Odpočinek před velkým dnem. Pro Pavla Krýžeho tohle byla první „pohodlná vícedélka“ po období nepohodlí v alpských stěnách, kam často s parťákem brali méně spacáků než lidí: severka Eigeru, Grandes Jorasses, Matterhornu a tak dále.

Tentokrát příspěvek začínáme fotkou a postupně se dopracujeme k tomu, o co tady jde. Pro Pavla, který prvních 20 let svého života strávil ve Francii, to byl jakýsi začátek nové životní etapy, ve které později objevoval bigwally po celém světě…

Jaký je příběh této fotky?
Vezmu to postupně. Tahle akce vznikla úplně náhodně. El Capa jsem vůbec neznal. Měl jsem tehdy pracovat pro pobočku jedné firmy ve Wisconsinu… Účastnil jsem se prohlídky firmy: procházím mezi stoly a na jednom počítači vidím spořič obrazovky… Svítí tam krásné údolí, vlevo obrovský žulový masiv, uprostřed krásně uříznutá skála a vpravo vodopád (El Capitan, Half Dome a Bridalveil Fall, pozn. red.). Zaujalo mě to a říkám: „Tyjo, to je krásně namalovaný. Kdo z vás to kreslil?“ A jeden ze zaměstnanců říká: „Ne, to je národní park jinde v Americe.“ „Cože, toto jako fakt existuje?“ Začal jsem po tom pátrat a hned jsem věděl, že tohle místo absolutně musím vidět. A tu skálu vylézt.

S Ricardem Jurečkou vznikl plán a řekli jsme si, že do toho jdeme a vylezeme the Nose (8c+, 880 m, kluci těžká místa hákovali, pozn. red.). Měl jsem tehdy bráchu v San Franciscu, což nám ohromně pomohlo. Vyzvedl nás na letišti, vzal nás do Údolí, rychle jsme přebalili v Camp IV a hned za chvíli nás ještě popovezl až pod nástupovou pěšinu. Sto metrů ke stěně.

Jenže, tou rychlostí jsme byli úplně v totálním jet lagu. Vyrazili jsme v pravé poledne a tělo nám říkalo: ‚Né, né! Chce se ti spát.‘ Úplně malátní jsme lezli dál… A modlili se za každou polici na odpočinek.

Fotka je z druhé noci.. Ležím na jedné z mála polic, která v té cestě je, a říká se jí Camp Five. I když byla mírně nakloněná, tak pořád nabízí super komfort. Ráno už si Ricardo lezl svoji délku a já tam zatím v pohodě odpočívám ve spacáku a vychutnávám si poslední chvilky klidu, než za ním polezu a znovu budeme tahat 50kilovou svini…

Na jakou část cesty rád vzpomínáš?
Ty převislé části v horní části stěny, kdy máš to nádherné prázdno pod sebou… A celou tu masu žuly.

Co tě vlastně nejvíce přitahuje na big wallech?
Na velkých stěnách mám rád, že tam člověk s tou skálou pobude trochu déle. Zážitek je hlubší a intenzivnější. I kvůli tomu, že tam nocuješ. Večer si uděláš pohodlí, vlezeš do spacáku, uvaříš si teplou polívku… A pak přijde noc a totální klid. Jsi nad tím vším jak ten divoký orel, který se jen dívá do toho prostoru. My ve francouzštině říkáme: „Il y a du gaz.“ „Je tady ten plyn.“ Moře vzduchu, co je pod tebou… A máš spoustu času si to užít, pokud tedy zrovna nelovíš nějaký rychlostní rekord. (směje se)

_________________________


Další cesty Pavla zavedly třeba do Dolomit, Patagonie nebo na Baffinův ostrov. Kdo to chce všechno slyšet, ať dorazí na přednášku, která proběhne během třetího bloku Sherpafestu v sobotu 29. listopadu 2025. Vstupenky tady. eMontana je mediálním partnerem akce.

Občas se u Pavla můžeš setkat i s variantou příjmení „Kryze“. Jak to tedy je? „Správné jsou obě verze. Ta KRYZE je francouzská, jelikož Ý a Ž tam ve Francii neexistují. Česká KRÝŽE je podle rodičů, kteří zdědili chybu z 18. století, kdy na matrice ožralý farář napsal ‚Krýže‘ místo ‚Kříž‘. Proto tak zvláštní příjmení, všichni ‚Krýže‘ v ČR jsou z jedné rodiny a máme rodokmen,“ směje se Pavel.