PAMÍR TRAIL

PRVNÍ NA SVĚTĚ

„Nevíš o někom, kdo by se mnou pěšky prošel Tádžikistán?“ obrací se na mě Miške jako na poslední maják naděje. Chci jí dohodit někoho ze svých přátel – já už na léto plány mám. Přece je nezměním kvůli zemi, o níž vím jen to, že se nachází někde ve střední Asii. „Moc lidí to zatím nešlo, trasa teprve vzniká a některý části ještě nejsou zmapovaný,“ líčí mi vzrušeně. Před očima mi ožívají příběhy Richarda Halliburtona, které jsem hltala jako malá holka. Tohle by mohlo být to Dobrodružství s velkým D, o němž jsem od dětství snila! Původní plány hážu za hlavu. Jede se do Tádžikistánu!

Přípravy zabírají spoustu času. Sháníme sponzory a promýšlíme každý kousek výbavy. Spojujeme se s „Otcem Pamír Trailu“ Janem Bakkerem a společně procházíme informace k jednotlivým etapám. Je jich celkem devět a provedou nás severním Tádžikistánem i divokým Pamírem. Odhadem se jedná o 1200 kilometrů přes hory, jejichž sedla jsou ve výšce nad 4000 m n. m. K navigaci nám budou sloužit Janovy poznámky, jeho GPX soubory (formát, který umožňuje ukládání a zpracování dat GPS, pozn. red.) a česká klasika – Mapy.cz. Protože trail není hotový, Jan nečekal, že se najdou blázni, kteří ho budou chtít projít. Oznamuje nám, že pokud to zvládneme, budeme první na světě. Už tak velké dobrodružství získává ještě větší rozměr. Je nám jasné, že na téhle výpravě zúročíme všechny dosavadní zkušenosti – dlouhými traily počínaje, šplháním po skále a pohybem po ledovci konče.

V Bohem zapomenutých horských vesničkách se toho moc koupit nedá, a tak nezbývá, než si dovézt vlastní zásoby. Kufry praskají ve švech, nacpaly jsme do nich 45 kg jídla. Po příletu ho chceme rozházet do balíků, které si pošleme na trail. Studujeme mapu, propočítáváme jídlo a kilometry kvůli zásobovačkám. V zemi, kde neexistuje pošta ani hromadná doprava, představuje logistika snad největší výzvu celé expedice. Balíky s proviantem budeme muset svěřit místním taxikářům. Ti rozvážejí kde co – lidi, melouny, varhany nebo třeba kozy přivázané na střechu auta. Plán vypadá jednoduše: cestou do Dušanbe zastavíme ve vesnicích, odkud vyrážejí lokální taxíky hlouběji do hor se zásobami pro tamní obyvatele. Balíky předáme ochotným řidičům a budeme doufat, že se s nimi ve správný čas a na správném místě shledáme. Uzavíráme mezi sebou sázky, jak tahle napínavá hra „Doruč balík“ nakonec dopadne. 

Už tři týdny se taky navíc marně snažíme spojit s českou ambasádou v Taškentu kvůli vízům. Do letadla směr Samarkand tak nastupujeme bez nich. Cestou na uzbecko-tádžické hranice už je naštěstí máme v kapse. 

KRAJINA Z ŘÍŠE SNŮ

Starý otřískaný mercedes uhání po prašné cestě plné kamení. Nebýt vmáčknuté mezi tři statné chlapy, lítaly bychom na sedačkách jako kuželky. I takhle to s námi slušně hází. Mám co dělat, abych udržela žaludek i střeva na uzdě. Pít tady vodu z kohoutku a jíst maso se nevyplácí. S Miške si vyměňujeme pohledy plné pobavení, vzrušení i nervozity. „Jaké to bude jít trail, který před námi ještě nikdo neprošel? Zvládneme to vůbec?“ Opakujeme si, že základem úspěchu je soustředit se na jednotlivé kroky a radovat se z dílčích úspěchů. Půjdeme kilometr po kilometru, den po dni, etapu po etapě. A nějak to dopadne.

