ZE SNĚŽKY NA GERLACH. ZA SEDM DNÍ

TAK TŘEBA NA GERLACH

Je pozd­ní neděl­ní odpo­led­ne a já se ptám sám sebe i své Mar­kéty: „Mám teda běžet?“ Mar­két mě už zná a odpo­ví­dá, že jo. Nad­še­ná z toho ale není. Ví, že musím. Jinak se zbláz­ním a ona pak ze mě. Posled­ní tři měsí­ce jsme spo­lu vět­ši­nu času strá­vi­li rekon­struk­cí bytu. Bylo zají­ma­vé zku­sit si posta­vit svo­ji prv­ní příč­ku, vymě­nit okna, nata­hat elek­tri­ku nebo vyštu­ko­vat celý kvar­týr. Já si teď ale musím při­po­me­nout, kdo jsem. Teď jsem zele­ni­na. Jsem v úspor­ném módu, nasta­ven jen na dokon­če­ní rekon­struk­ce. Mám asi týden, než na mě spad­nou odklá­da­né pra­cov­ní povin­nos­ti. Tak co bych tak mohl pod­nik­nout, abych se zrestar­to­val? Vždyc­ky jsem chtěl na Ger­lach. Jak je to asi dale­ko? Hmm… No, to bude těs­ně. Tak jo!

Nejsem typ člo­vě­ka, co měsí­ce něco plá­nu­je a dumá nad tisí­ci vari­an­ta­mi. Jsem muž činu a asi tro­chu magor, jak se mě sna­ží pře­svěd­čit část mé rodi­ny a přá­tel. Tohle je ale cel­kem moc i na mě. Během hodi­ny a půl si balím batů­žek a jsem při­pra­ven. Snad. Beru to tro­chu jako rus­kou rule­tu. Buď a nebo. To hlav­ní snad mám.

Den první: Špindl – Sněžka – Hronov, 73 km

K doko­na­los­ti plá­nu mi nahrá­vá i fakt, že moje trva­lé byd­liš­tě je ve Špindlu. Tak tro­chu mimo­děk, ale nanej­výš logic­ky mi ces­ta začí­ná neda­le­ko nej­vyš­ší­ho vrcho­lu Čes­ka. Sice se zpož­dě­ním ke sté­mu výro­čí repub­li­ky, ale pře­ce: sym­bo­lic­ky bych chtěl pro­po­jit nej­vyš­ší vrcho­ly Čes­ka a Slo­ven­ska.

Moje žena mě v chlad­ném ránu dopro­vá­zí na Luč­ní bou­du. Odtud už ale běžím sám. Úle­va. Ne z toho, že jsem sám, ale z toho, že nemu­sím teď chví­li řešit nic jiné­ho než napros­to esen­ci­ál­ní lid­ské potře­by. Ty jsou navíc díky neu­stá­lé­mu pohy­bu a fyzic­ké­mu vypě­tí něko­li­ka­ná­sob­ně umoc­ně­ny. Žízeň, hlad i úna­va jsou vět­ší, ale stej­ně tak i jejich uspo­ko­je­ní. I ten nej­hor­ší Sta­ro­čech v láhvi chut­ná jako toče­ná Plzeň, suchá müs­li tyčin­ka jako to nej­lep­ší jíd­lo od mamin­ky. A jak pak chut­ná ta oprav­do­vá Plzeň? Těž­ko slo­vy vyjá­d­řit. Tenhle pocit jsem během ces­ty neob­je­vil, znám ho už roky ze všech našich cest a jiných podiv­ných malých dob­ro­druž­ství. Je to ale něco, co najis­to fun­gu­je a já se na to moc těším.

Prv­ní den je krás­ný. Oprav­du. Tu tra­su kaž­dé­mu ze srd­ce dopo­ru­ču­ji. Ze Sněž­ky na Pomez­ní bou­dy je to ješ­tě cel­kem běž­ná kla­si­ka, ale pak už mizí lidi a násle­du­je krás­ný hře­ben kopí­ro­va­ný ces­tou Ing. Nová­ka, kte­rým se člo­věk dosta­ne až na nád­her­né lou­ky k Žac­lé­ři. Neda­le­ko násle­du­jí ješ­tě hez­čí sva­hy Krá­lo­vec­ké­ho špi­čá­ku. Pří­jem­né odpo­led­ne trá­vím v poklid­ných Jestřa­bích horách. Sápu se dokon­ce i na roz­hled­nu na Mar­kou­šo­vic­kém hře­be­ni, kde je nád­her­ný výhled do všech stran. Stej­ně hez­ký je urči­tě i z vrcho­lu ved­lej­ší roz­hled­ny Žaltman, ale tu už hbi­tým kro­kem míjím. Zane­dlou­ho míjím i věz­ni­ci v Odo­lo­vě, kte­rá jen umoc­ňu­je můj pocit svo­bo­dy. Pomy­sl­ně mávám kama­rá­do­vi Máro­vi, kte­rý si tam krou­tí naštěs­tí maxi­mál­ně dva­náct­ky. Dělá totiž u brá­ny.

V pod­sta­tě od Žac­lé­ře jsem nepro­šel pořád­ně civi­li­za­cí a rád bych si udě­lal hez­čí den něčím dob­rým do žalud­ku. Večer­ku v Hro­no­vě stí­hám jen tak tak. Vcel­ku milý Viet­na­mec měl být pod­le ote­ví­ra­cích hodin už hodi­nu a půl doma, ale naštěs­tí ješ­tě stí­hám kou­pit láhev toni­ku a čín­skou polív­ku. V tom spě­chu tam ale taky zapo­mí­nám svo­je hůl­ky. Když se pak za pár minut vra­cím, mar­ně bou­chám na potem­ně­lý obchod. Už se vidím, jak za čtr­náct dní jedu na výlet do Hro­no­va, když vtom na mě malý Asi­at z dál­ky mává mými ber­lič­ka­mi. Chudák mě tady hle­dal.

Hro­nov je krás­né měs­to. Osvě­žu­ji tělo v Metu­ji, což je vždyc­ky nád­he­ra. Pro­chá­zím kolem rodiš­tě člo­vě­ka, kte­rý trp­čí život nejed­no­mu stře­do­ško­lá­ko­vi, kte­rý musí znát všech­na jeho vel­ko­le­pá díla. Ano, je to Jirá­sek, kte­rý tu má svou rod­nou svět­ni­ci. Bohu­žel je zavře­ná, a tak vychá­zím kou­sek za měs­to, kde roz­klá­dám svůj prv­ní tábor. Za pár chvil už jsem po vydat­né veče­ři dvou čín­ských polí­vek a hous­ky se sýrem, mám posta­ve­ný stan a jsem cel­ko­vě při­pra­ven zaleh­nout. Ufff. Na prv­ní den by to cel­kem šlo. Je půl devá­té, na nohou jsem tedy asi 14 hodin a ukro­jil jsem asi 73 km. Tak to jsem na to svo­je tělo zvě­da­vý, co bude říkat zít­ra.

