ZE SNĚŽKY NA GERLACH. ZA SEDM DNÍ

Týden volna a velká porce odhodlání. To je všechno, co potřebuješ k tomu, abys zvládl dojít pěšky ze Sněžky až na Gerlachovský štít. Vzdálenost? 520 kilometrů.

TEXT A FOTO: MATĚJ ŠVEC
| PROSINEC 2019

TAK TŘEBA NA GERLACH

Je pozdní nedělní odpoledne a já se ptám sám sebe i své Markéty: „Mám teda běžet?“ Markét mě už zná a odpovídá, že jo. Nadšená z toho ale není. Ví, že musím. Jinak se zblázním a ona pak ze mě. Poslední tři měsíce jsme spolu většinu času strávili rekonstrukcí bytu. Bylo zajímavé zkusit si postavit svoji první příčku, vyměnit okna, natahat elektriku nebo vyštukovat celý kvartýr. Já si teď ale musím připomenout, kdo jsem. Teď jsem zelenina. Jsem v úsporném módu, nastaven jen na dokončení rekonstrukce. Mám asi týden, než na mě spadnou odkládané pracovní povinnosti. Tak co bych tak mohl podniknout, abych se zrestartoval? Vždycky jsem chtěl na Gerlach. Jak je to asi daleko? Hmm… No, to bude těsně. Tak jo!

Nejsem typ člověka, co měsíce něco plánuje a dumá nad tisíci variantami. Jsem muž činu a asi trochu magor, jak se mě snaží přesvědčit část mé rodiny a přátel. Tohle je ale celkem moc i na mě. Během hodiny a půl si balím batůžek a jsem připraven. Snad. Beru to trochu jako ruskou ruletu. Buď a nebo. To hlavní snad mám.

„Beru to trochu jako ruskou ruletu, to hlavní snad mám“

Den první: Špindl – Sněžka – Hronov, 73 km

K dokonalosti plánu mi nahrává i fakt, že moje trvalé bydliště je ve Špindlu. Tak trochu mimoděk, ale nanejvýš logicky mi cesta začíná nedaleko nejvyššího vrcholu Česka. Sice se zpožděním ke stému výročí republiky, ale přece: symbolicky bych chtěl propojit nejvyšší vrcholy Česka a Slovenska.

Moje žena mě v chladném ránu doprovází na Luční boudu. Odtud už ale běžím sám. Úleva. Ne z toho, že jsem sám, ale z toho, že nemusím teď chvíli řešit nic jiného než naprosto esenciální lidské potřeby. Ty jsou navíc díky neustálému pohybu a fyzickému vypětí několikanásobně umocněny. Žízeň, hlad i únava jsou větší, ale stejně tak i jejich uspokojení. I ten nejhorší Staročech v láhvi chutná jako točená Plzeň, suchá müsli tyčinka jako to nejlepší jídlo od maminky. A jak pak chutná ta opravdová Plzeň? Těžko slovy vyjádřit. Tenhle pocit jsem během cesty neobjevil, znám ho už roky ze všech našich cest a jiných podivných malých dobrodružství. Je to ale něco, co najisto funguje a já se na to moc těším.

První den je krásný. Opravdu. Tu trasu každému ze srdce doporučuji. Ze Sněžky na Pomezní boudy je to ještě celkem běžná klasika, ale pak už mizí lidi a následuje krásný hřeben kopírovaný cestou Ing. Nováka, kterým se člověk dostane až na nádherné louky k Žacléři. Nedaleko následují ještě hezčí svahy Královeckého špičáku. Příjemné odpoledne trávím v poklidných Jestřabích horách. Sápu se dokonce i na rozhlednu na Markoušovickém hřebeni, kde je nádherný výhled do všech stran. Stejně hezký je určitě i z vrcholu vedlejší rozhledny Žaltman, ale tu už hbitým krokem míjím. Zanedlouho míjím i věznici v Odolově, která jen umocňuje můj pocit svobody. Pomyslně mávám kamarádovi Márovi, který si tam kroutí naštěstí maximálně dvanáctky. Dělá totiž u brány.

V podstatě od Žacléře jsem neprošel pořádně civilizací a rád bych si udělal hezčí den něčím dobrým do žaludku. Večerku v Hronově stíhám jen tak tak. Vcelku milý Vietnamec měl být podle otevíracích hodin už hodinu a půl doma, ale naštěstí ještě stíhám koupit láhev toniku a čínskou polívku. V tom spěchu tam ale taky zapomínám svoje hůlky. Když se pak za pár minut vracím, marně bouchám na potemnělý obchod. Už se vidím, jak za čtrnáct dní jedu na výlet do Hronova, když vtom na mě malý Asiat z dálky mává mými berličkami. Chudák mě tady hledal.

Hronov je krásné město. Osvěžuji tělo v Metuji, což je vždycky nádhera. Procházím kolem rodiště člověka, který trpčí život nejednomu středoškolákovi, který musí znát všechna jeho velkolepá díla. Ano, je to Jirásek, který tu má svou rodnou světnici. Bohužel je zavřená, a tak vycházím kousek za město, kde rozkládám svůj první tábor. Za pár chvil už jsem po vydatné večeři dvou čínských polívek a housky se sýrem, mám postavený stan a jsem celkově připraven zalehnout. Ufff. Na první den by to celkem šlo. Je půl deváté, na nohou jsem tedy asi 14 hodin a ukrojil jsem asi 73 km. Tak to jsem na to svoje tělo zvědavý, co bude říkat zítra.