Na startu připomínáme uprchlice z lazaretu. Mišce už dva měsíce stávkuje kyčel a navíc si při balení rozrazila hlavu. Můj žaludek stále běsní a na každým rohu házím šavli. Slunce se do nás nemilosrdně opírá, je horko k padnutí. Ačkoliv neseme jídlo jen na čtyři dny, prohýbáme se jak staré herky. „Čekají nás Fanské hory – ta nádhera nás přivede na jiný myšlenky,“ utěšujeme se navzájem. A opravdu. Noříme se do pohádkového světa tyrkysových jezer, horských velikánů a rozkvetlých luk. Rácháme se v průzračných řekách a krmíme se dary Matky Přírody – jednou to jsou moruše, jindy meruňky.

Procházíme vesničkami, kde se zastavil čas i elektřina. Lidé nás vítají s otevřenou náručí a čerstvě upečeným chlebem. Díky Bohu za to! Hned první balík se někde zasekl, v krámku mají jen čínské polívky, a tak jsme týden odkázané na univerzální štědrost. Naštěstí jsou Fanky oblíbenou turistickou destinací, kromě místních nás tedy krmí i baťůžkáři. V Tádžikistánu hlady neumřeme. Těla si postupně zvykají na těžké batohy, celodenní chůzi i nadmořskou výšku. Ta nám překvapivě nedělá potíže a do téměř pětitisícového sedla Chimtarga (4760 m n. m.) doslova vytančíme. Láska nás provází na každém kroku a cítíme ohromný vděk za to, že tady můžeme být. Po první etapě máme v nohách 150 km a podléháme dojmu, že takhle „na pohodu“ to bude pořád.

„Ahoj, já jsem sesuv a budu tě provázet po zbytek trailu.“ Naše naivita nemohla být větší. Z vyšlapaných stezek ve Fankách skáčeme do terénu, z něhož by člověk brečel – příkrá sněhová pole, ostré sestupy a svahy zarostlé neprostupným křovím. Suneme se rychlostí lenochoda. Litujeme, že jsme si místo cepínů nevzaly mačety a padají nepublikovatelné nadávky. Nohy zdobí vyrážka, krvavé škrábance i plíseň z častého brodění řek. Drápeme se do kopců, kde na dvou kilometrech nastoupáme jeden. Nejhorší ze všeho jsou exponované svahy – sesuvy, které testují naši odolnost den co den. Pomáhají nám nesmeky s hroty, ale i tak máme stažené půlky a srdce až v krku.

Zabrat dostává i naše vybavení, Miške má z hůlky paragraf a mě opouští podrážky bot. Náladu nám zvedají srdeční pastevci, spaní pod hvězdnou oblohou a úchvatný kaňon řeky Ziddi. Radost nám dělá i oblíbená hra „Najdi balík“ a po třech hodinách pátrání se konečně shledáváme s našimi dobrotami z domova. Trail už nám naservíroval pěknou škálu emocí – od těch nepříjemných až po stavy euforie. Přesto nebo právě proto ho nejde nemilovat. Protože to všechno k cestě patří a cesta… to je život sám.

„Na startu připomínáme uprchlice z lazaretu. Mišce už dva měsíce stávkuje kyčel a navíc si při balení rozrazila hlavu. Můj žaludek stále běsní a na každým rohu házím šavli.“

DOMLUVIT SE SRDCEM

Po třech týdnech a čtyřech stovkách kilometrů máme díky rozmanitosti krajiny dojem, že jsme prošly Alpy, Dolomity, Pyreneje, Skotsko i Maroko dohromady. Terén začíná být přívětivější – zabijáckých sesuvů a lezeckých úseků ubývá, a my tak máme víc prostoru na to, co Kerouac nazývá meditací stezky. Jen tak jít a být. V harmonii s krajinou i sebou samými. Uvědomujeme si, že se nám stýská po našich milovaných, s nimiž se většinu času nemáme jak spojit. Signál totiž nebývá ani ve vesnicích.

