtělil do svého pozemku. Už nikam nepotřebuji cestovat, tady je to fajn a líbí se mi tu. Je to velká výzva a vůbec netuším, jestli to zvládnu. Moc mě to ale netrápí.“

__________