Poslední pohled zpět do údolí Bílého Labe a teď jen vpřed

Den druhý: Hronov – Bystryca Klodzka Kralický Sněžník – Staré Město, 78 km

Tělo naštěstí neříká nic. Za to já skučím. Ne, není to tak hrozné. Kupodivu jsem celkem použitelný. Probíhám nádhernými místy Gór Stolových, které navazují na Broumovskou vrchovinu a rozhodně také stojí za návštěvu. V podstatě celý den tak trávím v zahraničí, v Polsku. I když celkový obraz Poláci u nás v Česku nemají zvlášť dobrý, oni nás naopak celkem berou. Já to tu mám fakt rád. Přijde mi, že si tady nikdo moc na nic nehraje. Navíc je tu levno. Můj polský slovník (vzhledem k mým brigádám v bufáči ve Špindlu) se týká hlavně jídla, ale na prolomení bariér většinou stačí. Naopak čtení mi teda ale vůbec nejde, takže když se ztratím, vyslovit město Szczytna tak, aby mi někdo rozuměl, je nad moje síly.

Bohužel zjišťuji, že mobil, co jsem si vzal, má strašnou baterku a vydrží prd. Powerbanku jsem si samozřejmě vzal nenabitou (první nemilé zjištění ohledně mého zbrklého balení), takže nabíjím zběsile, kde se dá. Bez telefonu jsem totiž úplně v pytli. Ne proto, že by najednou moje cesta kvůli chybějícím příspěvkům na instagramu neměla smysl, ale proto, že nevím, kam běžím. Cestu tvořím dost instinktivně. Když si zadám na Mapy.cz turistickou variantu, občas mi to tvoří obrovské zacházky, a tak trasu pořád měním. Jediný první den byl jasný, pak už je to trochu dílem náhody, kam se vydám. Je mi to úplně jedno. Je to super.

Výhledy od pramene řeky Moravy

Dopolední maraton za pět a půl hodiny do Bystryce Klodske je parádní. Jen pak ztrácím těžce vydřený čas pobíháním po městě při marné snaze najít trochu trávy, kde bych se mohl na oběd vyvalit. Nakonec se soukám na schody k malé říčce, kde si alespoň smočím unavené nohy. Bohužel smáčím i vytoužený kus jakési polské pizzy. Neopatrnou manipulací mi tam zahučel, ale nemám to srdce ho vyhodit. Stejně byla předtím trochu suchá.

Tak a teď vzhůru. Čeká mě solidní výšlap na Kraličák. Byl jsem tam už několikrát a vím, co je zač, ale z polské strany jsem tam nikdy nešel. Musím říct, že výstup je ale asi nejhezčí. Nejenže cesta není tak strmá a vede krásným lesem, ale prochází kolem wodospadu Wilczky. Je fakt velkolepý, hlavně skalní amfiteátr, do kterého spadá. Kupodivu mi ani tolik nevadí početné skupinky ostatních turistů, a to jsem obvykle háklivý na prožitek o samotě.

Je šest hodin večer a já stojím na hromadě zbytků turistické rozhledny, která na vrcholu stála před desítkami let. Jako obvykle tu fouká a já raději sestupuji dolů k pramenům řeky Moravy a k vyhlášené soše slůněte. Začínám toho mít plný tenisky, ale čeká mě ještě výživný sestup až do Starého Města. Přicházím sice před devátou, ale šance, že by mi někde uvařili, je již ta tam a mně se vařit nechce. Soukám do sebe něco, co zbylo z toustů, co s sebou jako blbec táhnu až ze Špindlu, a zapíjím to litrem kofoly a jedním čajem. Se štamgasty zkouknu půlku Policie Modrava a padám si najít plácek na spaní. „Ty jo, docela dálka za dva dny,“ říkám si a nemám ponětí, kam zítra povedou moje kroky. Prostě na východ, ne?

Kaskády Wodospadu Wilczki na úpatí Kralického Sněžníku

Den třetí: Staré město – Rýmařov – Dvorce, 77 km

Zase je celkem zima. Na můj čtyřistagramový spacáček z Aliexpressu je to vcelku limitní teplota. Spí se mi ale docela dobře. Jen je teda dost vlhko, takže stan je úplně durch. Rozhodnutí jakou cestou běžet trochu odkládám až do Rýmařova. Jde totiž o to, že můžu jít spoustou směrů přes Beskydy a já pořád nevím, jaký nakonec zvolím. Cesta je to krásná, vlní se nahoru a dolů Nízkým Jeseníkem, teplota nakonec až trochu nepříjemně stoupá a já už se těším na oběd, který jsem si nerozvážně vytyčil až do Rýmařova. V lázních ve Velkých Losinách bych nejraději zůstal. Z místní promenády se mi daří odtrhnout jen tak tak. Hned za městem procházím mírně zpustlým areálem rybízových sadů, kde se musím k dalšímu postupu přesvědčovat podruhé. Následuje stoupání, klesání, stoupání, klesání a pořád tam nejsem. Je to dálka. Do Rýmařova se nemůžu vůbec dostat. Pořád se tam před něj cpou nějaký vesnice. A všechny jsou naprosto nekonečný. Snad deset kiláků se sunu po chodnících různých obcí, než konečně dorazím do vytoužené Jednoty. Ano, to je opravdu dokonalý název pro obchod s potravinama. Je mi totiž fakt skoro Jedno, co si koupím. Tentokrát to je bageta, mozzarella, cola a birrell. Nakonec, po tom všem debužírování, usínám. Pro nezúčastněného jsem stejnej typ váguse, jako ten člověk pár metrů ode mě, který do sebe klopí vodku. Já jsem ale asi opitý endorfinama, že se mi ani nechce zvednout. Určitě to je tím a ne faktem, že už nemůžu.

Uběhne krásných 45 minut a mně nastává každodenní Sofiina volba. Jít dalších pět hodin a znovu trpět, nebo zůstat ležet v té příjemné letargii. Nějaký hlásek ve mně zase vyhrává a já se drápu na nohy. Čeká mě teď dost úseků po silnici, které jsou vším, jen ne příjemnou motivací do dalších kroků. Navíc to vedro. Fuj. Holt se dostávám z logických turistických tras a pěkná lesní pěšinka bude spíš výjimkou. Nevadí. Rýžoviště, Lomnice, Křišťanovice, Dvorce. Jak lehké je napsat tyhle čtyři jména a jak náročné je propojit je po svých. Zvlášť poslední úseky úchvatnými, ale zároveň smutnými holými pláněmi po kůrovcové kalamitě mi dávají zabrat.