Den druhý: Hronov – Bystryca Klodzka – Kralický Sněžník – Staré Město, 78 km

Tělo naštěs­tí neří­ká nic. Za to já sku­čím. Ne, není to tak hroz­né. Kupo­di­vu jsem cel­kem pou­ži­tel­ný. Pro­bí­hám nád­her­ný­mi mís­ty Gór Sto­lo­vých, kte­ré nava­zu­jí na Brou­mov­skou vrcho­vi­nu a roz­hod­ně také sto­jí za návště­vu. V pod­sta­tě celý den tak trá­vím v zahra­ni­čí, v Pol­sku. I když cel­ko­vý obraz Polá­ci u nás v Čes­ku nema­jí zvlášť dob­rý, oni nás nao­pak cel­kem berou. Já to tu mám fakt rád. Při­jde mi, že si tady nikdo moc na nic nehra­je. Navíc je tu lev­no. Můj pol­ský slov­ník (vzhle­dem k mým bri­gá­dám v bufá­či ve Špindlu) se týká hlav­ně jíd­la, ale na pro­lo­me­ní bari­ér vět­ši­nou sta­čí. Nao­pak čte­ní mi teda ale vůbec nejde, tak­že když se ztra­tím, vyslo­vit měs­to Szc­zyt­na tak, aby mi někdo rozu­měl, je nad moje síly.

Bohu­žel zjiš­ťu­ji, že mobil, co jsem si vzal, má straš­nou bater­ku a vydr­ží prd. Power­ban­ku jsem si samo­zřej­mě vzal nena­bi­tou (prv­ní nemi­lé zjiš­tě­ní ohled­ně mého zbrk­lé­ho bale­ní), tak­že nabí­jím zbě­si­le, kde se dá. Bez tele­fo­nu jsem totiž úpl­ně v pyt­li. Ne pro­to, že by najed­nou moje ces­ta kvů­li chy­bě­jí­cím pří­spěv­kům na instagra­mu nemě­la smy­sl, ale pro­to, že nevím, kam běžím. Ces­tu tvo­řím dost instink­tiv­ně. Když si zadám na Mapy.cz turis­tic­kou vari­an­tu, občas mi to tvo­ří obrov­ské zacház­ky, a tak tra­su pořád měním. Jedi­ný prv­ní den byl jas­ný, pak už je to tro­chu dílem náho­dy, kam se vydám. Je mi to úpl­ně jed­no. Je to super.

Dopo­led­ní mara­ton za pět a půl hodi­ny do Bys­try­ce Klod­ske je parád­ní. Jen pak ztrá­cím těž­ce vydře­ný čas pobí­há­ním po měs­tě při mar­né sna­ze najít tro­chu trá­vy, kde bych se mohl na oběd vyva­lit. Nako­nec se sou­kám na scho­dy k malé říč­ce, kde si ale­spoň smo­čím una­ve­né nohy. Bohu­žel smá­čím i vytou­že­ný kus jakési pol­ské piz­zy. Neo­pa­tr­nou mani­pu­la­cí mi tam zahu­čel, ale nemám to srd­ce ho vyho­dit. Stej­ně byla před­tím tro­chu suchá.

Tak a teď vzhů­ru. Čeká mě solid­ní výš­lap na Kra­li­čák. Byl jsem tam už něko­li­krát a vím, co je zač, ale z pol­ské stra­ny jsem tam nikdy nešel. Musím říct, že výstup je ale asi nej­hez­čí. Nejen­že ces­ta není tak str­má a vede krás­ným lesem, ale pro­chá­zí kolem wodo­spa­du Wil­cz­ky. Je fakt vel­ko­le­pý, hlav­ně skal­ní amfi­te­átr, do kte­ré­ho spa­dá. Kupo­di­vu mi ani tolik neva­dí počet­né sku­pin­ky ostat­ních turis­tů, a to jsem obvykle hákli­vý na pro­ži­tek o samo­tě.

Je šest hodin večer a já sto­jím na hro­ma­dě zbyt­ků turis­tic­ké roz­hled­ny, kte­rá na vrcho­lu stá­la před desít­ka­mi let. Jako obvykle tu fou­ká a já radě­ji sestu­pu­ji dolů k pra­me­nům řeky Mora­vy a k vyhlá­še­né soše slů­ně­te. Začí­nám toho mít plný tenis­ky, ale čeká mě ješ­tě výživ­ný sestup až do Staré­ho Měs­ta. Při­chá­zím sice před devá­tou, ale šan­ce, že by mi někde uva­ři­li, je již ta tam a mně se vařit nechce. Sou­kám do sebe něco, co zby­lo z tous­tů, co s sebou jako blbec táh­nu až ze Špindlu, a zapí­jím to lit­rem kofo­ly a jed­ním čajem. Se šta­m­gas­ty zkouk­nu půl­ku Poli­cie Mod­ra­va a padám si najít plá­cek na spa­ní. „Ty jo, doce­la dál­ka za dva dny,“ říkám si a nemám poně­tí, kam zít­ra pove­dou moje kro­ky. Pros­tě na východ, ne?

Den třetí: Staré město – Rýmařov – Dvorce, 77 km

Zase je cel­kem zima. Na můj čty­ři­stagra­mo­vý spa­cá­ček z Aliex­pres­su je to vcel­ku limit­ní tep­lo­ta. Spí se mi ale doce­la dob­ře. Jen je teda dost vlh­ko, tak­že stan je úpl­ně durch. Roz­hod­nu­tí jakou ces­tou běžet tro­chu odklá­dám až do Rýma­řo­va. Jde totiž o to, že můžu jít spous­tou smě­rů přes Bes­ky­dy a já pořád nevím, jaký nako­nec zvo­lím. Ces­ta je to krás­ná, vlní se naho­ru a dolů Níz­kým Jese­ní­kem, tep­lo­ta nako­nec až tro­chu nepří­jem­ně stou­pá a já už se těším na oběd, kte­rý jsem si neroz­váž­ně vyty­čil až do Rýma­řo­va. V láz­ních ve Vel­kých Losi­nách bych nej­ra­dě­ji zůstal. Z míst­ní pro­me­ná­dy se mi daří odtrh­nout jen tak tak. Hned za měs­tem pro­chá­zím mír­ně zpust­lým are­á­lem rybí­zo­vých sadů, kde se musím k dal­ší­mu postu­pu pře­svěd­čo­vat podru­hé. Násle­du­je stou­pá­ní, kle­sá­ní, stou­pá­ní, kle­sá­ní a pořád tam nejsem. Je to dál­ka. Do Rýma­řo­va se nemůžu vůbec dostat. Pořád se tam před něj cpou něja­ký ves­ni­ce. A všech­ny jsou napros­to neko­neč­ný. Snad deset kilá­ků se sunu po chod­ní­cích růz­ných obcí, než koneč­ně dora­zím do vytou­že­né Jed­no­ty. Ano, to je oprav­du doko­na­lý název pro obchod s potra­vi­na­ma. Je mi totiž fakt sko­ro Jed­no, co si kou­pím. Ten­to­krát to je bage­ta, moz­za­rel­la, cola a birrell. Nako­nec, po tom všem debu­ží­ro­vá­ní, usí­nám. Pro nezú­čast­ně­né­ho jsem stej­nej typ váguse, jako ten člo­věk pár met­rů ode mě, kte­rý do sebe klo­pí vod­ku. Já jsem ale asi opi­tý endor­fi­na­ma, že se mi ani nechce zved­nout. Urči­tě to je tím a ne fak­tem, že už nemůžu.

Uběh­ne krás­ných 45 minut a mně nastá­vá kaž­do­den­ní Sofii­na vol­ba. Jít dal­ších pět hodin a zno­vu trpět, nebo zůstat ležet v té pří­jem­né letar­gii. Něja­ký hlá­sek ve mně zase vyhrá­vá a já se drá­pu na nohy. Čeká mě teď dost úse­ků po sil­ni­ci, kte­ré jsou vším, jen ne pří­jem­nou moti­va­cí do dal­ších kro­ků. Navíc to vedro. Fuj. Holt se dostá­vám z logic­kých turis­tic­kých tras a pěk­ná les­ní pěšin­ka bude spíš výjim­kou. Neva­dí. Rýžo­viš­tě, Lomni­ce, Křišťa­no­vi­ce, Dvor­ce. Jak leh­ké je napsat tyhle čty­ři jmé­na a jak nároč­né je pro­po­jit je po svých. Zvlášť posled­ní úse­ky úchvat­ný­mi, ale záro­veň smut­ný­mi holý­mi plá­ně­mi po kůrov­co­vé kala­mi­tě mi dáva­jí zabrat.

