Bez motoru kolem světa

Na svou první cestu za oceán vyrazil po čtyřicítce. Vystřídal snad všechny dopravní prostředky. Nejvíc k srdci mu přirostlo kolo, na kterém chce projet celý svět: „Jsi v absolutním kontaktu a vyždímeš se fyzicky, to mám rád,“ říká svéráz Petr Macourek.

TEXT: JAKUB FREIWALD FOTO: PETR MACOUREK
| ZÁŘÍ 2019

Petra jsem poprvé náhodou potkal letos v lednu uprostřed džungle v Peru. Řekl mi tehdy, že na kole procestoval velkou část světa. Do nabídnutého rozhovoru se mu nejdřív vůbec nechtělo. Místo něj mi posílal tipy na cestovatele, se kterými bych se měl potkat místo něj.

Podruhé jsme se potkali o pár měsíců později v Čechách, zašli jsme na Letnou na pivo. Petr přišel s kamarádem a maminkou, o kterou se teď permanentně stará. Ona je jedním z důvodů, proč svoji vysněnou cestu kolem světa ještě nedokončil. Jak sám říká, rodina má přednost.

Začal stopováním, pak na motorce, až se nakonec vydal na kole a bez motoru kolem světa. „Bylo mi úplně jedno kolik světadílů a kolik zemí. Dal jsem si jediné pravidlo, protnout rovník. A když jsem si řekl bez motoru, tak jsem nemohl ani letadlem. Prostě nepoužívat prostředky, které mají motor.“

TEĎ UŽ BUDU JENOM CESTOVAT

Začal jsi cestovat relativně pozdě. V kolik letech jsi poprvé vyrazil a proč?
Bylo mi 44 let, když jsem poprvé vyrazil z Česka – Bulharsko nebo Rumunsko nepočítám. Vyrazil jsem do Peru. Bylo to díky tomu, že tam jeli kamarádi, tak jsem se přidal. Jeli jenom na měsíc a já si říkal, když už dám za letenku 30 000 Kč, tak pojedu rovnou na dva. To cestování mě vzalo takovým způsobem, že jsem si řekl: „Končím s prací a už budu jenom cestovat.“

Před tím jsi to takhle neměl?
Předtím jenom práce, práce, práce a nic jiného. Šestnáct hodin denně, v sobotu v neděli práce, žádná dovolená. Tedy kromě toho, když jsem u sebe měl děti. Vyráželi jsme na vandry, jezdili na kánoích. To byl krásný čas.

Co jsi dělal?
Vlastnil jsem rybářský obchod a měl jsem otevřeno pořád. Před tím jsem měl autodopravu, za komunistů jsem pracoval jako strojvedoucí, chvíli učil v autoškole, pracoval jsem na stavbách… Furt jsem jenom dělal jako blázen.

Kam jsi vyrazil po téhle první cestě?
Do Mexika a odtud postupně stopem zase do Peru, jenom z Panamy do Kolumbie jsem přeletěl, tam není hraniční přechod a je to složité. Jinak jsem se snažil jenom stopovat a nebo využívat místní dopravu.

Pak následovala dost divoká cesta s motorkami v Jižní Americe. Jak jsi na to přišel?
Chodil jsem na cestovatelské přednášky do Ládví a tam Vojta Hlásný, co jezdí na Čezetě, sháněl někoho, kdo by jel do Jižní Ameriky. Tak jsem mu řekl, že bych klidně jel. Odletěl jsem o měsíc dřív, abych tam koupil nějakou motorku. Chtěl jsem Jawu, protože jsem ji měl radši a taky jsem chtěl ukázat, že Jawa je lepší než Čezeta. Jenže jsem ji nesehnal, tak jsem si koupil nějakou místní a jeli jsme.

Petr a jeho motorkové období v Jižní Americe, 2009


LOVEC ORGÁNŮ

Rád cestuješ mimo hotely a známá místa, spíš ve stanu… Co tě na tomhle způsobu cestování nejvíc baví?
Kromě toho, že na tom nejsem finančně úplně tak, abych mohl být každý den na hotelu, tak hlavně potkáš místní lidi a obecně tu zemi líp poznáš. Když přijedeš na nějakou malou vesnici a zeptáš se, jestli tě nechají tam stanovat, tak tě často pozvou k sobě domů. Cítím se přitom líp a je to bližší mému srdci. Taky mám občas období, kdy si třeba tři dny zalezu na nějaký hotýlek a chci být sám, to má asi každý, ale většinou jsem radši s lidmi.

V Kolumbii jste díky tomuhle způsobu cestování několikrát jeli přes území, kde probíhaly otevřené boje… Dostávali jste se do nějakých komplikovaných situací nebo jste to ani nepociťovali?
Tohle si ani moc nebereš. Vůbec to nevnímáš. Víš, že to tam je, že se tam válčí, ale jinak to nevnímáš, neřešíš a prostě jedeš. Co se má stát, se stane.