Kůrovcová kalamita v Nízkém Jeseníku

Ve Dvorci mám ale děsnou kliku. Nejenže v místním sport baru vaří, ale mají dokonce ještě polední menu. Zázrak. Jsem tu zas za exota. Ve chvíli, kdy čekám na pivo, se venku protahuju. Místní si už myslí, že je mi špatně. Díky tomu se se mnou dávají do řeči a já trávím zajímavý večer v jejich společnosti.

Vy jste určitě volil piráty. Vypadáte přesně jako typ, co volí piráty.“
„Ne, teď naposledy jsem volil Starosty a nezávislý. Koho jste volila vy?“ místo odpovědi ale přichází otázka.
„A tam je kdo?“ Zaskočen si nemůžu vybavit jediné jméno. Volil jsem je kvůli programu a jako celek.
„Babiš tam není, že jo?“
„No, není no.“
„Já jsem ho nevolila proto, že jsem vyhrála na ty účtenky, ale jako koho jinýho?“

V hlavě se mi tříbí myšlenky a rozumné argumenty, ale nakonec to vzdávám. Je zajímavé poslouchat příběhy jiných lidí o tom, jak je těžké vyjít s patnácti tisíci jako matka samoživitelka o tom, jak jim přehrada Dlouhé stráně krade vodu, nebo o tom, jak se za komunistů špatně nežilo. Na závěr dostávám radu, ať se povznesu nad dobýváním nějakých svých cílů, že je to přeci vlastně úplně jedno. Je. Vím to sám. Ten pán s osmým pivem má pravdu. Kilometr za vesnicí stavím vedle cesty stan a spokojeně ulehám.

Pohled z Kralického Sněžníku zpět na Orlické hory

Den čtvrtý: Dvorce – Vítkov – Bílovec – Frýdek-Místek, 73 km

I když jsem měl večer za to, že jdu po cestě, která vede pouze do lesa a je tam zákaz vjezdu, v noci jsem měl naopak párkrát pocit, že spím vedle dálnice. Pravděpodobně nějaký zběsilý favorit to uprostřed noci valil stovkou jen pár centimetrů od mé hlavy. Naštěstí do rána přežívám, a tak se s radostí pouštím do rozhýbávání ztuhlého stroje. První meta je poměrně blízko a je jím Budišov nad Budišovkou. Menší městečko, kde jsem již jednou byl, což je vždycky fajn, když člověk míjí známé místo. Jsem ale opravdu tvrdý a odpírám si snídani až do Vítkova. Abych držel trochu směr, musím (ač velmi nerad) jít po silnici. Přepínám mozek do úsporného režimu a jednoduše jdu a popobíhám. Ve Vítkově mi to nahrává na ideální pauzu. Na malém autobusáku si v klidu dojdu na záchod, nechám si tam věci a ve vedlejším Penny si kupuju snídani. Musím ale několik cenných minut stát ve frontě, což mě dovádí k šílenství. Moje cenná ranní pauza tak trvá skoro 40 minut a ještě se cítím, že jsem ve stresu. To je nejhorší. Na oběd musím najít menší krám, lehnout si hned vedle a užít si každou vteřinu nehybnosti.

Teď sebou ale naopak musím hodit, ať do večera dojdu do Frýdku-Místku. Před obědem mě čeká trio Březová–Leskovec–Bílovec. Malé vesničky, nikde nikdo. Klid. Jen v Leskovci na mě znenadání vystartuje nějaký pes. V poklidu si jdu po kraji silnice, myšlenkami hluboko ve své mysli, když v tom hrozný štěkot jen pár centimetrů ode mě. Hrozně se leknu a trhnu s sebou. Podvrtne se mi noha a můj bolavý nárt na levé noze odpovídá tupou bolestí. Zatímco pulzuje a já s námahou kulhám dál, registruju vyceněné zuby zpod tenkého plechového plotu. Jsem rád, že tam ten plot je.

I přes počáteční pronikavou bolest noha nakonec paradoxně povoluje svoje bolestné sevření a mně se jde nakonec lépe. Krásný úsek do Staré vsi u Bílovce ladně sbíhám po loukách a ovocným sadem, a už se těším na pořádný oběd a něco dobrého k pití. Cesta je to nakonec ale děsně dlouhá. Stará ves je naprosto nekončící sled domů. Když konečně dorazím do centra, nikde ani známka nějakého obchodu. Mapy mi ale slibují, že za dva kilometry je přede mnou (jistě parádní) COOP. Přivírám oči, zatínám zuby a běžím po rozpáleném asfaltu ty proklaté dva kiláky.

Pod majestátním dubem si dnes výjimečně rozhazuji karimatku a snažím se užít si každou sekundu opojného nicnedělání tak, jak jsem si to ráno předsevzal. Trochu mi to ale kazí potulný pes, který kolem mě pořád obchází a já si musím neustále dávat pozor, jestli mi něco něžere. Majitel si pro něj přijíždí samozřejmě přesně ve chvíli, kdy mi pauza končí. Jinak zjišťuji, že se tu asi obecně dost pije, protože stejně jako předchozí den v Rýmařově, tak i tady se postupně schází partička k odpolednímu pivo-vodkovému dýchánku.

Když skončí turistické stezky, musím po silnici

Teplo neustává. Nemám skoro žádné převýšení, za to se ale potím jak v sauně. Podcházím dálnici na Ostravu a dostávám se do malebné chráněné krajinné oblasti Poodří. Trochu mě překvapí železniční závory na lesní cestě, ale když se kolem mě prožene vlak rychlostí, že mi málem uletí čelenka, dochází mi to. Moje cesta se různě klikatí mezi malými vodními toky a loukami. Někde musím brodit, někde si cestu spíš domýšlím. I na rovině se dají najít krásná místa, člověk se nemusí vždycky sápat někam do kopců.