Ve Dvor­ci mám ale děs­nou kli­ku. Nejen­že v míst­ním sport baru vaří, ale mají dokon­ce ješ­tě poled­ní menu. Zázrak. Jsem tu zas za exo­ta. Ve chví­li, kdy čekám na pivo, se ven­ku pro­ta­hu­ju. Míst­ní si už mys­lí, že je mi špat­ně. Díky tomu se se mnou dáva­jí do řeči a já trá­vím zají­ma­vý večer v jejich spo­leč­nos­ti.

„Vy jste urči­tě volil pirá­ty. Vypa­dá­te přes­ně jako typ, co volí pirá­ty.“
„Ne, teď napo­sle­dy jsem volil Sta­ros­ty a nezá­vis­lý. Koho jste voli­la vy?“ mís­to odpo­vě­di ale při­chá­zí otáz­ka.
„A tam je kdo?“ Zasko­čen si nemůžu vyba­vit jedi­né jmé­no. Volil jsem je kvů­li pro­gra­mu a jako celek.
„Babiš tam není, že jo?“
„No, není no.“
„Já jsem ho nevo­li­la pro­to, že jsem vyhrá­la na ty účten­ky, ale jako koho jiný­ho?“

V hla­vě se mi tří­bí myš­len­ky a rozum­né argu­men­ty, ale nako­nec to vzdá­vám. Je zají­ma­vé poslou­chat pří­běhy jiných lidí o tom, jak je těž­ké vyjít s pat­nác­ti tisí­ci jako mat­ka samo­ži­vi­tel­ka o tom, jak jim pře­hra­da Dlou­hé strá­ně kra­de vodu, nebo o tom, jak se za komu­nis­tů špat­ně neži­lo. Na závěr dostá­vám radu, ať se povzne­su nad dobý­vá­ním něja­kých svých cílů, že je to pře­ci vlast­ně úpl­ně jed­no. Je. Vím to sám. Ten pán s osmým pivem má prav­du. Kilo­me­tr za ves­ni­cí sta­vím ved­le ces­ty stan a spo­ko­je­ně ule­hám.

Den čtvrtý: Dvorce – Vítkov – Bílovec – Frýdek-Místek, 73 km

I když jsem měl večer za to, že jdu po ces­tě, kte­rá vede pou­ze do lesa a je tam zákaz vjez­du, v noci jsem měl nao­pak pár­krát pocit, že spím ved­le dál­ni­ce. Prav­dě­po­dob­ně něja­ký zbě­si­lý favo­rit to upro­střed noci valil stov­kou jen pár cen­ti­me­t­rů od mé hla­vy. Naštěs­tí do rána pře­ží­vám, a tak se s rados­tí pouš­tím do roz­hý­bá­vá­ní ztuhlé­ho stro­je. Prv­ní meta je poměr­ně blíz­ko a je jím Budi­šov nad Budi­šov­kou. Men­ší měs­teč­ko, kde jsem již jed­nou byl, což je vždyc­ky fajn, když člo­věk míjí zná­mé mís­to. Jsem ale oprav­du tvr­dý a odpí­rám si sní­da­ni až do Vít­ko­va. Abych držel tro­chu směr, musím (ač vel­mi nerad) jít po sil­ni­ci. Pře­pí­nám mozek do úspor­né­ho reži­mu a jed­no­du­še jdu a popo­bí­hám. Ve Vít­ko­vě mi to nahrá­vá na ide­ál­ní pau­zu. Na malém auto­bu­sá­ku si v kli­du dojdu na záchod, nechám si tam věci a ve ved­lej­ším Pen­ny si kupu­ju sní­da­ni. Musím ale něko­lik cen­ných minut stát ve fron­tě, což mě dová­dí k šílen­ství. Moje cen­ná ran­ní pauza tak trvá sko­ro 40 minut a ješ­tě se cítím, že jsem ve stre­su. To je nej­hor­ší. Na oběd musím najít men­ší krám, leh­nout si hned ved­le a užít si kaž­dou vte­ři­nu nehyb­nos­ti.

Teď sebou ale nao­pak musím hodit, ať do veče­ra dojdu do Frýd­ku-Míst­ku. Před obě­dem mě čeká trio Březová–Leskovec–Bílovec. Malé ves­nič­ky, nikde nikdo. Klid. Jen v Les­kov­ci na mě zne­na­dá­ní vystar­tu­je něja­ký pes. V pokli­du si jdu po kra­ji sil­ni­ce, myš­len­ka­mi hlu­bo­ko ve své mys­li, když v tom hroz­ný ště­kot jen pár cen­ti­me­t­rů ode mě. Hroz­ně se lek­nu a trh­nu s sebou. Pod­vrt­ne se mi noha a můj bola­vý nárt na levé noze odpo­ví­dá tupou boles­tí. Zatím­co pul­zu­je a já s náma­hou kul­hám dál, regis­tru­ju vyce­ně­né zuby zpod ten­ké­ho ple­cho­vé­ho plo­tu. Jsem rád, že tam ten plot je.

I přes počá­teč­ní pro­ni­ka­vou bolest noha nako­nec para­dox­ně povo­lu­je svo­je bolest­né sevře­ní a mně se jde nako­nec lépe. Krás­ný úsek do Sta­ré vsi u Bílov­ce lad­ně sbí­hám po lou­kách a ovoc­ným sadem, a už se těším na pořád­ný oběd a něco dob­ré­ho k pití. Ces­ta je to nako­nec ale děs­ně dlou­há. Sta­rá ves je napros­to nekon­čí­cí sled domů. Když koneč­ně dora­zím do cen­t­ra, nikde ani znám­ka něja­ké­ho obcho­du. Mapy mi ale sli­bu­jí, že za dva kilo­me­t­ry je pře­de mnou (jis­tě parád­ní) COOP. Při­ví­rám oči, zatí­nám zuby a běžím po roz­pá­le­ném asfal­tu ty pro­kla­té dva kilá­ky.

Pod majestát­ním dubem si dnes výji­meč­ně roz­ha­zu­ji kari­mat­ku a sna­žím se užít si kaž­dou sekun­du opoj­né­ho nic­ne­dě­lá­ní tak, jak jsem si to ráno před­se­vzal. Tro­chu mi to ale kazí potul­ný pes, kte­rý kolem mě pořád obchá­zí a já si musím neu­stá­le dávat pozor, jest­li mi něco něže­re. Maji­tel si pro něj při­jíž­dí samo­zřej­mě přes­ně ve chví­li, kdy mi pauza kon­čí. Jinak zjiš­ťu­ji, že se tu asi obec­ně dost pije, pro­to­že stej­ně jako před­cho­zí den v Rýma­řo­vě, tak i tady se postup­ně schá­zí par­tič­ka k odpo­led­ní­mu pivo-vod­ko­vé­mu dýchán­ku.

Tep­lo neu­stá­vá. Nemám sko­ro žád­né pře­vý­še­ní, za to se ale potím jak v sau­ně. Pod­chá­zím dál­ni­ci na Ost­ra­vu a dostá­vám se do maleb­né chrá­ně­né kra­jin­né oblas­ti Pood­ří. Tro­chu mě pře­kva­pí želez­nič­ní závo­ry na les­ní ces­tě, ale když se kolem mě pro­že­ne vlak rych­los­tí, že mi málem ule­tí čelen­ka, dochá­zí mi to. Moje ces­ta se růz­ně kli­ka­tí mezi malý­mi vod­ní­mi toky a lou­ka­mi. Někde musím bro­dit, někde si ces­tu spíš domýš­lím. I na rovi­ně se dají najít krás­ná mís­ta, člo­věk se nemu­sí vždyc­ky sápat někam do kop­ců.