Párkrát ti ale o život šlo…
To ale nebylo kvůli teroristům, to byla spíš běžná kriminalita. Nejdrsnější asi bylo, když jsem s motorkou jednou požádal o nocleh a byli tam dva mladí kluci, kteří souhlasili. Chvíli jsme si povídali a mně najednou docvaklo, že jsou to nějací grázlové a chtěl jsem pryč. Jak jsem sednul na motorku, tak mi najednou nedovolili odjet. Chytili mě za ruce, že nikam nepojedu. Přidal jsem plyn a oni mě zvedli z motorky. Tam jsem se fakt bál. Je zajímavé, jak ti v tu chvíli začne pracovat mozek. Začal jsem je chválit, jak se mi tam líbí, jenom že mám strašnou nemoc a potřebuju si koupit speciální dietní jídlo, že se za chvíli vrátím. Oni mi uvěřili a pustili mě. To byl normální zázrak. Hned jak jsem odjel, tak bylo vidět, jak jim docvaklo, jakou udělali chybu. Ale těžko říct, jestli by tě ti lidi zabili. Když tě okradou a ty víš, kde bydlí a jak vypadají…

Myslíš, že v těchto situacích dokážeš nepodlehnout panice a racionálně přemýšlet?
Asi ne. V tu chvíli se to stalo a nevím, jestli bych takhle reagoval vždycky. Nikdy nevíš, jak se zachováš. Občas máš lepší chvilku, ale můžeš mít i slabší chvilku a pak máš problém.

Útok FARCu na ropovod chvíli před mým příjezdem


Mám pocit, že ty si při cestách nenecháš nic moc líbit a nechceš přistoupit na cizí hru. Občas to možná působí trochu drsně. To je asi jediný způsob, jak se z těch situací dostat…
Někdy jo a někdy ne. Steve McQueen v Sedmi statečných říkal, jestli není lepší se trochu přiohnout, když fouká vítr. Nevím, jestli je můj přístup ten správný. Spíš jsem měl vždycky strašnou kliku. Nejvíc o život mi ale asi šlo v džungli v Peru. Tam jsem se po čase vrátil a zjistil, že tam mě zabít opravdu chtěli.

Co se tam stalo?
Trochu jsem se nepohodl s jedním knězem – byl jsem na něj asi trochu sprostší, než jsem měl být, a najednou proti mě byla celá vesnice. Když jsem se z ní snažil dostat, sledoval jsem indiánku, která šla do vedlejší vesnice, čemuž se ona snažila všemožně zabránit, ale naštěstí se jí to nepovedlo. Dostal jsem se do další osady a pak se to mezi námi nějakým způsobem usmířilo a zajiskřilo. Díky tomu mi vlastně zachránila život. Nechala mě u sebe přespat, i když se ostatní indiáni snažili, abych odešel, že jsem prý lovec orgánů. Jelikož ale onemocněl její vnuk, zůstal jsem ještě jednu noc, abych dohlédl na to, jestli zabírá léčba, kterou jsem mu nasadil. Nenávist nepolevila a další den jsem stejně musel odjet. Naštěstí tam přijeli obchodníci, kteří do vesnice jezdili jednou za měsíc, a ti mě odtud provezli. Přestože mě tahle indiánka upozorňovala, ať jedu s nimi, já chtěl stejně jít pěšky. V tu chvíli se naštěstí spustil déšť, šel jsem se schovat do místní hospody a ti obchodníci v noci slyšeli indiány, jak se na mě domlouvají, že je potřeba mě zabít. Tak mě přesvědčili, ať jedu s nimi, že na mě čekají za vesnicí s mačetama. Přestože jsem jim nevěřil, jel jsem nakonec s nimi – nabídli mi odvoz zdarma. Když jsem pak za vesnicí viděl sedm indiánů s mačetama, tak mi teprve došlo, že jsem vůl.

ANDĚL STRÁŽNÝ

Jsi věřící?
Já jsem už dlouho věřící a jsem věřící čím dál víc, ale nevěřím v žádné náboženství. Nechodím do kostela, nevěřím v žádného konkrétního boha. Věřím, že něco je, že nějaký bůh nebo nějací andělé strážní jsou, ale nevěřím, že jedno jediné náboženství je správné. Myslím si, že jestli je Bůh, tak posuzuje lidi podle toho, jak se chovají a ne podle toho, čemu věří. Každá náhoda mě v tom čím dál víc utvrzuje. Říká se, že dvě náhody nejsou náhoda a už toho bylo tolik… Nevím, jak to nazvat – Bůh je takové nejčastější slovo, takže tomu můžeme klidně říkat Bůh, ale něco nás kontroluje, hlídá a ochraňuje. Nějaký anděl strážný fakt musí existovat. Když tě přes všechnu snahu donutí udělat to, co nechceš, tak někdo prostě musí být. Nejsme tady sami, to není možné.