Obrovské listnaté stromy tvoří spolu s opuštěnými rybníky a rozlehlými loukami krásnou mozaiku. Na chvíli mám pocit, jako by se mi podařilo uniknout do úplně jiného, poklidného světa. Tak jsem se zahleděl do téhle krásné scenérie, až jsem při obcházení jednoho rybníka ztratil přehled o světových stranách a kilometr si zašel. Mojí matematickou část duše, která má přesně vypočítaný čas dokdy a kam dorazím, se snažím uchlácholit, že tady ten čas strávený navíc rozhodně nevadí. V tu chvíli se z nedalekého stromu snáší obrovský pták. Moje žena si ze mě neustále dělá srandu, že vidím všude orly, ale tohle byl bez pochyby orel mořský, který tu opravdu hnízdí. I přes jedinečnost takového zážitku mě to vlastně vůbec nepřekvapuje a jen to dokresluje divokou atmosféru místa.

I na rovině se dají najít krásná místa

V podvečer toho mám už celkem dost. Úsek z Brušperku do Frýdku-Místku není špatný, ale horko si vybírá svoji daň. Kdybych se nemusel trmácet sám, cesta by hned ubíhala rychleji. Vytahuji aspoň telefon a otravuji pár kamarádů. Finta funguje a mně se již otvírá panorama na dvě města v jednom: Frýdek-Místek. Trochu mě rmoutí představa, kde asi dneska budu spát, ale snad něco najdu u řeky Morávky. V tom horku jsem se opravdu nějak vlekl a do města docházím už poměrně pozdě. Hledám si na mapách nějaké místo, kde bych si zas něco dal, a nacházím občerstvení v parku s příhodným názvem „Krmelec“. Dávám si pivo a nakládaný hermelín. K mé radosti tu nebudím velkou pozornost, protože tu je kromě mě ještě spousta dalších podivínů. Hned u stolu vedle je chlapík, který vypadá dost mimo. Skoro jako by byl na drogách. Záhy se mé domnění potvrzuje, když horko-těžko někomu u stolu vypráví složení svého kouzelného dryáku, který mu momentálně koluje v žilách. Již od základky, kde nás strašili filmem Katka, mám z narkomanů hrůzu. Když jsme na cestách, máme pravidlo, že když je drahé ubytování, spíme venku, když je zároveň země bezpečná. Spaní uprostřed Kjóta nebo Reykjavíku tak nebyl problém. Naopak, když je země nebezpečná, ubytování je většinou levné a dostupné. V Buenos Aires nebo v San Salvadoru už bych venku asi nespal. Nejsem si jistý, jaké místo je tohle.

Již za šera opouštím rušný Krmelec a jdu hledat místo na spaní. Můj tip se ukázal jako naprosto správný a kousek za městem nacházím u řeky Morávky krásné místečko. Dokonce se ještě večer oplachuji v mělké říčce a s úlevou ulehám.

Den pátý: Frýdek-Místek – Jablůnkov – Rajcza (PL), 74 km

Ráno vstávám svěží. Určitě je to ta večerní koupel, co mi udělala tak dobře. Pro jistotu ji tak ještě jednou opakuji a zároveň se divím, jak jsem se tam večer mohl celý ponořit. Vody je tam sotva nad kotníky. Jinak je to ale krásné místo. Skalnaté stupně mi trochu připomínají naše Labe. Ještě hodně na něj budu dneska vzpomínat, protože bude zase teplo.

Ráno už mám dobrý cvik: v šest vstávačka, sbalit stan, vyčistit zuby, převléct, jedna müsli tyčka a v 6:30 už jsem na cestě. Mám rád tenhle stereotyp. Zaprvé to, jak brzy je člověk na nohou a i to, jak nad ničím moc nemusím bloumat. Energie z tyčinky mi většinou vydrží tak na dvě až tři hodiny a pak hledám místo na trochu lepší snídani. Ta mě dneska čeká na úpatí Beskyd v obci Morávka. Cesta je příjemná, občas podél řeky, kus po silnici. Hned z rána míjím obrovský pivovar Radegast, jehož pivo v této oblasti suverénně dominuje. Jasně, u nás v Krkonoších se taky hodně pije Krakonoš, ale tady je skoro zázrak najít hospodu s jiným než tímhle hořkým pivem. Osobně mi to nevadí, jen mě překvapuje ta absolutní dominance.

I když jsem v Moravici ještě před desátou, Slunce už to pálí na plné obrátky. Hned vedle potravin se již klasicky vyvaluju a snažím se relaxovat. Dvě milé paní mi dokonce na zkrácení dlouhé chvíle nabízí zajímavý časopis s názvem Strážná věž, ale já na čtení nemám moc náladu.

Pozvolné stoupání, které jsem měl již za sebou, najednou střídá slušný krpál. Překvapivých cca 600 výškových metrů na vrchol Ropice zdolávám hbitě. Nicméně si to vybírá svou daň a já začínám mít sucho v puse. Moc mi nepomáhají ani borůvky, které trhám na jednom z mála míst, kde je trochu vidět do kraje. Vodu jsem v obchodě nedoplnil, protože jim tekla jen jakási rezavá tekutina. PET lahví navíc jsem zas nechtěl víc znečišťovat planetu, a tak jsem se svěřil do rukou osudu s tím, že narazím na nějaký pramínek. No, nenarazil jsem. Postupně jen tak zlehka vlhčím suché rty a snažím se nemyslet na velkou vzdálenost, co mě ještě čeká k nejbližšímu svlažení hrdla. Asi jsem už tak zmatený, že trochu bloudím a zpříjemňuji si hřebenovou lesní pěšinu úsekem navíc. Stojí to ale za to. Cesta z Ropice na Kalužný a pak dál k Ostrému je pěkně běhavá a v krásném lese. Z vršků dolů to je ještě prudší než při výstupu. Do Kašařisky v podstatě padám volným pádem. Mám šílenou žízeň a strašně se těším na to občerstvení, co tam má být. Je tam, ale je zavřené. Do pytle! Tak ještě dva kilometry. Ukazuje se, že tenhle způsob motivace na mě opravdu zabírá a já jsem asi fakt fňukna, protože zase dva kilometry běžím vkuse, co to jde. To sice s mým batůžkem a unavenýma nohama pořád není 3:30 na kilák, ale i tak mi to zvedá hodinový průměr.

