PERU 70

JAKO RYBA VE SKALÁCH

Ačkoliv mu bylo teprve 19 let, už tehdy měl vizi a odvahu udělat vážnou cestu, kterou věnoval památce našich horolezců, co zmizeli pod Huascaránem. Joska Rybička, rodák z Nového Boru, měl lezecky našlápnuto už ve školním věku. V 16 letech udělal třetí přelez Čihulovy „Údolky“ na Kapelníka a nedlouho potom jako první zopakoval Krecbachovu vzdušnou stěnovku „Bojogénes“ v Teplicích. (Z pozdějšího věku tam má prvovýstup „Pod slaněním“ ! IXb (IXc) na Skalní korunu, který málem skončil průšvihem, pozn. aut.)

Jako domovník se nejčastěji pohyboval ve Sloupu v Čechách, kde natloukl také nejvíce cest – včetně té zfilmované. Linii „Peru 70“ udělal společně s Milanem Kudelkou (ten se přišel osobně podívat na natáčení, pozn. aut.) zhruba rok po zemětřesení – v červnu 1971. Joskovi a Milanovi se povedlo prostoupit zhruba 40 metrovou hranu na Sochu svobody, kterou označili stupnicí VIIb a dovětkem „exponované“. Správně tušíš, že tohle hodnocení v sobě může ukrývat všechno možné.

„Pamatuji si, že u prvního kruhu je jeden přidaný kruh navíc. Kruhy jsou těsně vedle sebe, aby se nám lépe stavělo do římsy,“ vzpomíná Joska na vydatné stavění, které letos potrápilo i místní lezce, kteří se vydali cestu zkusit ve výročním datu – 31. května 2020. (Pokud si chceš doplnit kontext ohledně tragédie v Peru 1970, vydařený článek najdeš v tištěné Montaně 3/2020, pozn. aut.) Jak to dopadlo? Podívej se na video.

„POPIS TĚŽKÝHO PRVOVÝSTUPU“

Podle Josky Rybičky

„Vyvrtáte takovou malou dírku do stěny a na vrtáku máte slabou tkaničku. Když ten vrtáček tam máte aspoň kousek a už nemáte sílu, tak si do ní sednete. Jenom si říkáte, hlavně vydrž, hlavně vydrž, hlavně nepraskni, nevylom se. A tak to zaříkáváte, pořád v tom sedíte anebo se držíte. Maličko to zatěžujete, ale už víte, že je to celkem v pohodě. To jsou chvíle, kdy přemýšlíte jenom o tom, aby to neprasklo. A přichází druhá chvíle, kdy můžete, ne obě, ale jednu ruku trošku vyklepat. (…) Kdyby náhodou něco prasklo, tak se ještě udržíte na rukách, pokud zbejvá síla. (…) Začínáte pomalu dělat díru, kde usadíte stabilní kruh. A tohle trvá třeba půl dne.

Dělání cest odspodu, to je zvláštní rituál písku. Někdo ho ošidí a proslaní si to. Když kruh natluče z jiný pozice, okrádá se o zážitek, kdy leze do něčeho neznámýho. Aby mohl kruh zavrtat, musí si to člověk srovnat v hlavě a v rukách. Rozmyslet si, jak může stát, jestli takhle nebo takhle… To je ten správnej zážitek. Z toho je pak radost. Lidi, kteří cestu ošidí, jsou na tom vlastně mnohem hůř než prvovýstupce, kterej ji udělá správně.“

(Zdroj: Cesta na vrchol, František Šulista. Redakčně kráceno.)

PŘELEZY „PERU 70“ PO ROCE 1990

Nahlédnutí do vrcholové knížky

30. 4. 1990
Dinda L., Rybička J., Kudelka M.

9. 5. 1990
R. Ullman, Dinda L.