Když jsem četl tvoji knížku, všiml jsem si, že tě často zaujme nějaký člověk, kterého by si nikdo jiný nevšiml. Vzpomínám si třeba na příběh bezdomovkyně v Bogotě…
Já si myslím, že v té situaci by asi pomohl skoro každý, kdyby se k ní dostal a kdyby ji poznal. Jenže se s ní asi dá málokdo do řeči, když sedí na zemi a žebrá.

A proč ses s ní dal do řeči?
Ona mi pomohla najít hostel. Normálně se do mě zahákla, já se lekl a taky jsem jí nejdřív nevěřil. Řekl jsem jí jméno svého hostelu a ona mě k němu vážně dovedla. V tu chvíli se člověk zastydí. Tak jsem jí další den něco koupil jako poděkování a začali jsme si povídat. Ona tam byla pořád a já tam nakonec taky zůstal měsíc, protože jsem sháněl motorku. Dal jsem se s ní každou chvíli do řeči a jak jsem ji víc poznával, tak jsem jí chtěl pomoct. Taky to ale byla náhoda, nebylo to tak, že bych šel cíleně za ní a chtěl ji poznat a pomoct. Není to tak, že bych obcházel bezdomovce a snažil se každému pomoct.

Bezdomovkyně Gladys v kolumbijské Bogotě. „Ona tam byla pořád a já tam nakonec taky zůstal měsíc.“


Sehnal jsi nakonec vytouženou Jawu?
Ne, Jawu jsem nesehnal, tak jsem sháněl to nejlevnější. Říkal jsem si, že do toho dám maximálně 5000 Kč, když jedu na tři měsíce, ale jelikož jsem nemohl nic sehnat, tak jsem nakonec za motorku utratil necelých 30 000 Kč. Zaplať pánbůh, že to tak bylo, protože ta motorka neměla jedinou poruchu, jenom jednou jsem měnil svíčku. Po několika měsících cesty jsem ji prodal jenom o pět tisíc méně.

Kolikrát jsi za těch pár měsíců boural?
Jenom jednou. Drobných škobrtnutí asi bylo víc, ale opravdu krušná rána byla jenom jedna.

Zhruba půlku cesty jsi tehdy cestoval sám a půlku s parťákem Vojtou. Preferuješ radši cestování sám nebo ve víc lidech?
To je těžká otázka, všechno má svoje výhody a pro a proti. Jak se říká, sdílená radost je dvojnásobná radost. V tomhle je lepší cestovat ve dvou, protože si to člověk víc užije. Zase na druhou stranu tě lidi líp přijímají, když jsi sám. Nejsi na nikoho vázaný, na nikoho nemusíš čekat, nikdo nečeká na tebe. Nedá se říct, co je lepší.

Hodněkrát jsi byl svědkem extrémní chudoby. I když místní skoro nic neměli, často se ti i tak snažili pomoct. Jak to vnímáš?
Myslím, že jsou šťastnější než my tady. Úplně z nich to štěstí vyzařuje. Pak nechápeš, jak je to možné. Toho jsem si všiml častokrát a nejvíc to na mě asi působilo v Bolívii. Když jsem u nich cítil nezištnost, tak jsem jim několikrát nechal nějaké peníze, i když je třeba nechtěli. Když víš, že jim to může pomoct.

Jak dlouho jsi na téhle cestě nakonec byl?
Celkem asi osm měsíců. Měsíc trvalo, než jsem nějakou motorku vůbec koupil.

Když ses potom vrátil, chtěl jsi už zůstat v Čechách?
Ne, to už jsem věděl, že chci cestovat pořád.

KOLEM SVĚTA BEZ MOTORU

Jak tahle cesta ovlivnila tvoje další cestování? Nejdřív jsi byl pryč dva měsíce, pak osm…
Každá cesta byla hezčí a hezčí. Nejdřív jsem začínal s místní dopravou, pak stop – to bylo ještě lepší a zajímavější. A motorka, to už je úplně o něčem jiném, to je o hodně výš něž stopování. A pak jsem přešel na kolo, to je podle mě ještě lepší než motorka. Jsi v absolutním kontaktu s prostředím, vyždímeš se fyzicky, to mám rád, dát si do těla. I s lidmi jsi v nejužším styku, protože to kolo dost často tlačíš.