„Kam se vydám, je trochu dílem náhody. Je mi to úplně jedno a je to super.“

Čeká na mě krásná hospoda a nádherně vychlazená kofola. A pak ještě jedna. Je to jen rychlovka, pauzu na oběd jsem si povolil až v Jablunkově. Takže žádný zdržování a hybaj. Běží se mi celkem dobře a pěkně to odsýpá. Oběd mám pod krásnou lípou u ještě krásnější silnice v centru. Bohužel jsem nenašel žádné lepší místo, ale i tak si svojí zaslouženou hodinku užívám.

Trochu jsem se asi přecpal, protože po chvíli chůze mi začíná být špatně. Prostě asi špatná kombinace spolu s dehydratací, Sluncem a jídlem. Už jsem si tím jednou prošel a bylo to děsný. K všeobecné únavě a bolesti nohou se přidává ještě pálení žáhy a nevolnost. Nejhorší je, že jediný, co člověk chce, je lehnout si do vedlejšího pangejtu a zůstat tam ležet. Pravý opak toho, co nakonec dělám. Ploužím se (pořád celkem svižným) krokem dál na východ. Přes Písek a Bukovec po cyklostezce mířím k zajímavému bodu našeho státu. Kousek přede mnou se nachází nejvýchodnější místo Česka.

V loňském roce (běžel jsem kolem Česka, no nic, jiný příběh), jsem měl pár pravidel, kterých jsem se chtěl držet. Co nejblíže k hranicím po turistické cestě, navštívit všechny trojmezí a hlavně všechny krajní body. Tady jako na potvoru je trojný bod s Polskem a Slovenskem vzdušnou čarou asi čtyři kilometry jižněji od nejvýchodnějšího místa. Já vůl si je spojil v jedno! Samozřejmě, že jsem si toho tehdy všiml až pár kilometrů za trojmezím. Dost jsem uvažoval, jestli se mám vrátit a prodloužit si svoje utrpení o 15 km. Říkal jsem si, že to bude určitě jednodušší, než sem kvůli tomu zase běžet z domova. Úplně jsem se téhle myšlence v duchu vysmál. A hle. Jsem tady!

Turistická cesta vede vzácnými lučními ekosystémy, které asi za chvíli dostanou pěknou dávku vláhy. Parný den střídají mraky a mé trudomyslnosti přidávají na intenzitě. Nikde ani živáčka. Sedím tam uprostřed lesa a koukám na ten kus kamene značící, že dál už půjdu cizí krajinou.

Kopce na polské části Beskyd osázené domky bez známky uspořádání

Prší. Je to fakt na prd. Ke všemu mám skoro vybitý telefon a hrozí, že budu bez mapy. „Přestaň už konečně fňukat, ty hromado vzdechů!“ Musím se schizofrenicky okřiknout, protože už je to k nevydržení. Trochu to funguje a já si razím cestu dál v tom nepříjemném mrholení mezi polskými domky, bez nějaké logiky rozházené po okolních malebných kopcích. Tady se asi moc neřeší, jestli je nějaký pozemek stavební nebo ne. Místa mají všichni nádherná, ve svazích, s krásným výhledem. Z kopečků pozvolna klesám lesem do údolí říčky Czerna, podle které půjdu skoro až do mého dnešního cíle. Nevolnost jsem snad konečně rozchodil, i mraky už nejsou tak husté a já si jako idiot zpívám Mám ráda cestu lesní od Heleny Vondráčkové.

Zbytek dne je už jenom monotónní chůze s občasnou snahou popoběhnout. Před Rajczou se ještě jednou vydávám vzhůru do kopečků, abych se podíval, jak se Slunce schyluje k obzoru. Zároveň se vyhýbám osadě s názvem Pieklo, což je taky pozitivní. Pekla mám už dost. Nacházím se v oblasti polských Beskid Żywieckich, které dostaly název po městě Żywiec, kde vaří i známé stejnojmenné pivo. Je to pěkný klidný kraj, škoda jen, že mi cesta nevychází víc po hřebenech. Tak příště.

Večer naprosto nutně potřebuji dobít telefon, a tak musím do nějaké pizzerie v centru města. Všichni tam jsou krásně vyšnoření, jenom já, špinavý nuzák, tam smrdím sám u velkého stolu. Číšnice je na mě i přesto milá a ani nevyzvídá, jestli mám čím zaplatit. Dávám si těstoviny, vypiju litr pepsi a už za tmy vyrážím najít si pelech. Bohužel podél vytipované louky vede asi dvoukilometrová zeď a já si tak nechtěně musím na spánek chvilku počkat. Nakonec ulehám u řeky Ujsoły, těsně vedle pěšinky, kterou chodí místní z hospody. Naštěstí mě nechávají být a já se v klidu můžu vyspat.