15. 8. 2000
Jürgen Höfer, Thomas Häntzschel

1. 9. 2009
Pavlína x Jony (u prvního kruhu bez stavění)

24. 4. 2010
Jeti x M. Kail, Milan Němec, Karla Žílová a David Žíla

26. 4. 2020
Standa Mitáč, Jakub Miki Měkota (čistý přelez obou stavění, cca IXa)

31. 5. 2020
Heřman Dinda x Martin Cagáň, Michal Šimral

LEZENÍ JAKO TENKRÁT

Heřman Dinda

O cestě „Peru 70“ jsem slýchával ze všech stran – ať už se jednalo o mého tátu nebo kamarády ze skal. Byla pro mě vždy impozantní linií a velkou výzvou. Všichni se shodli na tom, že je to cesta, která prověří většinu z pískařských dovedností – spára, smyčkování, hrana, stěnové lezení, rajbas… Proto asi „Peru“ nemá tolik přelezů obzvláště za posledních pár let, protože má velmi klasické rysy a je i vcelku stroze jištěná.

„Peru“ jsem zkoušel vylézt jen jednou, ale nedostal jsem se dál než k prvnímu kruhu, kde jsem nebyl schopen odlézt dále. Posléze jsem se dozvěděl, že u prvního kruhu se původně dělalo vydatné stavění. Proto když přišlo na ostrý pokus, tak jsem byl vcelku nervózní. Cesta začíná převislou spárou, ze které jsem měl největší strach, ale zvládl jsem ji celkem bez problémů vylézt, a tak jsem se dostal k prvním smyčkám. Odtud se cesta ubírala jemnou stěnkou k hraně.

Lezení po hraně k prvnímu kruhu nebylo až tak obtížné, ale nacházíš se tam ve velmi jemném materiálu. Od prvního kruhu začíná nejzajímavější část cesty, kde přichází na řadu vydatné stavění tří lidí, které jsem si nakonec hodně užil. Pokud se podaří překonat tohle místo, provážeš několikery křehké hodiny a vydáš se jemnou stěnkou až ke třetímu kruhu, kde tě překvapí další těžké místo. Odtud se staví v podstatě rovnou na vršek. Jelikož cestu nikdo dlouho nelezl, tak v jediném chytu byla spousta mechu, kvůli kterému jsem spadl a stavění si zopakoval znovu.

Cesta mě nakonec velice překvapila a hodně jsem si ji užil. Byl jsem rád, že jsem zvládl vylézt tak ikonickou cestu od ještě ikoničtějšího lezce, jako je Pepík Rybička. Chtěl bych hlavně poděkovat spolulezcům Michalovi a Martinovi, že se mnou celý výstup absolvovali. A jsem rád, že jsem tuto cestu mohl lézt zrovna s nimi – vzpomněl jsem si u toho na staré časy, kdy jsme ještě neměli tolik materiálu a museli se dobírat u každého kruhu, jak se to dělalo dříve.

VZPOMÍNKA PETRA „JONYHO“ JOHNA

„Byla to moje/naše první cesta ve Sloupu. Socha svobody je dominantou,
údolní stěna úctyhodná, a když máš u cesty přívlastek „exponovaná“, tak
není potřeba dál přemýšlet. Pamatuju si, že první stavění nám šlo
přelízt (VIIIb/c asi). V druhém jsem nakonec vyměkl skrz relativně blbý
dopad a postavili jsme.“

________________________________________

Text a video o „Peru 70” patří mezi naše „Příběhy cest“. Tento díl podpořil internetový obchod ECstore, „specialista například na úvazky a sedáky nebo na lavinové vybavení“.

Pokud si můžeš dovolit podpořit chod eMontany, ještě nám zbývá pár kousků samolepek z našich Příběhů cest. Vítka Lachmana v „Prstomlejnu“, Anču Šebestíkovou ve „Slunovratu“ a „Magnuska“ lezoucího „Klekání“. Napiš, jaká se ti líbí. Pošleme.