Proč ses vůbec rozhodl vyměnit motorku za kolo?
Když jsem končil na motorce, tak jsem cítil, že to není úplně ono. Přišlo mi to hrozně snadné. Jsi na motorce, šlápneš na plyn a jedeš. Cítil jsem někde ve mně, že chci něco jiného, hrábnout si až na dno. Pořád jsem přemýšlel, co vymyslet, a vzpomněl jsem si na mládí, jak jsem toužil utéct z domova a jet, jet, jet a zmizet někam za horizont. Najednou mě napadlo kolo, jako blesk z čistého nebe, a já věděl, že chci zkusit jet bez motoru kolem světa. V tu chvíli jsem věděl, že to udělám.

Kam jsi odjel?
Bylo mi úplně jedno kolik světadílů a kolik zemí. Spíš míň zemí, protože víza stojí peníze. Dal jsem si jediné pravidlo, protnout rovník, abych nejel jenom po severní polokouli, to mi připadalo strašně snadné, všechno je pevnina. Když jsem musel stopovat plachetnice, tak jsem si ani moc nemohl vybírat nějaká pravidla nebo směry. Musel jsem přijmout, která loď kam plula. Když jsem si řekl bez motoru, tak jsem nemohl ani letadlem. Prostě celou zeměkouli bez motoru – nepoužívat prostředky, které mají motor. Po zemi to bylo jasné, tam jsem žádný odpustek neměl, a na moři, jelikož nemám peníze na vlastní plachetnici, jsem musel stopovat. Kapitánům nemůžu říkat, ať počkají na vítr, takže když už někdy nasadili motor kvůli bezvětří, tak jsem si to vždycky nechal změřit, kolik jsme napluli s motorem, a to jsem si potom musel za trest odkroužit. Dvojnásobek vzdálenosti, co jsme ujeli s motorem, jsem si musel dát na kole.

A kam tě tohle bezmotorové pravidlo zavedlo?
Jel jsem podél pobřeží. Nejdřív Severní moře, pak Atlantik a nakonec Středozemní moře. V každém přístavu jsem hledal plachetnice. Obešel jsem tisíce plachetnic a oslovil stovky kapitánů. Až po třech měsících stopování se mi podařilo stopnout první plachetnici a vyrazit přes Atlantik. Kapitán Oliver chtěl navštěvovat různé ostrovy, takže jsme se pomalu sunuli přes Madeiru, Kanárské ostrovy, Kapverdy, Trinidad a Tobago a pak se nade mnou slitoval a dovezl mě až do Venezuely, protože tam nikdo neplul, každý se bál pirátských přepadení. Díky němu jsem se dostal až do Jižní Ameriky.

Jaké to vůbec je, stopovat lodě?
Někdy ti je do breku. Když už to trvá třeba dva měsíce… Chvíli se mnou jela kámoška a ta to vydržela tři dny. Aby si člověk dokázal představit, jak je to na nervy. A ta beznaděj, že tě každý odmítá. Nejdýl se mnou vydržel na Gibraltaru jeden kluk a ten tam byl sedm dní. Po sedmi dnech toho nechal. A já tam byl dva měsíce, na jednom místě.

Máš docela výdrž… (směje se)
(směje se) Úplně jsem nevěděl, jestli dělám dobře, ale chvílemi to nebylo úplně jednoduché. Jezdil jsem na kole a hledal i v jiných přístavech, dostal jsem se na chvíli i do Afriky, takže to nebylo tak stresující. Dva měsíce na jednom jediném místě bych asi nedal. Bylo to každopádně krušný, fakt krušný.

Loučení s Oliverem ve Venezuele


HLAVA VERSUS SRDCE

Zpátky do Venezuely. Kam jsi pokračoval?
Chtěl jsem dojet k Pacifiku do Peru. Venezuela, Kolumbie, Ekvádor… Vrátit za tou indiánkou, která mi zachránila život. Čím blíž jsem k ní byl, tím víc jsem pochyboval, jestli to je opravdu to, co chci. Jestli nechci nejdřív dokončit cestu, a když jsem přijel do Peru, tak se to ve mně zlomilo. Hlava si myslela, že srdce chce víc dokončit cestu, než najít tu správnou ženskou. Takže jsem to otočil a jel jsem dál. Vykašlal jsem se na to, což byla chyba. Nedávno jsem ji navštívil a ona nechápala, proč jsem se nevrátil. Řekla mi: „Kdybys přijel klidně za čtyři nebo pět let, odešla bych s tebou kamkoliv.“ V jejím hlase jsem slyšel, že to fakt myslela vážně.

Lituješ toho?
Litoval jsem toho sakra dost. Ale už nic nezmeníš. Cesta vyhrála, tak jsem byl na cestě.

Když cestuješ, řídíš se víc hlavou nebo srdcem?
Tady jsem si myslel, že se řídím srdcem, že srdce chce cestovat a přitom to byla hlava. To byla jenom rozumová úvaha, že je lepší dokončit cestu, abych měl své sny splněné a pak teprve můžu hledat nějaký vztah. Mně připadalo, že to říká srdce, ale byla to čistě rozumová úvaha. Ono to v tu chvíli nejde tak úplně poznat.