Ranní romantický kýč, který se nikdy neomrzí

Den šestý: Rajcza – Námestovo (SK) − Oravice (SK), 71 km

Ráno je celkem fryšno, zároveň je ale modrá obloha a já se těším na hezký den. Dneska už dojdu do Tater. Super pocit. Netuším, že mě ale zároveň čeká opravdová zkouška trpělivosti. Dopoledne poměrně dobře ubíhá a na slovenský hraniční přechod Novoť přicházím ještě před snídaní. Můj omezený týdenní limit si zase žádá svoji daň v podobě přímější cesty, než bych asi chtěl. Je sice o polovinu kratší, ale o to méně zajímavá než ta přes vrcholky okolních Oravských Beskyd. Čeká mě skoro 70 % cesty po silnici. I když se mi ten den nejde vůbec dobře, tak síly, psychika i provoz jsou poměrně dobré až do obce Zákamenné. Odtud je ale poměrně hustý provoz, který se ještě více stupňuje asi 10 km před městem Námestovo u vodní nádrže Orava. Tenhle úsek je opravdu očistec. I přesto, že je v mapě značený jako cyklostezka, jedná se v podstatě o silnici první třídy, oficiálně značené jako silnice třetí třídy. Skoro žádné krajnice a hustý provoz. Mám toho celkem dost. Psychicky je dost náročné nenechávat se rozhodit kamiony a jinými vrahy, kteří těsně kolem mě projíždějí stovkou. Jdu raději po pravé straně silnice, abych je neviděl. Jen náraz větru se mnou vždycky trhne. Hrozně mě to rozčiluje.

Ke všemu i oběd je na prd, protože bych kvůli nějakému obchodu musel zacházet asi kilometr do města a pak zpět. Nakonec jím nějaké zbytky z batohu, v automatu na benzínce si dávám dva čaje a mažu dál. Teplota vzduchu je trochu jak na houpačce. Kolem oběda se zatáhne a přichází studený vítr, který přináší poobědovou přeháňku. Poté se ale zase vyjasňuje a já se koupu v přehradě. Cesta kolem Oravy je pěkná. Naštěstí tady již cyklostezka opravdu existuje, i když v dezolátním stavu. Jsem za ni hrozně vděčný.

Chybějící energii, kterou jsem přes oběd dostatečně nenačerpal, úpěnlivě hledám při cestě do Trstené. Snědl jsem už všechny sušenky a hlavně voda v lahvi už není ani na zvlhčení rtů. Do města tak přicházím už trochu v deliriu. Co si ale stihnu vychutnat, je pohled, který se mi naskýtá těsně před klesáním do města. Vidím Tatry. Krásný pocit, dostat se sem jen po vlastních nohách. Z výhledů se člověk moc nenasytí, a tak trochu zmateně pobíhám po městě a hledám otevřený obchod. Pár set metrů tam a zpět, než zjišťuji, že nejvhodnější místo bylo hned to první vedle cesty. Čert vem to moje bloudění.

Podvečer, nejkrásnější část dne. V nohách mám už většinu trasy a zapadající slunce vše barví do oranžova…

Těch pár chvil, než milá paní natočí to ovocné pivo, trvá snad věčnost. Odměna je ale skvělá. Dvacet minut, které tam trávím, mě úžasně dobíjí. Suším dokonce i stan, sním tři tatranky a vypiju asi litr a půl tekutin. Tak a teď už jen 17 km. Konec dne je ale už ve stylu „Vyderžaj pionier!“ Rychlou chůzí s občasným klusem se dobelhám do osady Oravice. Je tu termální aquapark a dost to tady žije. Totální Mácháč. Hromada stánků s občerstvením, mraky lidí a dokonce i živá hudba. Dávám si jedno pivo, ale langoš bych k večeři asi nedal. Přesouvám se raději do nedalekého přístřešku, kde vařím těstoviny se sušenými rajčaty. Paráda. K tomu mi hrají polsko/sloveské lidovky. Ještě dlouho mi pak zní v hlavě „u nás taký obyčaj, u nás taký obyčaj, sekérečku požičaj, sekérečku požičaj.“ Pozdě večer přijíždí Markét, která mě přijela doprovodit na vrchol Gerlachu. Spíme v autě na jednom z velkých parkovišť a já se těším na zítřejší kopce.

Den sedmý: Oravice (SK) − Bystrá (2248 m n. m.) − Podbanské − Vyšné Hágy, 51 km

I přes to, že nemusím balit stan, ráno mi všechno trvá strašnou dobu. Modrá obloha, pára od pusy a přede mnou pár tisíc metrů převýšení. Jak já se na ně těším po tom nekonečném asfaltu. Markét jde ráno kus se mnou, ale asi právě díky tomu jsem nepozorný a hned z kraje špatně odbočujeme. Dva kiláčky navíc, k tomu ten pozdní start a já už jsem nervózní, že ztrácím oproti plánu. To mě pak burcuje běžet i kopce, které bych ještě včera šel pěšky. Do Bobroveckého sedla se tak vyhoupnu vcelku rychle. Míjím krásnou chatu na Polaně Chochołowskej, kde potkávám již poměrně slušný zástup turistů. Probíhám kolem nich ale jen chvilku. Mě čeká osamělý výživný výšlap na Sivou vežu, potažmo až na Bystrou. Ze začátku to jde, ale jak se začne cesta zvedat čím dál víc, začíná mi docházet. Trochu přepálené ráno si vybírá svou daň. Vyčítám si, že jsem si nedoplnil víc vody na poslední chatě, protože do mě praží Slunce ze všech sil. Před tvrdou zkázou mě zachraňuje malý potůček v posledním remízku před finálním stoupáním. Vypiju rovnou litr vody a jen díky němu prudký výstup tak nějak zvládám. V sedle pod Sivou vežou se ale kácím k zemi. Musím si dát oraz. Alespoň nějakou tyčinku a hrst sušeného ovoce.

