V práci vypisuji dovolenou, abych po víkendu mohla zůstat ještě dva dny spolu s Ďáblem, Panem B., svým přítelem a dalšími pohádkovými bytostmi v krajině zaslíbené. (První část vyprávění najdeš tady, pozn. red.) Akorát na potvoru, v pondělí chcalo. V Ádru to ale stejně nějak moc nevadí a většina bytostí si beztak přála restday po festivalových slavnostech. Vstávalo se pozdě, vařil se čaj a společná snídaně z toho, co každý měl. Pan B. s námi seděl pod přístřeškem, vyprávěl příhody a lahodně se smál. Ďábel kouřil opodál a koukal někam do zamlžených skal. Klasická situace a atmoška, kterou každý dobře zná.

Další den budík odložíme jenom dvakrát a dřív než zbytek kempu otevírám zip na stanu. Slunce se lenivě prodírá mlhou a odhaluje hrubé diamanty rosy na trávě. „Zatraceně,“ ozve se mi při uchu, až se leknu. „To budou spáry dopoledne ještě mokrý. Aspoň ten Papoušek určitě,“ zamrmlá Ďábel, který se už protahuje. „Sakra, to aby člověk zas jen seděl v kempu.“ „Jedeme do Teplic,“ zahlásím rozhodně. Ďábel se na mě zahledí s úsměvem. „Tak přece jen si se nakonec rozhodla…“

Dobře ví, na co v té chvíli myslím. Sám mi tu myšlenku postrkuje už rok a já ji teď přijala za svou. Přítel nic nenamítá – o té cestě taky často mluvil. Jediný problém je, že ani jeden z nás ji nechce jít na druhém konci lana. Jenomže pro mě to není jenom další řadová cesta s číslem, kterou chci vylézt, abych si ji mohla odškrtnout. Pro mě to je lezecký sen. Sen, který jsem snila, odkdy má první širočina na prvním vyústila ve šťastné vyvrcholení. Cesta, jejíž fotku jsem měla rok na pozadí telefonu. Cesta, na kterou jsem myslela, když jsem se v zimě jako blázen s úsměvem na rtech procházela nahoru a dolů ve své podomácku vyrobené dřevěné spáře u nás ve sklepě. Ono magické uhranutí, které zvyšuje tepovou frekvenci a vyvolává příjemné chvění někde u žaludku. A v to ráno najednou není nic, co by mě odradilo od toho, abych mohla konečně strhnout ten snový závoj…

Mám štěstí, že mám tak skvělého kluka, který mě podporuje a fandí mi. Přesto, že je mnohem lepší spárař, pouští mě lézt jako první. Vybírám smyčky, obouvám hádinky a starostlivě si tejpuji rukávy mikiny a kalhot. Pusa pro štěstí. Odlepuji se od země. Myslím na všechny opisy cesty, které jsem slyšela od mnohem, mnohem, a ještě jednou mnohem silnějších kámošů, než jsem já sama. „Je úplne jedno, aké to má číslo, ale bola to jednoznačne najťažšia cesta, akú som kedy liezol. To bol doslova boj o každý centimeter.“ Anebo: „V jednom momentu jsem byl tak zoufalý, že jsem založil dvojžábu a poskočil s ní výš…“

Zakládám smyčky a trvá mi to snad věčnost. První kruh je pořád tak daleko… Kdybych alespoň došla k němu. Tam to mužů v bezpečí zapytlit. „Panebože, prosím! Nenech mě zhynout tady pod prvním jako cvoka, co se pustil do něčeho, na co nemá…“ šeptám si, zaseklá v místě, kde široká spára ubíhá doprava. Všude kolem svítí nesmyslné bíle fleky od magnézia. Jak to někdo mohl téhle cestě udělat? Takové znesvěcení! Navíc totálně nesmyslné.

