„200 slov“

„Chce to ještě počkat.“ Setkání se Špekem na Suškách

16. 05. 2017, Tomáš Růžička

Zima je konečně pryč, cepíny měníme za smyčky a můžeme vyrazit do skal – ukázat, co v nás je, a zjistit, zda jsme to díky té umělce někam posunuli. Počasí úplně nepřeje, takže s parťákem míříme směr Malá Skála zjistit, zda se tam bude dát alespoň trošku zablbnout.

Parkujeme a razíme si cestu voňavým lesem rovnou ke skále. Žádné zdržování a vzhůru do vertikálního směru veškerého dění. Smyčka, hodinky, kruh, vrchol a takhle několikrát dokola. Je fakt, že vršky všech skal jsou trochu zelenější, ale všude okolo se to lezci jenom hemží. Zvuky karabin jsou rájem pro uši. Cítíš se zkrátka jako v ráji.

Po odpolední svačince a pár hezkých cestách se bavím s místními borci. Řešíme cestu na Čihulku. Jak to asi vypadalo, když se tam uloupnul ten drobný kousek toho kamene a hlavně jak dopadnul ten borec, co mu to zůstalo v náručí. Když se ptám kam dál, dostávám tip na takové to typické VIIc na Suškách. Koukám do starého průvodce a úplně to cítím. Hvězdičková východní stěna s kruhem. Koukám vzhůru, měřím si to pohledem – už už se vidím nahoře. Nač čekat, navazuju se a po zuby vyzbrojen svými smyčkami vyrážím vstříc dobrodružství.

Jedno jištění, druhé, tutovka. Trochu natéká, ale to nevadí, mám přece namakáno ze stěny přes tu zimu, ne. Dolézám k sokolíku pod kruhem a ejhle, přichází prozření. Sokolík klouže. Nějak mi v těch rukách nedrží. Zkouším to zleva zprava, furt ne a ne pustit mě to nahoru. Vykláním se za hranu a hledám tam něco, co by mi vytáhlo trn z paty. Lištu, kapsu… nic. Jenom urputné sluníčko mi dává najevo, že nic tu nenajdu. Dojde mi.

Sedím ve své smyčce kapku níže pod tím místem a říkám si, kde jsem udělal chybu. Že by moc piva v zimní přípravě? Nějakou tu výmluvu pro mé zdrcené ego si najít musím. Jedu proto dolů a řeším, co udělat příště lépe. U nástupu, když ze sebe sundavám ty svoje cajky, stojí takovej malej, šlachovitej s cigárem v puse.

„Jaké je to tam v tom sokolíku?“ ptá se. Říkám mu, že mi tam došlo… „Asi to pořád není ono, rosí to,“ říká a bere si sedák. Dochází mi, že je to Špek. Koukám na něj s obdivem a ptám se ho: „Chceš v tom odjistit?“ „Ne ne, já si v tom nějak poradím.“

Balím si svoje věci a koukám na to, jak si to razí vzhůru jako ledoborec na pól. Pět, deset, dvanáct, žádná smyčka – proč taky, vždyť leze sólo a lano za sebou táhne, jen aby si ho pak hodil někde jinde. Dolézá k tomu sokolíku, kde jsem zkapal. Jeden krok, druhý a je u kruhu. Koukám na to jako na zjevení. Vždyť jsem ten krok neudělal. Jak se mu to tam povedlo?! Pocit méněcennosti? Zklamání? Nic takového necítím.

Spíš pocit uznání a motivace – to je to, co mě naplňuje, když s ním pak stojím dole a povídáme si. „Bylo to tam mokrý, chce to ještě počkat, než to vyschne,“ říká vyklidněný mistr. „Koupíte si někdo všechny moje cajky? Kašlu na to,“ nabízím v nadsázce kamarádům. Vím ale, že budu pokračovat dál – nemiluj to, když vidíš, kam až se to dá posunout.

Man at work – Špek (f: Standa Mitáč)

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.