Čas mám pořád poměrně dobrý, oběd kolem jedné v Podbanské snad stíhám. Už se ale těším na pořádný seběh dolů. Zatínám zuby a stoupám dalších tři sta výškových metrů. Je to totální nádhera. Těsně před vrcholem Bystrá (2248 m n. m.) se spojují dva hřebínky, které spolu jako náruč drží mně neznámou polskou dolinu pode mnou. Měním směr pohybu, už nefuním při prudkém stoupání, teď mi nohy kmitají sem a tam při strmém seběhu. Stejně i mé oči míhají sem a tam od kamenů pod nohama po okolních výhledech. Juchůů. Za pár minut jsem v Pyšném sedle. Turistická stezka zde odbočuje dolů do Kamenisté doliny, ale malá pěšinka pokračuje dál po hřebenu. Příště půjdu tam, slibuju si. Teď ale chvátám vstříc osadě Podbanská. Strmá pěšina je směsicí kamení, kořenů a potoků, a tak mě rychlý sestup stojí dost sil. Z husté horské džungle se v poledním Slunci vypařuje množství vody, která tvoří děsné dusno. S vidinou oběda zapomínám na všechny bolístky a skáču jako kamzík. Zároveň neustále vyhlížím Markét, které musela ráno objet celé západní Tatry a jde se projít na Bystrou. Asi v polovině cesty se rychle potkáváme. Lok vody, pac a pusu a každý jdeme jiným směrem.

Panorama Západních Tater s vrcholem Bystrá (2248 m n. m.)

Úplně vyšťavený docházím do Podbanské. Je neděle a funguje jen honosná restaurace, kde si kupuju předražený Birell ve třetince a jednu kofolu. K tomu dojím všechny zásoby a snažím se aktivovat zbytek sil. Jak jsem přiběhl uřícený, tak za chvíli je to skoro na mikinu. Oblaka se najednou nepříjemně zatahují a mně je jasné, že za sucha asi dneska nedojdu. Už cestou sem jsem slyšel v dálce hromy, ale stejně jako s čímkoli jiným negativním, jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že to bude v pohodě. Do deseti minut leje. Chladně foukne a já hned hledám na mobilu nejbližší přístřešek. Mám štěstí a za chvíli stojím schovaný po stříškou a prosím mraky, ať jdou někam do háje. Snažím se vsugerovat si, že támhle už se mraky trhají a že brzy bude po všem. Když déšť konečně ustává, vyrážím s nadějí dál.

Klid bohužel netrvá dlouho. Najednou je tma, jak kdyby svět zahalil král Mrakomor z pohádky Pták ohnivák. Déšť najednou přichází se silou, vedle které předchozí poryvy vypadají jako májový deštíček. Auta už dávno nemůžou jet a stojí na krajích silnice. Já se krčím pod malým smrčkem, ale bez přehánění můžu říct, že naše sprcha nemá takový průtok, jakým jsem nyní smáčený. Jsem úplně, do poslední nitky, totálně promočený. Jakmile vítr dovolí, probíjím si cestu dál. Na kaluže už nereaguji. Často jdu po kotníky ve vodních tocích, které se najednou objevily na silnici. Nastupuje tvrdá dřina. Jak psychická, tak fyzická. Tělo, které se takto osvěžilo, je najednou schopné běžet. Ne žádné kulhání, opravdu normálně běžím. Žene mě dopředu myšlenka na suché auto a peřinu. Štve mě to, ale musím opustit krásnou traverzovou turistickou cestu a upřednostnit silnici, kde to prostě bude rychlejší. Turistické cesty už jsou teď spíš na kaňoning, než běhání.

„Přestaň už konečně fňukat, ty hromado vzdechů!“

Počítám si zatáčky, svodidla, hromy, auta, vodopády a snažím se nějak zaměstnat mysl. Nejvíc asi tím, že vypočítávám svoji teoretickou rychlost a čas do Vyšných Hágů, kde to zabalím. Neustále mi naskakuje do hlavy melodie slovenské hymny, která mě tu vítá se vší parádou. Mám to v 5D, jak by napsali v nějakým multikinu. Škoda, že umím jen ten jeden verš: „Nad Tatrou se blýská, hromy divobijů.“ Cesta se hrozně vleče. Je mi strašná zima a připadá mi to nekonečné. Když pak u Štrbského plesa vidím ceduli na osm kilometrů, hroutí se mi svět. Podle mých výpočtů to mělo být nanejvýš šest! Ne, prostě mě to nezlomí. Od té odbočky se ale vše obrací k lepšímu. Hodina totálního lijáku je za mnou a déšť postupně ustává. Cesta je také více z kopce a mnohem lépe ubíhá. Jen kdyby ta Markét už přijela. Neustále se otáčím na každé auto, jestli už to není ta naše stříbrná oktávečka. Kdybych býval věděl.

Posledních osmnáct kilometrů jsem běžel asi hodinu a čtyřicet minut. Na to, že mám batoh a za sebou 500 km, tak jsem za to nesmírně šťastný. Na autobusové zastávce naproti plicní zotavovně Vyšné Hágy vybaluju z batohu pár suchých kousků oblečení a balím se do nich. Co bohužel suché nezůstalo, je telefon. Utonul. Bohužel v tu nejblbější chvíli. Asi tři čtvrtě hodiny marně vyhlížím auta. Začínám mít trochu strach, jestli se Markét něco nestalo. Přeci jenom ji musel chytnout ten samý sajgon a ještě mohla být někde nahoře. Je to statečná holka, ale člověk nikdy neví. Naštěstí jde konečně někdo kolem, a tak ho prosím o půjčení telefonu. Volám Markét, kterou probouzím ze spánku. Déšť ji chytnul jako mě. Bohužel ji nenapadlo, že ten den budu mít zrovna formu, a tak si na chvilku zdřímla. Další půl hodiny trvá, než skončí tohle moje promočené martyrium. Když pak Markét přijíždí a suverénně mě míjí a zabočuje někam do areálu zotavovny, málem mě klepne. Trvá dalších několik minut, než se vymotá zpět, a já se konečně balím do deky. Jsem tak promočený, že varhánky na prstech mi zmizí až druhý den ráno. I když cíl mám ještě daleko nad sebou, zahalený v mracích, ten hlavní díl jsem splnil. Zítra už se nemusím nikam hnát, jdeme prostě na výlet. Těsně před usnutím ještě studuju výstupovou trasu a příjemně utahaný usínám. Jen tak tak jsem si stihl na hodinkách vyfotit slušnou sedmidenní sérii, kde mám každý den kolem 80 000 kroků. Doufám, že jsem aspoň vyhrál nějaký parádní odznáček v Garmin Connect.