Naštěstí mají Tádžici tak velká srdce, že je v nich dost místa i pro nás. Ať přijdeme kamkoliv, berou nás mezi sebe a dávají nám najevo, že jsme součástí rodiny. Společně rybaříme, ochutnáváme čerstvý med, tančíme, vyprávíme si. Nejsme jen vnější pozorovatelé, kdepak. Můžeme nahlédnout i do intimity každodenního života – například, když se muži modlí nebo ženy kojí děti. Čím déle jsme na cestě, tím důležitější pro nás tenhle pocit přijetí a sounáležitosti je. Občas si rozhovory zpestřujeme pantomimou. Hluboko v horách se totiž nemluví rusky a naše tádžická slovní zásoba se týká jen jídla. Jazyková bariéra zkrátka není problém. Když lidé komunikují srdcem, dorozumí se vždycky.

V polovině trailu nás čeká návrat do Uzbekistánu kvůli prodloužení víz. Ačkoliv je tádžický úřední šiml nevyzpytatelný zrovna jako aprílové počasí, je naše mise korunovaná úspěchem. Ovšem bez správných kontaktů a dolarů v kapse by to určitě tak hladce nešlo. Dva dny trávíme v Dušanbe. Tahle metropole je architektonickým skvostem a zároveň hlavním městem Tádžikistánu.

Člověk by čekal, že sehnat tady náhradu za turistickou výbavu, která dosloužila, nebude problém, ale opak je pravdou. Obchod s outdoorovými věcmi tady neexistuje, o filtru na vodu si můžeme nechat leda tak zdát. S botami to není o nic lepší – na výběr jsou jen městské tenisky nebo fotbalové kopačky. Naštěstí nás zachraňuje bazarové podsvětí. Tam nacházíme běžecké trailovky z druhé ruky i nové trekové hole. Užíváme si fungující internet, horkou sprchu i přátelské zázemí Green House Hostelu, ale už se těšíme zpátky do hor. V pulzující metropoli je totiž vedro k padnutí.

„DĚVUŠKO, KDE SES TU VZALA?“

Druhá polovina trasy nás přivádí do třetího nejvyššího pohoří na světě – divokého Pamíru. Jak se před námi otvírají výhledy na impozantní ledovcové vrcholy, cítíme okouzlení, ale taky pokoru a respekt. Odteď budeme až na výjimky ve výškách mezi čtyřmi a pěti tisíci metry. Tyhle hory nám určitě nedají nic zadarmo. Řeky jsou tu větší a nebezpečnější, osídlení ještě řidší než v severním Tádžikistánu, a o signálu si zase můžeme nechat zdát. Taky nás čeká pár nepěkně popraskaných ledovců a naprosté neznámo – sto padesát kilometrů dlouhý úsek, který dosud nikdo nezmapoval. Jak to všechno zvládneme?

„Děvuško, kde ses tu vzala?“ vyráží ze sebe pastevec, udýchaný z toho, jak mi běžel naproti. „Přišla jsem támhle odtud,“ mávám rukou k rozeklanému sedlu. „To není možné,“ kroutí hlavou. „Žiji tady už 48 let a ty jsi první člověk, co sem kdy přišel pěšky,“ směje se a já vzácně vidím úsměv nezkažený zlatým nebo chybějícím zubem.

Teprve teď, po tolika kilometrech, si naplno uvědomuji, jak velkou kuriozitou jsme. Holky, který prochází místa náležející jen pastevcům na oslících. Ukazuji mu v mapě místo, kde jsme nocovaly. „Tam mi dva dny nazpět medvěd sežral čtyři krávy,“ pokyvuje hlavou na znamení, že ví, kde to je. Zprávy o medvědech a vlcích slýcháme denně a občas nás z toho zamrazí. Hlavně, když jde o historky o napadených turistech, což se ale naštěstí stává jen výjimečně. Věříme, že zodpovědným chováním se dá takovým situacím předejít. Koneckonců, pro tyhle šelmy jsou čtyřnohé krávy mnohem zajímavější než ty dvounohé. (Před odjezdem jsme taky sepsaly komplexní článek o tom, co při setkání s medvědy dělat, pozn. aut.)

