„Stačí jen pouhý pohled do údolní stěny Pegase a většina lezců raději pokračuje dále k jiným věžím s bradou o něco níže. Sem tam někdo prostoupí některou z vyhlášených dlouhých linií. Jen vzácně se najde někdo, kdo by si střihnul víc kousků za den. Jednoho dne pod věž přišli Petr „Jony“ John s Karlem Nováčkem a vylezli všechno!” Nech se inspirovat Jonyho vyprávěním: Původní myšlenka Jirky Šrůtka absolvovat přípravku na Excalibura v Yosemitech na Pegasovi se sice před odletem do USA neuskutečnila, ale brouk v hlavě zůstal…”

Takto začíná text o takzvané „Akci Pegas” v průvodci na Adršpach. Hned vedle je provokativně umístěna krásná fotka, kde „Miroslav Mach řeší obtížné místo u druhého kruhu při prvovýstupu cesty Okřídlený koník Xa na Pegase s použitím písku místo magnézia. U prvního kruhu jistí a dohlíží Stanislav „Cikán“ Lukavský a Petr „Špek“ Slanina.” Na mě taková dvoustrana v průvodci působí asi jako mucholapka na mouchu, nebo možná spíš jako kousek sýra nabodnutý na pastičku působí na myš. Inspirovat jsem se Jonym a Karlem nechal a nakonec jsem taky spíš v Yosemitech poctivě natrénoval na Ádr.

Nevím přesně, kdy jsem poprvé slyšel o kompletních přelezech věží Pegas a Radnice, ale už určitě tak dva roky si s myšlenkou něco takového zkusit v hlavě pohrávám. Důležitým iniciátorem byla Anička Šebestíková, se kterou snad jednou zkusíme tu Radnici. Mezitím se jí podařilo s mladým Martinem Nečejem zkompletovat Adršpašskou věž Medusy (podcast tady, pozn. red.). Kromě Karla a Jonyho (2019) ještě radnici zopakovala v létě 2024 velmi úderná dvojice Vojta Přibyl a Seán Villanueva O‘Driscoll (psali jsme tady, pozn. red.).

Pegase se od roku 2016 nikdo vylézt za den nepokusil, což mě vlastně nijak nepřekvapuje. Mluvíme tedy o podniku vhodném pouze prvotřídním bláznům. Lezení spár v Adršpachu je vůbec specifická disciplína, která mě vždy fascinovala a kompletace těchto věží mi přijde asi jako to nejvíc, co můžeš v této činnosti dokázat. Já jsem se spárami v Ádru víceméně začal na prvním výjezdu Sokolíků v roce 2021 (viz článek, pozn. red.) a trvalo to krásných pět let dostat se na úroveň, kdy můžu zkusit něco jako Pegase za den. Jako prvotřídního blázna do týmu jsem si vybral pana doktora Kubu „Ratlíka“ Káchu, který nedávno také trénoval v Yosemitech (podcast, pozn. red.) a v adršpašských klasikách je jako doma mnohem déle než já.

Toto léto jsem v Ádru moc času nestrávil, a tak se jediné okno objevilo až 19. září. Naše ambice před akcí je pro mě přelézt všechny cesty v kuse bez pádu, Ratlíkovi stačí AF, s tím, že Koníka chceme jakožto nejtěžší cestu vytáhnout oba a ve zbytku se prostřídat. Vedle toho je samozřejmě hlavní přežít a užít.

BRUSLENÍ V KONÍKOVI

Pokusový den začíná budíčkem v pět ráno. Dáváme rychlý čaj/kafe a šup na bouldrovku rozehřát se. Ještě je tma a krásně vytopená boulderovka, kde se především snažíme najít spáry, nám celkem bodne. Svižným tempem dojdeme pod Starou cestu VIIa a přesně v 7:00 stojíme oba na vršku. Naskytne se nám nádherný výhled. Ranní mlha se líně rozvaluje v údolí a vrcholky věží z ní přízračně vystupují a natahují se k prvním slunečním paprskům. Bohužel na obvyklé kochání není čas. Rychle se zapisujeme, instalujeme fixní lano na slanění a hned dole strojím sedák do cesty Volání dešťů VIIc. Jestli Stará cesta byla takové čištění zubů, tak tohle už je soustředěné smažení vajíček na onsajt. V přesvědčení, že to musí být v pohodě, se naštěstí nijak nezastavuji a zanedlouho dobírám Ratlíka u druhého kruhu, na vrcholu si plácneme v 7:45.