Na chvíli mrknu dolů. Ďábel se dobře baví mým strachem. Vedle něj ale stojí i Pan B., který se přišel podívat. Ten se po chvíli slituje a křičí: „Zkus sáhnout levačkou na tu poličku…“ Najednou držím madlo a zvedám nohy do opět vertikální spáry. Ještě kousek k prvnímu… Rozklepané ruce mají problém cvaknout první karabinu do kruhu. Cvak. Šroub, šroub. Tak jo, tabulku s pomníčkem ještě dneska nedostanu…

Jedeme dál. Následuje dlouhááááá a literárně nezajímavá část. S jedním malinkým zaváháním se dopíďalkuji na vrchol. Vlastně to bylo docela příjemné lezení, za což ale vděčím hlavně svým tělesným rozměrům. Na vrcholu mě už čeká Pan B. (Neptej se mě, jak…). Jeho oči se smějí. Vane příjemný vítr. Žádné hlučné emoce. Jenom boží klid. A ticho. Jako by se vlastně nic nestalo, i když pro mě se právě událo něco hrozně magického. Zvláštní. Křičím dolů na Juzeka: „Dej mi ještě chvilku!“ Chci tady jen být.

Najednou vánek jako by zavál jemný pach síry. To se už Ďábel šoupe nahoru dolezovým komínem. (Sólo) „Ty vole, dobrýýýý! Vidíš? Já ti to říkal…“ plácá mě po ramenu. „Kámo, nekaz nám tady romantiku,“ říkám mu podrážděně. „Tak jako promiň,“ zarazí se. „To už ti nemůžu ani pogratulovat? Pamatuj, že kdybych ti tu myšlenku nepodsunul, nikdy bys do toho nenalezla!“ Ač nechci, musím mu dát za pravdu. Bez něho bych si do té cesty netroufla. „No nic, je čas, pánové. Juzek dole čeká na svůj pokus.“ Slaňujeme. Ještě jedno hřejivé uvítání a změna rolí. Najednou si uvědomuji, jak jsem unavená, a že dnes už asi ani lézt nemusím…

Mému milému se v nejtěžším místě nevejde noha tak, jak se vešla mně. Musím říct, že to bere statečně. Dnes teda už podruhé na vrcholu nestanu. Vrcholového radlera pijeme dole. Navazujíc na tradici přítelovy domovské lezecké oblasti mám dnes ještě milou povinnost, pozvat své spolulezce na pizzu. Všichni si ji zasloužíme. Ťukajíc na červené tečky v mapách vybírám tu nejluxusněji vypadající pizzerií na trase domů. Cítím se ukolébaná únavou a pokojným štěstím. Né euforií. Cesta ubíhá příjemně. Probíráme plány na další víkend i vzdálenější budoucnost. V té chvílí mi to dojde. „Ale neee!!!“ vyhrknu. „Co se stalo?“ zděsí se celé auto. „Já se zapomněla zapsat do knížky!“ Pan B. a Ďábel na zadním sedadle vybuchnou smíchy.

Dovolím si přidat ještě básničku, která vznikala při večerních procházkách mezi věžemi, stejně jako i na jejích vrcholech. Dokončila jsem ji během jednoho upršeného odpoledne v dodávce v Alpách, když na mě dolehnul splín špatného počasí a stesk po pohádkovém domově a jeho obyvatelích. Nehledej v ní nic konkrétního, hlavně ne super dílo. Je to jen výtrysk emocí, které v sobě neumím udržet.


Prasklinou na duši, ovanuls mě vášní.
Jak vítr ze stěn Myší díry,
co šeptával mi tisícero básní.
Jak oblouk holky ramen a mužské pěsti v rukavicích.
Nevinně naivní vánek,
co přerostl ve vichřici.

Jeho černý humor na jazyku,
člověk v prašných poutech lásek,
palčivost zpovědi z prvního hříchu,
za borůvkový úsměv v závorkách vrásek.
A těžoba srdcí táhnoucích k jednomu Místu,
to jest slavné prokletí duší,
co nevymaníš ze spár adršpašských písků.

Tak já jenom…
Setřu slzu z líců,
za všechno krásné, co jednou pomine.
Za to, že prožila jsem vášeň k zrnkám písku.
A v sevření komínů,
hebounce se schoulila.
Tak odkažte drazí danému místu,
ať jen dál v jiných touhu rozžnívá.
A ať mi promine,
co vy už dávno víte.
Že jinde leží moje Shangri-la.

_______________________

Text od Rebeky jsme rozdělili na dvě části. První díl jejího vyprávění najdeš tady. Poznáš, jakou spáru autorka popisovala? Nedávno jsme ji dokumentovali v Příběhu cesty, pozn. red.