Obrov­ské list­na­té stro­my tvo­ří spo­lu s opuš­tě­ný­mi ryb­ní­ky a roz­leh­lý­mi lou­ka­mi krás­nou mozai­ku. Na chví­li mám pocit, jako by se mi poda­ři­lo unik­nout do úpl­ně jiné­ho, poklid­né­ho svě­ta. Tak jsem se zahle­děl do téhle krás­né sce­né­rie, až jsem při obchá­ze­ní jed­no­ho ryb­ní­ka ztra­til pře­hled o svě­to­vých stra­nách a kilo­me­tr si zašel. Mojí mate­ma­tic­kou část duše, kte­rá má přes­ně vypo­čí­ta­ný čas dokdy a kam dora­zím, se sna­žím uchlá­cho­lit, že tady ten čas strá­ve­ný navíc roz­hod­ně neva­dí. V tu chví­li se z neda­le­ké­ho stro­mu sná­ší obrov­ský pták. Moje žena si ze mě neu­stá­le dělá sran­du, že vidím všu­de orly, ale tohle byl bez pochy­by orel moř­ský, kte­rý tu oprav­du hnízdí. I přes jedi­neč­nost tako­vé­ho zážit­ku mě to vlast­ně vůbec nepře­kva­pu­je a jen to dokres­lu­je divo­kou atmo­sfé­ru mís­ta.

V pod­ve­čer toho mám už cel­kem dost. Úsek z Brušper­ku do Frýd­ku-Míst­ku není špat­ný, ale hor­ko si vybí­rá svo­ji daň. Kdy­bych se nemu­sel trmá­cet sám, ces­ta by hned ubí­ha­la rych­le­ji. Vyta­hu­ji aspoň tele­fon a otra­vu­ji pár kama­rá­dů. Fin­ta fun­gu­je a mně se již otví­rá pano­ra­ma na dvě měs­ta v jed­nom: Frý­dek-Mís­tek. Tro­chu mě rmou­tí před­sta­va, kde asi dneska budu spát, ale snad něco najdu u řeky Moráv­ky. V tom hor­ku jsem se oprav­du nějak vle­kl a do měs­ta dochá­zím už poměr­ně poz­dě. Hle­dám si na mapách něja­ké mís­to, kde bych si zas něco dal, a nachá­zím občer­stve­ní v par­ku s pří­hod­ným názvem „Krme­lec“. Dávám si pivo a naklá­da­ný her­me­lín. K mé rados­ti tu nebu­dím vel­kou pozor­nost, pro­to­že tu je kro­mě mě ješ­tě spous­ta dal­ších podi­ví­nů. Hned u sto­lu ved­le je chla­pík, kte­rý vypa­dá dost mimo. Sko­ro jako by byl na dro­gách. Záhy se mé domně­ní potvr­zu­je, když hor­ko-těž­ko něko­mu u sto­lu vyprá­ví slo­že­ní své­ho kou­zel­né­ho dry­á­ku, kte­rý mu momen­tál­ně kolu­je v žilách. Již od základ­ky, kde nás stra­ši­li fil­mem Kat­ka, mám z nar­ko­ma­nů hrů­zu. Když jsme na cestách, máme pra­vi­dlo, že když je dra­hé uby­to­vá­ní, spí­me ven­ku, když je záro­veň země bez­peč­ná. Spa­ní upro­střed Kjó­ta nebo Rey­kja­ví­ku tak nebyl pro­blém. Nao­pak, když je země nebez­peč­ná, uby­to­vá­ní je vět­ši­nou lev­né a dostup­né. V Bue­nos Aires nebo v San Sal­va­do­ru už bych ven­ku asi nespal. Nejsem si jis­tý, jaké mís­to je tohle.

Již za šera opouš­tím ruš­ný Krme­lec a jdu hle­dat mís­to na spa­ní. Můj tip se uká­zal jako napros­to správ­ný a kou­sek za měs­tem nachá­zím u řeky Moráv­ky krás­né mís­teč­ko. Dokon­ce se ješ­tě večer opla­chu­ji v měl­ké říč­ce a s úle­vou ule­hám.

Den pátý: Frýdek-Místek – Jablůnkov – Rajcza (PL), 74 km

Ráno vstá­vám svě­ží. Urči­tě je to ta večer­ní kou­pel, co mi udě­la­la tak dob­ře. Pro jis­to­tu ji tak ješ­tě jed­nou opa­ku­ji a záro­veň se divím, jak jsem se tam večer mohl celý pono­řit. Vody je tam sotva nad kot­ní­ky. Jinak je to ale krás­né mís­to. Skal­na­té stup­ně mi tro­chu při­po­mí­na­jí naše Labe. Ješ­tě hod­ně na něj budu dneska vzpo­mí­nat, pro­to­že bude zase tep­lo.

Ráno už mám dob­rý cvik: v šest vstá­vač­ka, sba­lit stan, vyčis­tit zuby, pře­vléct, jed­na müs­li tyč­ka a v 6:30 už jsem na ces­tě. Mám rád tenhle ste­re­o­typ. Zapr­vé to, jak brzy je člo­věk na nohou a i to, jak nad ničím moc nemu­sím blou­mat. Ener­gie z tyčin­ky mi vět­ši­nou vydr­ží tak na dvě až tři hodi­ny a pak hle­dám mís­to na tro­chu lep­ší sní­da­ni. Ta mě dneska čeká na úpa­tí Bes­kyd v obci Moráv­ka. Ces­ta je pří­jem­ná, občas podél řeky, kus po sil­ni­ci. Hned z rána míjím obrov­ský pivo­var Rade­gast, jehož pivo v této oblas­ti suve­rén­ně domi­nu­je. Jas­ně, u nás v Krko­no­ších se taky hod­ně pije Kra­ko­noš, ale tady je sko­ro zázrak najít hos­po­du s jiným než tímhle hoř­kým pivem. Osob­ně mi to neva­dí, jen mě pře­kva­pu­je ta abso­lut­ní domi­nan­ce.

I když jsem v Mora­vi­ci ješ­tě před desá­tou, Slun­ce už to pálí na plné obrát­ky. Hned ved­le potra­vin se již kla­sic­ky vyva­lu­ju a sna­žím se rela­xo­vat. Dvě milé paní mi dokon­ce na zkrá­ce­ní dlou­hé chví­le nabí­zí zají­ma­vý časo­pis s názvem Stráž­ná věž, ale já na čte­ní nemám moc nála­du.

Pozvol­né stou­pá­ní, kte­ré jsem měl již za sebou, najed­nou stří­dá sluš­ný krpál. Pře­kva­pi­vých cca 600 výš­ko­vých met­rů na vrchol Ropi­ce zdo­lá­vám hbi­tě. Nicmé­ně si to vybí­rá svou daň a já začí­nám mít sucho v puse. Moc mi nepo­má­ha­jí ani borův­ky, kte­ré trhám na jed­nom z mála míst, kde je tro­chu vidět do kra­je. Vodu jsem v obcho­dě nedo­pl­nil, pro­to­že jim tek­la jen jaká­si reza­vá teku­ti­na. PET lah­ví navíc jsem zas nechtěl víc zne­čiš­ťo­vat pla­ne­tu, a tak jsem se svě­řil do rukou osu­du s tím, že nara­zím na něja­ký pra­mí­nek. No, nena­ra­zil jsem. Postup­ně jen tak zleh­ka vlh­čím suché rty a sna­žím se nemys­let na vel­kou vzdá­le­nost, co mě ješ­tě čeká k nej­bliž­ší­mu svla­že­ní hrd­la. Asi jsem už tak zma­te­ný, že tro­chu blou­dím a zpří­jem­ňu­ji si hře­be­no­vou les­ní pěši­nu úse­kem navíc. Sto­jí to ale za to. Ces­ta z Ropi­ce na Kaluž­ný a pak dál k Ost­ré­mu je pěk­ně běha­vá a v krás­ném lese. Z vrš­ků dolů to je ješ­tě prud­ší než při výstu­pu. Do Kaša­ři­s­ky v pod­sta­tě padám vol­ným pádem. Mám šíle­nou žízeň a straš­ně se těším na to občer­stve­ní, co tam má být. Je tam, ale je zavře­né. Do pyt­le! Tak ješ­tě dva kilo­me­t­ry. Uka­zu­je se, že tenhle způ­sob moti­va­ce na mě oprav­du zabí­rá a já jsem asi fakt fňuk­na, pro­to­že zase dva kilo­me­t­ry běžím vku­se, co to jde. To sice s mým batůž­kem a una­ve­ný­ma noha­ma pořád není 3:30 na kilák, ale i tak mi to zve­dá hodi­no­vý prů­měr.

Čeká na mě krás­ná hos­po­da a nád­her­ně vychla­ze­ná kofo­la. A pak ješ­tě jed­na. Je to jen rych­lov­ka, pau­zu na oběd jsem si povo­lil až v Jablun­ko­vě. Tak­že žád­ný zdr­žo­vá­ní a hybaj. Běží se mi cel­kem dob­ře a pěk­ně to odsý­pá. Oběd mám pod krás­nou lípou u ješ­tě krás­něj­ší sil­ni­ce v cen­t­ru. Bohu­žel jsem nena­šel žád­né lep­ší mís­to, ale i tak si svo­jí zaslou­že­nou hodin­ku uží­vám.

Tro­chu jsem se asi přecpal, pro­to­že po chví­li chůze mi začí­ná být špat­ně. Pros­tě asi špat­ná kom­bi­na­ce spo­lu s dehyd­ra­ta­cí, Slun­cem a jíd­lem. Už jsem si tím jed­nou pro­šel a bylo to děs­ný. K vše­o­bec­né úna­vě a boles­ti nohou se při­dá­vá ješ­tě pále­ní žáhy a nevol­nost. Nej­hor­ší je, že jedi­ný, co člo­věk chce, je leh­nout si do ved­lej­ší­ho pan­gej­tu a zůstat tam ležet. Pra­vý opak toho, co nako­nec dělám. Plou­žím se (pořád cel­kem sviž­ným) kro­kem dál na východ. Přes Písek a Buko­vec po cyk­los­tez­ce mířím k zají­ma­vé­mu bodu naše­ho stá­tu. Kou­sek pře­de mnou se nachá­zí nej­vý­chod­něj­ší mís­to Čes­ka.

V loň­ském roce (běžel jsem kolem Čes­ka, no nic, jiný pří­běh), jsem měl pár pra­vi­del, kte­rých jsem se chtěl držet. Co nej­blí­že k hra­ni­cím po turis­tic­ké ces­tě, navští­vit všech­ny tro­jme­zí a hlav­ně všech­ny kraj­ní body. Tady jako na potvo­ru je troj­ný bod s Pol­skem a Slo­ven­skem vzduš­nou čarou asi čty­ři kilo­me­t­ry již­ně­ji od nej­vý­chod­něj­ší­ho mís­ta. Já vůl si je spo­jil v jed­no! Samo­zřej­mě, že jsem si toho teh­dy vši­ml až pár kilo­me­t­rů za tro­jme­zím. Dost jsem uva­žo­val, jest­li se mám vrá­tit a pro­dlou­žit si svo­je utr­pe­ní o 15 km. Říkal jsem si, že to bude urči­tě jed­no­duš­ší, než sem kvů­li tomu zase běžet z domo­va. Úpl­ně jsem se téhle myš­len­ce v duchu vysmál. A hle. Jsem tady!

Turis­tic­ká ces­ta vede vzác­ný­mi luč­ní­mi eko­sys­témy, kte­ré asi za chví­li dosta­nou pěk­nou dáv­ku vláhy. Par­ný den stří­da­jí mra­ky a mé tru­do­my­sl­nos­ti při­dá­va­jí na inten­zi­tě. Nikde ani živáč­ka. Sedím tam upro­střed lesa a kou­kám na ten kus kame­ne zna­čí­cí, že dál už půjdu cizí kra­ji­nou.

Prší. Je to fakt na prd. Ke vše­mu mám sko­ro vybi­tý tele­fon a hro­zí, že budu bez mapy. „Pře­staň už koneč­ně fňu­kat, ty hro­ma­do vzdechů!“ Musím se schi­zofre­nic­ky okřik­nout, pro­to­že už je to k nevy­dr­že­ní. Tro­chu to fun­gu­je a já si razím ces­tu dál v tom nepří­jem­ném mrho­le­ní mezi pol­ský­mi dom­ky, bez něja­ké logi­ky roz­há­ze­né po okol­ních maleb­ných kop­cích. Tady se asi moc neře­ší, jest­li je něja­ký poze­mek sta­veb­ní nebo ne. Mís­ta mají všich­ni nád­her­ná, ve sva­zích, s krás­ným výhle­dem. Z kopeč­ků pozvol­na kle­sám lesem do údo­lí říč­ky Czer­na, pod­le kte­ré půjdu sko­ro až do mého dneš­ní­ho cíle. Nevol­nost jsem snad koneč­ně roz­cho­dil, i mra­ky už nejsou tak hus­té a já si jako idi­ot zpí­vám Mám ráda ces­tu les­ní od Hele­ny Von­dráč­ko­vé.

Zby­tek dne je už jenom mono­tón­ní chůze s občas­nou sna­hou popo­běh­nout. Před Raj­c­zou se ješ­tě jed­nou vydá­vám vzhů­ru do kopeč­ků, abych se podí­val, jak se Slun­ce schy­lu­je k obzo­ru. Záro­veň se vyhý­bám osa­dě s názvem Pieklo, což je taky pozi­tiv­ní. Pek­la mám už dost. Nachá­zím se v oblas­ti pol­ských Beskid Żywiec­kich, kte­ré dosta­ly název po měs­tě Żywiec, kde vaří i zná­mé stej­no­jmen­né pivo. Je to pěk­ný klid­ný kraj, ško­da jen, že mi ces­ta nevy­chá­zí víc po hře­be­nech. Tak příš­tě.

Večer napros­to nut­ně potře­bu­ji dobít tele­fon, a tak musím do něja­ké piz­ze­rie v cen­t­ru měs­ta. Všich­ni tam jsou krás­ně vyšno­ře­ní, jenom já, špi­na­vý nuzák, tam smr­dím sám u vel­ké­ho sto­lu. Číš­ni­ce je na mě i přes­to milá a ani nevy­zví­dá, jest­li mám čím zapla­tit. Dávám si těs­to­vi­ny, vypi­ju litr pep­si a už za tmy vyrá­žím najít si pelech. Bohu­žel podél vyti­po­va­né lou­ky vede asi dvou­ki­lo­me­t­ro­vá zeď a já si tak nechtě­ně musím na spá­nek chvil­ku počkat. Nako­nec ule­hám u řeky Ujsoły, těs­ně ved­le pěšin­ky, kte­rou cho­dí míst­ní z hos­po­dy. Naštěs­tí mě nechá­va­jí být a já se v kli­du můžu vyspat.