Tyhle boty mě donesly až k cíli

Den osmý: Vyšné Hágy − Gerlach (2655 m n. m.) − Vyšné Hágy, 20 km

Před pátou nás budí mobil. Předpověď slibuje slunný den, ale zatím to tak nevypadá. Hlavní ale je, že neprší. Balíme pár lezeckých krámů a jdeme se zahřát výstupem k Batizovskému plesu. Jde se mi vesele. Nejdu sám a nemusíme tolik hnát. Tělo je ale unavené. Cítím, jak volá, že už toho má dost. Před osmou hodinou už snídáme v závětří u jezera. Snažíme se prohlédnout hustou mlhu a najít náš výstupový žlábek. Marně. Mlha je tak hustá a stabilně usazená, že jen na pár vteřin zahlídneme prvních pár metrů Tetmayerova žlebu. No nic, nějak to zvládneme. Máme stručný popis, fotku s vyznačenou cestou z protější Končisté a taky trochu toho odhodlání. Je krásně, teda ne úplně v tom pohodovém slunném slova smyslu. Je spíš impozantně. Hluboko pod námi vidíme ozářenou krajinu, která nádherně kontrastuje s temnou mlhou nad námi. Nádech a vzhůru do ní.

Stoupáme na Gerlach

Nástup jsme určitě trefili přesně. Tím jsem si vcelku jistý. V popisu se píše, že se člověk má držet neustále vlevo. Snažím se o to, což má za následek několik čtyřkových kroků po navlhlé skále. Je to strašně zákeřné, protože člověk jde kus bez opory rukou, pak najednou nějaký skalní výšvih, který vypadá, že je úplně triviální, ale pak najednou člověk zjistí, že ten krok není tak úplně v pohodě. Po pár stech metrech a pár nepříjemných chvílích dáváme pauzu. Oblékáme se, protože začíná být zima. Je dost pravděpodobné, že jsme blbě. Tohle podle obtížnosti v popisu rozhodně nesedí. Musím se jít podívat přes malý hřbítek, jestli cesta není za ním. Sápu se tam jednoduchým žlabo-komínem a mám štěstí. Nejenže poryv větru zrovna zvyšuje viditelnost na dvacet metrů, ale zároveň i v tom, že tam následuje naprosto jednoduchý kamenitý svah. Trochu se nám ulevuje na duši. Odtud již lehce a rychle postupujeme do Tetmayerova sedla. Zpoza hrany slyšíme i nějaké hlasy, což je první známka toho, že tu v celých Tatrách kromě nás někdo je. Chceme si ale zachovat tenhle pocit jedinečnosti, a tak plynule pokračujeme vrcholovým hřebínkem vzhůru. Je to paráda. Tady se asi mlha tolik nedržela a skála už není skoro vůbec mokrá. Jistý krok nám tak zajišťuje klidné vstřebání té expozice pod námi. Mlha se občas protrhá a nám se vždy jen na pár sekund naskytne výhled na kus krajiny kolem nás. Paráda, nádhera. Teprve teď mi dochází, že se mi ta moje hovadina asi povede.

Zvládl jsem to! Sněžka – Gerlach za sedm dní.

Snad na minutu přesně sedm dní od vrcholu Sněžky stojím na vrcholu Gerlachu. Jsem fakt rád. Nejen, že se mi sem podařilo se dosápat, ale i z vrcholu samotného. Navíc ho sdílím s Markét, což je vždycky hezčí. Člověk se o tu radost může alespoň s někým podělit. Vrcholové foto a hurá dolů do nějaké koliby na oběd. Oficiální sestupová cesta Batizovským žlebem se klikatí nejrozumnější variantou mezi sutí a skalkami. Nic příjemného, ale dá se to normálně sejít. Jen těsně před úpatím hlavního klesání je strmá část (Batizovská próba), kde je opravdu nezbytné použít ruce. Je tam ale v případě potřeby i kus ocelového lana, takže nic hrozného.

U plesa už potkáváme pěknou řádku turistů. Když sedíme na stejném místě, kde jsme před pár hodinami snídali, přichází nedaleko od nás skupinka Čechů a se zájmem debatují nad výstupem na Gerlach: „Jaké to asi musí být? Je to vůbec povolené a dá se tam jít bez průvodce? A jsou k tomu potřeba ta horolezecká hejblátka?“ My už na všechny tyto otázky známe odpověď. Jsem šťastný, že jsme to zvládli, i počasí se postupně umoudřuje. Za polojasného počasí si konečně užíváme Tatry jako normální turisté a kocháme se výhledy.

– Klikni na mapu pro podrobnější informace –

Matěj Švec

Matěj se narodil se v horách, v rodině, kde sport a příroda jsou nedílnou součástí života. V mládí se věnoval závodnímu skialpinismu, ale protože raději soutěží sám se sebou, vymýšlí si neustále vlastní výzvy.

V loňském roce si splnil sen a oběhl Česko podél hranic. Jinak je to ale vášnivý dobrodruh a rád se svou ženou Markétou (oba vystudovaní geografové) hledá zapadlé kouty naší země. Sporadicky o svých cestách píše na web cestogram.cz. I když mu nevadí být o samotě, má rád společnost a sdílenou radost. Věří na karmu, pravdu, lásku i čest. Věří, že pozitivní přístup je půlka úspěchu, a že nic není nemožný.

Za 33 dní oběhl Česko, za rok objel svět, za pět let vystudoval geografii a tři dny mu trvalo napsat těhle pár vět. (směje se)


__________

Matěj Švec

Autor

Kluk z hor, s neukojitelnou touhou po dobrodružství v jakékoli podobě. Nejšťastnější je, když může být venku. Ať už při běhání v Krkonoších, lezení v Českém ráji, nebo jen spaní někde pod širákem.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.