„200 slov“

Pavel Kobr o prvním sletu z Černé hory v zimě 88/89. „Míra Šmíd chtěl hnedka taky.“

01. 02. 2022, Standa „Sany“ Mitáč

Z archivu Ivana Kobra, který se Standou „Cikánem“ Lukavským v Adršpachu dělal cestu „Těžké okovy“, se nám povedlo zdigitalizovat několik diáků z prvních letů na padáku v Krkonoších. „Ivan hlavně lezl, ale dvakrát jsme ho taky vzali lítat – na Černou a na Sněžku. Když přistál podruhý, tak prohlásil, že už mu to stačilo,“ říká jeho bratr Pavel. Ten, na rozdíl od Ivana, lezl jen před svojí vojnou a později se rozhodl hlavně létat na paraglidu.

Ze startovačky na Černé hoře (mapa) v Krkonoších dnes za dobrých podmínek startují denně desítky lidí. Nicméně, byl to právě Pavel, kterému se 20. ledna 1989 podařil první slet na padáku z této hory. Letěl však úplně z jiné strany a přistával úplně jinam než je zvykem dnes. Vyžadovalo to obrovskou odvahu a předchozí zkoušení metodou pokus/omyl, protože křídla se oproti těm dnešním dala daleko hůř ovládat. Nebyly ani žádné informace. Vyprávěním o počátku létání z Černé hory na padáku Alka, kterou tehdy koupil za balík – prý 20 000 Kčs, pokračuje sám Pavel Kobr.

Vybral jsem západní stranu a povedlo se mi přistát do Černýho dolu na paseku nad hájovnou. Fotky, co tady vidíš, jsou z další návštěvy, kolem února toho samého roku. Míra Šmíd se na to ptal, když jsme mu o tom sletu vyprávěli. „To já chci taky!“ prohlásil a za pár dní za náma přijel. Vzali jsme ho tam teda s bráchou (Ivan Kobr, pozn. aut.) a Petrem (Petr Kobr je Pavlovo dvojče, pozn. aut.).



Snažili jsme se trochu víc zmapovat terén – odkud nejlépe startovat, kde přistávat a tak dále. Tehdy se muselo lítat jen na proudění, co šlo proti tobě. Od toho západu to bylo nafukovaný, takže to bylo docela bezpečný. Oproti dnešku se nelítalo na termiku, spíš šlo o „slet dolů“. Mimochodem, používali jsme na to normální celotělový horolezecký úvazek. Padák sis přicvakl karabinami někde v úrovni ramen, takže jsi celou dobu visel kolmo dolů. Později jsme si dozadu začali dávat aspoň prkýnko na sezení.


Na fotce, kde se Míra rozebíhá, pak vidíš, jak přesně vypadal start na protivítr. Tehdy měly padáky jenom dvě řady těch popruhů (řidiček, pozn. aut.) – áčkový ovládaly náklop předních komor, který byly strašně velký, a béčkový. Vzadu padák neměl odtokový komory. Létali jsme v podstatě na nafouklý matraci, která tě nesla vztlakem.

Na fotce vpravo vedle Míry vidíš, jak se Ivan pokouší ty hlavní komory nalejvat. Dobře na ní vyniknou ty kanály, který se nalejvaj vzduchem, a vzadu to je sešitý, aby tam nebyl ten odtok. Ve chvíli, kdy se ti padák nalil, jsi mu teprve musel dodat dopřednou rychlost. Stáhl jsi áčka, zaklopil komory a běžel dolů… Na tenhle systém přišli horolezci z Francie – vzali padáky pro seskok z letadla a vzadu jim sešili komory. Takže se najednou dalo lítat i dopředu.

Petr Kobr a ukázka prehistorické
výbavy (f: Ivan Kobr)

Na závěr otázka – jak bys srovnal lezení na písku a lítání?
Ty dva sporty se dají těžko srovnávat. Během lezení jsi závislej na svý fyzičce, kdežto na padáku spíš na technice a hlavně zkušenostech… Na skalách, když máš fyzičku, tak vidíš, kde je chyt a kam si dáš smyčku… Ale když letíš, tak vítr a další překážky nevidíš.

__________________________________

Období počátků paraglidu v Česku jsme se věnovali v tomto článku: Nevěděli nic. Jen chtěli létat. Horolezci, kteří k nám na konci 80. let přitáhli padáky



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu