Všechny postavy i události jsou ve své podstatě pravdivé.

Hlavní aktéři:
Lezec Maťo. Slovák a biolog, který se několik let snažil neúspěšně přizabít v Adršpašských skalách. Ne že by s lezením přestal, ale údajně mu příchod potomka ubral na sebevražedných sklonech.

Anglo-americký pár Jacob a Emily. Jacob je v současnosti nejlepším lezcem z USA na našem území. Přistěhoval se z Pittsburghu do Čech právě kvůli lezení. Jeho žena neleze.

Jistič Jenkýs, adršpašský lezec odkojený pískovcem.

Před pár lety jsem se v Adršpašských skalách připravoval na lezecký trip po Americe. (Jeho výsledek viz článek Rýpání v Nose, pozn. aut). Trávili jsme v tamních skalách prakticky každý letní víkend. Byla to taková rutina. Každý pátek po práci na vlak do Prahy, tam mě většinou nabral Maťo a hurá za spárovými dobrodružstvími v Broumovské kotlině.

Jelikož jsem v Ádru nikdy moc nezdomácněl, o výběru věží a cest většinou rozhodoval hlas skupiny. Často jsme se chystali na velké klasiky: Velrybu, Mravenčí horu, Radnici a následně končili se zničeným morálem na minivěžičkách rozesetých ve stínu těchto dominant.

Jedno sobotní odpoledne nás vítr zavál pod Papouška. Ve své podstatě jsou na něj lezeny dvě pěkné linie: „Krvavé spárky“ a legendární „Papouščí spára“. Maťo vybírá na rozlez „Krvavé spárky“ (VIIc). Jenkýs se ochotně nabízí jako jistič. Já jsem rád, že si mohu dát pohov a připravuji si ležení s pěkným výhledem na cestu. Maťo neohroženě stoupá systémem spár a míjí jedno tutové hnízdo na smyčku za druhým. Kruh je dost vysoko a jistič začíná být nervózní. Jsem rád, že nejsem jediný, kdo se bojí jistit. Začíná být patrná i nervozita u lezce. Dvě špatné smyčky, ke kruhu daleko a k podlaze ještě dál. Trhám borůvky a sleduji tu vražednou podívanou. Jenkýs se mě ptá: „Ty vole, co mám dělat, když to vopere?“ Neříkám nic. Je jasné, že pokud smyčky nepovolí, bude to kousek nad zem. Jen si posouvám plachtu s věcmi dále od skály. Nechci, aby spadl i na mě. Nicméně jako vždy to Maťo nějak proklepává až ke kruhu. Od něj již jen stavění ke slaňáku.

Další na řadě je „Papouščí spára (VIIc), tentokrát se již z pozice jističe nevyvléknu a Maťo bez kloudné smyce stoupá neohroženě ke kruhu. Sólo do dvaceti metrů, které by zapůsobilo i na Toma Randalla s Petem Whittakerem (viz rozhovor, pozn. red.), kteří tuto klasiku lezou v legendárním videu Spradventure. A stejně jako Pete se i Maťo zasekává ve výlezovém rajbásku. Dodávám Maťovi kuráž: „Neboj, mam tě, chytím tě, sleduju tě!“ Maťo sotva dýchá. Opět povzbuzuji Maťa: „Mám tě, v klidu, dejchej.“ „Pičo, slyším, drž už konečně hubu, se potřebuju soustředit!“ Ozývá se shora.

Do toho přichází jakýsi týpek se svojí holkou a anglicky se ptá:
„Could you recommend us something decent around to climb?“
[Mohl bys nám doporučit nějakou dobře zajištěnou cestu v okolí?]
„Wait a moment!“ [Počkej chvíli] Odsekávám.

Soustředím se a s napětím svírám lano kolem osmy. Chvíli na to se z vršku Papoucha ozývá nezaměnitelné smeknutí doprovázené: „Pičo, jdu!“ To už jakási hmota pročesává větve sousedního smrku a já instinktivně dávám prokluz. Je z toho držka přes deset metrů a ještě k tomu do traverzu.

Vše se zklidňuje, Maťo ručkuje ke kruhu a já se otáčím k páru s otevřenou hubou stojících Anglánů. „So, now I can talk!“ [Už mohu mluvit] odpovídám. Oni však jen mávnou rukou a odcházejí. Asi si říkají, že od těch bláznivých Čechů se budou raději držet co nejdále.

Nutno dodat, že s odstupem dvou let se s oním neznámým Američanem setkávám na vápně v Srbsku a od té doby jsme toho vylezli na společném laně spoustu.

____________________________

Text Mikuláše Hegera patří do naší velké letní soutěže. Pokud máš také nějakou hospodskou historku, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka je zítra – 31. srpna!