Den šestý: Rajcza – Námestovo (SK) − Oravice (SK), 71 km

Ráno je cel­kem fryš­no, záro­veň je ale mod­rá oblo­ha a já se těším na hez­ký den. Dneska už dojdu do Tater. Super pocit. Netu­ším, že mě ale záro­veň čeká oprav­do­vá zkouš­ka trpě­li­vos­ti. Dopo­led­ne poměr­ně dob­ře ubí­há a na slo­ven­ský hra­nič­ní pře­chod Novoť při­chá­zím ješ­tě před sní­da­ní. Můj ome­ze­ný týden­ní limit si zase žádá svo­ji daň v podo­bě pří­měj­ší ces­ty, než bych asi chtěl. Je sice o polo­vi­nu krat­ší, ale o to méně zají­ma­vá než ta přes vrchol­ky okol­ních Orav­ských Bes­kyd. Čeká mě sko­ro 70 % ces­ty po sil­ni­ci. I když se mi ten den nejde vůbec dob­ře, tak síly, psy­chi­ka i pro­voz jsou poměr­ně dob­ré až do obce Záka­men­né. Odtud je ale poměr­ně hus­tý pro­voz, kte­rý se ješ­tě více stup­ňu­je asi 10 km před měs­tem Námes­to­vo u vod­ní nádr­že Ora­va. Tenhle úsek je oprav­du očis­tec. I přes­to, že je v mapě zna­če­ný jako cyk­los­tez­ka, jed­ná se v pod­sta­tě o sil­ni­ci prv­ní tří­dy, ofi­ci­ál­ně zna­če­né jako sil­ni­ce tře­tí tří­dy. Sko­ro žád­né kraj­ni­ce a hus­tý pro­voz. Mám toho cel­kem dost. Psy­chic­ky je dost nároč­né nene­chá­vat se roz­ho­dit kami­o­ny a jiný­mi vra­hy, kte­ří těs­ně kolem mě pro­jíž­dě­jí stov­kou. Jdu radě­ji po pra­vé stra­ně sil­ni­ce, abych je nevi­děl. Jen náraz vět­ru se mnou vždyc­ky trh­ne. Hroz­ně mě to roz­či­lu­je.

Ke vše­mu i oběd je na prd, pro­to­že bych kvů­li něja­ké­mu obcho­du musel zachá­zet asi kilo­me­tr do měs­ta a pak zpět. Nako­nec jím něja­ké zbyt­ky z bato­hu, v auto­ma­tu na ben­zín­ce si dávám dva čaje a mažu dál. Tep­lo­ta vzdu­chu je tro­chu jak na hou­pač­ce. Kolem obě­da se zatáh­ne a při­chá­zí stu­de­ný vítr, kte­rý při­ná­ší poobě­do­vou pře­háň­ku. Poté se ale zase vyjas­ňu­je a já se kou­pu v pře­hra­dě. Ces­ta kolem Ora­vy je pěk­ná. Naštěs­tí tady již cyk­los­tez­ka oprav­du exis­tu­je, i když v dez­o­lát­ním sta­vu. Jsem za ni hroz­ně vděč­ný.

Chy­bě­jí­cí ener­gii, kte­rou jsem přes oběd dosta­teč­ně nena­čer­pal, úpěn­li­vě hle­dám při ces­tě do Trs­te­né. Sně­dl jsem už všech­ny sušen­ky a hlav­ně voda v lah­vi už není ani na zvlh­če­ní rtů. Do měs­ta tak při­chá­zím už tro­chu v deli­riu. Co si ale stih­nu vychut­nat, je pohled, kte­rý se mi naský­tá těs­ně před kle­sá­ním do měs­ta. Vidím Tat­ry. Krás­ný pocit, dostat se sem jen po vlast­ních nohách. Z výhle­dů se člo­věk moc nena­sy­tí, a tak tro­chu zma­te­ně pobí­hám po měs­tě a hle­dám ote­vře­ný obchod. Pár set met­rů tam a zpět, než zjiš­ťu­ji, že nej­vhod­něj­ší mís­to bylo hned to prv­ní ved­le ces­ty. Čert vem to moje blou­dě­ní.

Těch pár chvil, než milá paní nato­čí to ovoc­né pivo, trvá snad věč­nost. Odmě­na je ale skvě­lá. Dva­cet minut, kte­ré tam trá­vím, mě úžas­ně dobí­jí. Suším dokon­ce i stan, sním tři tatran­ky a vypi­ju asi litr a půl teku­tin. Tak a teď už jen 17 km. Konec dne je ale už ve sty­lu „Vyder­žaj pio­nier!“ Rych­lou chůzí s občas­ným klu­sem se dobelhám do osa­dy Ora­vi­ce. Je tu ter­mál­ní aqua­park a dost to tady žije. Totál­ní Mácháč. Hro­ma­da stán­ků s občer­stve­ním, mra­ky lidí a dokon­ce i živá hud­ba. Dávám si jed­no pivo, ale lan­goš bych k veče­ři asi nedal. Pře­sou­vám se radě­ji do neda­le­ké­ho pří­střeš­ku, kde vařím těs­to­vi­ny se suše­ný­mi raj­ča­ty. Pará­da. K tomu mi hra­jí polsko/sloveské lidov­ky. Ješ­tě dlou­ho mi pak zní v hla­vě „u nás taký oby­čaj, u nás taký oby­čaj, seké­reč­ku poži­čaj, seké­reč­ku poži­čaj.“ Poz­dě večer při­jíž­dí Mar­két, kte­rá mě při­je­la dopro­vo­dit na vrchol Ger­la­chu. Spí­me v autě na jed­nom z vel­kých par­ko­višť a já se těším na zít­řej­ší kop­ce.

Den sedmý: Oravice (SK) − Bystrá (2248 m n. m.) − Podbanské − Vyšné Hágy, 51 km

I přes to, že nemu­sím balit stan, ráno mi všech­no trvá straš­nou dobu. Mod­rá oblo­ha, pára od pusy a pře­de mnou pár tisíc met­rů pře­vý­še­ní. Jak já se na ně těším po tom neko­neč­ném asfal­tu. Mar­két jde ráno kus se mnou, ale asi prá­vě díky tomu jsem nepo­zor­ný a hned z kra­je špat­ně odbo­ču­je­me. Dva kiláč­ky navíc, k tomu ten pozd­ní start a já už jsem ner­vóz­ní, že ztrá­cím opro­ti plá­nu. To mě pak bur­cu­je běžet i kop­ce, kte­ré bych ješ­tě vče­ra šel pěš­ky. Do Bob­ro­vec­ké­ho sed­la se tak vyhoup­nu vcel­ku rych­le. Míjím krás­nou cha­tu na Pola­ně Cho­chołowskej, kde potká­vám již poměr­ně sluš­ný zástup turis­tů. Pro­bí­hám kolem nich ale jen chvil­ku. Mě čeká osa­mě­lý výživ­ný výš­lap na Sivou vežu, potaž­mo až na Bys­trou. Ze začát­ku to jde, ale jak se začne ces­ta zve­dat čím dál víc, začí­ná mi dochá­zet. Tro­chu pře­pá­le­né ráno si vybí­rá svou daň. Vyčí­tám si, že jsem si nedo­pl­nil víc vody na posled­ní cha­tě, pro­to­že do mě pra­ží Slun­ce ze všech sil. Před tvr­dou zká­zou mě zachra­ňu­je malý potů­ček v posled­ním remíz­ku před finál­ním stou­pá­ním. Vypi­ju rov­nou litr vody a jen díky němu prud­ký výstup tak nějak zvlá­dám. V sed­le pod Sivou vežou se ale kácím k zemi. Musím si dát oraz. Ale­spoň něja­kou tyčin­ku a hrst suše­né­ho ovo­ce.