NO SEX, NO BOAT

Takže jsi vyrazil dál…
Z Peru jsem se vrátil do Ekvádoru, jel jsem podél pobřeží, až jsem našel jednu zátoku, kde kotví lodě, které čekají na dobré počasí pro přeplutí Pacifiku. Tam jsem měsíc nikoho nepotkal a říkal jsem si, že to je asi znamení, abych se vrátil do Peru. Ale pak převážilo, že jsem se jednou vydal na cestu, tak prostě pojedu. Chtěl jsem jet až ke Karibiku do Cartageny k Panamskému průplavu. Ve chvíli, kdy jsem odjížděl, přijela poslední loď – za měsíc se tam objevilo jenom devět lodí a ta poslední mě vzala do Panamy.

Tam byly miliony lodí a během chvíle jsem našel loď, která by mě vzala, ale vyfoukl mi ji o půl hodiny jiný Čech. A pak jsem nemohl tři měsíce nikoho najít. Pořád jsem se tam vracel hledat, ale po třech měsících jsem si řekl, že to nemá smysl a vyrazil jsem po celé Střední Americe, že budu hledat. Když mě viděli místní lidi, jak zoufale hledám, tak si na mě brali telefon a pak mi třeba volali, že někoho našli. Vždycky to vypadalo chvíli slibně a pak nic. Takhle jsem dojel až do Mexika a tam už se blížil termín, kdy začíná přeplavba přes Pacifik, když jsem konečně našel loď, která mě vzala.

Kam jsi s nimi jel?
Na Tahiti. Oni jeli až do Austrálie a klidně by mě vzali až tam, ale já jsem na Tahiti utekl, protože jsem to už nedával.

Proč?
Byli jsme tři a nakoupili obrovské zásoby, na které jsme se složili, protože kapitán prý měl nový super mrazák. Za tři dny byl najednou všude na lodi hrozný zápach a všechno maso se zkazilo, ten mrazák nemrazil. Maso za strašné peníze se naházelo do vody. A jídlo, které jsem chtěl koupit, co se nezkazí, mi vyhodili z košíku, že se přece nebudou tahat se zbytečnými potravinami. Takže když jsme vypluli, tak jsme najednou neměli co jíst. Zbyly snad jenom špagety a rýže. Oni koupili loď, kterou chtěli zrenovovat, takže všechno bylo starý a zpuchřelý, plachty roztrhaný a brzy nám došla i nafta. Když jsme potom pluli s jednou malou plachtou, bez nafty a ploužili jsme se na Tahiti, tři dny jsme viděli pevninu a nebyli schopní tam doplout. Tam jsem si řekl, že s nimi už dál nepojedu, to už nedám, tam šlo o život.

Takže jsi prostě utekl…
Normálně jsem utekl. Říkal jsem si, to tady radši ztvrdnu měsíce, než stopnu někoho dalšího, ale s nimi dál nepojedu. Což byla asi chyba, protože jsem stopnul ještě něco horšího.

– TAHITI NA DOHLED. BEZ JÍDLA, NAFTY A PLACHET –


Fakt?
Jo. Stopnul jsem dva homosexuály, což jsem zjistil až na moři, kdy už nebylo kam vystoupit. Zastihla nás obrovská bouře a kapitán ulehl, dal si šátek kolem očí, aby nic neviděl a řekl, ať řídíme loď sami, že on na to nemá žaludek. Ten druhý chlap na lodi byl taky stopař, i když už nějakou dobu žil s kapitánem na lodi. Takže jsme tam zůstali my dva, absolutní nýmandi, kteří nevěděli absolutně nic o moři a řídili jsme loď v bouři. Střídali jsme se asi po hodině v těch šílených vlnách a mně připadalo, že každá vlna nás musí převrátit. To už ti pak začne být všechno jedno a přeješ si, aby tě to převrátilo a měl jsi to za sebou. Asi po pěti hodinách téhle bezmoci jsme pořád stáli na místě. Šílené vlny a my se hýbali jenom o metry vpřed. Tak jsme to otočili směrem na Nový Zéland a já si uvědomil, že jsem někde četl, že čím dál od rovníku, tím silnější bouře. Otočili jsme to proto na druhou stranu a pluli na Fidži. Za pár hodin jsme se z té bouře opravdu dostali a bouře polevila.

Hned jak jsme z toho byli venku, kapitánovi zase narostla křidýlka a vylezl zpátky na palubu. On se na mě snažil celou cestu sahat a vždycky jsem nějak unikl nebo jsem ho lehce plácl přes ruku, ale teď se vrátil ostřejší a snažil se mi dostat mezi nohy. Já mu dal ránu přes ruku, až zaúpěl bolestí a jenom mi naštvaně řekl: „No sex, no boat.“ (směje se) A tím jsem skončil. Na Fidži mě vyhodil z lodi. Bohužel, na těchto ostrovech vymysleli zákon, že posádky musí z lodi zavolat policii, ta tě na lodi proclí a až potom se můžeš dotknout jejich půdy. Tak to u mě nebylo. Mě vyhodili z lodi, tak jsem si sbalil věci, zajel na imigrační a hodil jsem jim do okénka pas. Oni se mě ptali, jak jsem se tady vzal a pak už to jelo. Přišel za mnou až ministr obrany a byl konec. Už mě vezli. (směje se)

Nenechali tě vstoupit do země?
Kdepak. Dali mě do vězení pro ilegální imigranty, následovala deportace do vlasti a bylo po cestě.

Takhle skončila tvoje cesta kolem světa?
Takhle skončila moje první část. Už v letadle cestou domů jsem věděl, že začnu znovu a pojedu směrem na východ. Chtěl jsem si to splnit a říkal jsem si, že to holt nebude vcelku, ale na kousky, že s tím nic nenadělám.

Vrátil ses a hned jsi pokračoval?
Jenom jsem si zařídil víza do Ruska a další rok jsem vyrazil znovu.

Smutek. Beznaděj. Můj sen „Bez motoru kolem světa“ se právě zhroutil. Dozvídám se, že mi imigrační úřady nedovolí odcestovat jinam než do své vlasti. Ještě bojuju. Snažím se je přesvědčit, že blízký ostrov Nová Kaledonie je území České republiky, ale nevěří mi, i když jim důrazně vysvětluji, že je to francouzské území a tím i Evropská unie. „To je stejné, jako kdyby jste občanovi USA, který je z Texasu, zakazovali letět do New Yorku,“ argumentuji vztekle, ale marně.


CÍL NA DOHLED

Dneska už máš objetý celý svět?
Ještě ne. Podruhé mě zlomilo zranění – roztrhl jsem si tříslo. V Thajsku mi pojišťovna řekla, že mi nezaplatí operaci, protože to není nic akutního a vrátil jsem se do Česka. Rovnou jsem si ale koupil z Bangkoku zpáteční letenku s nějakou rezervou, aby mě stačili zašít. Přiletěl jsem na operaci, přežil tu léto a vrátil se zpátky. Dojel jsem do Singapuru a začalo znovu stopování plachetnic. Phuket, Malajsie, Singapur… Tam jsem stopnul plachetnici, která se vracela na Langkawi.

Kapitán Američan mě nechal řídit a já proplouval kolonou těch obrovských lodí a musel se trefovat mezi ně, to bylo hrozný. Na Langkawi jsem pak našel českého kapitána a u něj jsem mohl bydlet na lodi, jak dlouho jsem chtěl. Mezi tím jsem stopoval plachetnice a po strašné době jsem našel Švýcarku, která plula do Indonésie a vzala mě s sebou. To bylo nádherný. Další kapitán mě potom vzal na Sumatru, nechtěl tam stavět, ale slitoval se nade mnou a já potom na kole projel kus Sumatry. Bohužel se ale ozvala slinivka a já tam trochu zkolaboval. Navíc rodiče doma na tom začali být špatně a všechno dohromady zavolalo k návratu.

Co ti ještě chybí za úsek?
Už mi chybí jenom dostat se ze Sumatry nebo Singapuru někam, kde jsem byl před Fidži – takže třeba na ostrovy Tonga nebo Tahiti. Na Fidži nemůžu, tam mám doživotní zákaz vstupu.

Jaké to vlastně bylo na moři, když jsi před tím jezdil jenom na kole a na motorce?
Pro mě to byl ten největší pocit svobody. Já jsem tam skutečně cítil pocit naprosté svobody, že na mě nikdo nedosáhne. Když jedeš na kole, každou chvíli tě někdo buzeruje a najednou nikde nikdo, naprostá svoboda. Přestože jsem měl mořskou nemoc a bylo mi špatně, dávkoval jsem se kinedrylem a dalšíma práškama, tak to bylo úžasný. Jak říkal jeden známý mořeplavec: „Když jsi na pevnině, tak se těšíš, až budeš na moři a když jsi na moři, tak se těšíš, až budeš na pevnině.“

Cítíš, že jsi naplnil volání srdce, které říkalo, ať dokončíš cestu, anebo lituješ, že jsi nezůstal tehdy v Peru s indiánkou…
Někdy trochu lituju, že jsem se za ní nevrátil, ale říkám si, že co se má stát, se stane. Teď už vím, že to jde, že to není nic těžkého ani složitého, objet svět bez motoru, takže i kdybych to nedokončil, tak nemám žádnou bolest a nebude mě to trápit. Splnil jsem si, že to jde. Chybí mi sice kousek, ale jestli se to povede nebo ne, je mi už jedno. Přiznávám, byl by to takový hezký pocit to dokončit, ale nebudu brečet nebo litovat, kdyby se to nepovedlo.