„Merisi, nahoře nasněžilo!“ probouzí mě jednoho rána Miške s očima navrch hlavy. Ze stanu se nám naskýtá půvabný a zároveň děsivý pohled na štíty oděné do bílých kabátů. Uvidíme vůbec trhliny v ledovci? Bůh ví, kolik sněhu napadlo. Tady dole zatím pořád lije jako z konve. Řeka, kterou máme brodit, je mnohonásobně větší než včera. Nezbývá, než jít podél ní a doufat, že se nějak zvládneme dostat na druhou stranu. Nacházíme balvany tvořící přírodní „most“ s dvoumetrovou skulinou uprostřed. „To přeskočíme!“ Jenže když stojíme nad propastí a zíráme do ohlušujícího proudu vody, motýlci v břiše se nám rozletí jako puberťačkám, které jdou na první rande s vysněným klukem. „To nedám!“ „Dáš! Tři, dva, jedna, hop!“

Respekt z tajícího sněhu, rozvodněných řek i prasklin v ledovci nás nutí zvolit jednodušší variantu. Ale ani ta není zadarmo. Provádí nás kolem úchvatných jezer, dopřává nám setkání s medvědem i slalom korytem řeky. 

„Štěstí, že ty nesmeky drží,“ obracím se na Miške. Jenže nedrží. Půda se sype pod nohama, a než se naděju, svištím prudkým svahem. Marně se snažím něčeho zachytit, všechno jede se mnou. Po patnácti metrech mě zachraňuje jehličnatý solitér ve skále, jehož větev zafungovala jako záchranné lano. Nebýt tam, skončila bych v řece. „Tamtudy nemůžete jít, není tam cesta,“ vybavuju si slova chlapíků z Langaru, kteří se nás snažili zastavit stůj co stůj. Dokonce nás hodinu drželi v autě. Koukám na své rozbité nohy a tělo pokryté prachem, na nekonečné sesunuté svahy porostlé trním a už chápu, proč nás nechtěli pustit.

EMOCE V SRDCI PAMÍRU

Takhle to máme den co den. Do hor chodí jedině pastevci. Lidé z vesnic nemají o stezkách ani ponětí. Jakmile jim řekneme, co máme v plánu, trvají na tom, že s námi hory objedou autem. Občas nám to leze na nervy a handrkováním ztrácíme spoustu času, ale chápeme, že jim jde o naši bezpečnost.

Kvůli změně trasy se i tak na začátek další etapy musíme přesunout autem. „Konečně na vlastní kůži poznáme slavnou Pamír Highway,“ honí se mi hlavou. Stopujeme kamion a po hodině jízdy nezáživnou krajinou nás nadšení opouští. „Je až k nevíře, jak diametrálně odlišný svět čeká toho, kdo opustí silnici a ponoří se do nitra hor. Kolik barev, vůní a nádhery ho čeká,“ říkám si v duchu.

Posouváme se neuvěřitelně pomalu, jednou totiž bagr odklízí sesuv, jindy se staví most nebo tunel. Sto kilometrů nám zabere celý den. Poslední úsek zdoláváme za tmy ve voze vojenského náčelníka. Pach benzínu, dokořán otevřená okýnka, prach lítající do tváří a snaha přeřvat pazvuky z rádia, kterým místní hrdě říkají hudba, patří k bizáru, na který se nezapomíná.

Jestli mají slavné Fanské hory v Tádžikistánu konkurenci, je to národní park Sarez v srdci Pamíru. Oblast, kde se snoubí tyrkysová jezera s rozeklanými ledovcovými štíty, divokými řekami i něžnými loukami. V září už tady vládne podzim a příroda hraje všemi barvami. Těšíme se, že jezero Sarez přeplujeme na lodi. Jinak bychom ho musely obejít po nepěkném sesuvu, stezku totiž zničilo zemětřesení.