Čas mám pořád poměr­ně dob­rý, oběd kolem jed­né v Pod­ban­ské snad stí­hám. Už se ale těším na pořád­ný seběh dolů. Zatí­nám zuby a stou­pám dal­ších tři sta výš­ko­vých met­rů. Je to totál­ní nád­he­ra. Těs­ně před vrcho­lem Bys­trá (2248 m n. m.) se spo­ju­jí dva hře­bín­ky, kte­ré spo­lu jako náruč drží mně nezná­mou pol­skou doli­nu pode mnou. Měním směr pohy­bu, už nefu­ním při prud­kém stou­pá­ní, teď mi nohy kmi­ta­jí sem a tam při str­mém sebě­hu. Stej­ně i mé oči míha­jí sem a tam od kame­nů pod noha­ma po okol­ních výhle­dech. Juchůů. Za pár minut jsem v Pyš­ném sed­le. Turis­tic­ká stez­ka zde odbo­ču­je dolů do Kame­nis­té doli­ny, ale malá pěšin­ka pokra­ču­je dál po hře­be­nu. Příš­tě půjdu tam, sli­bu­ju si. Teď ale chvátám vstříc osa­dě Pod­ban­ská. Str­má pěši­na je smě­si­cí kame­ní, koře­nů a poto­ků, a tak mě rych­lý sestup sto­jí dost sil. Z hus­té hor­ské džun­gle se v poled­ním Slun­ci vypa­řu­je množ­ství vody, kte­rá tvo­ří děs­né dus­no. S vidi­nou obě­da zapo­mí­nám na všech­ny bolíst­ky a ská­ču jako kam­zík. Záro­veň neu­stá­le vyhlí­žím Mar­két, kte­ré muse­la ráno objet celé západ­ní Tat­ry a jde se pro­jít na Bys­trou. Asi v polo­vi­ně ces­ty se rych­le potká­vá­me. Lok vody, pac a pusu a kaž­dý jde­me jiným smě­rem.

Úpl­ně vyšťa­ve­ný dochá­zím do Pod­ban­ské. Je nedě­le a fun­gu­je jen honos­ná restau­ra­ce, kde si kupu­ju předra­že­ný Birell ve tře­tin­ce a jed­nu kofo­lu. K tomu dojím všech­ny záso­by a sna­žím se akti­vo­vat zby­tek sil. Jak jsem při­bě­hl uří­ce­ný, tak za chví­li je to sko­ro na miki­nu. Obla­ka se najed­nou nepří­jem­ně zata­hu­jí a mně je jas­né, že za sucha asi dneska nedo­jdu. Už ces­tou sem jsem sly­šel v dál­ce hro­my, ale stej­ně jako s čím­ko­li jiným nega­tiv­ním, jsem se sna­žil sám sebe pře­svěd­čit, že to bude v poho­dě. Do dese­ti minut leje. Chlad­ně fouk­ne a já hned hle­dám na mobi­lu nej­bliž­ší pří­stře­šek. Mám štěs­tí a za chví­li sto­jím scho­va­ný po stříš­kou a pro­sím mra­ky, ať jdou někam do háje. Sna­žím se vsu­ge­ro­vat si, že támhle už se mra­ky trha­jí a že brzy bude po všem. Když déšť koneč­ně ustá­vá, vyrá­žím s nadě­jí dál.

Klid bohu­žel netr­vá dlou­ho. Najed­nou je tma, jak kdy­by svět zaha­lil král Mra­ko­mor z pohád­ky Pták ohni­vák. Déšť najed­nou při­chá­zí se silou, ved­le kte­ré před­cho­zí pory­vy vypa­da­jí jako májo­vý deští­ček. Auta už dáv­no nemů­žou jet a sto­jí na kra­jích sil­ni­ce. Já se krčím pod malým smrč­kem, ale bez pře­há­ně­ní můžu říct, že naše spr­cha nemá tako­vý prů­tok, jakým jsem nyní smá­če­ný. Jsem úpl­ně, do posled­ní nit­ky, totál­ně pro­mo­če­ný. Jakmi­le vítr dovo­lí, pro­bí­jím si ces­tu dál. Na kalu­že už nere­a­gu­ji. Čas­to jdu po kot­ní­ky ve vod­ních tocích, kte­ré se najed­nou obje­vi­ly na sil­ni­ci. Nastu­pu­je tvr­dá dři­na. Jak psy­chic­ká, tak fyzic­ká. Tělo, kte­ré se tak­to osvě­ži­lo, je najed­nou schop­né běžet. Ne žád­né kul­há­ní, oprav­du nor­mál­ně běžím. Žene mě dopře­du myš­len­ka na suché auto a peři­nu. Štve mě to, ale musím opus­tit krás­nou tra­ver­zo­vou turis­tic­kou ces­tu a upřed­nost­nit sil­ni­ci, kde to pros­tě bude rych­lej­ší. Turis­tic­ké ces­ty už jsou teď spíš na kaňo­ning, než běhá­ní.

Počí­tám si zatáč­ky, svo­di­dla, hro­my, auta, vodo­pá­dy a sna­žím se nějak zaměst­nat mysl. Nej­víc asi tím, že vypo­čí­tá­vám svo­ji teo­re­tic­kou rych­lost a čas do Vyšných Hágů, kde to zaba­lím. Neu­stá­le mi naska­ku­je do hla­vy melo­die slo­ven­ské hym­ny, kte­rá mě tu vítá se vší pará­dou. Mám to v 5D, jak by napsa­li v něja­kým mul­ti­ki­nu. Ško­da, že umím jen ten jeden verš: „Nad Tatrou se blýská, hro­my divo­bi­jů.“ Ces­ta se hroz­ně vle­če. Je mi straš­ná zima a při­pa­dá mi to neko­neč­né. Když pak u Štrb­ské­ho ple­sa vidím cedu­li na osm kilo­me­t­rů, hrou­tí se mi svět. Pod­le mých výpo­čtů to mělo být nanej­výš šest! Ne, pros­tě mě to nezlo­mí. Od té odboč­ky se ale vše obra­cí k lep­ší­mu. Hodi­na totál­ní­ho lijá­ku je za mnou a déšť postup­ně ustá­vá. Ces­ta je také více z kop­ce a mno­hem lépe ubí­há. Jen kdy­by ta Mar­két už při­je­la. Neu­stá­le se otá­čím na kaž­dé auto, jest­li už to není ta naše stří­br­ná oktá­več­ka. Kdy­bych býval věděl.

