Cítím se trochu nesvá a troufalá, když si dovoluji napsat něco o Ádru. Jak každý ví, „život, to je Adršpach“, a po světe chodí lidé, kteří toho prožili mnohem víc a onen „Život“ znají mnohem lépe než nějaká holčina, co jedno léto náhodou zabloudila do Ádru jako brigádnice. Ovšem netušila, jak jí zdejší magické síly promění v řadového lufťáka, co v pátek večer odřídí pět hodin, aby si následné dva dny mohl léčit své pracovní frustrace a další týden začínal vždy nanovo, se vzpomínkou na ráj v srdci a solidním spánkovým deficitem.

Osobní příběh, jakých se v Ádru už otočily stovky. Beznadějná láska s osudovou hořkostí, která se na jazyku objevuje vždy v neděli kolem páté večer, když ty pískovcově bílé vzdušné zámky musíme opustit, nechat shořet v zapadajícím Slunci a probudit se do snu jménem matrix. O co vzácnější jsou pak ty nedělní večery u Tošováka, když člověk zůstává s bytostmi, které Adršpach opouštějí jen výjimečně. Tehdy se na chvíli zbaví pomyslné nálepky „na návštěvě“ a společně s ostatními pohádkovými bytostmi se věnuje jejich běžným činnostem: zpěv, pití piva a časté skloňování slov jako: širočina, šestka, kruh nebo Mocek.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je to to samé, jako bylo i v pátek nebo v sobotu. Pravda je však taková, že v neděli mají tyhle rituály mnohem bázlivější atmosféru a silnější moc. Někdy se tomu i říká „mávaní Pražákům“. No, a když mluvím o těch pohádkových bytostech… Tak o těch z Ádru a jejích zážitcích by se klidně dala napsat fantasy trilogie nebo i víc. Je jich spousta. Postavičky nejrůznějších vzrůstů a charakterů…

Třeba takový Pete. Jeho superschopností je působit na cizince a nováčky, že je tady vlastně šéfem a oni jsou povinní znát zdejší pořádek. V hospodě si objednává zásadně jenom „jako obvykle“ a za ranní kávu u Pifa v kempu vždy platí padesátikorunou se slůvkem „to je dobrý“. Jo, a taky dělá na podzim super závody, vlastně otevřené mistrovství světa horolezců v krosu.

Nebo postava jménem Alešák. Taková bludička, co hodně často škodí na panenských skalách. Láká nic netušící nováčky na společné lezení. Ty pak většinou skončí s kilem hlíny a mechu ve vlasech, koláči na rukách, s vlastním příjmením u prvovýstupu a nejistou odpovědí na otázku: „Tak co, jak se ti to líbilo?“

Nebo Lucka Tabáček. Místní punková víla. Nejenom, že hochům tahá cesty, ještě nám pak všem večer v hospodě čepuje pivo. A jak báječné zpívá! Hlavně když se spojí se Šárkou, majitelkou nejhezčích lícních důlku v celém Ádru, a ve dvojhlasu začnou zpívat Racky. Z toho by naskočila husí kůže snad i kožené židli. Takové holky v rozkvětu života, to je mana pro zdejší muže. Třeba pro Vaška. Mistra komplimentu a snídaní v trávě. Ale neboj se maličká, on nekouše (jestli mi rozumíš)…

Jak říkám, kdybych měla opsat každý originál, který jsem tu potkala, bylo by to na kompendium. Takže, ber to jenom jako drobný příklad pro ilustraci druhové pestrosti ádrovského mikrobiomu.

Jestli však existují postavy natolik charakteristické, že dokážou Adršpach svým bytím pro mě téměř ztělesnit, jsou dvě: říká se jim Pan Bůh a Ďábel. Spíš bys v Ádru nenarazil na Starostovou, než bys nepotkal těch dvou v hospodě či ve skalách. Jsou tam vždy. Bez ohledu na počasí nebo roční dobu, ve které tam zavítáš. Těžce by se hledaly dva větší protiklady. A přesto je možné často potkat, jak spolu v míru u piva probírají vylezené cesty… Jinde by to byl snad až nepochopitelný pohled. Tady naprosto normální.

Pan B. je postarší lezec, místní legenda. Dvě azurově modré oči se usmívají na svět z bílého plnovousu. Nikdo neví, kolik mu je vlastně let, ale takové věci v Ádru stejně nikdo neřeší (možná jenom pokud jde o mladé servírky v Qádru). Vznáší se kolem něho takový příjemný, nenápadný klid. Jako by člověk právě stál na věži po vylezené cestě a zpocené tělo mu lehce chladil vánek. Všeobecně se ví, že když někomu doporučí cestu, bude to pro našince příjemná procházka a čistá radost z lezení.

Ani Ďáblovi by nebylo lehké odhadnout věk: podle situace většinou vypadá tak na 25–40. Má zvláštní podmanivé charisma. Asi jako cesta, která ti nedá spát a kterou dokážeš i roky nosit v srdci. Křivý úsměv, souměrné črty a kudrnaté černé vlasy, ze kterých vyrůstají dva útvary, nezvyklé u běžných lidí. Tak nějak podobně jsem si vždy představovala Pavla „Pavouka“ Pochylého. Jeho doporučenky často končí úvahami o smyslu života a o tom, jestli by nebylo lepší smyčky a karabiny vyměnit za expresky. To je totiž jeho styl – udělat nováčkům veliké oči a pak je s pobavením sledovat ze země.

I když se jejich způsob chovaní i přístup k lezení zásadně liší, oba svou existencí tvoří tu zvláštní esenci, tak specifickou pro dané místo. Ani bez jednoho by to nebylo ono. Na papír (nebo spíš obrazovku) se mi teď hrnou mnohé zážitky, které jsem v Ádru bok po boku s těmahle borcama prožila. Ať už ve skalách nebo v hospodě.

Občas mě i pořádně naštvali. Jednou jsem třeba po večerní směně šla s Ďáblem do skal. Já byla unavená z práce, on zas po večerním flámu. Dohodli jsme se, že mě nechá tahat Východní VIIa na Zrzka. On ji už lezl (jako ostatně všechno). I přes únavu a celkově bolestnou existenci nás oba žral chtíč vylézt něco „pořádného“. Zraky nám uvisly na cestě vlevo od Východní – Minimum rozumu VIIIb. Stěnka se dvěma kruhy. Hleděli jsme na ni mlčky se stejnou myšlenkou. Najednou Ďábel přerušil ticho: „Doufám, že jsi už v Ádru užila magnézia…“ V té chvílí jsem ho probodla pohledem: „Tak my dva jsme spolu právě skončili, kamaráde…“

Ale vždyť to znáš. Lidská paměť je slabá, a tak jsme s Ďáblem po nějaké době i tenhle konflikt utopili v pivu. Nicméně, magnézium v Ádru je a vždy bude proti mému vlastnímu svědomí, Ďábel a ostatní, ať si to dělají po svém. Nejsem přece Bůh, abych je soudila…


_______________________

Na druhý díl tohoto textu se můžeš těšit příští týden, pozn. red.