„Loďka niet, benzín niet, musíte pěškom,“ houká po nás přísný náčelník, když se celé natěšené sháníme po naší bárce. Kombinace odměřeného přístupu a špatných zpráv mě rozbrečí jako malý děcko. Světe div se, můj žal dojímá tohohle tvrďáka k slzám. Jeho nečekaná citlivost zase rozpláče Miške. A tak se navzájem dojímáme, slzíme a nemá to konce. Když nás pak náčelník doprovází na začátek nebezpečné trasy, tváří se, jako by vedl ovce na porážku. Jenže po tisíci kilometrech ve zdejších horách se naše vnímání nebezpečí hodně posunulo. Exponovanou trasu ve srázu nad jezerem nakonec hodnotíme jako jeden z TOP zážitků. Zrovna jako saunu a sprchu v meteorologické stanici na druhém konci jezera.

„Když nás náčelník doprovází na začátek nebezpečné trasy, tváří se, jako by vedl ovce na porážku.“

VLČICE NA CESTĚ ZA KOŘISTÍ

Při plánování poslední etapy ale soudruzi nejspíš udělali chybu – v balíku máme jídlo, ale ne plynové bomby. Vyrážíme do hor s lahví benzínu a igelitkou jačích lejn. Jenže ve čtyřech a půl tisících oheň moc nehřeje a hodně kouří, vaření trvá věčnost a jsme vyuzené jak čmoudi. Zase nás zachraňují pastevci. Ke konci září už jich je v horách jak šafránu a máme opravdu ohromné štěstí. Zásobují nás chlebem, jablky i čerstvým jogurtem. Sami většinou sahají po vydatně slazeném černém čaji s kozím mlékem a máslem, do něhož si namáčejí ztvrdlý chléb. Nás tahle specialita už párkrát pěkně prohnala…

Předposlední noc nás budí vytí vlků. Celý den kráčíme v jejich stopách jako vlčice, co si jdou pro svoji kořist – konec trailu. Uvědomujeme si, že tuhle kořist před námi ještě nikdo neochutnal. Je to zvláštní pocit. Při prvním kousnutí necítíme jen šťavnatost, ale i hořkosladkou příchuť.

Před očima nám jedou stovky neopakovatelných zážitků. Vybavujeme si veškerou bolest, smutek, radost, pokoru i vděčnost. Vidíme všechny ty vlídné tváře, nádherné scenérie i sesuvy, z nichž tuhla krev v žilách. Vysoká sedla nám často doslova brala dech a těla si odnesla bezpočet šrámů. Cesta za touhle kořistí nebyla ani přinejmenším jednoduchá. Přesto, nebo snad právě proto, nám dala neskutečně mnoho. Posunula naše fyzické i mentální limity. Náročné situace nás sblížily. A laskavost místních nám opět ukázala, že lidskost je univerzální jazyk.

Během 69 dní jsme ušly 1330 kilometrů a nastoupaly téměř 60 000 metrů. Přebrodily jsme 42 řek, dohromady prošlapaly čtyři páry bot a snědly osm kilo ovesných vloček. Prošly jsme čarokrásnými Fanskými horami i divokým Pamírem. Úrodnými údolími s vůní meruněk a medu. Rozlehlými pláněmi, kde meandrují červené řeky a prohánějí se koně. Kolem jezer, z jejichž nekonečných odstínů modré přechází zrak. Trail nás zavedl do horských osad, kde se zastavil čas. Lidé se tady smějí srdcem, tvrdě pracují, zpívají a dýchají pro své rodiny.

Jely jsem sem bez jakýchkoli očekávání, připravené i na to, že se nám třeba Pamír Trail nepodaří dokončit a některé úseky opravdu vypadaly, že zkouší naši životaschopnost. Proto jsme vděčné a šťastné, že jsme ho jako první na světě zvládly projít. Vidíme v něm obrovský potenciál – například ke zlepšení životní úrovně místních. Práce je totiž v Tádžikistánu málo a mnoho mužů musí daleko za hranice, aby uživili své blízké. Tahle nádherná země přitom rozhodně má co nabídnout nejen „extrémním hikerům“. Fanské hory i národní park Sarez (pokud se včas zařídí loď) nejsou technicky náročné etapy a vychutná si je i běžný smrtelník. Tádžikistán, tenhle klenot ve střední Asii, odmění každého, kdo miluje nedotčenou přírodu a lidi se srdcem na dlani.

__________