Posled­ních osm­náct kilo­me­t­rů jsem běžel asi hodi­nu a čty­ři­cet minut. Na to, že mám batoh a za sebou 500 km, tak jsem za to nesmír­ně šťast­ný. Na auto­bu­so­vé zastáv­ce napro­ti plic­ní zota­vov­ně Vyšné Hágy vyba­lu­ju z bato­hu pár suchých kous­ků oble­če­ní a balím se do nich. Co bohu­žel suché nezů­sta­lo, je tele­fon. Uto­nul. Bohu­žel v tu nej­bl­běj­ší chví­li. Asi tři čtvr­tě hodi­ny mar­ně vyhlí­žím auta. Začí­nám mít tro­chu strach, jest­li se Mar­két něco nesta­lo. Pře­ci jenom ji musel chyt­nout ten samý saj­gon a ješ­tě moh­la být někde naho­ře. Je to sta­teč­ná hol­ka, ale člo­věk nikdy neví. Naštěs­tí jde koneč­ně někdo kolem, a tak ho pro­sím o půj­če­ní tele­fo­nu. Volám Mar­két, kte­rou pro­bou­zím ze spán­ku. Déšť ji chyt­nul jako mě. Bohu­žel ji nena­padlo, že ten den budu mít zrov­na for­mu, a tak si na chvil­ku zdřímla. Dal­ší půl hodi­ny trvá, než skon­čí tohle moje pro­mo­če­né mar­ty­ri­um. Když pak Mar­két při­jíž­dí a suve­rén­ně mě míjí a zabo­ču­je někam do are­á­lu zota­vov­ny, málem mě klep­ne. Trvá dal­ších něko­lik minut, než se vymo­tá zpět, a já se koneč­ně balím do deky. Jsem tak pro­mo­če­ný, že var­hán­ky na prs­tech mi zmi­zí až dru­hý den ráno. I když cíl mám ješ­tě dale­ko nad sebou, zaha­le­ný v mra­cích, ten hlav­ní díl jsem spl­nil. Zít­ra už se nemu­sím nikam hnát, jde­me pros­tě na výlet. Těs­ně před usnu­tím ješ­tě stu­du­ju výstu­po­vou tra­su a pří­jem­ně uta­ha­ný usí­nám. Jen tak tak jsem si sti­hl na hodin­kách vyfo­tit sluš­nou sed­mi­den­ní sérii, kde mám kaž­dý den kolem 80 000 kro­ků. Dou­fám, že jsem aspoň vyhrál něja­ký parád­ní odzná­ček v Gar­min Con­nect.

Den osmý: Vyšné Hágy − Gerlach (2655 m n. m.) − Vyšné Hágy, 20 km

Před pátou nás budí mobil. Před­po­věď sli­bu­je slun­ný den, ale zatím to tak nevy­pa­dá. Hlav­ní ale je, že nepr­ší. Balí­me pár lezec­kých krá­mů a jde­me se zahřát výstu­pem k Bati­zov­ské­mu ple­su. Jde se mi vese­le. Nejdu sám a nemu­sí­me tolik hnát. Tělo je ale una­ve­né. Cítím, jak volá, že už toho má dost. Před osmou hodi­nou už sní­dá­me v závět­ří u jeze­ra. Sna­ží­me se pro­hléd­nout hus­tou mlhu a najít náš výstu­po­vý žlá­bek. Mar­ně. Mlha je tak hus­tá a sta­bil­ně usa­ze­ná, že jen na pár vte­řin zahlíd­ne­me prv­ních pár met­rů Tetma­ye­ro­va žle­bu. No nic, nějak to zvlád­ne­me. Máme struč­ný popis, fot­ku s vyzna­če­nou ces­tou z pro­těj­ší Kon­čis­té a taky tro­chu toho odhod­lá­ní. Je krás­ně, teda ne úpl­ně v tom poho­do­vém slun­ném slo­va smys­lu. Je spíš impo­zant­ně. Hlu­bo­ko pod námi vidí­me ozá­ře­nou kra­ji­nu, kte­rá nád­her­ně kon­tras­tu­je s tem­nou mlhou nad námi. Nádech a vzhů­ru do ní.

Nástup jsme urči­tě tre­fi­li přes­ně. Tím jsem si vcel­ku jis­tý. V popi­su se píše, že se člo­věk má držet neu­stá­le vle­vo. Sna­žím se o to, což má za násle­dek něko­lik čtyř­ko­vých kro­ků po navlh­lé ská­le. Je to straš­ně zákeř­né, pro­to­že člo­věk jde kus bez opo­ry rukou, pak najed­nou něja­ký skal­ní výšvih, kte­rý vypa­dá, že je úpl­ně tri­vi­ál­ní, ale pak najed­nou člo­věk zjis­tí, že ten krok není tak úpl­ně v poho­dě. Po pár stech met­rech a pár nepří­jem­ných chví­lích dává­me pau­zu. Oblé­ká­me se, pro­to­že začí­ná být zima. Je dost prav­dě­po­dob­né, že jsme blbě. Tohle pod­le obtíž­nos­ti v popi­su roz­hod­ně nese­dí. Musím se jít podí­vat přes malý hřbí­tek, jest­li ces­ta není za ním. Sápu se tam jed­no­du­chým žla­bo-komí­nem a mám štěs­tí. Nejen­že poryv vět­ru zrov­na zvy­šu­je vidi­tel­nost na dva­cet met­rů, ale záro­veň i v tom, že tam násle­du­je napros­to jed­no­du­chý kame­ni­tý svah. Tro­chu se nám ule­vu­je na duši. Odtud již lehce a rych­le postu­pu­je­me do Tetma­ye­ro­va sed­la. Zpo­za hra­ny sly­ší­me i něja­ké hla­sy, což je prv­ní znám­ka toho, že tu v celých Tatrách kro­mě nás někdo je. Chce­me si ale zacho­vat tenhle pocit jedi­neč­nos­ti, a tak ply­nu­le pokra­ču­je­me vrcho­lo­vým hře­bín­kem vzhů­ru. Je to pará­da. Tady se asi mlha tolik nedr­že­la a ská­la už není sko­ro vůbec mokrá. Jis­tý krok nám tak zajiš­ťu­je klid­né vstře­bá­ní té expo­zi­ce pod námi. Mlha se občas pro­tr­há a nám se vždy jen na pár sekund naskyt­ne výhled na kus kra­ji­ny kolem nás. Pará­da, nád­he­ra. Tepr­ve teď mi dochá­zí, že se mi ta moje hova­di­na asi pove­de.

Snad na minu­tu přes­ně sedm dní od vrcho­lu Sněž­ky sto­jím na vrcho­lu Ger­la­chu. Jsem fakt rád. Nejen, že se mi sem poda­ři­lo se dosá­pat, ale i z vrcho­lu samot­né­ho. Navíc ho sdí­lím s Mar­két, což je vždyc­ky hez­čí. Člo­věk se o tu radost může ale­spoň s někým podě­lit. Vrcho­lo­vé foto a hurá dolů do něja­ké koli­by na oběd. Ofi­ci­ál­ní sestu­po­vá ces­ta Bati­zov­ským žle­bem se kli­ka­tí nej­ro­zum­něj­ší vari­an­tou mezi sutí a skal­ka­mi. Nic pří­jem­né­ho, ale dá se to nor­mál­ně sejít. Jen těs­ně před úpa­tím hlav­ní­ho kle­sá­ní je str­má část (Bati­zov­ská pró­ba), kde je oprav­du nezbyt­né pou­žít ruce. Je tam ale v pří­pa­dě potře­by i kus oce­lo­vé­ho lana, tak­že nic hroz­né­ho.

U ple­sa už potká­vá­me pěk­nou řád­ku turis­tů. Když sedí­me na stej­ném mís­tě, kde jsme před pár hodi­na­mi sní­da­li, při­chá­zí neda­le­ko od nás sku­pin­ka Čechů a se zájmem deba­tu­jí nad výstu­pem na Ger­lach: „Jaké to asi musí být? Je to vůbec povo­le­né a dá se tam jít bez prů­vod­ce? A jsou k tomu potře­ba ta horo­le­zec­ká hej­blát­ka?“ My už na všech­ny tyto otáz­ky zná­me odpo­věď. Jsem šťast­ný, že jsme to zvlád­li, i poča­sí se postup­ně umoudřu­je. Za polo­jas­né­ho poča­sí si koneč­ně uží­vá­me Tat­ry jako nor­mál­ní turis­té a kochá­me se výhle­dy.

– Klik­ni na mapu pro podrob­něj­ší infor­ma­ce –

__________