ZÁVISLOST NA SVOBODĚ

Co myslíš, že ti cestování nejvíc dalo?
Určitě pocit svobody, ten je nenahraditelný. Někdo to nepotřebuje a dokáže žít se semetrikou, která ho dusí celý život, a nevadí mu to. A někdo bez toho pocitu svobody nedokáže být. Pro mě je volnost nenahraditelná. To očekávání, co je za další zatáčkou, co tě tam čeká, to neznámo… To je tak fascinující.

Nacházíš ten pocit svobody i v Čechách, nebo jenom když cestuješ?
Asi jenom když cestuju, já ho tady necítím. Mám tu takový deprimující pocit a ani nevím z čeho. Jsme bezpečná zem, nehrozí tady v podstatě žádná vražda ani loupeže, ale stejně tu mám takový blbý pocit a nevím, jak to definovat. I když uznávám, že lepší místo k žití než Česká republika už asi nebude. Mně tu jenom trochu vadí zima a byrokracie na úřadech.

Ale přece když člověk cestuje třeba v Jižní Americe, tak tam je ta byrokracie taky obrovská…
To sice jo, ale zase na druhou stranu tam lidi nikdy nic neřeší. Když jsem projížděl na motorce, nebyl žádný problém. Neměl jsem ani papíry od motorky a oni tam jenom vždycky něco napsali… (směje se)

Kde se ti líbilo nejvíc? Která část světa ti nejvíc přirostla k srdci?
Nedá se říct jenom jedna země. Kolumbie se mi hodně zažrala pod kůži. Pak Guatemala a asijská část Ruska. Přitom evropská část Ruska byla jedno z nejhorších míst, co jsem poznal. Sibiř mě ale dostala.

Z Prahy do Mongolska to Petrovi trvalo čtyři měsíce


V čem se tak liší?
V evropské části mi všichni jenom nadávali, neodpovídali na dotazy, byli protivní a jakmile jsem přejel Ural, najednou se mi každý snažil pomoct, nikdo po mně nechtěl peníze. Každou chvíli mě někdo zval na pivo – jsou tam strašně pohodoví a pohostinní lidé, kdežto v evropské části jsem se pořád bál, aby mi někdo jednu nevrazil.

Hodněkrát po cestě jsi měl nějaké vážné zranění nebo tě skolila nemoc. Neodrazuje tě to od dalšího cestování?
Vůbec. Nemoc může přijít i v Čechách, to vůbec neřeším. Co se má stát, se stane. Na něco umřít musíme.

A myslíš, že ti cestování i něco vzalo?
Nad tím jsem ještě nepřemýšlel, nic mě nanapadá, co by mi vzalo. Jestli nepočítáš peníze. Nelituju ani koruny, kterou jsem utratil za cestování, to jsou nejlíp investované peníze. Víc by mi vadilo koupit si drahé kolo, když mi úplně stejně poslouží to obyčejné. Mám jednoho bohatého kámoše, který mi tvrdí, že peníze jsou pro něj svoboda. On je ale přitom otrokem práce a peněz. Je mu přes padesát a přijde si svobodný, že má peníze jít do nejdražší restaurace, koupit si tu nejdražší ženskou. Každý tu svobodu vidí v něčem jiném. A někdo ji nepotřebuje. Jsou lidi, co jsou spokojení i ve vězení. Někdo by svobodu možná nepochopil a neuměl s ní žít. Pro někoho je svoboda zdaleka ta nejvyšší hodnota a pro někoho může být úplně nepodstatná.

„Pro někoho je svoboda zdaleka ta nejvyšší hodnota a pro někoho může být úplně nepodstatná.“

BOJÍM SE MYSLET POZITIVNĚ

Ve své knize píšeš, že nehledíš na budoucnost lidstva optimisticky. Pořád to platí?
Platí. Nevím proč, ale nevidím to dobře. Něco se stane. Když vidíš, kolik nenávisti je v lidech, tak to jednou bouchne a bude to mazec. Rodina, svoboda, pravda, poctivost, všechno ztrácí hodnotu. Lidi se nechají koupit. Stačí, aby někdo něco slíbil a ani to nemusí splnit. Vidím to u nás a viděl jsem to i ve Venezuele, když lidi volili Cháveze. On jim koupí potraviny, naftu jim nechá zdarma, elektřinu, vodu. Někde nemají ani vypínače nebo kohoutky, protože je všechno zdarma. Většina lidí si zvolí tuhle nesmyslnost. Lidi myslí na sebe a už je moc nezajímá, jestli se zadlužíme a jak na tom budou naše děti.

Kdybych žil v přesvědčení, že se něco stane, tak bych to asi nezvládl a sežralo by mě to. Radši budu věřit v to, že se něco změní…
Já věřím, že ještě jednu lekci dostaneme a pak už na to přijdeme. Pak už nebude jiná cesta. Jenže jestli ještě nějaká lekce přijde, tak asi bude poslední. Často přemýšlím, jestli nebyla doba divokého Západu lepší, když ses jenom někde proháněl na koni. Ale každá doba má něco. Dneska zase třeba máme léky a antibiotika. Tehdy jsi dostal ve dvaceti infekci a bylo po tobě, kdežto dneska tě dostanou prakticky z čehokoli.

Doteď jsem měl pocit, že jsi optimista…
Já jsem spíš realista, než optimista. Když jsem se snažil být pozitivní, vždycky se stal opak, než čemu jsem věřil. Kolikrát už jsem se v sebeobraně snažil myslet negativně, aby se mi stávaly dobré věci. (směje se) Když jsem myslel pozitivně, vždycky jsem dostal za uši a bylo to obráceně, než jsem čekal. Jako kdyby tě ten nahoře chtěl poučit, že všechno nebude podle tebe a jak ty chceš. Třeba jsem alergický na slovo určitě. Hodněkrát se mi stalo, že jsem si byl jistý, že někam přijdu nebo že se něco stane a jakmile jsem to slovo vyřknul, vždycky se stalo něco nevyzpytatelného. Já z toho slůvka mám normálně hrůzu.

Třeba na konci cesty, když jsem překonal bouři, jsem si byl jistý, že to nejhorší už mám za sebou. Většinu vody jsem měl za sebou a byl jsem si jistý, že to dám. Austrálie, Indonésie a zbytek na kole, to už je jednoduché. Říkal jsem si, že to “určitě dám” a najednou mě vyhodili z lodi a byl jsem deportovaný. Jako kdyby to byl nějaký trest za tu pýchu si myslet, že to je hotové. Dovolil jsem si tomu věřit a hned jsem dostal za uši a byl jsem doma. Přitom to bylo pozitivní a stejně jsem za to byl potrestaný. Já se normálně bojím myslet pozitivně.

Proč myslíš, že tě to tak žene z Čech do světa?
Na to bych asi taky rád přišel. Jestli to je způsob života, já vůbec netuším. Ty to víš? Já na to nemůžu přijít, co to je. Hodněkrát jsem nad tím přemýšlel a hodně často na tím přemýšlím. Jestli najít tu pravou, kterou tu nemůžu najít? Nejlíp takovou, kterou by bavil takovýhle způsob cestování. Prostě stejného cvoka jako jsem já. Tohle asi bude ten největší důvod. Najít nějakou ženskou, se kterou bych si rozuměl, a tady nikoho nevidím. I ten materialismus je tady brutální. Mám sice kamarády, kteří to tak nemají, ale je jich strašně málo.

Pamatuju si na jednu větu z konce tvé knížky: „Nevím, co hledám, ani jestli to někdy najdu.“ Už to víš?
Jedna z těch věcí je určitě ta správná ženská. To jsem věděl vždycky, to chce asi každý chlap. Bez lásky nechce žít nikdo.

„BEZ LÁSKY NECHCE ŽÍT NIKDO.“
Petr „Máca“ Macourek

Na závěr jsem Petra poprosil, ať o sobě napíše pár vět.

„Letos mi bude 60 a život jsem prožil obyčejný – jako každý druhý. Mládí jsem si zpestřil závody na motorkách a v autě jako spolujezdec. Nejvíce jsem miloval fotbal, i když fotbalista jsem zoufalý, a i proto se náš tým v trampské lize jmenoval Zoufalci. Kromě fotbalu jsem ty nejkrásnější chvilky zažil na vandrech s kamarády na kánoi, pěšky i nákladními vlaky.
Ještě krásnější vandry byly v dospělosti s dětmi.
Cestovat jsem začal ve 44 letech. Nejvíce mi k srdci přirostla Jižní Amerika, Guatemalaasijská část Ruska.“

O svých cestách Petr napsal několik knížek. Ty nejnovější se týkají jeho cesty „Kolem světa bez motoru“ (Přes Evropu, Do PeruAtlantikem).


DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu

Jakub Freiwald

Editor

Před mnoha lety propadl cestování a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zbytek roku rád kámoše udržuje v nejistotě, ve kterém časovém pásmu se zrovna nachází. I když miluje hory, poslední dobou dává přednost spíš tropickým oceánům a surfování.