Po rychlé snídani a debatování nad podmínkou se nakonec přeci jen Ratlík vydává do obávaného Okřídleného koníka Xa. Krásný úvod v podobě dlouhé žábovky ve 40 metrech končí a přichází na lámání chleba v holé stěnce. Chceme všechno vylézt bez mága a je jasný, že v této cestě to bude hodně jiná hra. Obavy o nepodmínce se bohužel potvrzují a Ratlík padá okamžitě na začátku boulderu a ani po několika pokusech se mu nedaří pohnout se z místa. Když to vidím, napadají mě černé myšlenky. Tahle situace byla víceméně moje jediná obava a hlavní otazník celého projektu. Nakonec volíme možnost týmového průlezu, Ratlík jistí u prvního kruhu a já vylezu na top rope ke druhému a pokračuju dál. Hned, jak začnu osahávat nepatrné vlnky nad spárou, začnu se smát. To, co by s mágem drželo, je teď absolutně nemožné. V duchu jsem svoje ambice už odepsal a s pocitem, že to možná vůbec nepůjde, začnu improvizovat. Pravou rukou přiberu dobrý spoďák a levou rukou začnu ohledávat místo, kde tuším chyt.

‚Tohle by mohlo držet,‘ proběhne mi hlavou, když prolamuju jakýsi cosi. Uvolním si pravou ruku, přidržím malou jamku a opatrně umístím pravou nohu na stup. Snad ani nedýchám, abych se nedostal těžištěm moc od stěny a pomalu se plazím nahoru. Jsem rukama naopak než v původním programu, ale nějak z toho vybruslím a levou rukou chytám dobrý chyt. „Uf, tady můžu chvilku stát.” Následuje nejistý traverz doprava ke třetímu kruhu. Jde čistě o balanc a o naprostou důvěru sklopeným ploškám na nohy. Trvá mi to nekonečně dlouho a mám pocit, že ztratit křehkou rovnováhu můžu každou chvíli. ‚Hlavně v klidu, Franto, nesmíš to tu posrat, ten začátek už možná znovu neuděláš…‘ Už, už bych se mohl natáhnout po třetím kruhu, když mě popadne nutkání ho čapnout, ale ovládnu se a udělám ještě poslední nejistý krok, než cvaknu z dobré pozice. Zbývá potvrzovací boulder u třetího kruhu. Rozhodnu se zkusit program z minula, ale prostě to nedrží, a tak bohužel s nadávkami spadnu, ale už je mi to v podstatě jedno. Nedokážu uvěřit, že jsem dolezl čistě až sem, takhle na hraně! Zvolím jiný program a vylezu nadšeně na vrchol. „Tak to byla jízda! Hustý, co?” říkám Kubovi (Freiwaldovi), který to celé natáčel kousek ode mě. Do knížky se s Ratlíkem zapisujeme v 10:15.

Na řadě jsou Bílé myšky !VIIIa – notoricky známá cesta od Cikána, kde cvakneš jeden kruh z cesty Dvoudenní a pak lezeš dlouho až nahoru s jedinou erárkou. Ratlík si přímo pod těžkým místem šikovně umístí veliký uzel z lodního lana, takže to v jeho podání působilo skoro bezpečně. (Stejně jako Karel s Jonym jsme cestu Dvoudenní VIIc vynechali, jelikož kombinuje několik cest a přidává jen tři originální metry traverzu mezi spárami, pozn. aut.)

Po Myškách se navazuji na první konec lana pod Husarským kouskem IXb. Oproti minule se mi v klíčovém místě podaří dobře umístit koleno a celkem v klidu si to pohlídám, to mi udělá radost! Lano na vrchol vyjde akorát a Ratlík za mnou dolézá taky bez odsedu ve 13:00.

Pět cest je za námi a stejný počet před námi. Obědváme a hodnotíme dosavadní průběh akce a stav našich těl. Já se cítím dobře a jsem víceméně přesvědčený, že to s trochou sebedestrukce dolezeme. Ratlík se zas tolik optimisticky netváří a následně upadá do krátkého spánku.

V seznamu svítí nevábně vypadající Chutná spára VIIIa. Začíná úzkým komínem do převisu, který má tendenci člověka vyhazovat ven a nejde zajistit. První kruh je tak v 12–15 metrech. Nastupuje Ratlík, ale po chvíli operování někde před půlkou první sekce se k mému překvapení beze slov začne sesouvat dolů. Chvíli si říkám, že se vrátí jen kousek, ale když neodpoví na můj dotaz, pochopím, že cílí na pevnou zem.

„Najednou jsem cejtil, že bych se tam asi zabil a poslední síly jsem využil ke slezení… Já už asi dneska tahat nebudu, kámo,” svěřuje se dole Ratlík. Uklidňuju ho, že to je v pohodě a chválím ho za otočení ve správnou chvíli, zatímco se plynule navazuju. „Únava chodí ve vlnách, a tak je klidně možný, že se za dvě cesty zmátoříš a něco ještě vytáhneš.” Uklidňuju sebe i Ratlíka. „Hmm, no nevim,” odpoví nepřesvědčeně.

Tady je možná vhodné napsat, že náročnost tohoto podniku tkví kromě samotného lezení především v psychické odolnosti. Dobrou výpovědní hodnotu má celkový počet kruhů v těch deseti cestách – najdeš jich tam 17 kousků. To při průměrné délce cesty 60 metrů znamená, že kruh tu cvakneš zpravidla jednou za 35 metrů lezení. Smyčku založíš taky spíš vzácně. Zkrátka více než polovina celkového lezení je v takzvané „no fall zóně“. Ne, že by každý pád v této zóně nutně končil smrtí, ale je prostě lepší nepadat. Mě naštěstí úvodní komín Chutné spáry sednul a po dobrání Ratlíka v jeskyňce si vyloženě užiji zbytek cesty, hlavně čistý přelez stavění od druhého kruhu, kde chytám jediných pár pozitivních lišt za celý den (za mě čistě tak IXa, pozn. aut.).

Pokračuje Jony (citace z průvodce):
„Každé opření kolena, ramena, nebo loktu začalo být nežádoucí. Proto jsem zůstal zírat na Karla, jak ze sebe začal strhávat flanelku a částečně projeté tepláky, když na programu svítila Létavice. Tušil krutý špás od Milana Rusého, takže vedro nevedro, přidal další vrstvu. Hodila se. Každým dolezem koutem Staré cesty bylo třeba se víc a víc hlídat, aby člověk neudělal kravinu.”

My jsme na bolavé opíraní kolen vyzráli neoprenovými nákoleníky, které jsem opěvoval snad po každé cestě, ale od „krutého špásu” nás to neušetřilo. Létavice VIIIa byla pro mě rozhodně spárový „hajlajt“ dne. Impozantní linie, kde za celou dobu cvakneš pouze dva kruhy a pod tím druhým je to opravdu nepříjemná legitimní vražda. Nad druhým jsem ze sebe v sekci za dvojžábu a turnovskou nohu vymáčkl opravdu všechno. „Tak už jsem unavenej, Ratlíku,” hlásím na vrcholu v 17:15. „No konečně! Bál jsem se, že to nepřijde,” směje se můj statečný parťák, který se na druhém Létavicí celkem elegantně prošel a uzemnil tím moje úvahy o nejtěžší širočině, co jsem kdy lezl.


NĚCO NA DOLEZ

Poslední světlo dne využíváme k orientačně náročné a objektivně zcela nejhorší a odborně řečeno vypr*ané cestě Lehká V. Byla to moje první pětka od Rusého a mně do té doby neznámá hláška: „Rusý, lezení ti zhnusí,” je bohužel více než výstižná.

Padla tma a nám zbývají poslední dvě cesty v údolní stěně Pegase, Vodní kapky VIIIa a varianta Bílých myšek VIIc. Ve Vodních kapkách zcela kulminuje moje krize. Už se mi fakt hodně nechce a o radosti z lezení mluvit nemůžu. Pamatoval jsem si těžký začátek, ale nepřipraveného mě zaskakují ještě asi tři obtížné širočinové pasáže přes vypouklá bříška. Chybí explozivní síla jak v těle, tak v hlavě, a tak nezbývá, než se pořádně naštvat a začít nadávat. To mi trochu zvedne tepovku a hup, konečně zaberu a vyhoupnu se nad bříško. Míra rizika takového lezení už dost překračuje komfortní hranici a na vrcholu se ještě chvíli točím v negativně nabitém mračnu myšlenek. Až někde tady si plně uvědomuji, že jsem tahal vlastně všechno kromě Bílých myšek. Ratlík dolézá s podobným údivem nad obtížností této cesty a skládá mi poklony, že jsem to vytáhl.

Já už se mezitím modlím, aby poslední cesta, tedy varianta Bílých myšek, byla milosrdná. „Fakt doufám, že tam půjde dobrá smyčka! Už nechci sólovat,” volám při slaňování.

Myslím, že pořadí cest jsme zvolili perfektně. Poslední cesta naštěstí milosrdně lehká byla a dobrá smyčka se dala zašťourat.

„JE SUIS PEGAS!“ Volám na vrcholu věže do tmy název nějakého francouzského rap songu, co našel Ratlík. Spíš než jako okřídlený koník se cítím jako bílá myška, co se nechala nalákat do pastičky, ale tak dlouho šlapala vodu, že se neutopila a dostala se po 16 hodinách lezení zase na pevnou zem. Ve 22:55 se s Ratlíkem a Kubou objímáme na vrcholu a zapisujeme desátou cestu do knížky.

Tak ahoj a hurá na pivo!

________________________

Pozn. red: V příštím roce se na eMontaně můžeš těšit také na video z této akce.